Chtěla bych shlédnout mezi mříže dětské postele,
té, co je dávno hozená v koutě
tam na naší půdě
a říct "nechci slyšet"
ticho mezi každým krokem,
v němž tvůj hlas zní.
Tak nezněle.
Jsi někdo jiný.
Máš za sebou příliš zmatků a kde je najednou ta oddanost,
ta prostořeká krása, která se ani prvnímu sněhu v červáncích nevyrovná?
Na zádech vleču tu bezbarvou všednost.
Mám světa dost!
A přesto mám v duši nějakou víru, pro kterou svítí každý den slunce.
Snad se i směju, když příliš kouříš a foukáš mi obláčky do výhledu
právě na tu zář,
kde jsem se poprvé v slasti spálila.
–
Odmítáš uvěřit,
že kdysi jsem ovečky opravdu pásla,
to ještě tenkrát po nocích, když ses hrát učil.
Pak jsi brnkal na struny a sčítal jsi mi hvězdy na rtech…
To jsi ještě ani neměl zábrany.
–
Dnes příliš bolí i sny s otevřenýma očima.
Nikde ani ozvěna po dřívější souhře času…
Strach se vleče a ticho stéká po stěnách.
To ticho ve všem, co jsem milovala.
Vivi, už teď vidím, že je krásná, a přesto si ji ještě asi dvakrát opřečtu***
Děkuju ti moc, je to už starší dílko. A jsem moc ráda, že se líbilo.
Volný verš obdivuju a když to někdo umí, je to paráda. Je krásně emotivní a Zarken má pravdu. Člověk si ji musí přečíst víckrát, aby si ji opravdu užil a nic nepřehlédl. Moc se Ti povedla, těším se na další :-))) P.S. Nechybí Ti čárka u steká ?
Ano, chybí, díky za upozornění, asi bych si toho jinak nikdy nevšimla :-) Moc děkuju za krásný komentář, ne každý má k volnému verši kladný vztah, a o to větší mám radost, že se líbila. :-)
musím souhlasit s předchozími komentáři..báseň jsem si také "dala" několikrát, abych si vychutnala ty krásné obrazy... Zejména toto mě zastavilo a četla jsem to dokola:. "a říct "nechci slyšet" ticho mezi každým krokem, v němž tvůj hlas zní" nebo "ticho stéká po stěnách" ... úžasné... báseň je procítěná a jímavá, moc se mi líbí.. a vzhledem k tomu, že vím, že jsi velice mladá, tak neskutečně vyzrálá...