BARIKA – kapitola třináctá


14. srpna 2017, autor Danny Jé,



 

 

Kapitola 13

 

 

 

Barika byla celou dobu u mě. Šaman Utuku sice nechtěl, aby zůstala se mnou v jedné chýši, ale já na tom trval.

 

 

„Mjumbe!“ poznal jsem hlas náčelníka Jui, který se přišel na mě podívat.

„Mkuu, já rád vidět znovu,“ pronesl jsem.

 

Náčelník přistoupil k místu, kde jsem ležel a sehnul se. Čímž překvapil nejenom mě, ale i profesora Buckingstona a svého šaman Utukua.

 

„Cítit se vděčný, vy zde,“ promluvil jsem a pousmál se.

„Ty mkombozi, Ty zahnat  Bamshiya,“ poklepal mě po rameni.

 

Jenom jsem se usmál, ale ve skutečnosti jsem si z toho nic nepamatoval.

 

„Ty muž, ty žena, zůstat,“ řekl náčelník.

„Wema wako si kuwa na mipaka – Tvá laskovost nemít hranice,” poděkoval jsem.

 

Má vděčnost opravdu neznala mezí. Měl jsem obavy, jestli Barika bude moci zůstat. Přesto jsem věřil, že k nám bude osud nakloněn.

 

„Ty uzdravit, my povídat,” dodal náčelník a vstal.

 

Když procházel kolem Bariky, tak se u ní zastavil. Nastalo ticho a mnozí očekávali, co náčelník řekne. „Ty zachránit Mjumbe,“ pronesl a sundal si z krku náhrdelník, na kterém byly tři krokodýlí zuby. Pak ho přetáhl Barice  přes hlavu.

 

Byla to velká pocta a Barika to věděla. Poklonila se. A když se její hlavy dotkla náčelníkova ruka, všichni jsme pochopili, že ji náčelník kmene Kawali přijal mezi své.

 

 

                                                         * * *

 

Když všichni odešli, podívala se na mě.

 

„Ty znát Bamshiya?“ zeptala se.

„On útočit na Kawali,“ odvětil jsem.

„Ty ochránit Kawali,“ pokynula hlavou.

„Já nevědět vysvětlit, Bamshiya na mě koukat. On nezabít mě.“

„Ty být jako mganga – šaman. On vědět ty nyeupe mgeni – bílý cizinec. On cítit síla,” dodala a sedla si ke mě.

 

Najednou jsem měl takové nutkání jí polibit, ale neodvážil jsem se. Ve snu jsem měl opravdu neskutečnou představivost, kterou v reálném čase cosi brzdilo. Strach?

 

„Ty uzdravit. Já ukázat příroda. Ty vnímat a radovat se,” pronesla.

„Kufurahi?”

„Ano,“ kývla a pohladila mě po tváři.

„Ty moje radost,“ řekl jsem a usmál se.

 

Během chvilky se ozval povědomý hlas. Byl to Bokko. Malý chlapec, který si mě vybral již v den našeho příchodu do osady.

 

„Celá osada mluvit o bílý cizinec,“ promluvil.

 

Mávl jsem na něho.

 

„Já štěstí vrátit se zpět,“ pronesl jsem směrem k němu a ukázal na Bariku.

„Celá vesnice mluvit o tobě a žena kmene Ukumba,“ pousmál se.

„My spojení. Já cítit pouto…“

„…nafsi?“ podíval se Bokko šibalským pohledem.

„Já chtít zeptat. Otawaka.“

„Ona…“

„…walaani?“

„Ty neznat život Otawaka,“ vyhrkl.

„Já chtít říct, já usnout a být pryč. Barika mě najít. Žena já nevědět, dát mě pití,“ naznačil jsem rukou. „Já usnout a pak odejít.“

„Ty myslet, Otawaka udělat?“

„Udělat?“ zeptal jsem se.

„Já nevědět.“

„Otawaka tady?“

„Ona odejít.“

„Odejít?“

„Ano,“ Bokko pokynul hlavou a vyběhl ven.

 

Ani jsem se s ním nestačil rozloučit.

 

„Co o tom myslet, Barika?“ podíval jsem se na Bariku, která stála pořád vedle mě.

„Já myslet, Otawaka, nikdy nebýt tady.“

„Já jí vidět.“

„Ty odpočívat,“ pohladila mě tváři a usmála se.

 

Po chvíli jsem znovu usnul. Byl jsem tak zesláblý a horečka stále nechtěla ustoupit…

 

 

                                                         * * *

 

Skoro po dvou dnech jsem poprvé vyšel z chýše, kterou se mnou sdílela i Barika. Každý už jí bral jako moji ženu a mě to nevadilo. Měl jsem jí rád a plánoval jsem tu zůstat. Kde jinde bychom mohli být spolu a šťastní.

 

 

„Ty chodit. Zranění zahojit,“ pronesla Barika, která kráčela vedle mě a sledovala mě.

 

Podpíral jsem se silnou holí, kterou mi přinesl Bokko.

 

„Už můžete chodit?“ ozval se povědomý hlas. Byl to profesor Buckingston.

„Ano, cítím se už lépe, horečka už ustoupila,“ odvětil jsem.

„Spal jste skoro den,“ poznamenal profesor.

Zřejmě to znamenalo, že to bylo vážně dlouho.

 

„Jsem zpět,“ dodal jsem s úsměvem na tváři.

„To bychom si mohli promluvit.“

„A o čem?“

„Rád bych věděl, kde jste byl? A kde jste se tak ošklivě zranil?“

„Už jsem vám řekl, že si to nepamatuji.“

„Pořád nad tím přemýšlím, a od toho nešťastného incidentu s tím obrovským levhartem, jste jako vyměněný.“

„Jak jste na to přišel,“ udivil jsem se. „Myslím, že jsem pořád stejný.“

 

Podíval se na Bariku a poté na mě.

 

„Jo, vy myslíte…,“ usmál jsem se. „…rozhodně to neovlivní naší výpravu, profesore.“

„Už jsem byl u jezera Nyasa dvakrát. Díky tomu jsme vás našli.“

„Tak vidíte, a já tam ležel a pamatuji si z toho jen velkou vodní plochu.“

„A toho krokodýla?“ zeptal se.

„Jakého krokodýla?“

„Toho mrtvého, co ležel na břehu.“

„O žádném krokodýlovi nevím,“ podíval jsem se na Bariku.

 

Ta jen skromně pokrčila rameny.

 

„Ty?“ zeptal jsem se jí.

„Ano.“

„Zabít ty mamba?“

„Já muset, on hrozba,“ odvětila.

„Děkuji,“ obdařil jsem jí úsměvem a pak se podíval na profesora. „Tak vidíte, dvakrát mi zachránila život.“

„Rozhodně je zvláštní, že se objevila, krátce po incidentu s tím obřím levhartem, který vám z nějakého důvodu neublížil. Nezlobte se, Thomasi, ale je to dost podivné.“

„Jste v Africe, profesore. Tento kontinent má mnoho tajemství. O některých ani nevíme a myslím, že se o nich ani nedozvíme.“

„Jako například, kdo je Bamshiya?“

„Ale to ví každý.“

„Jeho příběh je zahalený podivnou minulostí nějakého kmene…ehm…už si nevzpomínám na jeho jméno…“

„…Kwalu,“ doplnil jsem.

„Vy znáte ten příběh, Thomasi?“

„Ano.“

„Kdo vám ho vyprávěl?“

„Když jsem usnul, tak se mi o tom zdálo, nebo jsem to prožil.“

„Prožil?“

„V minulém životě.“

„Vy tomu věříte?“

„Profesore, když jsem přijel sem, nevěřil jsem spoustu věcem, ale nějak jsem přehodnotil svou víru…“

„…opustil jste Boha?“ udivil se.

„Myslím, že ten s tím nemá co dělat,“ poznamenal jsem.

„Když se jedná o víru, je to vždy o Bohu, Thomasi.“

„Důležité je věřit v sebe samotného, jinak by ten náš život byl o ničem. Názorný příklad je Barika. Utekla od svého kmene, protože nevěřila, že bude šťastná s tím mužem, kterého jí určil náčelník kmene. Věřila, že bude šťastná, když uteče. To je víra. Věřila v sebe a nepodřídila se pravidlům a tradicím…“

„…pravidla a tradice nám určují směr, Thomasi,“ přerušil mě profesor.

„Kdo však může říct, že ten směr je správný,“ oponoval jsem.

„Přece…“

„…ne, profesore. Není to o jménu, ani jakou knihu zrovna drží v ruce. Neříkám, že nepotřebujeme vůdce, rozhodně ano. Nicméně si myslím, že musíme věřit v to správné a podívat se na to někdy i pohledem toho druhého. Nemít zastřený pohled svým Já,“ přerušil jsem ho a myslím, že v tu chvíli pochopil, že otázka víry “z mého pohledu“ tkví v něčem jiném, než jen v Bohu.

„Tak v tom vás nepoznávám,“ poznamenal profesor.

„Rozumím,“ pokynul jsem hlavou. „Možná jsem se potřeboval dostat na tohle místo, abych se změnil.“

„Do Afriky?“ udivil se.

„A proč ne zrovna do Afriky? Život v africké divočině je úžasný, nemyslíte?“

„S tím souhlasím.“

„Už dnes se pokoušíme zachraňovat některé druhy zvířat, kterých zde bylo v minulosti stovky. Je až neuvěřitelné, za jakou krátkou dobu, jsme je dokázali vyhubit.“

„Kde se ve vás taková slova berou?“ udivil se profesor.

„Ani nevím, profesore. Najednou to mám všechno před očima. První cestovatelé vstoupili do panenské přírody tohoto kontinentu. Zabíjeli zvířata pro zábavu a šířili svou víru. Nerespektovali tradice kmenů a ukazovali jim svůj směr. Podle nich samozřejmě ten nejlepší, jak jinak…“

 

Zastavil jsem se.

 

„…jako bych se vrátil v čase a viděl to,“ pronesl jsem a pak se usmál na Bariku, která nerozuměla, o čem jsme se s profesorem bavili.

„Někteří se chovali špatně,“ uznale pokynul profesor hlavou.

„Vidíte, ale nějak jsme se z toho nepoučili, profesore. A to si většina z nás myslí, že jsme nejchytřejší bytosti na této planetě,“ dodal jsem a mávl rukou.

„Ty nestát, pohyb dobrý,“ ozvala se Barika.

 

Jako by věděla, že je třeba ukončit tuto zbytečnou konverzaci.

 

 

                                                         * * *

 

Ukázala směrem dopředu. Vyrazili jsme. Profesor ještě chvíli stál na místě a díval se na mě jako by nechtěl věřit, co že jsem mu to před chvíli všechno řekl. Myslím, že to byla pravda, kterou nechtěl vidět. Možná se mu to nelíbilo. Mě se však také nelíbilo, že mi tajil pětičlenný tým vedený nějakým Paulem Carrem, hledačem pokladů. Vzpomněl jsem si.

 

Poté vyrazil do chýše, která sousedila přímo s náčelníkovou.

 

Docela by mě zajímalo, jestli se profesor náčelníkovi kmene zmínil o lidech, kteří přijdou do jeho osady a budou chtít vědět, kde jsou diamanty.

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička