Krocení divokého koně

„Arino, co kdybychom se vrátili do říše pavoučí královny na koni?“ překvapil Adam vlčici.

„Cože?“ užasla Arina.

„Pojedeme na jednom z tamhletěch koníků,“ ukázal Adam na koně.

„Ale to jsou divocí koně, na těch se nedá jezdit,“ namítla nevěřícně Arina.

„Tak ho zkrotím!“

„A jak to chceš udělat? Vždyť takový kůň se nedá ani chytit,“ pochybovala.

„Přece jsem ti vyprávěl, že jsem vyrostl mezi Valdénami a že jsme se honili po lese na koních.“

„Myslela jsem, že ty koně Valdény chovaly.“

„Ne, byli to koně jako tito. Když jsme se projeli, zase jsme jim dali volnost, nežili v žádných stájích ani v ohradách.“

Arina stále váhala: „A co já? To jako pojedu na koni?“

„Vezmu tě zase do nosítek, vždyť už to znáš.“

„Dobře, ať je tedy po tvém,“ připustila vlčice návrat na koňském hřbetě. Přesněji řečeno na hřbetě Adama sedícího na koňském hřbetě.

„Výborně. Zůstaň tu, ať je nevyplašíš. Až bude kůň poddajný, přijdu s ním sem,“ nakázal vlčici.

„A můžu mít jednu prosbu?“ špitla.

„Jistě. Jakou?“

„Aby nebyl bílý,“ požádala.

„Proč, prosím tě?“ Teď byl pro změnu překvapený Adam.

„No, ty potvory v té vodě byly tak bílé,“ připomněla mu vodní hady z druhé jeskyně.

Adam se rozesmál: „Přivedu ti koně černého jako noc.“

Adam si připravil laso a neslyšně se plížil lesem. Když se dostal dostatečně blízko ke stádu, schoval se za strom a zaržál jako kůň. Koně se přestali pást a zvědavě zvedli hlavy k místu, kde se schovával. Adam vystoupil zpoza stromu, pískal mezi zuby a pomaloučku krůček po krůčku se přibližoval ke koním. Ti na něho zírali jako hypnotizovaní, naslouchali jeho pískání a nerozutekli se. Jakmile stál na vzdálenost lasa, hodil.

Vybral si statného vraníka, klisničky ponechal stádu. Laso se zařízlo do koňského krku, černý hřebec se vzepjal, cukal se, vzpíral a snažil se shodit smyčku. Adam s ním zápasil a tiše přitom pohvizdoval. Vysílený kůň nakonec padl na zem a vyděšeně se podíval na svého přemožitele. Adam na něj konejšivě mluvil. Kůň se zklidnil, ležel na boku a naslouchal toku lidské řeči. Adam jej hladil po celém těle, porobený kůň oddychoval a napjatě čekal, co se bude dít. Pak se stalo něco nevídaného. Adam si na koně lehl, objal jeho hlavu a šeptal mu něco do ucha.

Leželi spolu na zemi, zatímco ostatní koně se vzpamatovali z překvapení, ztratili ostych, přišli až k Adamovi a drcali do něj svými sametovými nosy. Adam a vraník se zase postavili na nohy. Adam mu sejmul z krku laso. Nebylo už potřeba, stali se totiž přáteli.

Ukázka z knihy Arina. Ilustrace Jana Vlková

Tištěnou knihu koupíte zde:

https://www.zbozi.cz/vyrobek/arina-holzelova-eva/

E-knihu můžete koupit zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/237292/arina/