Návštěva Staré synagogy v Plzni

Není to tak dávno, při toulkách městem, kdy se jen tak dívám po okolí a vybírám si objekty k focení. Zabloudila jsem do průchodu a jím až ke Staré synagoze v Plzni. Samozřejmě jsem nezaváhala a vstoupila dovnitř.

Interiér mne překvapil, a to velmi mile. Klid, který tam byl, se mne zmocnil a já si ho vychutnávala. Najednou jsem se dokázala soustředit i do sebe, zastavit a popřemýšlet. Odcházela jsem plná klidu a najednou i odpočatá. Původně jsem si říkala, že její vnitřek nafotím a napíšu o ní.

Ovšem, než jsem se k tomu dostala, tak jsem navštívila i katedrálu sv. Bartoloměje v Plzni a najednou mi v mysli defilovaly všechny ty kostely, které měl člověk možnost navštívit a napadlo mne něco úplně jiného. O všech těchto stavbách si je možno přečíst jak základní informace, tak i fundované výklady jejich historie, všude na internetu.

Co mne ale napadá, je to, jak vlastně působí na nás nyní a jak působily v době, kdy je postavily. Ony nádherné přísné gotické stavby s jejich výzdobou, či barokní chrámy plné slunce a soch, které na věřící působily tak, jak asi správně v té dané době měly. Přísné Luteránské modlitebny strohé a plné sebekázně nepřipouštějící pochybnosti. Nové dnešní kostely, kde je méně zdobnosti a více prostoru pro světlo a možnosti přemýšlet, a ne jen slepě naslouchat.

Nyní do toho setkání s vnitřkem synagogy, kde se člověka zmocní zklidnění. Najednou jsem si uvědomila, jak se dá snadno manipulovat s lidmi, jak jim podsouvat jejich přesvědčení. Ve slepé víře se dají vést války a žehnat zbraním a to na obou stranách. Ovšem pravdu a ospravedlnění utrpení v tom nenajdeme. Přesto ti, kdo tato díla tvořili, dali do nich celé své přesvědčení a před jejich dovedností se nelze než sklonit.