BARIKA – kapitola sedmá


6. srpna 2017, autor Danny Jé,



 

 

Kapitola 7

 

 

 

Jsme na útěku.

 

V první okamžik jsem to pokládal za unáhlené rozhodnutí, ale když jsem se nad tím trochu zamyslel, musel jsem s Barikou souhlasit. Rituál Kukungu bych nepřežil. V každém případě jsem chtěl vědět, kam míříme.

 

 

„Barika kam my jít?“ zeptal jsem se.

„My utéct, nyeupe Tou-ma.“

„Já vědět. Jen chci vědět kam – wapi?“

„Wapi, wapi,“ opakovala a bylo na ní vidět, že je rozrušená. Něco jí zřejmě tížilo a nevěděla si s tím rady.

„Barika,“ promluvil jsem na ní a chytl ji za ruku. Okamžitě ucukla.

 

Netušil, co se jí honí hlavou, ale měl jsem pocit, že neví, kam bychom mohli jít. A jestli to ví, tak si není jistá, jak by nás tam přivítali. Jiný kmen? Je to vůbec možné přijít k jinému kmeni? To nevím, v Africe jsem poprvé a rozdíly mezi kmeny a jejich tradicemi jsou zatím pro mě něčím novým a neznámým.

 

„Když my plout jezero Nyasa…,“ ukázala směrem k velké vodní ploše. „…otec poslat za mnou s válečníky. My nejít Kawali.“

„A ty nechceš, aby Kawali a Ukumba válčili,“ naznačil jsem rukama střet dvou kmenů.

„Ano, to nechtít,“ přitakala.

„Kam jít?“

„My jít podél řeka,“ odvětila a chytla mě za ruku.

 

To mě samozřejmě překvapilo. Usmál jsem se a dal najevo, že jsem rád, že to udělala.

 

„Maana,“ poznamenala vzápětí.

„Nic to neznamená?“ udivil jsem se.

„Maana,“ zopakovala to.

 

Myslel jsem si o tom své, protože když muž a žena v mé společnosti se vedou za ruce, něco to znamená. Barika nevěděla, jaké máme tradice. Zřejmě vychází z toho, že jsem to udělal před chvílí já. Možná to je projev náklonosti nebo jen úcty, těžko říct. Tradice kmene Ukumba neznám, ale Barika se mi líbí.

 

„O čem ty přemýšlet, nyeupe Tou-ma?“

„Říkat ty mě Tou-ma.“

 

Podle mého výrazu ve tváři pochopila, že se mi slovo nyeupe, nelíbí. Komu by se také líbilo, mít před každým osloveným slovo běloch. Barika se usmála a najednou zvedla moji ruku a políbila ji. Vytřeštil jsem oči a samozřejmě jsem na to musel zareagovat. Nelekl jsem se, ani mi to nebylo příjemné. Prostě mě to jen překvapilo, proto jsem s tím chtěl naložit tak, aby pochopila, že mi to bylo příjemné a že mi to rozhodně nevadilo.

 

„Kujisikia…“

„…neříkat!“ vyhrkla Barika a moji ruku pustila, jako bych řekl něco strašlivého. Přitom jsem jí jen řekl, že k ní něco cítím. Takové místní vyznání citu.

„Barika. Ty žena, já muž,“ poznamenal jsem se a čekal na její reakci.

„Tou-ma jiný muž. Já žena tady.“

„Já vím, ale to neznamená, že bych k tobě nemohl něco cítit.“

„Mluvit cizí řeč.“

„Omluva. Já říct…“

„…nemuset. Mě líbit tvá řeč, já učit se,“ usmála se.

 

V tu chvíli jsem věděl, že ke mně něco cítí. Stejně tak jako já k ní. Bylo to zvláštní, divné, nečekané, to nemohu popřít, ale stalo se to. Její černé tělo mě přitahovalo daleko víc, než jsem si dokázal připustit. Možná to věděla a bránila se tomu. Možná v jejím těle také probíhá boj s pokušením. Byli jsme jako dva vyslanci dvou rozdílných světů, kteří se vzájemně přitahují a vidí v tom druhém něco krásného. Netuším, jestli jsem se jí vůbec líbil, ale sledovala mě a to ženy dělají i v našem světě. Když se pak usmála, bylo to jako pohlazení něžného větru. Moc jsem si přál, abych jí o svých citech mohl říct, aby to věděla.

 

„Ty nebýt tady, Tou-ma,“ ozval se její hlas.

„Myslet na tebe,“ přiznal jsem.

„My jiný muž a žena.“

„Vadí to?“

„Aha,“ řekla jako by věděla, co jsem řekl. To si však nemyslím. Ale proč to slovo použila?

 

„Kujisikia – cítím k tobě…,“ snažil jsem se znovu projevit své city, ale byl jsem zastaven její rukou. Její dlaň přistála na mých ústech a její hlava se přimáčkla k mé hrudi. Pak zopakovala dvakrát mé jméno a objala mě. Tak to jsem opravdu nečekal. Rozhodně to znamenalo, že ke mně také něco cítí, jestli tomu ovšem v kmeni Ukumba říkají projev náklonnosti, citu.

 

„Jak získat muž kmene Ukumba získat ženu?“ zeptal jsem se.

„Muž přijít k náčelník kmene, ukázat ženu a říct: „Já vybrat tu ženu.“ A čekat na svolení.

„Aha.“

Zajímavý způsob, pomyslel jsem si.

 

„A-ha,“ šeptla.

 

Pousmál jsem se.

 

„Ty smích eé?“ zareagovala a podívala se mi do očí.

„Barika slovo Aha, já použít jako Ajabu.“

„Ajabu? A-ha, Ajabu,“ rozesmála se.

 

Myslím, že v tu chvíli pochopila, že slovo z mého světa používala úplně v jiné souvislosti, než se používá. Nevadilo mi to. Naopak. Bylo to roztomilé. Obzvláště pak v podání její intonace hlasu.

 

„Takže já jít k mkuu Ukumba a ukázat tebe a říct: „Já vybrat tu ženu.“ A čekat na svolení,“ pronesl jsem.

„Ty Tou-ma. Ty nebýt Ukumba,“ řekla smutně.

„Tak já být s Barika, někde tady,“ ukázal rukou kolem sebe.

 

Barika se usmála a její smutné oči se pět rozzářily. Ve svitu měsíce, který se odrážel od vodní hladiny, byla její tvář jako pod lampou. Domorodá dívka se zelenýma očima, to by mi nikdo neuvěřil, kdybych to někomu u nás v Anglii vyprávěl.

 

„Ty krásná a…“

„…ajabu,“ přerušila mě.

„Ty říkat ajabu – zvláštní? Mít důvod?“ zeptal jsem se.

„Já narodit, otec říct, že já zvla-štní. Dát jméno Mbarika. To kytka,“ ukázala na vlasy, které byly chvílemi červené.

„To ne barva země?“

„Ne,“ zakroutila hlavou. „Já narodit a mít černé i červené vlasy. Oči zelené,“ vysvětlila.

„Ty Barika. Moje Barika, Kujisikia,“ dodal jsem a obejmul jí.

 

Už neucukla a byla ráda, že tu jsem.

 

 

                                                         * * *

 

V následující hodině mě zavedla k jezeru Nyasa. Byla to část, která byla zakrytá stromy, a břeh byl překvapivě mělký. Zavedla mě tam a podle jejího úsměvu jsem pochopil, že se bude chtít vykoupat. Měl jsem samozřejmě dilema. Začít se svlékat a čekat, jestli se přidá nebo čekat na ní a pak se přidám já. Barika byla však rychlejší a několika pohyby se zbavila plátěného oděvu, který měla na sobě. Usmála se a vyrazila do vody. Už ze zvyku a možná i díky pocitu vlastního ostychu jsem se ohlédl do stran. Když jsem se ujistil, že tu opravdu nikdo není, svlékl jsem se a přidal se k Barice.

 

„Pojď, Tou-ma,“ vykřikla a smála se.

„Ty smát se!“ rozmáchl jsem rukama před sebe.

To by mě zajímalo, čemu se směje?

 

Došlo mi to až vzápětí, když se se ponořil do vody a doplaval k ní.

 

„Ty opravdu nyeupe – bílý,“ poznamenala a strčila do mě. Evidentně se chtěla pošťuchovat.

„Ano, já nyeupe,“ dodal jsem a cákl na ní.

 

Okamžitě mi to oplatila a snažila se mi uplavat. Vzhledem k tomu, že jsem na univerzitě byl v plaveckém oddíle, vždycky jsem ji doplaval.

 

„Ty umět dobrý plavat,“ udivila se Barika.

„Ty také, já myslet, lidi kmene neplavat.“

„Všichni z kmene neplavat. Já vodu dobrá mít.“

„Líbit, mít to rád,“ upřesnil jsem.

„Ano, mít to r-áá-d.“

 

Snažila se mému jazyku porozumět, to se mi na ní moc líbilo.

 

 

                                                         * * *

 

Po chvilce se Barika rozhodla vylézt ven z vody. Následoval jsem jí, ale ještě než jsem vylezl ven, jsem nenápadně pozoroval její nádherné křivky. Silueta jejího těla v tom šeru byla naprosto dokonalá.

 

 

„Já vědět ty sledovat mě,“ pronesla a uchechtla se.

„Ty mít oči všude,“ dodal jsem a vylezl ven.

„Ty být bílý jako mléko.“

„Já se neopaluji,“ poznamenal jsem.

„Co ty říct?“

„Já nechodit na slunce,“ odvětil jsem.

 

Usmála se a já od ní nemohl odtrhnout oči.

 

„Proto my nebýt nyeupe?“ zamyslela se.

„Ale tohle máte od vašich předků – mababu zetu,“ vysvětlil jsem.

„Nikdo mababu zetu nebýt jako já, zelené oči,“ ukázala.

„Proto jsi jedinečná.“

„Je-dii-ne-čnáá?!“

„Ano,“ kývl jsem a přiblížil jsem k ní.

 

Má ruka se dotkla jejího ramene. Barika sklopila hlavu, ale pak se mi podívala do očí. A když se usmála, musel jsem se usmát také. V té tmě se její bílé zuby rozzářily jako světlušky.

 

„Kujisikia,“ pronesl jsem a přitáhnul jsem si ji blíž k sobě.

 

Stála přede mnou a mlčela. Skoro jsem měl pocit, že se bojí, ale to byla jen přetvářka. Zazubila se a v momentě, kdy jsem udělal krok vpřed, přitáhla si mě a podivným chvatem mě složila na zem.

 

„Barika!“ rozesmál jsem se.

„Můj nyeupe Tou-ma,“ šeptla a přesunula se na mé ležící tělo.

 

Na nic jsem nečekal a svýma rukama jsem jí chytl za boky. Usmála se a naklonila se k mému krku. Jakmile se do někoho zakousla, připomněla se mi chvíle na lodi. To, když jsem přišel o kus vlasů. Možná, že už v té chvíli to mělo znamenat, že si mě vybrala. Těžko říci. Teď jsem tady a rozhodně bych neměnil. Jakmile se její prsa dotkla mého bílého těla, ucítil jsem v sobě neuvěřitelnou energii, kterou ve mně její tělo vyvolalo. Mé ruce sklouzly k jejímu zadku, který jsem zmáčkl. Pousmála se a její rty opustily můj krk. Nadzvedla se a sama se rozhodla přijít o svou poctivost. Její výraz ve tváři v následující chvíli znamenal spokojenost. Těšilo mě to, i když jsem měl pochyby o tom, jaká že to musí být slast, když první sex je většinou pro dívky bolestivý. Zřejmě tu nešlo o rozkoš, ale o něco jiného. Možná, že šlo jen o spojení. Přece jenom je to dívka z domorodého kmene, napadlo mě.

 

Několik pohybů stačilo k tomu, aby celý tento akt skončil. Neobdařila mě žádným povzdechem a ten její radostný výraz se také vytratil. Jako by čekala, až skončím, aby mohla slézt.

 

„Nelíbit?!“ zeptal jsem se.

„Spojení se mě líbit,“ odvětila a bez jediného mrknutí odešla do jezera.

 

Proč mám takový pocit, že očekávala něco jiného, i když věděla, že jsem cizinec z jiného světa. A když se vrátila, tvářila se, jako by jí to mrzelo. Musel jsem se jí na to zeptat, musel jsem znát pravdu.

 

 

„Ty vážná, tvář neskrývat,“ promluvil jsem a netrpělivě očekával, co z ní vypadne.

„Byla chyba. Ty nyeupe Tou-ma.“

„Tvůj nyeupe Tou-ma.“

„Ano,“ kývla. „Já ukumba a ty bílý cizinec. Já smutná. Ty odejít já zůstat sama,“ rozhodila rukama před sebe.

 

V tu chvíli mi bylo jasné, proč byla smutná a její radostný výraz se vytratil. Věděla, že mohu odejít a jí tady nechat. Pravdou je, že jsem nepřemýšlel, že bych se vrátil do Anglie s ní. Lidé tam jsou stále příliš konzervativní a jako otrokářská velmoc jsme stále nepřístupní možnostem, aby černí měli stejná práva jako my. Myslím, že to ještě nějakou dobu potrvá, ale věřím, že se to stane. Takových jako jsem já, u kterého barva kůže nerozhoduje, stále přibývá. Vrátit se s Barikou do Anglie, by znamenalo jen jednu věc. Já jako bílý pán a ona jako moje služebná. To bych jí pak nemohl ukázat ty krásné zámecké zahrady a vodit jí za ruku. Společnost by nás nepřijala. Pokud budu chtít s Barikou zůstat, což chci, budu muset uvažovat o tom, že zůstanu zde. Nevím, co se to mezi námi stalo na té lodi, když mě ošetřovala. Jsem si však jistý, že to, co cítím já k ní, ona cítí ke mně. Jak je to možné, netuším. Obzvláště z její strany. Cizinec. Bílý cizinec a získal její usafi – čistotu.

 

 

„Být tady, Barika,“ pronesl jsem a natáhl k ní ruce.

„Nerozumět.“

„Zůstat tady s tebou. Já nevrátit se.“

„Jít domů a vrátit se, Tou-ma,“ řekla a přistoupila blíž. Chytla mě za ruce a obdařila mě úsměvem, který jsem mohl rozpoznat díky jejím bílým zubům.

 

Chvíli jsem jí hleděl do očí a pak položil svou hlavu na její břicho. Samozřejmě, že se udivila, co to dělám.

 

„Co to dělat, Tou-ma?“

„Přemýšlet a být s tebou,“ odvětil jsem.

„Já kujisikia,“ pronesla tiše, jako by se za to měla stydět.

V jejím případě bych chtěl vědět, co si opravdu myslí…

 

„Já také,“ pustil jsem se ji a ukázal na své srdce.

 

Najednou si klekla. Už jsem myslel, že mě bude chtít požádat o ruku, jak to ve středověku a v pohádkách dělali princové. Čekal jsem, co udělá, ale ona se jen podívala. Její ruka mě hladila po stehnech. V první chvíli jsem měl pocit, že mě bude chtít znovu svést. Vzhledem k tomu předcházejícímu spojení, jsem však nepředpokládal, že to bude chtít opakovat. Znovu jsem se mýlil. Nejdříve mi rukama hladila stehna. Pak její ruka zavadila o mé mužství. Usmála se. Netušil jsem, co všechno domorodé dívky o tom vědí, ale nechal jsem ji. Najednou se obrátila zády ke mně. Dopadla na čtyři a kroutila se jako kočka. Zřejmě to byl způsob, jak ženy kmene Ukumba svádějí své muže. Na mě to rozhodně zapůsobilo. Viděla, že jsem připravený, a proto očekávala, že se jí zmocním. To jsem samozřejmě udělal…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička