BARIKA – kapitola čtrnáctá


16. srpna 2017, autor Danny Jé,



 

Kapitola 14

 

 

 

Večer jsme seděli u ohně a náčelník vyprávěl příběh o svém prvním synovi Taihovi, který se vydal na stezku odvahy k jezeru Nyasa. Tam se měl utkat s velkým krokodýlem. Číhal na něho dva dny, ale neobjevil se. Když uběhlo dvacet nocí, vydal se k jezeru znovu. Krokodýl se objevil a Taiho po těžkém boji krokodýla porazil. Ukázal na svůj krk, kde měl obří náhrdelník. Tam měl zavěšené různé kousky uschlých plodů, kostí a zubů. Když jsem se zeptal, kde je Taiho, protože bych se s ním rád seznámil. „Jeho duše odejít,“ odvětil. Usmál se a vyprávěl další příběh, ve kterém jeho syn vynikal. Nesmutnil, že je už mrtvý. Ostatní se také usmívali a poslouchali náčelníkův příběh, který zřejmě vyprávěl jen kvůli mně.

 

„Vyprávět on pro tebe, Mjumbe,“ řekl muž sedící naproti mě.

 

Kývl jsem a usmál se, protože jsem pochopil, že místní smrt berou jako součást života a spíše se radují, když jejich milovaní svůj život prožili dlouhý a dobrý.

 

„On mít dobrý život,“ dodal šaman kmene Utuku, který právě dorazil a sedl si vedle mě. Toho jsem využil a pověděl mu o mužích, kteří přijdou hledat diamanty. On se jen usmál. Věděl, že přijdou a proto prý navedl jejich kroky ke kopci, kde v kamenných rozvalinách najdou, to co hledají.

 

„Nevadit, oni vzít diamanty?“

„Ne. To jen krystal, kámen to nám příroda zapůjčit.“

„Bílí lidé toužit po nich,“ dodal jsem.

 

Utuku jen pokynul hlavou.

 

„Ano, bílí lidé z toho krystal udělat thamani. Něco cenného,“ napadlo mě.

„Pro diamant budou zabíjet,“ dodal, jako kdyby bělochy znal.

 

Poslouchal jsem ho a uvědomil si, že má pravdu. Kolik věcí jsme dokázali nadhodnotit a považovat je za velkou cennost. Ve skutečnosti to byla jen cetka, předmět, který neměl v době svého vzniku žádnou hodnotu.

 

„Ty znát Otawaka?“ zeptal jsem se šeptem šamana, aby mě nikdo neslyšel. Přece jenom ptát se na děti náčelníka není asi to nejlepší, jak zapadnout.

„Její duše odejít,“ odvětil.

„Já ji vidět,“ oponoval jsem.

„Tvé smysly zmatené. Ona mnoho nocí mrtvá.“

„Předtím než já ztratit. Já vidět ji v mé chýše,“ snažil jsem se přesvědčit Utukua, že si nevymýšlím.

„Co ona říkat?“ zeptal se.

„Já nepamatovat jiný život a pak dotkla mě a já být v jiný svět,“ odpověděl jsem.

„Ona říct, ona Otawaka?“

„Ne, já ptát Bokko.“

„Bokko její bratr.“

„Já vědět on její bratr.“

„Přijít za mnou zítra a my promluvit si,“ řekl a pak se zatvářil jako bychom tenhle hovor nikdy nevedli.

 

Pokynul jsem hlavou a svůj pohled věnoval směrem k chýši, ve které byla Barika. Seděla uvnitř a čekala, až přijdu. Říkala, že bude čekat, i když jsem jí řekl, aby šla klidně spát.

 

Chvíli jsem ještě poslouchal náčelníka a jeho příběhy, které nebyly o jeho synovi, ale i o jiných členech tohoto kmene. Když odešel, zvedl jsem si i já a odešel do své chýše.

 

 

                                                         * * *

 

Barika na mě opravdu čekala. Ulehl jsem vedle ní a pohladil jí po tváři. Nikdy se s tím nesetkala, možná proto se jí to líbilo. Poté se svlékla a já uviděl na jejích zádech tetování. Bylo to poprvé, kdy se přede mnou svlékla.

 

 „Ty mít kresba na těle?“ udivil jsem se.

„Všichni kmene Ukumba mít kresba na těle,“ odvětila.

„Jaký jeho význam?“

„To magický a mocný amulet proti zlá síla,“ odvětila.

„Aha, to jsem nikdy neviděl.“

„Aha, Touma,“ pousmála se.

 

To slovo AHA v jejím podání vyznělo neskutečně legračně.

 

„Mít jméno ten amulet?“ zeptal jsem se.

„Ochránit před zlá síla.“

 

 

Barika se usmála a své nahé tělo přimáčkla ke mně. V první chvíli jsem nevěděl, jestli mi tím chtěla něco naznačit, nebo jsem v tom hledal úplně něco jiného. V každém případě jsem byl za její přítomnost rád. Změnila mě. Nebyl v tom žádný úmysl z její strany a to na tom byl právě to úžasné. Někdo by řekl, že za tak krátkou dobu není možné se změnit a přijmout naprosto odlišné zvyky. Mám na to jiný názor a jsem opravdu rád, že se Barika stala součástí mého života.

 

 

„Ty přemýšlet,“ šeptla.

„Ano, já přemýšlet…“

„…ty zlobit se, já ležet u tebe?“

 

Překvapila mě.

 

„Já překvapený,“ odvětil jsem.

 

Všiml jsem si, jak se usmála. Její ruka mě pohladila po hrudi. Byla zřejmě ráda, že jsem ji neodmítl a že jsem se nezlobil. Její skromnost ukrývala divokost, kterou dobře skrývala. Cítil jsem to. Vzpomněl jsem si samozřejmě na svůj sen, nebo co to vlastně bylo. Zítra jdu za šamanem kmene a věřím, že se dozvím více. I když mě zajímalo jen jediné, proč jsem viděl Otawaku jen já a její bratr Bokko.

 

„Já rád ty být se mnou,“ pronesl jsem a otočil se k ní bokem.

 

Pohladil jsem ji po tváři a políbil. Bylo to, jako když se dotknete odpočívajícího hada, který hned ožije a zaútočí. Přesně tak to vypadalo, když jsem políbil Bariku. Její tělo se okamžitě vymrštilo na mě a já ucítil tu energii, která z něho vycházela. Začala mě hladit po tváři a pak po celém těle. Ruce, krk, břicho, nohy. Zajímavý způsob milostné předehry. Aby to bylo i pro mě příjemnější sundal jsem si kalhoty a košili. Její ruce znovu zaútočily na mé tělo. V první moment to vypadalo jako by mě chtěla očistit, tím myslím, duchovní očistu.

 

Jakýsi druh rituálu kmene Ukumba, pomyslel jsem si. Zřejmě abych se připravil na milování.

 

Když jsem byl úplně nahý, najednou se otočila a třela se zády o mé tělo. Cítil jsem, jak mi svým zadkem tře o mé mužství. To se mi samozřejmě moc líbilo. Dělala to ještě nějakou dobu, kdy už jsem byl dávno vzrušený a byl připravený. Ještě chvíli mě však dráždila a pak se sama navedla. 

 

V tichu noci jsem pak slyšel jen její vzdechy a nějaké mumlání, které doprovázelo naše milování.

 

 

                                                         * * *

 

Ten večer jsem zažil něco úžasného a těžko by se to dopodrobna popisovalo. Rozhodně to byla neuvěřitelná zkušenost. A když jsem jednou slyšel od jednoho námořníka, že ženský klín je magnet, který dokáže muže zblbnout, ale i svou vnitřní sílou připoutat. Co by asi ten námořník řekl po jednom milování s dívkou kmene Ukumba? Myslím, že to nebyla jen vnitřní síla, která mě dokázala připoutat, ale magie jejího těla. Byla jako čarodějka bez kouzelných lektvarů. Její pohyby, její doteky, a to podivné mumlání dokázaly, abych zapomněl na svět kolem. Abych se soustředil jenom na ní…







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička