BARIKA – kapitola druhá


17. července 2017, autor Danny Jé,



 

 

Kapitola 2

 

 

 

Ráno jsem vstal jako první. Překvapivě.

 

 

„Dobré ráno,“ pronesl jsem tiše směrem ke slunci a vykročil ze své chýše. Nechtělo se mi stát jen u dveří a pozorovat to ticho, které bylo místy přerušované podivnými zvířecími zvuky vycházející z keřů.

„Ty vítat slunce,“ promluvil dětský hlas hned za mnou.

„Ano, uvítal jsem slunce,“ poznamenal jsem.

„Dobrá spánek?“

„Ano.“

„Já také.“

„Co tady dělat, Bokko?“ podivil jsem se.

„Já, čekat,“ odvětil.

„Na mě?“ ukázal jsem na sebe.

„Ano.“

„Chtít mi něco říct?“

„Chtít ukázat.“

„Dobře,“ pokynul jsem hlavou a rozpažil.

 

Tak na co čeká?

 

„Pojď, Mjumbe,“ mávl na mě.

„Už jdu, kluku,“ ozval jsem se.

 

Bokko se zasmál, aniž by věděl, co slovo kluk znamená.

 

„Jen se směj, ty kluku jeden,“ šeptl jsem a následoval chlapce do buše.

 

 

                                                         * * *

 

Zastavili jsme se u širokého stromu. Vlastně Bokko se tam zastavil a ukázal na zem. Vedle stromu na zemi ležel klobouk. Hned na první pohled jsem poznal, že se jedná o klobouk pana Greedyho. Z jedné části byl od krve.

 

„Viděl jsi, co se stalo?“ vyhrkl jsem na chlapce. „Ah, jasně…,“ došlo mi, že jsem na něho v tom rozrušení promluvil anglicky. „Ty vidět, co se stát?“

„Dva muži a Bamshiya,“ odvětil.

 

Cože? Chceš mi říct, že ta historka o tečkované příšeře Bamshiya je pravdivá?

 

„Bamshiya?“ zeptal jsem, jako bych tomu nechtěl uvěřit.

„Ano, Bamshiya.“

„Kde tělo?“

„Bamshiya vzít tělo,“ pokýval Bokko hlavou a ukázal směrem do buše.

„My jít za Jua a říct mu co se stalo,“ řekl jsem a sebral Greedyho klobouk ze země.

 

Narovnal jsem se a v tom samém okamžiku mě přeskočila velká kočkovitá šelma podobná levhartovi. Hned jsem si ustlal na zemi.

 

„Bokko!“ vykřikl jsem z obavy o chlapcův život, ten se však krčil u stromu.

 

Ohromný levhart pokračoval dál. To bylo naše štěstí. Vstal jsem, nastavil jsem ruku a kývl do strany, směrem k vesnici. Bokko se zašklebil, chytl se mé ruky a společně jsme se vrátili zpět do vesnice.

 

 

                                                         * * *

 

Už když jsme přicházeli, tak u náčelníkovy chýše stáli čtyři muži s oštěpy a profesor Buckingston.

 

„Co se děje?“ ozval jsem se směrem k nim.

„Pan Greedy zmizel,“ pronesl profesor.

„Neviděl jste ho, Thomasi?“ zeptal se Northon, který právě přicházel.

„Myslím, že ho dostala Bamshiya,“ odvětil jsem a ukázal klobouk pana Greedyho, který byl od krve.

„Bože, jak se to stalo?“

„To nevím,“ odvětil jsem a podíval se na Bokka.

 

Byl opravdu Bamshiya ten obrovský levhart, kterého jsme viděli?

 

„Co budeme dělat?“ zeptal se Northon.

„Budeme pokračovat dál, Alane,“ promluvil Buckingston.

„A proč ta stráž u náčelníkova stanu?“ zeptal jsem se.

„Je u něho ten mladý válečník, jak včera vyzval pana Greedyho,“ odvětil Buckingston.

„Aha.“

„Dejte mi ten klobouk, Thomasi. Ukážu ho náčelníkovi,“ ozval se Northon.

„Bude vám chybět,“ dodal jsem a podal mu ho.

„Za týden dorazí Paul Carre se svým týmem,“ poznamenal Northon.

„S jakým týmem?“ udivil jsem se.

„To vás nemusí zajímat,“ ohradil se.

„Pochopil jsem, že zde hledáme ještě něco. Řeknete mi více?“

„Jak jsem už řekl, to vás nemusí zajímat,“ odvětil.

„Profesore?!“ podíval jsem se na Buckingstona, který však mlčel.

 

V tu chvíli jsem pochopil, že tohle není jen přírodovědecká výprava.

 

Profesor Northon se zašklebil a vyrazil za náčelníkem. Stráž ho tam však nechtěla vpustit. Začal křičet, a když strčil do jednoho ze strážců, ten si to nenechal líbit a vrátil mu to. Northon si ustlal na zemi. Ohlédl se po profesorovi Buckingstonovi, jako by čekal, že mu snad pomůže zvednout. Profesor Buckingston jen zakroutil hlavou a odešel do chýše, u které stála náčelníkova dcera Aiaki. Pochopil jsem, že profesora Buckingstona, pana Northona i pana Greedyho v noci přenesli do jiné chýše, kde přespali.

 

„Bokko, ukázat kde jíst,“ promluvil jsem na Bokka, který stál mezi několika dětmi a zřejmě jim vyprávěl, že viděl Bamshiyu.

 

Jeho ruka ukázala na otevřený prostor, u kterého se nacházelo několik žen.

 

 

                                                         * * *

 

Jedl jsem. Mlčky postával a sledoval chod této vesnice. Seznamoval jsem se s místními zvyky. Jen jsem pozoroval. Na nic se neptal. Když jsem však uviděl urostlého muže, který měl na sobě tygří kůži, musel jsem ho oslovit.

 

„Thomas,“ představil jsem se a podával mu svou ruku. Nereagoval na ní.

 

Muž jsi mě nejprve prohlédl. Hezky od shora dolů a zase zpět. Pak si všiml mého přívěsku, tomu rozvázalo jazyk.

 

„Mganga Utukuwakana,“ pronesl.

„Co?“ udivil jsem se.

 

Pak spustil několik vět, které jsem sotva zachytil, natož je přeložil.

 

„Bílí lidé přišli,“ pronesl krátce a poté ukázal k velkému kůlu.

 

Kývl jsem a šel za ním. Už jsem si myslel, že mě chce k tomu kůlu přivázat, ale zavedl mě k sobě do své chýše, která byla hned vedle toho dřevěného kůlu. Pozval mě dál a začal vyprávět legendu o příšeře zvané Bamshiya. V první chvíli jsem mu samozřejmě nevěřil. On to poznal a ukázal mi jeho bok, kde měl velkou jizvu. To, co mu to udělalo, bylo rozhodně zvíře. Těžko říct, jestli to byl levhart nebo tygr. Pro vesničany to byl Bamshiya a znovu prý zaútočil. První oběť byl mladý válečník Teuwi. Druhá oběť byl bílý rozhněvaný muž a jeho sluha. Hned jsem pochopil, že mluví o panu Greedym. Ten klobouk to jen potvrzoval. Jenomže, kde jsou těla? Mojí otázku v mé hlavě šaman Utuku přečetl.

 

„Bamshiya odnést těla pryč,“ řekl.

„On démon, vzít špatné?“ zeptal jsem se.

„D-éé-mo?“ podivil se Utuku.

„Démon – Jambo – Příšera,“ vysvětlil jsem.

„On vzít oběť. Žádný rozdíl,“ odvětil.

„Mkuu Jua, říct, já mjumbe.“

„Ano, on mít pravdu. Vědět hodně.“

„Proč ty šaman?“

„Já mganga – šaman, já léčit,“ pozvedl prst a nakreslil jím nějaký symbol na zem.

„Co je to?“

„Znát symbol. Ty mjumbe,“ odvětil a usmál se.

 

Pak mi dal napít nějakého tmavého nápoje. Bylo to kyselé jako taška plná citronů. Skoro jsem to vyplivnul, jak mě ta chuť překvapila.

 

„Kila kila,“ ozval se šaman.

„Všechno?“

„Ano.“

 

Naštěstí toho moc nebylo. Být ta miska hlubší, tak bych to asi odmítl.

 

„Kila kila,“ ozval se znovu šaman. To už jsem to měl však vypité.

 

Položil jsem misku na stolek a ušklíbl se.

 

„Síla,“ pronesl jsem.

„Dobré pro tebe,“ podotkl Utuku.

Možná, že ano, prolétlo mi hlavou.

 

Přesto jsem stále nemohl přijít na to, proč zrovna já? Že by ten přívěsek, který mám? Nebo snad kvůli mému nadšení z toho všeho kolem, které jsem neskrýval?

 

„Cesta dlouhá. Já mjumbe?“ ukázal jsem na sebe. „Důvod, tady být, nevědět.“

„Ty mluvit naše řeč. Duch tvůj tady alisi,“ pousmál se šaman.

 

Stejně jsem z toho moc moudrý nebyl. Zatím jsem to nechápal. Ten čas přijde. To mi několikrát Utuku opakoval.

 

„Alisi?“

„Ano. Příroda.“

„Mám obavy, že sem přijdou jiní bílí lidé a zničí to tady,“ pronesl jsem.

„Příroda mocná. My všichni hosté. Nebát se.“

„Jako bys mi rozuměl, i když mluvím naším jazykem, šamane,“ pousmál jsem se a pak promluvil Svahilsky. „Mimi kuhisi kwamba mimi kuelewa.“ – Mám pocit, že mi rozumíš.

 

Utuku se jen pousmál a dotkl se mé dlaně. Poté ukázal na můj přívěšek.

 

„Jednou přijít čas ty pochopit,“ pronesl a vstal. Ukázal na vchod a já pochopil, že můj čas vypršel. Byl čas odejít.

 

 

Poděkoval jsem krátkým úklonem a odešel.

 

 

                                                         * * *

 

Před chýši stál můj věrný stín, Bokko.

 

„Asi se tě nezbavím, co?“

„Mjumbe?!“

„Pojďme!“ vybídl jsem ho a máchl rukou před sebe.

 

Bokko se usmál a chytl mě za ruku. Nevadilo mi to. Evidentně si mě oblíbil.

 

„Bokko?“

 

Chlapec se okamžitě otočil na mě.

 

„Chtít vidět tvá matka,“ pronesl jsem.

„Mama?“

„Ano, mama,“ ukázal jsem na něho.

 

Kývl a táhl mě k jedné z chýší. Vešli jsme dovnitř.

 

„Mama, tady on poznat tebe,“ spustil Bokko.

 

K mému překvapení tu ženu jsem už viděl. Byla to Dambukka, ta žena v náčelníkově chýši.

 

„Já vidět,“ promluvil jsem.

Asi jste všichni jedna velká rodina, pomyslel jsem si.

 

Žena se usmála, a když ukročila stranou, objevila se za ní dívka. Líbila se mi. Štíhlá, drobounká a okatá. S drobným náhrdelníkem na krku. Rovněž z nějakých vyschlých plodů jako ostatní ženy. Většina cizinců si však všimne jejího krásného poprsí, které na rozdíl od starších žen není tak povadlé.

 

„Já muset ven,“ ukázal jsem na vchod.

 

Dambukka pokynula hlavou a otočila se zpět k velkému hrnci, ve kterém zřejmě vařila nějakou z těch jejich specialit. Její dcera jí pomáhala, to jsem si myslel, ale Dambukka se chovala, jako by tam byla sama. Bylo to zvláštní. Měl jsem z toho takový divný pocit…

 

Vyšel jsem ven a pak se odíval na chlapce.

 

„Jak ona jmenovat?“

„Otawaka,“ odvětil.

„Pěkné jméno.“

„Eé!“ zakroutil hlavou.

 „Jina nzuri,“ opravil jsem se a řekl to Svahilsky.

„Ano,“ kývl

 

V tom mě přepadl podivný pocit. Nic takového jsem doposud nezažil…

 

„Koho ty hledat?“ zeptal se, když si všiml, že se rozhlížím.

„Já muset jít náčelník. Bamshiya přijít,“ pronesl jsem a vyrazil k náčelníkovi.

„Počkat, počkat,“ křičel Bokko, ale já jsem ho už neposlouchal. Běžel jsem za náčelníkem. Musím mu říct, že Bamshiya přijde znovu. Jako bych cítil jeho přítomnost.

 

 

                                                         * * *

 

 

Před náčelníkovou chýší stáli stále čtyři pomalovaní válečníci kmene.

 

„Já jít k náčelníkovi,“ promluvil jsem na jednoho z nich.

„Yeye anataka kuwa peke yame,“ odvětil a oštěpem udeřil do země.

 

Moc jsem mu nerozuměl, ale pochopil jsem, že mě dovnitř nevpustí.

 

„Bamshiya kuja!“ vyhrkl jsem.

 

Se stráží to ani nehnulo.

 

„Jsou snad hluchý?!“ procedil jsem mezi zuby a otočil se.

 

Jediný, kdo by mohlo pomoci, byl šaman Utuku, napadlo mě. Ale ten tu nebyl.

 

„Co se děje, Thomasi?“ ozval se profesor Buckingston.

„Bamshiya.“

„Kdo?“

„Bamshiya – ta tečkovaná příšera. Ve skutečnosti je to obří levhart,“ odvětil jsem.

„Co je s ní?“

„Mám pocit, že se objeví.“

„Myslím, že jsou tihle lidé na to připraveni,“ ukázal do stran, kde na některých malých plůtkách byly opřené oštěpy.

„Myslím, že nejsou, profesore. Já ho viděl.“

„Vážně?!“

„Ano.“

„A kdy?“

„Když jsme s tím malým chlapcem našli klobouk pana Greedyho.“

„A proč vás nezabil?“

„Možná, kvůli tomuto,“ ukázal jsem na přívěsek.

„Žertujete?“

„Ne. Myslím to úplně vážně.“

„O čem tady diskutujete?“ vstoupil do toho Northon.

 

Toho chlapa jsem začínal nenávidět. Jeho arogance, povýšenost. Přišel do cizí země a chová se jako by mu to tady všechno patřilo. Ani ten incident ho nevaroval.

 

„To by vás nezajímalo, pane Northone,“ zareagoval jsem na to.

„Tady, Thomas mluví o nějakém nebezpečném levhartovi,“ poznamenal profesor.

„Řekl bych, že je to hloupost…“

 

Profesor Northon to už nedořekl. Byl to mžik, které všechny překvapil. Levhart zařval a bílé dlouhé zuby se zakously do profesora Northona. Někdo vykřikl: Bamshiya! A měli pravdu. Ohromný šedivě žlutý levhart prolétl jako vítr a s sebou si odnesl oběť. Pana Northona, po kterém na zemi zůstala jen skvrna od krve a bota.

 

„Už my věříte, profesore?“ pohlédl jsem na něho.

„Já-já-to byl Alan,“ koktal.

 

Byl v šoku, jako spousta dalších, kteří zmateně pobíhali kolem.

 

„Amani! Amani!“ uklidňoval náčelník Jua vystrašené vesničany, který vystoupil ze své chýše, když uslyšel křik.

„Bamshiya, Bamshiya,“ ozývalo se z davu, ve kterém jsme s profesorem stáli.

„My vyslat válečníky. My Bamshiya zabít,“ řekl náčelník a ukázal na mladého válečníka, který měl pomalované celé tělo.

 

Ten si vybral další čtyři. Společně pak vstoupili do náčelníkovy chýše. Náčelník si mně všiml. Bez mrknutí oka vkročil do svého nyumba. Chvíli jsem stál a pak jsem vyrazil do chýše, ve které jsem spal. Tam jsem měl všechny své věci. Profesor Buckingston stál a sledoval vesničany, jak se debatují o tom, kdo může být další oběť Bamshiyi.

 

„Bamshiya,“ pronesl hlas po mé levici.

 

Otočil jsem se. Byl to šaman Utuku.

 

„Nechtít on tebe,“ pronesl a pokračoval dál do náčelníkovy chýše.

 

Jen jsem pokynul hlavou. V první chvíli mě napadlo, že bych toho mohl využit, ale měl jsem strach. Proto jsem se rozhodl, že si sbalím a přemluvím profesora k odchodu. Přece jenom jsme dnes chtěli vyrazit k jezeru Nyasa.

 

 

                                                         * * *

 

Držel jsem zrovna v ruce svou koženou brašnu, když se v mé chýši objevila Otawaka.

 

„Nini kinatokea?“ zeptal jsem se a zastavil se. „Co se děje?“

„Ty, odcházet?“

„Já muset. Jezero Nyasa.“

„Muset?“

„Ano.“

„Ty mít dobré srdce. Duch silný. Chovat se jako ty, žít tady,“ ukázala směrem na své srdce.

 

V tu chvíli jsem nevěděl, jak to myslí.

 

„Tady? Kdy?“ rozpažil jsem ruce nechápavě.

„Tvůj duch vrátit se,“ řekla a já se pousmál.

 

Zakroutil jsem hlavou.

 

„To bych si přece musel pamatovat.“

„Ty nepamatovat. Jiný život.“

Co to povídá?

 

„Já-já…“

„…být klidný. Já rozumět. Ty jiný země. Velká země,“ přerušila mě a dotkla se mého ramene.

 

V ten moment jsem se ocitl v úplně jiném světě.

 

 

**

 

…stál jsem uprostřed čehosi neznámého. Písek, keře. Pak nějaké listy padaly na zem. Přede mně. K mým nohám. Lidé v maskách s oštěpy v rukách. Skrze ty masky byly vidět bílé zuby. Když jsem se podíval na jejich pomalovaná těla, byla černá. A pak tvář dívky, která se mi zjevovala do toho všeho…

 

 

**

 

 

Když jsem procitl. Stála u vchodu.

 

„Zdát se, být jako sen,“ pronesl jsem.

„Život jiný. Vzpomenout ty sám,“ dodala a zmizela.

 

Co se to stalo?

 

„Otawaka!“ vykřikl jsem a vyběhl ven.

 

Byla pryč. Jako by se vypařila. Jen vesničané, kteří zrovna procházeli, kroutili hlavami. Usmívali se a ukazovali na mě.

 

„Hledal jsem vás, Thomasi,“ ozval se profesor Buckingston.

„Jsem tady,“ ozval jsem se a vrátil se zpátky do chýše.

„Co jste dělal?“

„Chystal jsem si věci.“

„Chcete někam odejít?“

„Přece jsme měli dneska odejít k jezeru Nyasa,“ odvětil jsem a ukázal na koženou brašnu a velký pytel.

„Vzhledem k tomu, co se před nějakou dobou stalo, bych navrhoval počkat do zítra.“

„Jste si jistý?!“

„Ano.“

„Dobře,“ kývl jsem a své věci přesunul do rohu místnosti.

„A koho jste tam venku vůbec hledal?“ zeptal se profesor.

„To je jedno. Už je pryč,“ mávl jsem rukou.

 

Ale nedalo mi to. Prošel jsem kolem profesora znovu ven z chýše. I když jí asi nenajdu, protože ani nevím, kam šla. Počkám, ona se objeví…

 

                                                         * * *

 

Seděl jsem na kusu zlomeného stromu, když se mě všiml Bokko. Skoro jsem začal přemýšlet o tom, jestli mě nehlídá.

 

„Sedět tady. Čekat?“ zeptal se.

„Ano, čekat na dívku,“ odpověděl jsem a takticky čekal, jestli se zeptá na kterou. Bokko určitě ví, kde bydlí jeho sestra.

 

Bokko pokynul hlavou a pak jako každý zvědavý chlapec se nakonec zeptal. „Jak jmenovat ta dívka?“

 

„Otawaka,“ odpověděl jsem.

„Ona dcera náčelník.“

„Já vědět. Ona říct podivná věc o duchu. Můj duch vrátit se. Já nepamatovat.“

 

Podíval jsem se na chlapce. Chápeš? Asi ne, jak bys mohl, pomyslel jsem si. Bokko jen koukal a pak si něco zamumlal pro sebe.

 

„Mluvit ke mně, Bokko,“ pobídl jsem ho.

 

Bokko to však nezopakoval a chtěl odejít, zastavil jsem ho rukou.

 

„Bokko. Ty přítel,“ ukázal jsem rukou na sebe.

 

Bokko chvíli nevěděl, co má říct a pak to řekl.

 

„Otawaka walaani.“

 

Jeho slova zazněla jako by z toho byl smutný. Bohužel jsem nevěděl, co znamená walaani. Jediný, kdo by mi to mohl přeložit do mého jazyku, byl profesor.

 

„Tak jo,“ pronesl jsem a s chlapcem se mávnutím ruky rozloučil.

 

Vyrazil jsem do naší chýše, kde profesor seděl a četl si knihu. Vlastně jí četl několika příslušníkům kmene. Byl středem pozornosti a evidentně mu to dělalo dobře. Usmál jsem se a usedl na zem, kde bylo ještě volno. Počkám, až skončí a pak se s ním poradím.

 

 

                                                         * * *

 

Přečetl ještě několik stránek a pak řekl, že budeme pokračovat příště. Domorodci byli nadšeni. Moc se jim to líbilo, a když odcházeli z naší chýše, děkovali mu a plácali ho po ramenou. Podíval se přitom na mě, jako bych mohl já za to, že zítra odcházíme.

 

„A tohle byste chtěl opustit? Ta vstřícnost, nadšení z obyčejné knihy. Jsou to neuvěřitelní lidé,“ pronesl profesor.

„Také se mi tu líbí a zjistil jsem, že my dva jsme skutečně váženými hosty. Bez ohledu co se stalo zbytku výpravy, nás si opravdu váží,“ řekl jsem a vstal.

 

Bohužel neznaly celé pozadí této výpravy. Do této chvíle jsem to nevěděl ani já.

 

„To vám někdo o nás řekl?“

„Ne. Stačí se dívat kolem, pozorovat, mluvit s nimi. Zjistíte sám, jak moc jsou přátelští.“

„Vrátíme se.“

„Samozřejmě, jen pokračujeme ve výpravě.“

„Bál jsem se, že když Alana Northona srazil ten válečník k zemi, že to bude mít dopad na nás všechny.“

„Měl jste už takovou zkušenost, profesore?“

„Jednou v Keni a v Alžírsku.“

„Alžírsko. Vliv Francouzské kultury.“

„Asi máte pravdu, Thomasi.“

„Ještě něco, profesore?“

„Mluvil jsem s náčelníkem. Slíbil mi, že nás kus cesty doprovodí dva jeho válečníci,“ odvětil.

 

Poté jsem se rozhodl zeptat na ten druhý tým.

 

„Pan Northon říkal něco o druhém týmu. O co tady šlo, profesore?“

 

V tu chvíli jsem poznal, že jsem se otřel o citlivou věc.

 

„Tím se netrapte, Thomasi,“ mávl rukou a evidentně se o tom nechtěl bavit.

„Profesore!“ zvážněl jsem.

„Za týden by měl dorazit Paul Carre se svým pěti členným týmem. Jsou to hledači pokladů,“ prozradil.

„Tady? Co by tady chtěli najít?“

„Tady ne, ale někde pod tím velkým vrchem je jeskyně, ve které jsou diamanty.“

„V jeskyni?“

„V podzemí.“

„Jak to víte?“

„Řekl mi to Northon.“

„Myslel jsem, že jste ornitolog, profesore.“

„To jsem.“

„Ale proč Northon a nějaký Carre se svým týmem, tady,“ rozmáchl jsem se rukou do strany.

„Je v tom hodně peněz, Thomasi.“

„Takže někdo zaplatil naší výpravu. My najdeme nějaké ptáky a oni své diamanty. Je to tak?“

„Asi tak nějak.“

„Takže tu nejsme první běloši.“

„Jsme tu první, nehledě na to, že ta vesnice nebyla vůbec v mapě. Northon se o diamantech dozvěděl od pana Greedyho a ten zase od nějakých lidí z Keni.“

„Víte, co se stane, až se tu objeví?“

„Netuším.“

„Možná je všechny zabijí.“

„Thomasi, uklidněte se. Víte, co říkáte?“

„Nebylo by to poprvé, kdy se bílí kolonizátoři zbavili místních lidí.“

„Oni nejsou kolonizátoři, jsou to…“

„…zlatokopové. S jedním rozdílem, že budou kopat diamanty. Surové diamanty.“

„Možná sem ani nedorazí,“ pronesl po chvilce profesor.

„Říkal jste, že za týden Paul Carre dorazí se svým týmem.“

„To, ano. Řekl jsem to, ale vím, že Greedy měl dát znamení, že jsou na místě.“

„A jak by tady mohl dát někdo někomu znamení, profesore?“

„Slyšel jsem, jak se Greedy domlouvá s Northonem, že se jeden večer vytratí a na kopci rozdělají oheň, aby je Paul Carre našel.“

„Chápu,“ usmál jsem se. „Bamshiya jim trochu překazil plány.“

„Ano, nejspíš.“

„Zítra odejdeme,“ dodal jsem a ulehl na provizorní postel ze zelených listů.

 

 

Ještě než jsem usnul, vypil jsem misku s nápojem, kterou prý přinesla nějaká žena, jak poznamenal profesor. Zřejmě pro dobré spaní. Profesorovo tiché „dobrou noc“ prolétlo slaměnou chýší bez odezvy.

 

 

Tu noc jsem měl pocit, že se něco stalo…







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička