SNĚHOVÁ VLOČKA – kapitola 10


7. října 2017, autor Danny Jé,



 

 

Kapitola 10

 

 

 

Ostrov Ticha se za posledních pět let stal útočištěm mnoha dětí. Když si hrály a byly k přírodě ohleduplní, nevadilo mi to. Jakmile však nechávali nějaké odpadky v trávě a odešly, aniž by si to po sobě uklidnily, počkal jsem si na ně a vyčinil jim. Jenom Ralf Johansson se tehdy proti mně ohradil. Co prý je mi do toho, že on si může dělat, co chce. Tak jsem ho chytl za triko a vyvedl ven z ostrova. Už se tam vícekrát neobjevil. Nikdo jiný si nic nedovolil. Každý věděl, že tento ostrov chráním.

 

Asi dva měsíce po incidentu s Ralfem Johanssonem, hlupákem, co si myslel, že si může dělat, co chce, se ve městě objevil nový kluk. Jmenoval se Tim Sylman a byl stejně podivínský jako Erik.

 

Poznali jsme se ve škole.

 

* * *

 

Ten den si do školy přinesl zelený krystal. Všiml jsem si toho, a když jsem mu řekl mu, že vím, co má, rozpovídal se. Do tohoto okamžiku toho moc nenamluvil, ale jakmile zjistil, že máme podobné téma jako by ožil.

 

Poté jsem vytáhl z kapsy svůj kámen. – Šiva Lingam.

 

„Víš, co to je, že?“ zeptal jsem se, ale odpověď jsem podle jeho úsměvu už znal.

„Jistě.“

„Jak dlouho se věnuješ krystalům?“

„Můžeme si popovídat stranou?“ navrhl.

 

Pokynul jsem hlavou, strčil Šiva Lingam zpátky do kapsy a ukázal kam.

 

 

* * *

 

U drátěného plotu jsme si sedli na lavičku.

 

„Co ty o nich víš?“ spustil první.

„Moje mamka se o krystaly zajímala. V té době, když mi umřela…“

„…to je mi líto,“ vstoupil do toho.

 

Pousmál jsem se a dal mu rukou najevo, že už jsem se s tím vyrovnal.

 

„Bylo mi devět. Zajímal jsem se spíš o to být venku a hrát si. Pak umřela a já si uvědomil, jak moc mi schází.“

„Dost často se stává, když nám někdo umře, cítíme jeho ztrátu mnohem intenzivněji,“ dodal.

„A pak se stalo něco neuvěřitelného. Něco, co změnilo můj pohled na všechno kolem…,“ sáhl jsem do kapsy a vytáhl Šiva Lingam.

„Ano, znám ten kámen a vím, co dokáže“

„Určitě?!“ zapochyboval jsem.

„Četl jsem, že umí otevřít jiné světy.“

„A věříš tomu?“ zkusil jsem ho zviklat.

„Zkoušíš mě?“ pousmál se.

„Jo,“ zaculil jsem se.

„Vím, že se tolik neznáme, ale věř mi, že kameny jsou opravdu magické.“

„A co bys mi o něm ještě řekl?“ zeptal jsem se ho a byl zvědavý, co všechno ví.

 

Ten den mě opravdu překvapil.

 

„Je to kámen ochrany a podpory…,“ spustil. Podíval se na něho ze dvou stran a pak na mě. „Tento vejčitý tvar ztělesňuje mužskou energii a moudrost. Ty barevné plochy se nazývají Yoni a představují ženskou energii, moudrost a intuici. Je to kámen fyzického těla pro léčebné účely, ale už jsem slyšel, že někteří se jeho prostřednictvím dostali mimo tělo.“

„Říkáš Yoni?“

„Ano.“

„Znáš to slovo?“

„Ano.“

„Kde jsi ho slyšel?“

„Nevím, jestli bych o to měl mluvit.“

„A proč bys neměl? Myslíš, že bych tomu nevěřil?“

„Moje matka mi řekla, že potkám někoho, kdo bude nakloněn k temné straně, přesto bude plný mnoha znalostí,“ odvětil jsem.

„Pravdou je, že barevné plochy se nazývají Yoni, ale energie, která z nich vychází, se jmenuje Vani. Sám nevím, jestli je temná nebo světlá.“

„Mluvil jsi o kamenech, že jsou magické…“

„…ovšem, a některé z nich dokáží i léčit. Četl jsem, že se mohou použít při meditacích, jako to dělají dodnes v Tibetu, Číně, nebo v jiných zemích,“ přerušil mně a pokračoval. „Mohou vytvořit radostný pocit na duši, jejich léčivá síla dokáže vytvořit uvnitř našeho těla klid a harmonii. Je to svým způsobem magie.“

„Magie?“

„A jak bys to jinak nazval?“

„Třeba…ehm…energie.“

„Jo, tak to asi je.“

„Jednou jsme se sestřenkou objevili světle modrý kámen…“

„…matný?“

„Ano. Byl matný, ale přesto zářil.“

„Na slunci?“

„Ano.“

„Tak to byl Angelit. Kde jste ho našli?“

„V řece Nissan, když jsem byl na prázdninách u tety.“

„A co jste s ním udělali?“

„Byl zvláštní a já měl z něho divný pocit, tak jsem jí řekl, abychom ho vrátili zpátky.“

„A vrátili?“

„Uršula si ho vzala sebou domů.“

„A stalo se něco?“

 

Jako by to věděl.

 

„No, nekoukej tak,“ podotkl. „Asi to má nějaký důvod, proč sis na to vzpomněl a rozhodl se mi to říct, ne?“

„Nejdříve jsme nemohli usnout a pak jsme ráno zjistili, že jsme měli oba dva stejný sen.“

„Angelit je uklidňující kámen, ale především zvyšuje vnímavost a jasnovidnost.“

„Co to znamená? Že uvidím budoucnost?“

„Ano, je to možné.“

„To by znamenalo, že ta dívka Margareta vstoupí do mého nebo Uršulina života,“ dodal jsem a plesknul se do stehen.

„Zdálo se vám o dívce jménem Margareta?“

„Ano.“

„A nějaké podrobnosti?!“ naléhal.

 

Jeho zvědavost se zvyšovala.

 

„To je vše. Ani nevím, jak vypadala. Jen prostě nějaký obraz ve stínu. Bylo mi asi deset, už si to moc nepamatuji.“

„Připomnělo ti to povídání o krystalech, že?“

„Ano,“ kývl jsem a usmál se.

 

 

Po chvíli řekl Tim, že už bude muset jít už domů. Zvedl jsem se z lavičky jako první a nabídl se, že Tima doprovodím domů.

 

 

* * *

 

Jeho rodiče koupili dům vedle domu Johanssonových. Helga byla zrovna na zahradě. V ruce držela nůžky a stříhala keř.

 

„Stříháš keř?!“ začal jsem rozhovor.

 

Byla to trapná otázka, když bylo zcela evidentní, co dělá. Přesto jsem s ní chtěl prohodit pár slov. S Helgou jsme si vždycky rozuměli. Už od chvíle, kdy umřela mamka, byla mi na blízku. To se časem trochu změnilo. Přišla puberta a holky kamarádili především s holkami a kluci s kluky. Bylo to divné období. Jsem rád, že netrvalo dlouho a opustilo mě. Alespoň mě. Některé kluky to drží do teď. Možná si Helga ode mě nemusela držet odstup, protože moje slova nesměrovaly na její osobu a nebyly plné vulgarit.

 

„Jo, jasně,“ odvětila a usmála se.

„Ten prázdný dům vedle vás už někdo koupil,“ pokračoval jsem.

„Jo, koupil.“

 

Styděl jsem se a nevěděl, co jí mám ještě říct, když jsem dostal nápad.

 

„Asi bys nešla večer ven, co?“ zeptal jsem se.

 

Když jsem nedostal hned odpověď. Odpověděl jsem si sám. Nešla, jasně, proč bys chodila se mnou večer ven.

 

„Procházka kolem břehu?“ ukázala směrem k moři.

„Jo, to by šlo,“ odvětil jsem.

 

V tu chvíli to vypadalo, jako by se ptala ona mě, jestli půjdu.

 

„Počkáš na mě?“ zeptala se.

„Ty chceš jít hned?“

„Jasně.“

„Dobře, počkám,“ pousmál jsem se a zastavil u vrátek.

 

Chvíli jsem tam přešlapoval. Sledoval jsem kolem létající ptáky nebo Helgu, která uklízela hadici na stranu. Líbila se mi. Když se dvakrát sehnula, přistihl jsem se, že jsem se jí snažím kouknout pod sukni.

 

Sakra, co to dělám?

 

Uhnul jsem pohledem do strany a snažil se přijít na jiné myšlenky.

 

 

* * *

 

Helga prošla vrátky a o několik minut později. Měla na sobě stejně krátkou sukni, jako předtím.

 

„Půjdeš takhle?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Mám si snad vzít tepláky? Je přece krásně,“ odvětila.

 

Usmála se a ukázala směrem dopředu.

 

Zřejmě už to měla celé připravené. Alespoň to tak vypadalo.

 

„Co škola, Magnusi?“

„Ou, jsi jako můj otec.“

„Promiň, ale nevídáme se. Já chodím na univerzitu. Dojíždím do Halmstadu.“

„Já vím. Už se moc nevídáme.“

„Je ti po mě smutno?“ pousmála se.

„Jistě.“

„Jen nelži. Chodíš s klukama na fotbal.“

„Už moc ne.“

„Jak to?“

„Zajímám se o jiné věci.“

„A jaké?“

„Vesmír, hvězdy atd.,“ odvětil jsem.

„Hvězdy pozoruji každý večer na balkoně,“ pochlubila se Helga.

„Opravdu?“

„Nevěříš mi snad?“

„Ale jo, jen je to…“

„…divné, že holka může pozorovat hvězdy?“

„Jo. Moc takových není.“

„Souhlas,“ kývla a ukázala směrem k místu, ke kterému chodím skoro každý den.

 

Helga své kroky vedla k ostrovu Ticha.

 

„Vím, kam jdeme,“ pronesl jsem s úsměvem na tváři.

„Ještě aby ne,“ podotkla. „Už jsem tě tam několikrát viděla.“

„Je to moje oblíbené místo.“

„V zimě je to tam hezčí. Klid a ticho,“ poznamenala.

 

Hned jsem věděl, že mi rozumí.

 

 

* * *

 

Starý dřevěný most vedoucí k ostrovu Ticha zavrzal. Bral jsem to jako jeho pozdrav, když někdo přišel.

 

„Možná ukecám tátu, aby mě sem pustil zítra večer. Bude úplněk,“ spustila.

 

V první chvíli jsem netušil, proč mi to říká. Mohla se na úplněk přece dívat z balkonu.

 

„Přijdeš taky?“ zeptala se.

„Ještě nevíš, jestli tě táta pustí,“ odvětil jsem.

„Ber to jako, že na 60%, jo.“

„Jsi tak sebevědomá, Helgo,“ pronesl jsem a chtěl se dotknout její ruky.

 

Ucukla.

 

„Hormony?“ vyhrkla.

„Ne, proč?“ odvětil jsem v klidu.

„Dobře, už jsem myslela,“ ukázala na moji ruku.

 

Bylo mi jasné, co myslí.

 

„Myslel jsem…,“ ukázal jsem na kameny, které se překrývaly.

„Promiň, Magnusi, moc se omlouvám, já…“

„…v pořádku. Jsem rád, že se to vysvětlilo,“ šeptl jsem.

 

A také, že vysvětlilo. Myslela si, že jsem po ní vyjel, ale já jí jenom chtěl chytnout za ruku a pomoci projít bezpečně mezi kameny.

 

„Vážně se cítím trapně,“ sklonila hlavu a chytla mě za ruku.

 

„To nemusíš. Jsem rád, že jsi tu se mnou,“ řekl jsem v duchu.

 

„Já také,“ šeptla a okamžitě se mě pustila.

„Co se děje?“ lekl jsem se.

„Jak jsi to udělal?“

„Ale co?“

„No, jak jsi nemluvil a já slyšela tvůj hlas ve své hlavě.“

„Tys mě vážně slyšela?“

„Ano.“

„No, to…ani nevím, jak to říct…“

„…chci to vědět,“ naléhala.

„Dobře,“ souhlasil jsem.

 

Nic jiného mi ani nezbývalo, když se to stalo.

 

„Jednou jsem potkal kluka…,“ zarazil jsem se. „…no, možná, že si ho budeš pamatovat. Jmenoval se Erik.“

„Bydleli tu krátce, že? Měl bratra?“

„Jo, měl.“

„Myslím, že si ho matně vybavuji, ale on byl spíše takový podivín…“

„…stejně jako jsem teď já,“ pousmál jsem se.

„Co, on s tím má společného?“

„On to umí také a naučil mě to.“

„Počkej, to si děláš legraci. Jak tě mohl naučit tohle?“ ukázala rukou na svou hlavu, aniž by dokázala přesně definovat, co že jsem to od Erika naučil.

„Asi jsem to řekl špatně. To nejde naučit, ale když najdeš člověka, který má stejné vnímání, můžete se propojit. Tak to funguje,“ odvětil jsem.

 

Helga chvíli stála s vytřeštěnýma očima a mlčela. Po chvilce nakonec promluvila.

 

„Tohle je hodně fantastický, Magnusi.“

„Ale jak jsi sama slyšela, možný.“

„A-ano. Je to tak. To je neuvěřitelný,“ vyjekla a skočila mi kolem krku.

 

Stál jsem ani se nehýbal a čekal, až se pustí. Nerad bych dostal další sprchu, že mám v nepořádku své hormony.

 

„Znamená to, že jsme spřízněné duše,“ šeptla mi do ucha.

„Já nevím.“

„Jsme Magnusi, a jsem ráda, že jsem ji našla.“

„Tys hledala svou spřízněnou duši?“

„Ano. Ty ne?“

„No, já jsem spíše…“

„…vesmír.“

„Jo.“

„A nikdy sis nemyslel, že duše…

 

Zbytek jsem už neslyšel. Najednou jsem se vrátil do okamžiku, když jsem držel v ruce Šiva Lingam a ocitl se v jiném světě. Ve světě zimy a mrazu, abych si mohl povídat s mamkou.

 

„Magnusi! Magnusi!“ šťouchla do mě.

„Jsem tady.“

„To jsem ráda,“ usmála se a vlepila mi pusu.

 

Pane, jo.

 

Od té doby se Helga změnila. Někdo by řekl, že otočila o sto osmdesát stupňů. Já to však vnímal jinak. Přesně, jak to Helga řekla. Byl to okamžik, kdy se našly dvě spřízněné duše.

 

 

* * *

 

Obyčejná procházka na ostrov Ticha se proměnila v něco neuvěřitelného a možná i v něco nepochopitelného, ale rozhodně se to stalo.

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování





Počet komentářů na “SNĚHOVÁ VLOČKA – kapitola 10” - 2


    Eva   (8.10.2017 (12.01))

    Píšeš moc pěkně, máš poměrně košatý jazyk a umíš vystavět dialogy. Ale při čtení tvých textů mám jeden problém, je to tzv. moc "ukecané", těch dialogů je tam tolik, že pak nedokážu udržet či zapamatovat si dějovou linii. Literární či filmové dialogy neodrážejí skutečné rozhovory, jsou tam jen od toho, aby posunovaly děj dopředu a nahrazovaly obsah popisné části. Ale možná jsem ti to už někde psala.


    Danny Jé   (8.10.2017 (13.52))

    Asi máš pravdu, jenomže já to asi jinak neumím. Vysvětlit určitou konkrétní událost nebo vzpomínku v dialogu mi přijde jednodušší. Stále se učím, stále se pokouším najít tu správnou cestu. Tu svou jsem našel, jen v tom psaní, to není ještě dokonalé. Možná, že ani nebude. Prostě takhle píšu. Vím, že se nezalíbím všem. Děkuji za komentář. Aspoň to někdo čte :) Hezký zbytek dne



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička