Will Bowen: Svět bez stížností

Je to vlastně úplně jednoduché. Stěžování si je zlozvyk. Vidění světa takového, jaký je a vidění i jeho lepších stránek – je dobrý návyk, který vás tato kniha naučí. Množství citátů, čtivého textu a úvah nad starými známými pravdami je potom svěžím návodem pro to, abychom se naučili žít štěstí a spokojenost. Abychom nacházeli smysluplný život, a především ho kolem sebe viděli. A využili.

Když si budete zrovna stěžovat na to, jak má vlak zpoždění a mračit se na celý svět a hledat viníky, nevšimnete si, že vedle jede jiný vlak tímž směrem… nebo že vedle vás stojí někdo, kdo s vámi může prodlít ten čas navíc v jiném a velmi přínosném rozhovoru. To je asi ta hlavní myšlenka knihy. Vše ostatní, a že toho je pořádně naložený švédský stůl úvah, teorií a přesvědčivých důkazů, je pak už jen připomenutím, jak rozeznat právě to bezbarvé brblání na celý svět od konstruktivní stížnosti, konstatování faktu, který nás navede rovnou i na řešení.  Vnitřní nespokojenost je motor, fakt, který nám dává sílu a možnosti to změnit. Zbytečné stěžování si jen zakrývá skutečné problémy. Obírá o aktivní energii. Může to být  zvyk, zakrytý hněv, frustrace, bolest, závist. A možná takovým postojem také přitahujeme notorické stěžovatele a pak už jsem v kroužku podobných a jsme namydlení!

Věděli jste třeba, že takovým hloupým zlozvykem je i sarkasmus? Ta zakrytá zlost, kterou vtipně balíme ponížení? Jakou roli v tom všem hrají pocity viny? V příbězích, které tu jsou napsány si sem tam povšimnete i toho, jak moc stěžování a povrchní plýtvání životem zakrývá skutečné problémy.

A jak je energie života a změn vlastně možná někde úplně jinde než v tom vykřičeném světě navenek!

Tato ukázka mne chytila za srdce asi nejvíc. Ne všechno je totiž hned vidět, často nám schází trpělivost.

„Pomáhal jsem na jedné farmě jako honák krav,“ začal vysvětlovat. „Měl jsem za úkol zajistit přesun stáda a při tom jsem zjistil, že existuje docela jemná hranice mezi tím, kdy moje úsilí pohání krávy ve stádu vpřed, a kdy je naopak rozežene do všech stran. Snažil jsem se ze všech sil, ale stádo začínalo pod mým vedením panikařit.  Nakonec jsem se zeptal jednoho zkušeného honáka, co dělám špatně.

Vysvětlil mi, že než se kráva vydá určitým směrem, napřed do toho směru přesune váhu celého těla, ale při tom ještě zůstává na místě. Řekl mi, abych na ty ubohé krávy pořád tolik netlačil, že je stačí jenom pošťouchnout, dokud nezačnou přesouvat váhu tím směrem, kterým je chci vést, a pak je dobré se úplně stáhnout.“

Manažer pokračoval: „V tom tkví celé to umění: vědět, jakou silou zapůsobit na krávy, aby se začaly přesouvat požadovaným směrem, a pak se stáhnout. Někdy jsem na ně tlačil moc, pak zas málo, ale nakonec jsem to vyladil.“

A uvědomil jsem si, že s lidmi je to stejné jako se stádem krav,“ poznamenal. „Když jim dám podnět, aby se vydali určitým směrem, a oni vyrazí, měl bych se pak stáhnout. Dřív jsem jim stál za zadkem a tlačil na ně, aby pokračovali. Zahlcoval jsem je svými důvody a strese a přesvědčoval je o tom, jak je důležité, aby nepřestávali makat. I když dělali přesně to, co jsem po nich chtěl, pořád jsem na ně tlačil, protože jsem se bál, že jinak by to nedělali. Jenže je to spíš zpomalovalo a já je pak kritizoval za pomalejší tempo.

To jim dál ubíralo síly a měli za to na mě vztek. A pak se jim už vůbec do ničeho nechtělo. Takže teď, když vidím, že jsem lidi rozhýbal a že jdou tam, kam chci, aby šli, tak se stahuju.“

Co na to říct? Možná je dojem z knihy jediný: Když se dotýkáš světa bolavou rukou, tak celý svět bolí. Možná je to pokus se ho na chvíli dotýkat tou druhou rukou, která nebolí.

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2017, www.synergiepublishing.com