Beru Tvé ruce do svých dlaní,
prsty se lehce propletou,
nevnímám stříbro na své skráni,
zas bláhovým jsem poetou,
co možná ještě trochu rdí se,
z rukávu sype vyznání,
za lásku pozdní nestydí se,
srdce bláznivě vyzvání!
Vždyť co by za ni mnozí dali,
přec pro ně není k dostání
a k nám tu přispěchala z dáli,
ústa má k Tvým se naklání
a život pohádkou být zdá se,
ač nemám zámek zlacený,
člověk až touhou zalyká se,
nelká víc pro sny ztracený…
To je pravda, co by za ni druzí dali. A taky za to, kdyby v pozdním věku měli pořád srdce zamilovaného kluka jako ty.
Dokud je člověk schopen milovat, může žít...:-)))