SNĚHOVÁ VLOČKA – kapitola 1-2


5. září 2017, autor Danny Jé,



 

Kapitola 1

 

 

 

Jednoho dne, jsem stál před jedním stromem v naší zahradě. A mohu vám říct, že když jsem k němu promlouval a dotýkal se dlaněmi suché kůry, měl jsem pocit, že mi rozumí. Vnímá mě a naslouchá mi. Byla to stará jabloň, která naší rodinu svými plody obdarovávala již 40 let. Můj děda ji zasadil s mým otcem, když mu bylo 10 let. Bratr mého otce, strýc Olaf mi několikrát připomínal, abych jí vždy nechal tři jablka. Dělal to takhle pokaždé, i když nebyla její koruna plná jablek. Ptal jsem se proč, ale vždycky mi odpověděl.

 

„Tvůj děda říkával, nechej tam tři jablka a tvou odměnou bude bohatá úroda na příště.“

 

Pamatuji si na den, kdy jsem přišel za strýcem s otázkou, proč máme jen pět jabloní. Jen se usmál a zavedl mě do zahrady. Řekl: „Jednou ti povím celou pravdu o této zahradě, ale zatím jsi ještě mladý na to, abys to pochopil.“ Samozřejmě, že se mě to dotklo. Bylo mi patnáct a myslel jsem si, že vím, všechno. Už jsem zažil několik neuvěřitelných situací, o kterých ani můj strýc neví. Možná, že nějaké tajemství naší zahrady, proti tomu nic není.

 

Znovu se u mě projevila netrpělivost. Chtěl jsem vědět víc a chtěl jsem to hned. Mé vnitřní Já křičelo: „Já chci! Já chci!“

 

Jenomže strýc nic neprozradil.

 

 

* * *

 

Byl červenec. Ležel jsem uprostřed pampelišek a díval se do blankytného nebe. Usmíval jsem se. Chtěl jsem se postavit, ale když jsem se o to pokusil, objevili se tu motýly. Nejdříve se objevily dva, ale po chvíli se jich objevilo mnohem víc. Deset, dvacet, možná i víc. Byla to pestrobarevná přehlídka. Kroužili kolem mě. Mlčel jsem a jen sledoval jejich nepravidelné poletování. Jestli v tom byl nějaký řád, neviděl jsem ho.

 

Pak se jeden z motýlů odpojil od skupiny a přilétl ke mně. Něco začal vysílat. Byl to signál. Neměnný, přesto harmonický. V první moment jsem slyšel jen jakýsi šustivý zvuk. Po chvilce jsem v tom slyšel slova, která se skládala v mé hlavě jako skládačka. Bylo to jako puzzle. Slova nešla vyslovit, ale při jeho interpretaci se objevily symboly, které složily určitý obrazec. Ten poslední obrazec mi připomínal mého psa. Že by Evril pocházel z hvězd? Tomu se mi nechce věřit, i když možné je všechno. Možná, že pocházím také z hvězd a možná, že i my všichni na této planetě pocházíme z hvězd. Jestli je to pravda, tak kdo přišel a objevil naší planetu?

 

Motýl poté zmizel a ostatní také. Znovu jsem viděl jen modré nebe, zářící slunce a občas kolem prolétl kos. Vstal jsem. Postavil jsem se na nohy a rozhlédl se kolem sebe. Otáčel jsem se dokola a poté zase na druhou stranu. Takto jsem to opakoval asi pětkrát, než mi došlo, že jsem tu opravdu sám. Sám uprostřed louky.

 

 

Často jsem se takto procházel přírodou.

 

 

* * *

 

Po obědě jsem pomáhal otci ve skleníku. Stál jsem opřený o plot a viděl Svenssonovic kluky, jak se perou na louce. Podíval jsem se na otce, ten však mávl rukou: „Tam, kde nepomohou domluvy, pomůžou pěsti,“ pronesl a vrátil se do skleníku, kde zaléval rajčata a okurky.

 

Nebyla to však rvačka na ostří nože, jak to v první moment vypadalo. Bratři se jen z legrace pošťuchovali. Kdyby došlo na nejhorší, tak by mnohem robustnější Lars menšího Erika určitě přepral.  Další čtyři chlapci stáli opodál a sledovali, jak to dopadne. Kroutil jsem hlavou a toužil jsem mladšímu u bratrů pomoci. Věděl jsem, že to není moje starost a jestli mě dotyčný nepožádá o pomoc, neměl bych do toho zasahovat. Nemusel se prát. Mohl ustoupit. Tak moc jsem si přál, aby se mladší postavil, až se stal zázrak nebo co to bylo. Nevěděl jsem, co se stalo. Tehdy ještě ne. Mladší z bratrů se najednou postavil a rukama kolem sebe vytvořil kruh. Světle modrý kruh. Ostatní se smáli, protože zřejmě nic neviděli. Já ale ano. Jen jsem…

 

„Otče, viděl jsi to?!“ vyhrkl jsem a otočil se směrem k otevřenému skleníku. Otec to však neviděl. Věnoval se svým rajčatům a podivný úkaz nezaregistroval.

 

Stál jsem a nehnutě očekával, co se bude dít. Jeho starší bratr na něho mávl a vstoupil do kruhu. Do kruhu, který neviděl. Viděl jsem ho jen já a on. Jeho mladší bratr Erik. Jakmile vstoupil, starší z bratrů, do toho pomyslného kruhu na jeho tváři se vytvořil úsměv. Mladší z bratrů mu něco možná řekl. Poznal jsem to podle pohybujících rtů. Nikdo nic však neslyšel. A pak se dotknul jeho paže. V tom kruh zmizel, ale jeho bratr zůstal plný radosti a lásky.

 

„Co se to stalo?“ podivil jsem se.

 

Už jsem chtěl odejít, když jsem měl pocit, že se na mě někdo dívá. Otočil jsem se. V tom jsem uviděl mladšího z bratrů, jak se na mě dívá. Naše oči se setkaly a během té krátké chvíle, kterou přerušil můj otec, mi co si předal. V mé mysli se objevil symbol. Byl to jeden ze symbolů, co jsem měl ve svých snech. Bylo to řecké písmeno Alfa.

 

 

Je to vůbec možný?

 

 

* * *

 

Druhý den jsme se potkali na louce. Hráli jsme fotbal a on se přidal se svým bratrem také. Byl jsem plný touhy vyhrát. A ten den mi to opravdu šlo. O dvacet minut později jsem se radoval z vítězného gólu. Míč mi prostě sednul a já ho poslal z voleje přímo do šibenice. Brankář neměl sebemenší šanci.

 

„Jóó´!!!“ vykřikl jsem a podíval se za svou láskou, která stála u plotu, a se svým mladším bratrem mi tleskali.

 

Náš tým vyhrál.

 

Po krátkém zápase jsem vyrazil za svou holkou. Jmenovala se Inger. Chodil jsem za ní k plotu a vystával tam do noci. V létě, v zimě. Stál jsem tam a povídal si s ní. Ona byla moje první láska.

 

Slíbila mi procházku. To bych nemohl přece odmítnout. Když jsem přišel k plotu, kde jsem vždycky stál a čekal, až vykoukne z okna, objevila se v okně její matka.

 

„Dneska nikam nejde,“ pronesla a zavřela okno.

 

Ani jsem se nestačil zeptat proč? Bylo krátce po páté. Neviděl jsem žádný důvod, proč by jí to měla její matka zakazovat.

 

Zřejmě si nějaký důvod našla, pomyslel jsem si.

 

Ještě chvíli jsem tam stál, protože jsem se za žádnou cenu nechtěl vzdát myšlenky, že ji dneska neuvidím. Bohužel se to stalo. Okno zůstalo zavřené ještě dalších patnáct minut. To byla moje doba strávená u plotu. Sám, zklamaný, smutný a se sklopenou hlavou jsem se vrátil domů. Prošel jsem vrátky. Kolem studny. Kolem rozkvetlé jabloně. Usmíval jsem se, když v tom jsem se podíval proti slunci. V ten okamžik se jeho paprsky roztříštily o listy a plody tohoto stromu a já uviděl symbol Alfa. Byl to velmi zvláštní západ slunce.

 

Když jsem dorazil do svého pokoje, čekal jsem, až se setmí a ona rozsvítí. To budu vědět, že tam je a myslí na mě. Nic z toho se však také nestalo. Za okny byla tma. Stále jen tma. Cítil jsem se dost mizerně, ale vzdát jsem to nechtěl. Takhle jsem průběžně vykukoval tři hodiny a nic.

 

Dnes světlo v jejím okně asi neuvidím.

 

Sedl jsem si za stůl a pokoušel napsat báseň. Báseň pro ni. Ještě několikrát jsem se podíval do jejího okna. Ten večer se její místnost opravdu nerozsvítila. 

 

 

* * *

 

Noc byla hodně zajímavá.

 

Ve snu jsem se procházel s jedním klukem kolem lesa. Neznal jsem ho. Jeho obličej mi nebyl vůbec povědomý, přesto jsem mu věřil a poslouchal jeho vyprávění. Byl vášnivým astronomem a znal tolik hvězd, až se mi nechtělo věřit, že je možné si to zapamatovat. V tom snu jsem se ho zeptal na symbol Alfa. Usmál se a řekl mi, že to je symbol hvězdy Sadalmelik. Jedné z hvězd patřící do souhvězdí Vodnáře.

 

„Tak už to chápu,“ vyhrkl jsem nadšeně. Vzápětí jsem si však uvědomil, že jediné, co chápu je, co symbol Alfa znamená, jinak nic.

 

Zklamání jsem však necítil. Jako bych cítil, že prozrazení tohoto symbolu odstartovalo něco velkého. Ten den jsem ještě netušil, co všechno přijde, a čeho se budu muset vzdát.

 

 

Lidé se občas vzdají něčeho, aby získali něco jiného. Přejí si, touží, chtějí. A mnohdy ani neví, co přesně chtějí. Někdy to zjistí pozdě a promarní spoustu času honěním se za nějakým vysněným bludem. Někdy se jen bojí přijmout skutečnost takovou jaká je. Lze to změnit? Ovšem. A jediný, kdo to může změnit, jsme my sami. A naše vnitřní Já, nám v tom bude nápomocné.

 

 

O několik dní později jsem potkal toho kluka, který s námi hrál fotbal. Byl to Erik, mladší z těch dvou bratrů. Znal hvězdy takovým způsobem, že jsem se s nikým podobným nesetkal. Ohromil mě. A myslím, že jsem nebyl sám, koho si získal. Mnozí kamarádi z fotbalu se večer scházeli u něho a on jim vyprávěl o hvězdách, o vzdálených planetách i o těch, co se neučíme ve škole. Jen jeho bratr Lars nafoukaně odešel. My ostatní jsme hltali jeho slova jako by byl někdo, kdo ani nepochází odsud. Nikoho však nenapadlo se ho zeptat, jak je možné, že toho tolik o hvězdách ví. Nikoho, ani mě. V ten den ne.

 

 

* * *

 

O týden později jsme se potkali s kluky znovu na poli. Čekal nás další fotbalový zápas naší party. Bylo nás přesně sudý počet. Čtyři na čtyři. Bratři Svenssonovi dnes ale nedorazili. Nikdo nevěděl proč. Když však přišel těsně před koncem zápasu Erik, oznámil nám, že se stěhují. Do jiného města. Jeho otec prý dostal zajímavou pracovní nabídku, kterou nechtěl odmítnout. To byl důvod, proč se museli odstěhovat tak na rychlo. Nechtěl odejít sám. Chtěl mít rodinu u sebe. Tomu jsem rozuměl. Když umřela moje máma, také jsem začal chápat mnohem víc, co to vlastně rodina znamená. Táta se snažil, ale mámu v některých chvílích nenahradil. Ani to nešlo. Máma je jen jedna a myslím, že…

 

Ne, nechci na to myslet. Máma mi prostě chybí.

 

 

* * *

 

Než jsme se rozloučili, vedli jsme spolu velmi zajímavý rozhovor.

 

„Chtěl jsem ti říct, že ten sen se ti zdál z určitého důvodu,“ spustil Erik, jako kdyby věděl, co se mi zdálo.

„Jak to víš, když…“

„…to, co přichází z hvězd, nezastavíš,“ přerušil mě.

„Sny?!“

„Cokoliv.“

„A důvod toho mého snu?“

„Symbol Alfa. Symbol hvězdy Sadalmelik,“ odpověděl.

„Jo, to je tak jediné, co jsem pochopil. A co s tím máš společného ty?“

„Přicházím ze souhvězdí Vodnáře.“

„A já?“

„Zřejmě také.“

„A kdo byl ten kluk v tom snu?“

„Nevím. Možná někdo, koho ve svém životě potkáš.“

„No, já…“

„…myslíš tu holku?“ ukázal na dům, ve kterém bydlela moje láska.

„Ano.“

„Ona není z hvězd.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Všichni lidé nepocházejí z hvězd.“

„A jak můžeš vědět, že ona nepochází z hvězd?“

„Nemá kolem sebe tu správnou auru.“

 

Slovo aura pro mě nebylo cizí. Vzpomínám si, že mi o auře vyprávěla mamka.

 

„A ti ostatní?“

„Někteří pocházejí ze vzdálených planet a někteří se jen reinkarnují tady na Zemi.“

„Re-inkar-nu-jíí?“ udivil jsem se.

 

To slovo jsem slyšel poprvé.

 

„Asi tomu nebudeš rozumět…“

„…zkus mi to vysvětlit,“ pobídl jsem ho.

„To znamená, že duše člověka se po fyzické smrti jeho těla znovuzrodí do jiného těla.“

„To jako fakt?“

„Ano.“

„Ty tomu věříš?“

„Jistě.“

„A co se týče toho incidentu na té louce?“

„Myslíš, jak mě bratr srazil k zemi?“

„Ne. Myslím, to s tím modrým kruhem.“

„Tys to viděl?“ vyhrkl překvapeně.

„Ano.“

„Jsi vnímavý.“

„Co to bylo?“

„To byla ochranná aura vytvořená mojí energií,“ odvětil.

„A to jak se naše oči setkaly a tys mi pak vlezl do hlavy?“ zeptal jsem se.

„Nikdy se mi to s nikým nestalo,“ přiznal.

 

Nedokázal to však ten den nějakým způsobem vysvětlit.

 

„Proč jsme se ještě nepotkali?“

„Asi Glommen není tak malé město, jak si mnozí myslí.“

„Víš, chtěl bych se tě ještě zeptat na…“

„…na spoustu věcí. Já vím, ale zkus najít sám v sobě nějaké odpovědi,“ přerušil mě a postavil se.

„Už jdeš?!“

„Ano. Už musím jít.“

„Uvidíme se ještě někdy?“

„Možná, někdy,“ odpověděl.

 

 

Chvíli jsem stál a sledoval, jak odchází. V hlavě jsem měl z toho všeho trochu zmatek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 2

 

 

 

Druhý den odpoledne jsem postával u lavičky a pozoroval mravence. Na první pohled se pohybovali zmateně. To je však z našeho pohledu, oni to vidí jinak. Vidí? Vlastně se moc zrakem neřídí. Řídí se feromony, ale někdy používají k vnitrodruhové komunikaci cvrkot. Někde jsem četl, že se to mu odborně říká stridulace. V každém případě je to nadměrně vyvinutý sociální hmyz žijící v koloniích. I když si to možná někteří z nás nepřiznají, tak jsou podobní lidem. Také žijeme v určitých komunitách, koloniích, které tvoří velké rodiny. Samozřejmě, že nedosahují velikosti mraveniště, i když…(smích) Jsou země, kde to z letadla tak vypadá…

 

Z toho tedy vyplývá, že mravenci se nepohybují zmateně. Ani ti „moji“ ani ti „jiný.“ Desítka mravenců se pohybovala po betonovém chodníku, když v tom jeden z nich se zastavil. Ostatní pokračovali dál. Pak se jeden z té skupiny zastavil a vrátil se k tomu, co zůstal stát. Obcházel ho a občas do něho strčil. Nehýbal se. Vypadalo to, že uhynul. Je to možné? Zřejmě ano. Co mě však zaujalo více, bylo to, že se jeden z nich vrátil pro svého druha. A to do slova. Snažil se ho kusadly uchopit a táhnul ho směrem ke vzdalující skupině mravenců.

 

V tu chvíli jsem si vzpomněl na Erika, hvězdáře.

 

„Přicházím ze souhvězdí Vodnáře,“ řekl.

 

Usmál jsem se do prázdna. Přesto jsem pocit ohromného štěstí. Byl to takový pocit, jako když máte něco hřejivého uvnitř svého srdce a chce se vám smát. Cítíte se jako blázen a přitom je vám dobře. Co na tom, když si o vás budou myslet, že jste cvok. Není to jedno? Úplně. Ty lidi kolem, kteří nepochopí, co prožíváte, jsou svým způsobem smutní a plní pochybností. Jsou zajatci dnešního světa. Nikdo však neví, co přinese zítřek. Budoucnost je nejistá. Nikdo neví, co se stane. Můžeme jen předpokládat a spekulovat.

 

Chtěl bych se ho zeptat na tolik věcí, prolétlo mi hlavou. Přál jsem si, abych ho potkal ještě jednou.

 

 

* * *

 

Vyrazil jsem na procházku k moři. Město Glommen se nacházelo přímo u moře. Možná proto mi moře přirostlo tolik k srdci. Nejraději jsem chodil k jedné části pobřeží. Bylo poseto obrovskými balvany. Co mě uchvátilo asi nejvíce, byl malý ostrov spojený s pevninou dřevěným mostem. To místo jsem nazval ostrov Ticha.

 

Když jsem tohle místo objevil poprvé, připadal jsem si jako v jiném svět. Bylo brzy ráno. Mlha byla na ústupu. Všude kolem naprosté ticho, a když se ozval nějaký pták, byl to okamžik, kdy jsem si uvědomil, že jsem stále v reálném světě. Proč? Nedokážu to vysvětlit, ale měl jsem pocit, jako bych byl na nějakém pradávném mystickém místě.

 

Když mlha zmizela nadobro, ten pocit zmizel. Jen pro tento den…

 

 

* * *

 

O měsíc později jsem procházel kolem domu Olssonových, když mě zastavil hlas, který jsem znal. Erik. Ano, byl to Erik. Otočil jsem se a pousmál se. Uvnitř jsem se zaradoval, protože jsem si o tohle setkání požádal.

 

Pamatuji si, jak Erik říkal, že když něco moc chceš a je to v souladu s vesmírem, splní se ti to. V první chvíli jsem si myslel, že je to hloupost, ale když jsem si požádal, tak se to splnilo. Dnes. Chtěl jsem se s Erikem znovu setkat. Byl o tři roky starší, ale byl tak plný zajímavých informací a neuvěřitelných příběhů.

 

„To je překvapení,“ pronesl jsem.

„Otec měl domluveného něco s panem Olssonem, tak jsem jel s ním“ vysvětlil.

„A jak je v Hamlstadu?“

„Je to velké město.“

„Místním rybářům bude tvůj otec chybět.“

„Jeho to nebavilo. Proto přijal to místo v továrně.“

„Chápu.“

„Více peněz a moje babička, matka mé matky nám nabídla, že můžeme zůstat u nich. Mají velký dům.“

„V Halmstadu určitě mají velkou knihovnu.“

„Ano, to mají.“

„Můžeš tam najít spoustu vědomostí o vesmíru,“ pousmál jsem se.

„Třeba bys mohl o prázdninách k nám přijet, Magnusi.“

 

Jeho nabídka mě sice překvapila, ale věděl jsem, že rozhodnutí, jestli bych mohl, je na jeho rodičích. A samozřejmě i na mém otci.

 

„Když s tím budou souhlasit rodiče,“ dodal jsem.

„Určitě,“ kývl.

 

Ten kluk je o tři roky starší a chce se mnou kamarádit?

 

„Dobře. Myslím, že máme hodně společného.“

„Také si to myslím,“ poznamenal a ukázal směrem k místu, odkud přicházel jeho otec.

 

Pokynul jsem hlavou, jako že rozumím.

 

„Už budu muset,“ řekl.

„Ano, já vím. Opatruj se, Eriku.“

„Ty také, Magnusi,“

„Ahoj, ahoj.“

 

Rozloučili jsme se.

 

Ne však na dlouho, protože když Erik přišel ke svému otci, zastavili se a chvíli si povídali. Pak se Erik otočil směrem ke mně a zamával na mě. Vyrozuměl jsem z toho, abych setrval na místě. Stál jsem a díval se na ně. Pak se Erik rozeběhl směrem ke mně.

 

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.

„Otec říkal, že pojedeme, až večer. To znamená…“

„…to znamená, že bys mohl být ještě chvíli se mnou.“

„Ano, to bych mohl.“

 

Potěšilo mě to.

 

Znal jsem to tu líp než Erik, proto jsem mu nabídl, že ho zavedu na jedno místo, kde určitě nebyl. Souhlasil.

 

„Říkám tomu místu ostrov Ticha,“ prozradil jsem.

„Možná, že jsem tam už byl?“

„Uvidíme. Já si myslím, že ne,“ pousmál jsem se a ukázal rukou směr.

 

 

A tak jsme vyrazili.

 

 

* * *

 

Cesta na Ostrov ticha, trvala téměř půl hodiny.

 

„Tady jsem opravdu ještě nebyl,“ pronesl Erik, když jsme dorazili k úzkému mostu, který spojoval ostrůvek s pevninou.

„Chodím sem rád,“ dodal jsem a ukázal na most.

 

Starý dřevěný most trochu zavrzal. Pousmál jsem se a nebojácně vyrazil na místo určení.

 

„V létě tu není takové ticho, ale v zimě, jako by všechno spalo,“ poznamenal jsem, aby si Erik nemyslel, že si vymýšlím.

 

To pojmenování ostrov Ticha, odpovídalo zimnímu období, kdy všude byl sníh a led. To bylo to pravé ticho. Bez štěbetání ptáků, kvákání kachen a štěkání psů, jejichž štěkot byl z Glommenu slyšet, až sem.

 

„Zima je nádherná,“ kývl Erik a ukázal směrem.

 

Vím, že v dálce leží ostrov, který se jmenuje Anholt.

 

Ostrov, který patří Dánsku, i když leží téměř v polovině mezi Dánskem a Švédskem. Je to malý ostrov a žije na něm stovka lidí. Opravdu málo. Možná to je tím, že velkou část ostrova tvoří poušť. Je to zajímavý ostrov…

 

„Je to mystický bod uprostřed Baltského moře,“ pronesl najednou Erik.

 

Ví snad něco víc, než jsme se učili ve škole?

 

„Proč si to myslíš?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Dočetl jsem o Anholtu jeden zajímavý příběh,“ spustil Erik.

 

Začal vyprávět příběh o jednom středověkém navigátorovi.

 

 

**

 

…psal se rok 407. Dřevěná loď s hadí hlavou na přídi a s několika námořníky vplula do Kattegatu, chtěla zakotvit v nejbližší osadě Západního Götlandu. Jenomže silný vítr nasměroval loď k neznámému ostrovu. Ten ostrov do té době ještě nikdo nepojmenoval…

 

 

**

 

 

„Jak víš, že to byl zrovna Anholt?“ přerušil jsem jeho vyprávění otázkou.

„Jiný ostrov tam není.“

„A myslíš, že to byli Vikingové?“

„Údajně to byli Dánští Vikingové a jejich loď byla zdobena hadí hlavou.“

„Snekkar.“

„Ano,“ kývl a mávl rukou.

 

Znamenalo to, že chce pokračovat v příběhu.

 

 

**

 

…takže Vikingové byli nucení přistát u severní části ostrova. Loď narazila několikrát na útesy a poškodila se.  Někteří námořníci zahynuli, když vytahovali loď na mělčinu. Do lodi narazili vlny a některé z nich přimáčkla. Velitel nařídil, aby loď nechali na místě a prozkoumali ostrov. Poté rozdělali oheň, ulovili tvora podobného jelenu a najedli se.

 

Během dalších dnů se snažili loď opravit. Když se však ztratili dva námořníci, začali se bát. Nejdříve začali kolovat řeči, že je tu nějaký duch. Velitel se je snažil uklidnit, proto rozkázal prohledat ostrov. Nic nenašli. Na ostrově byli sami. Když po nějaké době zmizeli zase další námořníci, začali podezřívat jeden druhého. Začali se hlídat, sledovat a nakonec došlo k nevyhnutelnému. Napadli se. Byl to urputný boj o přežití. Přežili jen dva muži. Velitel a navigátor, který byl zraněný. Věděli, že tu dlouho nepřežijí, jestli nevrátí loď na moře. Z pohledu počtu mužů však bylo jasné, že to sami nezvládnou.

 

Když velitel z ničeho nic umřel, zůstal jen navigátor, který se začal modlit k bohům, aby mu seslali pomoc. Už nevěřil, že se stane zázrak, ale on se stal. Jednoho rána se navigátor probudil a loď byla na moři. Díval se kolem, jestli někoho neuvidí, ale nikdo tu nebyl. Zdálo se, že tu byl sám. Vyběhl s úsměvem na tváři k lodi. Nastoupil do ní a požádal bohy, aby se zvedly vlny, které mu pomohou se dostat na moře. Nebyly to však vlny, ale jakýsi průhledný tvor se čtyřmi rukami, který strčil do lodi. Loď se tak dostala na širé moře a navigátor se dostal domů.

 

Když připlul polomrtvý ke břehům Západního Götlandu, místní ho vytáhli a pokusili se ho zachránit. Navigátor však po pár dnech umřel. Před svou smrtí však řekl léčiteli, co se stalo na ostrově Anholt…

 

 

**

 

 

Když Erik ukončil své vyprávění a zaútočil jsem na něho otázkou.

 

 

„Kde jsi na tento příběh narazil?“

„Četl jsem ho v jedné knize Ostrovních legend,“ odvětil.

„A žijí tam nějací lidé?“

„Myslím, že ano. Strašně málo, protože na větší části ostrova je poušť.“

„Poušť? Zvláštní.“

„Podle jiného příběhu se vypráví, že když se dozvěděl král Eirik o ostrově, rozhodl se ducha najít a ulovit. Vypravil se tak se dvěma loděmi na ostrov.“

„A jak to dopadlo?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Píše se, že se válečníci postavili proti sobě. Přežili jen tři lidé. Král Eirik se svými dvěma muži. Král poté nařídil muže spálit. Udělal z toho takový velký ohnivý rituál, ale oheň se díky větru rozšířil po celém ostrově. Král Eirik unikl z ostrova a vrátil se na pevninu.“

„Ale duch přežil?“

„O tom se už nikde nepíše, protože tam dlouho nikdo nevkročil.“

„A chtěl by ses někdy na Anholt podívat?“

„Ovšem, že chtěl.“

„A kdo pak dal ostrovu název Alholt?“

„Netuším, ale slovo Anhold znamená v dánštině – zatýkání.“

„To znamená, že tam bylo vězení.“

„Možná, o tom jsem nikde nečetl.“

„Víš, vždycky jsem se tě chtěl zeptat, jak to všechno víš…“

„…a co myslíš?“

„No, o vesmíru, planetách, souhvězdích a ty příběhy, třeba Anholt, ani jsme se to ve škole neučili,“ odpověděl jsem.

„Četl jsem a četl jsem. Tak jsem získal spoustu informací, které mám teď ve své hlavě,“ pousmál se a ukázal na svou zasněženou čepici.

 

Pousmál jsem se a v duchu si přál, abych měl těch vědomostí také tolik. Věřím, že v jeho věku budu vědět víc.

 

„Tohle je místo, které mám moc rád,“ pokynul jsem hlavou a vyrazil k mostu, který spojoval ostrov Ticha s pevninou.

„Tak se pojďme podívat, co se ti na tomhle opuštěném místě líbí,“ poznamenal Erik s úsměvem na tváři.

 

Šel hned za mnou.

 

„Stačí jen vnímat. Není to nic okouzlujícího, ale ten ostrov má v sobě něco, co mě tady drží,“ dodal jsem a ukázal rukou kolem.

„Zřejmě nějakou energii,“ podotkl Erik.

 

 

Překvapilo mě, že Erika nic nezaujalo. Poznal jsem to, a proto jsem ten pobyt zde neprodlužoval. Vrátili jsme se na břeh. Mlčel a tvářil se nepřítomně. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale docela mě zklamalo, že z ostrova neměl takový pocit jako já. Vždyť pozoruje hvězdy, planety. Zajímá se o celý vesmír. A vesmír je na první pohled také prázdné místo bez života a energie. Možná neviděl, nebo necítil to co já.

 

 

Ten rok jsme se viděli naposledy. Rozloučili jsme se a slíbili si, že se určitě někdy uvidíme…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička