BARIKA – kapitola patnáctá


17. srpna 2017, autor Danny Jé,



 

Kapitola 15

 

 

 

Druhý den jsem vyrazil za šamanem kmene Utuku. Přivítal mě ve své chýši, která byla plná podivným amuletů, kostí, symbolů nakreslených na zemi a ořezaného kmene, kde bylo několik malých i velkých misek. Zřejmě tam dělal své lektvary, pomyslel jsem si.

 

 

„Sem,“ ukázal Utuku na kůži z pakoně.

 

Opatrně jsem se posadil a vyčkával, co přijde pak. Necítil jsem se úplně ve své kůži, protože když jsem se posadil a znovu očima prolétl šamanovu chýši, připadal jsem si jako bych navštívil komůrku zlé čarodějnice.

 

„Ty nebát se,“ snažil se mě uklidnit, ale bylo to opravdu těžké se necítit pod tíhou temnoty, když mě obklopovalo tolik tajemných artefaktů.

„Snažit se,“ pokynul jsem hlavou a ukázal rukou kolem sebe.

„To mít jako léky, léčit, uzdravit,“ pronesl a posadil se naproti.

„Chtít vědět, já nepamatovat jiný život. Otawaka vidět. Já a Bokko, nikdo jiný,“ zakroutil jsem hlavou.

 

Šaman se hloubavě zamyslel a spustil.

 

„Otawaka odejít a ty vidět její duch. Já nevědět důvod, ty spojení tady a život před. Já vyvolat duchy předků. Uvidět co oni říct.“

„Spojení já a Bamshiya?“ zamyslel jsem se na hlas.

„Ty v jiný život být Uumwa,“ pronesl a ukázal na krk.

 

V tu chvíli jsem si uvědomil, že nemám svůj přívěšek. Zelený krystal ve tvaru slzy.

 

„Aha, já nemít,“ zakroutil jsem hlavou.

„Ten symbol mkombozi. Ochrana před Bamshiya.“

„Já vidět Bamshiya a stát před ním. Ty vidět. Vesnice vidět. On odejít.“

„On poznat ty být Uumwa.“

„Dlouho nocí. Přece není možný, že by žil tolik let.“

 

Utuku se nezabýval tím, co jsem řekl, i když té poslední větě asi nerozuměl, ukázal na misku s malými kostmi.

 

„To kost Otawaka. Její ruka. Prsty. Kost.“

„Kost?“ udivil jsem se.

„Ano, kost. Otawaka mít moc spojení.“

„Já nemít symbol mkombozi,“ sáhl jsem si na krk.

„Ty najít a přijít ke mně.“

„Najít teď!“ vyhrkl jsem a vyrazil do své chýše.

 

Venku mě zastavil hlas, který jsem velmi dobře znal. Byla to moje Barika.

 

„Tou-ma, ty zapomenout,“ promluvila a ukázala na svou dlaň.

 

Držela v ní můj přívěšek.

 

„Já hledat, kde ty najít?“ zeptal jsem se.

„Naše chýše,“ odvětila.

„Ty dobrá žena,“ pronesl jsem a vrátil přívěšek, tam kam patří. Na můj krk.

 

Barika se usmála a pokračovala k ženám kmene Kawali, které se shromažďovali u proutěných košů. Zřejmě nějaká pracovní činnost místní žen, pomyslel jsem si. Jsem rád, že jí přijali mezi sebe.

 

 

                                                         * * *

 

Vrátil jsem se do šamanovy chýše a nadšením ukázal na svůj přívěšek.

 

„Ty mít spojení pro mkombozi,“ pronesl.

Chce mi snad říct, že díky tomuto krystalu mohu komunikovat s duchem Otawaky?

 

„Být spojeni,“ znovu zazněl jeho hlas a ukázal na misku, kterou držel v ruce.

Zase nějaký lektvar?

 

„Já nechtít pít. Já pak jinam jít a nevědět, kde být,“ snažil jsem se to odmítnout.

„Ty nebát se, já přítel,“ řekl a tím mě uklidnil.

 

Slovo přítel domorodci neznají a zřejmě ho slyšel, buď to ode mě nebo od profesora Buckingstona.

 

„Já věřit a pít,“ souhlasil jsem. „Ty, mě vysvětlit, kde já být, když já ztratit,“ dodal jsem a natáhl se pro misku. Napil jsem se. Mělo to zemitou chuť a hnědou barvu. Skoro bych řekl, že mi připravil nějaký koktejl s kusem hlíny. To byla však jen domněnka, která zmizela vzápětí, když jsem ten nápoj dopil. Na dně ležela malá kost. Podíval jsem se na šamana a ten se jen pousmál. To přece nemyslí vážně? Kosti předků v pití?

 

„Spojení,“ ozval se šaman a zamumlal nějaké zaříkadlo, po které jsem se cítil omámený. Nevěděl jsem, jestli je to tím lektvarem nebo jeho zaříkáváním. Možná, že od každého kousek, pomyslel jsem si.

 

 

V každém případě jsem se cítil úplně v jiném světě…

 

 

**                                                   

 

„Ty mě najít,“ ozvala se Otawaka, která se objevila znenadání přede mnou. Utuku měl pravdu Otawaka byla opravdu duch a já jí také tak viděl. Průsvitné tělo vznášející se lehce nad zemí.

„Ty přijít za mnou a já nevědět proč?“ spustil jsem.

„Ty vzpomenout jiný život. Ty Uumwa a vrátit se.“

 

Řekla něco, co jsem podvědomě tušil. Už jsem to slyšel od několika lidí, takže na tom něco asi bude.

 

„Já nerozumět proč se vrátit. Dnes, včera?“

„Bamshiya.“

„Já vědět o spojení Bamshiya. Já Mjumbe (Posel) a Mkombozi (Vykupitel). Neznat důvod.“

„Ty Mjumbe spojení s Otawaka,“ odvětila jako by to nebyla snad ani ona. Vlastně to byl jenom její duch.

„A Mkombozi?“

„Ty Mkombozi, ochránit Kawali pro Bamshiya.“

 

To znamená, že mě sem přivedl osud, ale co kdybych se sem nikdy nedostal?

 

„Já cestovat. Nemuset cestovat. Já zůstat má země a nebýt Mkombozi,“ zareagoval jsem.

„Ty zde a léčit,“ rozpažila své ruce.

 

Za jejími průsvitnými pažemi se rozprostřela nádherná krajina plná žiraf, hrochu, nosorožců, antilop i slonů.

 

„Já být zde a zůstat,“ pronesl jsem.

 

Otawaka už neřekla ni slovo. Jen se usmála a její tělo pomalu mizelo. Zůstala jen tvář, která se stále usmívala. Po chvilce i její tvář zmizela. Ve stejný okamžik jsem procitl…

 

 

**                                                   

 

Otevřel jsem oči.

 

„Být dobrý,“ pronesl Utuku.

„Ty mě neříct pravdu,“ ozval jsem se a podíval se na šamana pohledem útočícího jaguára.

„Já šaman a neříct pravda. Ty nevěřit, muset, zkusit, vidět.“

„Ty vědět já spojení na Otawaka.“

„Ano, vědět,“ kývl.

„A Bokko vidět Otawaka.“

„Děti vnímat duchy dobrý.“

„Ty vědět důvod proč Otawaka prokletá?“

„Ona mladá, mít muže a dvě dětí umřít. Lítost, smutek. Ona utopit se. Náčelník říct její duše prokletá.“

„A dny já ztratit. Vědět jaký důvod? Já hledat osud?“

„Ty nehledat osud. Ty přijmout co být.“

„Já nevědět, chtít znát…prostě bych rád věděl, jaký to mělo smysl, že jsem odešel z osady a našla mě Barika.“

 

Utuku se jen pousmál a pak mě poplácal po ramenou.

 

„Barika, dobrá žena. Ty zůstat a žít Kawali.“

„Barika mkombozi pro mě,“ dodal jsem a po chvíli se také usmál.

 

Myslím, že to celé bylo úsměvné, protože čím víc jsem chtěl znát důvody proč, tím víc jsem začínal nabývat dojmu, že je vlastně nepotřebuji znát.

 

 

                                                        * * *

 

Než jsem opustil šamanovu chýši, Utuku vyprávěl některé zvyklosti kmene. To pro případ, abych neudělal nějakou hloupost. To samozřejmě neřekl, slovo hloupost nepoužívají. Oni pro takové situace mají termín: jinga – pošetilý.

 

Věděl jsem o sobě, že jsem občas zbrklý. Zřejmě proto mě na to Utuku upozornil. A za to jsem mu byl vděčný. Nejen za to. Další měsíc mi ukazoval různé byliny, rostliny a jejich plody, a co z nich mohu udělat. Jako by snad věděl, že mi Otawaka řekla, že budu léčit. Vykupitel – Léčitel. Myslím, že kdyby mi tohle někdo řekl před týdnem, asi bych si zaťukal na čelo.

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička