NESKARA


20. listopadu 2017, autor Danny Jé,



Úvod:

 

 

Existuje šest sfér, šest míst, do kterých se můžeme reinkarnovat. Každá tato sféra je jiná a žijí v ní jiné bytosti. Tomuto cyklu se říká Věčné putování.

 

Svět Naraka, je svět pekla – sféra neustálého utrpení.

Svět Préta, je svět hladových duchů – zde se člověk zrodí jako hladový duch, který nikdy neukojí svůj hlad.

Svět Tirjak, je svět zvířat. Zde vypadají všichni jako zvířata a jako hmyz.

Svět Manšuja, je svět lidí. Může obsahovat několik dalších světů.

Svět Asura, je svět obrů.

Svět Déva, je svět bohů – bytostí nebeských.

 

 

* * *

 

V jeden časový okamžik se rozhodli tři Dévové, nebeské bytosti, vyslat do tří zvolených světů, tři náhodně vybrané lidi a podrobit je zkoušce pochopení a uvědomění.

 

Může se lidská bytost zbavit závisti, lží, skeptické pochybovačnosti, domýšlivosti, nenávisti a sobectví?

 

 

 

 

Kapitola 1

 

 

 

[ Déva – Svět bohů ]

 

 

Tento svět tvoří bytosti nejmoudřejší a nejmocnější.

 

 

V Chrámu Kotvy hovoří tři Dévové o důležitosti lidské rasy ve Vesmíru.

 

„Člověk – údajně rozumný tvor, se rozhodl zdokonalit všechny aspekty své­ho života, které mu nevyhovují. Stále má však touhu ovládat a řídit prostředí kolem sebe. Tím, že zanedbává a popírá procesy své duše, a soustředí se výlučně na vnější výkon mysli a těla, vzali své existenci veškerý smysl,“ pronesl Skromný Páv.

„Někteří lidé se zcela odmítají zamýšlet nad svý­mi životy, sami sebe hodnotí podle ostatních, přičemž vždy dospějí k závěru, že jsou důležitější než všichni ostatní,“ ozval se Vznešený Osel.

„Člověk často hodnotí své nedostatky slovy: Vždyť to dělají všichni!“ přidal se Mírumilovný Tygr.

„Sobectví, nenávist a lež,“ poznamenal Skromný Páv.

„Omluvy a výmluvy,“ doplnil ho Mírumilovný Tygr.

„Výmluva je v podstatě lež. Lidé jí používají denně. Výmluvy používá jenom ten, kdo je otrokem vlastních chyb, slabostí a negativních sklonů mysli,“ dodal Vznešený Osel.

„Mnozí lidé si namlouvají, že lež je v určité chvíli pro dobrou věc. A dokonce si myslí, že tím vlastně někomu pomáhají nebo ho ochraňují,“ podivil se Skromný Páv.

„Navrhuji vybrat tři náhodné lidské bytosti, poslat je do třech rozdílných Světů a podrobit je zkoušce,“ pronesl Mírumilovný Tygr.

„Chceš, aby si uvědomili, co je Karma?“ zeptal se Skromný Páv.

„Ano.“

„Jaké Světy navrhuješ?“ zeptal se Vznešený Osel.

„Já navrhuji, abychom každý zvolili jeden Svět, kam člověka pošleme,“ odpověděl Mírumilovný Tygr.

„Zvol tedy první Svět, Mírumilovný,“ vybídl ho Skromný Páv.

„Préta,“ odvětil.

„Já navrhuji Manšuja,“ ozval se Vznešený Osel.

„Jako třetí Svět bude Asura,“ řekl Skromný Páv.

 

Jak to Skromný vyslovil, Dévové se postavili do tvaru trojúhelníku a spojili svou božskou energii. Kolem jejich těl se vytvořil Žlutý kruh – Peela, který otevřel Nebe. Pod nimi se rozprostřel svět.

 

 

* * *

 

Mírumilovný, Skromný a Vznešený, každý sám za sebe vyslali proud energie do pozemského světa a náhodně vybrali tři lidi, kteří se ocitli na místě, které je známé jako Neskara – „Rozcestí.“ Zde je každá duše nasměrována k další cestě. Pokud se brána neotevře, znamená to, že tento svět je duši uzavřený. Jakmile se brána otevře, může vstoupit.

 

Tito lidé si zde zvolí jednu ze tří bran. Svět, kde budou podrobeni Ying Ying – Karma zkoušce.

 

 

Karma neznamená osud. Je to zákon příčiny a následku…

 

 

 

Kapitola 2

 

 

 

[ Préta – Svět hladových duchů ]

 

 

První člověk se objevil v zemi, kterou pokrývala přízemní temná mlha, a stromy byly ohořelé. Kamenitá a vyprahlá zem. Dvě slunce na obloze, bez jediného mráčku.

 

„Kde to jsem?“ pomyslel si a vykročil směrem k nejvyššímu stromu.

 

Napadlo ho, že by mohl vyšplhat na vrchol koruny stromu a podívat se, jak rozlehlá je tato zem.

 

„Proč tu sem?“ zeptal se, ale jeho hlas se ztratil v této polomrtvé zemi. Ani ozvěna. Žádný ptačí zpěv. Jen občasné praskání suchých větví. A za to mohl vítr, který narážel do stromů.

 

 

                                                        * * *

 

První člověk vylezl na nejvyšší strom a rozhlédl se do stran. Když zjistil, že jediná možná cesta je ke vzdálené osadě, slezl a tou cestou se vydal.

 

„Snad mi poví, kde to jsem,“ řekl si polohlasně.

 

Hned pod prvním kamenitým kopcem uviděl dřevěný vůz. Na něm seděl muž a modlil se. Člověk se zaradoval a seběhl dolů. Pod nohami se mu posouvalo kamení. Musel být slyšet, ale muž se ani neotočil.

 

Asi je zamyšlený, řekl si člověk a snažil se zachytit jeho modlitbu.

 

 

*

 

„Noci se bojím, ukrývám se

zachoulený do peřin, strach

ukrývající se uvnitř stínů

jako hladomor mizící v prach,

 

Trinkulár se otáčí,

krev měnící se v nach,

 

v nelibosti kajícnost,

v nejtajnějších runách,

snad pochopíš odkazy

vypálené na rukách.

 

Peklo jako by se stalo obnovou

a těla kroutila se v mukách,

 

ohnivé kříže nad hlavou,

postavy bez očí toulají se,

nechť trpí za to, jací byli,

nechť příště raději utopí se,

 

mlčení a zoufalost,

lidé sami zatracují se…“

 

 

*

 

Muž na voze se zastavil a pohlédl na člověka, který se k němu přiblížil.

 

„Kdo jsi, bytosti?“ vyhrkl.

„Jsem Kaluu a jsem člověk,“ odvětil.

„Nejsi člověk. Do těchto končin se člověk nedostane.“

„Kde to jsem?“ zeptal se Kaluu.

„Ty nevíš, kde jsi?“

„Ne.“

 

Muž natáhl ruku a sáhl na něho. Ucukl, ale pak se ho znovu dotkl.

 

„Kdo jsi?“ zeptal se.

„Jsem Kaluu a opravdu jsem člověk.“

„Mě říkají Zuwar.“

 

Zvláštní jméno, pomyslel si Kaluu.

 

„A znáš nějaké lidi?“ zeptal se Kaluu.

„Zde žijí jiné bytosti, nejsou tu lidé.“

„Nejsou tu žádní lidé?“ udivil se Kaluu.

„Ne,“ zakroutil hlavou. „Ale možná, že jsem také někdy byl člověk,“ dodal.

„Jak to myslíš?“

„Ty opravdu nevíš, kde jsi, že?“

„Ovšem, že to nevím,“ odpověděl Kaluu.

„Jsi ve Světě hladových duchů,“ řekl Zuwar a ukázal rukou do všech stran.

 

Co mi tím chce naznačit? Podivil se Kallu.

 

„Žijí zde Hladové stíny, Gorrové a my, Padmové,“ dodal Zuwar.

„Nikdy jsem o tomto světě neslyšel.“

„Žijí zde bytosti, které mají neustálý hlad a žízeň. Krajina je jako poušť a při pomyšlení na vodu, cítí ve svém hrdle roztavený kus železa,“ vysvětlil Zuwar.

„Nemohou se napít?“

„Jakmile objeví vodu a chtějí se jí dotknout, voda se změní v oheň,“ odpověděl.

„Je to peklo?“ zeptal se Kaluu.

 

Muž se rozchechtal.

 

„Kdepak, člověče. Peklo je mnohem a mnohem zákeřnější.“

„Slyšel jsi někdy o peklu?“

„Jistě. Je to svět, který se jmenuje Naraka.“

„Už jsi tam někdy byl?“

„V minulém životě.“

„Tohle tady…,“ ukázal Kaluu rukou. „…to je minulý život?“

„Kdepak. Tohle je teď. Co bylo, bylo a co bude, to bude,“ odvětil.

„Navždy?“ zeptal se Kaluu.

„Není místo, kde musíš být na věky. Můžeš v něm pobýt dlouhou dobu, ale není to věčnost,“ odvětil Zuwar.

 

Kaluu pochopil, že musel prožít velké utrpení.

 

„Mohu jet se tebou do vesnice?“ zeptal se Kaluu.

„Odvezu tě,“ kývl Zuwar a zvolal na tažné zvíře, které bylo připoutáno k vozu.

 

 

Tvor podobný velkému oslu se pohnul směrem dopředu…

 

 

 

 

Kapitola 3

 

 

 

[ Manšuja – Svět lidí – Země Veršů ]

 

 

Druhý člověk se objevil v zemi, kterou pokrýval zelený porost. Země to byla krásná a na rozdíl od prvního člověka věděl, kde žije a kým je. Jeho jméno bylo  Eiba.

 

Jen si neuvědomoval, že byl vystaven zkoušce.

 

Ten den ležel v trávě a pozoroval blankytně modrou oblohu, která se hemžila různými ptactvem. Malí, velcí, různobarevní. Jeho odpočinek vyrušil silný vítr, který se přehnal kolem. Obloha najednou ztmavla.

 

 

                                                        * * *

 

Ryyn-Vypravěč (neviditelný kronikář v zemi Veršů)

 

I pohlédl otec, v nebe temné a hlasně kolem sebe zvolal.

Jako by tušil, co se stane, proto ihned oba syny volal.

 

Ozval se Eiba mladší syn, který nosil klády do chýše,

nejstarší Krom tu však nebyl, toho ulekl se otec tiše.

 

I rozběhl se ke chrámu, kde byla uložena mocná kniha.

Otevřel stříbrnou bránu, a tam viděl Kroma, svého syna.

 

 

Krom

 

„Otče, odpust mi mou zvědavost,

horlivost a nespolehlivost.“

 

 

Otec

 

„Ach synu milý, ze země záře vyjde

a strážce Nága, pro tebe si přijde.

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

Otec klesl v zem,

slzy z očí vyrazily ven.

Ruce v písek položil,

žalost k nebi vyslovil.

 

A Krom jako přikovaný,

stál tam celý vylekaný.

Zem se dvakrát zachvěla,

a ohnivá záře se zjevila.

 

I temný mrak tu byl,

v nicotu Kroma pohltil.

Jedna vina a jeden trest,

přinesla zbytečnou bolest.

 

 

Eiba

 

„Otče, proč slzy v očích máš?

A co znamenala ta ohnivá zář?“

 

 

Otec

 

„Ach, můj nejmladší synu,

Krom otevřel mocnou knihu.“

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

Jak dořekl svá slova, v mdloby upadl zcela.

Jeho syn Eiba, chopil se rychle jeho těla.

Prosil otce svého, aby žil a neumíral.

Skoro nedýchal, své oči neotvíral.

 

 

                                                        * * *

 

Ryyn-Vypravěč

 

Dny, noci u otce Eiba stál,

na flétnu mu staré písně hrál.

V mysli Eiba občas zasmutněl,

když na svou matku pomyslel.

 

 

Eiba

 

„Kdyby alespoň matka žila,

určitě by lépe otci posloužila.“

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

A když otec uzdravil se, vše mohl dělat.

Eiba otci řekl, že Kroma půjde hledat.

 

 

Eiba

 

„Půjdu hledat bratra svého,

i on je částí srdce mého.“

 

 

Otec

 

„Já bál se toho dne,

že i tvůj duch odejde.“

 

 

Eiba

 

„Otče, bát se nemusíš,

já se vrátím, uvidíš.“

 

 

                                                        * * *

 

A tak se stalo. Eiba se vydal svého bratra zachránit. Neviditelný Ryyn-Vypravěč, kronikář v zemi Veršů pokračoval s ním…

 

 

 

 

                                      Kapitola 4

 

 

[ Asura – Svět obrů ]

 

 

Třetí člověk se objevil v zemi podivných barev. Zem pod jeho nohama byla barvy červené a obloha, jak si ji pamatoval ze svého světa, neměla modrou, ale měla barvu žlutou. V dálce uviděl ohnivý kruh, který se točil opačným směrem.

 

To není obyčejný kruh, to je ohnivé kolo, pomyslel si.

 

Když si všiml, že tu je úplně sám, udělal několik kroků vpřed.

 

„Kde to jsem?“ zeptal se polohlasně člověk jménem Maada.

 

V tom se ozval mohutný hlas vycházející z velké nory poblíž lesknoucí se jeskyně.

 

„Jestli už ses vyspal, tak si jdi sehnat potravu a neruš ostatní.“

 

Maada se otočil kolem sebe, ale když nikoho neviděl. Jen dva velké kopce, jeskyni a v pozadí ohnivé kolo, zakroutil hlavou.

 

„Nikdo tu není,“ pronesl.

„Už buď ticho a neruš nás,“ ozval se znovu hlas.

 

Maada se cítil zmatený. Strach necítil, jen si nebyl jistý, proč tu je a kým vlastně je. Podíval se na své tělo, které bylo ohromné.

 

Jsem snad obr?

 

Mávl rukou a vyrazil směrem mezi velké kopce. Nepřipouštěl si myšlenku, že by mohl být někým takovým.

 

 

                                                        * * *

 

Když došel k velkým kopcům, pochopil, že to nejsou obyčejné kopce.

 

Nejsem válečník, ale řekl bych, že je to val, pomyslel si.

 

Poté si všiml několika oštěpů zabodnutých v zemi. Otočil se a na druhém kopci směrem k moři…

 

Je tu moře? Podivil se.

 

…tam uviděl několik obrovských kůlů zarytých v tmavé hlíně. Jeho zvědavost sílila, proto se rozhodl vyšplhat na vrchol jednoho z kopců. Tam uviděl moře. Obrovská vodní plocha obepínala celý prostor. Kam dohlédl, bylo moře. 

 

„Jsem snad v zemi fantazie?!“ pronesl a pousmál se.

„Je to ostrov,“ ozval se hlas za ním.

 

Maada se otočil a před sebou uviděl obra.

 

„Co tu děláš?!“ zeptal se Maada.

„Měl bych se ptát já,“ vyhrkl obr.

„Jsi obr a já člověk,“ dodal sebejistě Maada.

„Ano, jsem obr. Ty, však člověk nejsi. Zde lidé nežijí.“

 

Jeho věta Maadu překvapila.

 

„Nevěřím ti!“

„Jsme obři a bojujeme proti Vodním bohům,“ řekl obr a postavil před Maadu velký štít.

 

V tom Maada pochopil, že člověk není. Viděl svůj obličej a své velké ruce. Byl stejný jako on. Také byl obrem.

 

„Proč tu jsem?“ podivil se Maada.

„Za šest nocí přiletí bohové a budou nás chtít zabít. Měl bys jít se mnou do podzemí…“

„…co tam budu dělat?“ vyhrkl.

 

Jeho domýšlivost byla ještě větší než jeho pochyby.

 

„Budeš s námi hodovat a poté bojovat,“ odvětil obr.

 

Vůbec si jeho povahy nevšímal.

 

„Jsem Maada a nejsem obr!“

„Já jsem Vishaal a jsem obr,“ procedil mezi zuby a mávl rukou.

 

Nečekal. Pomalu stoupal níž, až zdál se být menší a menší.

 

„To není možný!“ vyhrkl Maada a snažil se potlačit možnost, že je jedním z nich.

 

Přece nebudu hodovat s těmi přerostlými tvory?

 

 

                                                        * * *

 

Později už seděl u velkého stolu s ostatními obry. Bylo jich tam tak tucet. Možná víc. Každý měl před sebou kusy nějakých zelených listů a rozpůlený červený plod.

 

„Kde je maso?“ podivil se Maada.

„Maso? Co je maso?“ ozval se jeden z obrů.

„Já-já-vlastně nevím, ale myslel jsem, že…“

 

Maadovy myšlenky přerušil úder zvonu. Všichni se otočili směrem, odkud ten zvuk vyšel.

 

„Je čas,“ pronesl jeden z nich.

 

Obři přestali jíst a následovali prvního obra, který vyrazil ven z jeskyně.

 

„Co se děje, Vishaale?“ zeptal se udivený Maada.

 

V tom se několik obrů zastavilo a podívalo se směrem k němu. Včetně Vishaala, kterého Maada potkal na kopci.

 

„Připlouvá loď,“ ozval se dvojhlas.

„Co to znamenaná, Vishaale?“ zeptal se Maada znovu, jako by mu odpověď nestačila.

 

Otočili se jen tři obři, ale Vishaal už ne.

 

„Přivezla zásoby a nějaké zbraně,“ odvětili všichni tři naráz.

 

Maada zakroutil hlavou.

 

„Proč mluvíte všichni? Vishaale?“ vyhrkl.

 

Stále mu nedocházelo, že Vishaal jsou všichni obři, se kterými hodoval.

 

„My všichni jsme Vishaal,“ odvětil jeden z nich.

 

Otočil se a následoval ostatní, kteří si Maady už nevšímali. Věděli, že je divný, ale nepřemýšleli nad tím, proč se chová tak divně. Měli ve svém mozku jen dvě věci. Jíst a bojovat proti bohům. Přesně, jak řekl Vishaal, kterého potakal na kopci. Bojují proti bohům.

 

 

                                                        * * *

 

Všichni obři vylezli ven z jeskyně. Někteří z nich zůstali u vchodu. Většina z nich pokračovala ke břehu. Šel jsem s nimi. Má zvědavost byla veliká. I když jsem nerozuměl, proč tu jsem, chtěl jsem vědět víc o tomto podivném ostrově a jeho obyvatelích.

 

„Až loď připluje k molu, vyložíme všechen náklad,“ pronesl jeden z obrů.

 

Vishaal? Jistě. Všichni jsou Vishaal – Obr a zřejmě se nepotřebují oslovovat, aby pochopili, že mluví na sebe. Vždy se poznají? Jak to dělají?

 

Z mých úvah mě přerušil hlas jiného obra.

 

„Hej, ty podivnej, pojď se mnou!“ mávl rukou.

„Já?“ podivil se Maada.

„Ovšem,“ odvětil a vyrazil k lodi, která právě zastavila u mola.

 

K mému překvapení na palubě stál jen jeden obr. Je to opravdu obr? Podle výšky ano, ale na rozdíl od Vishaalů z tohoto ostrova má čtyři ruce.

 

„Co tak koukáš?!“ vyhrkl obr, který mě sem přivedl.

„Je to velká loď,“ odvětil Maada.

„Tak pojď!“ mávl rukou. „Vyložíme náklad,“ dodal a zavolal i ostatní.

 

Obři se nahrnuli na loď a postupně začali vykládat zboží na molo. Zde stáli ostatní, kteří náklad odnášeli rovnou do jeskyně. Každý vzal nějakou bednu, nebo vak a loď byla za chvíli prázdná.

 

S Vishaalem, který Maadovi říkal, co má dělat, pak oba opouštěli molo jako poslední. Loď se odpojila od dřevěného kůlu, kde byla přivázaná silným provazem a vyrazila na širé moře.

 

 

                                                        * * *

 

Obři přinesený náklad roztřídili. Poté se vrátili ke stolu a pokračovali v hodování.

 

Jsou jako válečníci Valhaly čekající na bitvu, pomyslel si Maada.

 

Maada je ještě chvíli pozoroval, ale pak se k nim přidal. Natáhl se pro žlutý plod a zahryzl se do něho.

 

„Chutné, že?“ ozval se obr sedící naproti mně.

 

Maada kývl a sladká šťáva vyprskla z jeho úst.

 

„Podívejte se na něj!“ vyhrkl obr z konce stolu a rozesmál se.  Ostatní se k němu hned přidali.

 

 

 

 

Kapitola 5

 

 

 

[ Déva – Svět bohů ]

 

 

V Chrámu Kotvy sledují tři Dévové Poháru Milosrdenství průběh putování třech lidských bytostí.

 

„Zdá se, že nejhůře se zatím vede prvnímu člověku,“ pronesl Vznešený Osel.

„Možná, že když si vzpomene na okamžik, kdy se hlásil jako první, uvědomí si, že ne vždy první volba znamená štěstí,“ řekl Skromný Páv.

„Lidé se mnohdy tlačí do prvních řad, předbíhají, tlačí se a snaží se být první. Mnohdy pozdě pak svých činů litují,“ přidal se Mírumilovný Tygr.

„Chybí jim skromnost,“ dodal Skromný.

„To Druhý člověk si vybral jako poslední a jeho volba byla nejlepší,“

ozval se Vznešený.

„První byl nedočkavý, druhý volil s rozvahou a třetí zbytečně opatrný,“ dodal Skromný a odstoupil od Poháru Milosrdenství.

„Zkouška začala velmi zajímavě,“ pokynul spokojeně Vznešený.

„Souhlasím,“ přitakal Milosrdný.

„Zajímavější by bylo, kdybychom jim poslali malé pochyby o smyslu života,“ dodal Skromný.

„Předpokládal jsem, že nebudeme zasahovat,“ pronesl Vznešený.

„K čemu by pak byla tato zkouška?“ zeptal se Skromný.

„Nechejme, událostem přirozený průchod,“ navrhl Vznešený.

„Naopak,“ ozval se Milosrdný. „Zasejme semínko pochyb. Uvidíme, jak se zachovají.“

„Je rozhodnuto,“ řekl Vznešený a následoval Skromného, který mířil ke stolu, kde ležela velká mísa s několika zrny.

 

Milosrdný stál u Poháru Milosrdenství a sledoval, co se bude dít.

 

„Jedno semínko pochyb, více nebude třeba,“ poznamenal Skromný a sáhl do mísy. Potom semínko spolkl. Skromný zářil.

 

 

                                                        * * *

 

Po chvíli se všichni tři Dévové drželi za ruce. Záře, která vznikla, byla jako proud energie poslána do světů, kde se tři lidé nacházeli.

 

„Karma zkouška může pokračovat,“ řekl Skromný a uklonil se.

 

Všichni tři Dévové se sobě uklonili.

 

 

 

 

Kapitola 6

 

 

 

[ Préta – Svět hladových duchů ]

 

 

Zuwarův povoz dorazil do vesnice. Jakmile se vůz zastavil, Kaluu seskočil na zem. Dopadl do teplého písku. Sotva se udržel, aby nespadl.

 

 

„Přivezl jsi ztraceného?“ ozval se hlas muže stojícího u dveří.

 

Rozpadající se dům s terasou vytvořenou z šedivých keřů vyvolával spíše sklíčenost než obdiv.

 

„Potkal jsem na cestě zpátky do vesnice,“ odvětil Zuwar.

„Jsem Kaluu, kdo jsi ty?“

„Nehledám kamarády,“ odsekl muž u dveří a odešel.

„Jsou všichni tady tak příjemní?“ zeptal se Kaluu.

„Jestli hledáš přítele, jsi na špatném místě,“ odsekl Zuwar.

 

Kaluu vytřeštil oči. Je to ten Zuwar, které potkal? Mluví s ním, jako byl někdo cizí.

 

Vlastně jsem cizí, pomyslel si Kaluu a vyrazil k chrámu, který měl na střeše kříž v kruhu.

 

 

                                                        * * *

 

Jakmile Kaluu vstoupil dovnitř, uviděl muže stojícího u oltáře. Jeho část motlitby…

 

…jsou tu plní,

jsou tu prázdní,

před bránou do neznáma,

hlasům naslouchám…

 

…utichla.

 

 

Kaluu se chtěl představit, ale muž u kříže byl rychlejší.

 

„Jmenuji se Puro a jsem kněz zdejší vesnice.“

„Jsem Kaluu a jsem…“

„…ztracený,“ přerušil mě.

„Ztracený?“ udivil se Kaluu.

„Svět zdejší je plný ztracených duší. Některé jsou hladové, některé jsou zapomětlivé a některé vycházejí jenom v noci,“ odvětil Puro.

„O hladových stínech mluvil Zuwar.“

„Jsou neustále hladoví a mají žízeň, kterou nemohou uhasit.“

„Jak to všechno víš?“ zeptal se Kaluu.

„Jsem kronikář.“

„Kronikář?“

„Každý svět má svého kronikáře,“ odvětil a otevřenou dlaní se dotkl mého ramene.

 

Proč to udělal? Podivil se Kaluu.

 

„Jsi ztracená duše, která neví, proč se tu objevila,“ spustil.

„Ano,“ kývl Kaluu.

„Tento svět se jmenuje Préta a je to svět hladových duchů. Je to jeden ze světů, kterým lidská duše může projít při své reinkarnaci,“ začal vysvětlovat. „Říká se tomu Věčné putování. Zde budeš muset pobýt nějakou dobu, než přijde čas, abys pokračoval dál.“

„A kam dál?“

„Do jiného světa,“ odvětil pohotově.

„Budu tu žít s vámi?!“

„S námi nebo v jiné vesnici.“

„Kolik je tu vesnic?“

„Mnoho.“

„Kdo jsou ti lidé ve vesnici, když Hladoví duchové lítají kolem?“

„Jsou to Padmové – Zapomnětlivé duše.“

„Proč zapomnětlivé? Tak proto že zapomínají, proč jsou tady, jako já?“

„Ne, Kaluu. Ty jsi ztracená duše a důvod, proč ses dostal do Světa Hladových duchů, mi není zatím znám. Padmové jsou bytosti, které žijí svůj život čtyřicet dnů. Poté vše zapomenou a začnou svůj život jako někdo jiný.“

„A jaký to má význam, že to zapomenou?“

„Je to cesta pokory a odříkání.“

„A co pak?“

„Když to zvládne, pokračuje do jiného světa. Když to nezvládne, pokračuje zde jako Padma. V tom horším případě se z něho stává Hladový duch nebo Gorra.“

„A ty jsi Gorra?“

 

Kněz se zasmál.

 

„Ne, já jsem kronikář. Moje úloha je zaznamenat příběhy všech bytostí v tomto světě,“ odvětil.

„A kdo jsou Gorra?“

„Gorrové jsou fosforové elementy připomínající rozsypané kostky ledu.“

„Ty co vylézají v noci?“

„Ano.“

„Jsou nebezpeční?“

„Jejich hry jsou nebezpečné.“

„Hry?“

„Tyto němé bytosti vytvářejí iluze, kterým Padmové lehce podlehnou. Jakmile Padma uvěří vytvořené iluzi, jeho mysl je zmatená a ztrácí se v labyrintu Pošetilosti. Už se do vesnice nevrátí.“

„Co se mu stane?“

„Stane se obětí Hladových duchů.“

„Proč to Gorrové dělají?“

„Chtějí přežít. Kdyby tu nebyli Padmové, museli by se ukrývat oni před Hladovými duchy.“

„Viděl si Hladového ducha?“ zeptal se Kaluu.

„Ano, viděl.“

„Jak vypadá?“

„Jako prstenec. Temný prstenec,“ odvětil Puro.

„Prstenec?“

„Viděl jsem zrod jeho a do kroniky napsal…

 

 

**

 

Natahoval se a zmítal,

nezískal zvláštní schopnosti.

Sám spoutaný

a s rostoucím děsem sledoval,

jak denní světlo tmavne.

 

Skoro dokázal si vzpomenout,

i když měl strach,

i když jeho část byla v jiném světě.

 

Ležel a nechal se pohltit tmou.

Závoje černých stínů

Skřípění

Astrální peklo

a temný prstenec kolem dokola

 

Zčernalá stvoření

vylézala ze suché půdy

a naslouchala truchlivému šepotu…

 

 

**

 

 

„Truchlivému šepotu?“ podivil se Kaluu.

„Padmové mnohdy večer truchlí, protože znají své předurčení. Avšak nevědí, kam bude směřovat jejich další cesta,“ odvětil Puro.

„Podle tvého zápisu, bych řekl, že Hladový duch se zde rodí…“

„…máš pravdu, do tohoto světa přichází jako světelná energie.“

„Zuwar řekl, že si pamatuje pobyt v pekle,“ spustil Kaluu.

„Opravdu?“ udivil se kronikář.

„Říkal to.“

„To by znamenalo, že duše je schopna uchovat některé fragmenty kvůli zkušenosti v dalším životě,“ poznamenal Puro

„Pověz mi, prosím o peklu?“ žadonil Kaluu a poklonil se knězi, stejně tak jako to udělal muž, který právě přišel.

 

Neznámý muž si sedl do první lavice a modlil se ke stejnému kříži, co byl na střeše. Stál na uprostřed této velké místnosti.

 

Kříž v kruhu, pomyslel jsem si.

 

Kněz Puro mě chvíli pozoroval a pak mi řekl: „Není to kříž.“

„Ale vypadá to tak,“ promluvil jsem.

 

Umí snad číst myšlenky?

 

„Když se podíváš na střed kříže, je v něm otvor. Oko Vesmíru..,“ ukázal Puro. „…horní a spodní stuhy mají rozeklané konce. Nejsou to hadí jazyky, ale Vanské stuhy moudrosti a pochopení. Levá a pravá jsou směry vysvobození. Znamená to, že i když si vybereš druhou stranu, můžeš dojít k vysvobození. Každá cesta má svůj směr, ale nemá stejný průběh. Proto je to cesta vědění a poznání vedoucí k osvícení.“

„A ten kruh?“

„To je Wu šu – Brána do Neznáma.“

„Chápu.“

„Opravdu?“

„Samozřejmě. Nikdo neví, co ho čeká. Proto by se měl chovat, co nejlépe, aby dosáhl osvícení.“

„Správně,“ pokynul Puro s úsměvem na tváři.

 

Jestli bude takto smýšlet, přijde na to, jak se dostat do jiného světa, lepšího světa, pomyslel si kněz-kronikář.

 

 

                                                        * * *

 

Kaluu stál před křížem, kterým vlastně ani křížem nebyl a díval se na spodní stuhy.

 

„Vanské stuhy moudrosti a pochopení jsou první etapou do sebe sama. Pak přichází etapa druhá, směry k vysvobození. Jako třetí etapa je cesta vědění a poznání vedoucí k osvícení.“

„Wu šu,“ poznamenal Kaluu a usadil se na prázdnou lavici.

 

Ve stejnou chvíli do chrámu vstoupilo několik místních Padmů.

 

„Obyvatelé této vesnice sem přišli najít útěchu,“ pronesl kněz a vyrazil k symbolu Osvícení.

 

 

Jaké existuje peklo, se dozvím později, pomyslel si Kaluu.

 

 

 

 

Kapitola 7

 

 

 

[ Manšuja – Svět lidí – Země Veršů ]

 

 

Neviditelný Ryyn-Vypravěč, sledoval Eibovo snažení o záchranu bratra. Cesta ho zavedla k moři, kde Eiba chodil sem a tam a o pomoc žadonil.

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

Mořské vlny sledoval,

podél břehů se brodil.

Paní Symfonického moře

o pomoc prosil.

 

 

Eiba

 

„Ach, paní moře,

už skoro měsíc tomu je,

co hledám bratra.

Možná, že už ani nežije.“

 

 

Paní Symfonického moře

 

„Nemohu pomoci tvé slepotě,

i při tvé neskonalé dobrotě.

Však jednu radu dám ti:

Najdi Strážce Harfy.“

 

 

Eiba

 

„Pověz, kde hledat ho mám,

když cestu k němu neznám?“

 

 

Paní Symfonického moře

 

„Naslouchej šepotu z hor,

on povede kroky tvé.

Uprostřed lesa Othanor,

tam najdeš Strážce-mudrce.“

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

I poděkoval Eiba Paní moře

a obrátil se k první hoře.

Naslouchal šepotu z hor

a vyrazil k lesu Othanor.

 

 

* * *

 

Vypravěč-Kronikář člověk toho jména Ryyn všechno zapsal. Měl z toho dobrý pocit, že se Eiba se svým bratrem může setkat.

 

 

 

 

                                    Kapitola 8

 

 

 

[ Asura – Svět obrů ]

 

 

Ten den začala válka s bohy.

 

„Vstávejte, bohové se objevili!“ rozezněl se hlas po místnosti.

 

Maada vyvalil oči a snažil se najít koš s citróny.

 

„Nekoukej a vezmi si jeden koš a běž za ostatními!“ vyhrkl Vishaal stojící nad ním.

 

Maada byl jediný, který seděl a rozhlížel se kolem. I když mu den předtím obři vyprávěli, kdy bohové přicházejí, jak vypadají a jaké používáme proti nim zbraně, zdálo se mu jako by snil.

 

„Takže nesni!“ vykřikl jiný Vishaal a ukázal svou paží na koš s citróny.

 

Začala války s černými Čajovými vodními bohy. Jediné, co na ně platí, jsou citrony. Bohové zasaženi citrónovou šťávou zesvětlají a stává se z nich zářící oblak, který po chvilce zmizí. To se samozřejmě Černým bohům nelíbí a snaží se zničit ostrov obrů jednou pro vždy. Vždycky však narazí na silný odpor.

 

 

* * *

 

I dnes tomu nebylo jinak.

 

Noční hlídky obrů včas zachytili vzdálená světla, která vycházela z moře. Hned věděli, že jsou to bohové, který přišli dobýt jejich ostrov.

 

 „Nikdy se nevzdáme!“ vykřikl jeden z Vishaalů a nabyl svůj katapult.

 

Ostatní ho okamžitě napodobili a do košů nasypali několik citrónů. V ten moment bylo připraveno asi dvacet katapultů. Na povel toho na kraji se vymrštilo několik desítek citrónu proti Černým čajovým vodním bohům. Ty však dnes měli před svými Lístkovými loděmi vytvořenou průhlednou síť. Všechny citróny, které byly vymrštěny z katapultů, byly sítěmi zachycené.

 

„Co se to stalo?“ udivil se obr a nasypal do svého koše další citróny.

 

Vššt!

 

A znovu citróny sítěmi neprošly.

 

„Něco je zachytilo,“ poznamenal Maada, který stál za jedním z Vishaalů a snažil se nezasahovat do bojů.

„To víme také!“ ohradil se Vishaal.

 

Vrčení se ozvalo z další strany. Jako by obři chtěli dát najevo, že to vědí všichni.

 

Možná jim citróny zachutnali, pomyslel si Maada.

 

 

* * *

 

Nejvyšší obr na kraji pozvedl pravici. Všichni najednou vyrazili k němu.

 

„Ty taky!“ ohradil se jeden z Vishaalů na Maadu.

„Počkám tady,“ mávl Maada rukou a sedl si na velký kámen.

„Válečná porada!“ strčil do mě jiným z Vishaalů.

„Řekl jsem, že počkám tady!“ ohradil se Maada.

„Dobrá,“ stáhl se Vishaal a pousmál se na druhého obra. „Dostal kuráž!“

 

Obr jen pokynul hlavou a svůj pohled věnoval k místu, kde stál nejvyšší z Vishaalů.

 

 

* * *

 

Maada seděl na kameni a sledoval moře.

 

„Proč by chtěli bohové zničit tento ostrov. Nic tu není?“ pronesl pološeptem a podrbal se za uchem.

„Bojí se, že by se mohli obři dostat přes moře k další pevnině,“ ozval se hlas.

 

Maada se podíval do strany, ale nikoho neviděl.

 

„Je tu někdo?“ zeptal se.

„Nejsem tak velký jako ty, ale vidět mě můžeš,“ promluvil znovu hlas.

„Tak se ukaž!“

„Stojím vedle tebe.“

„Vedle mě? Kde?“ divil se Maada a otáčel se od všech stran.

 

Nikoho však neviděl.

 

„Chceš si se mnou hrát?“ zeptal se Maada.

„Podívej se do tmavého prostoru,“ poradil mu.

 

Maada se jen usmál, ale poslechl ho.

 

„Ty?!“ vyhrkl Maada.

„Říkal jsem ti, že nejsem velký jako ty.“

„Ale ty jsi velmi malý.“

„Na ostrově obrů, vždycky budu malý.“

„Jak ti říkají?“ zeptal se Maada.

„Dunsor,“ odvětil.

„Vypadáš jako nějaký poutník.“

„To také jsem,“ pousmál se.

„Přišel jsi nám snad pomoci?“ zeptal se posměvačně Maada.

„Myslíš, že někdo jako já, malého vzrůstu by nemohl zastavit ty lodě?“

„Myslím, že ne,“ pousmál se Maada.

„Jsi pyšný.“

„Možná proto jsem tady mezi těmi obry.“

„Zřejmě si byl zvyklý, že jsi ve společnosti vynikal, byl jsi oblíbený a všichni tě uznávali.“

 

Co tím chce naznačit? Pomyslel si Maada.

 

„Mezi nimi…,“ ukázal Maada rukou k místu, kde se konala válečná porada. „…budu navždy na konci řady.“

„A chtěl bys být uznávaný?“

„Samozřejmě.“

„Pomohu ti porazit Černé vodní bohy.“

„Cože?“ vyhrkl Maada. „Jak bys to dokázal?“

„Poradím ti, jak zničit ty jejich průhlední sítě.“

„To co zachytává citróny, jsou sítě?“

„Ovšem,“ pousmál se Dunsor.

„Tak pověz!“ vyhrkl Maada.

 

Dunsor v naději, že se Maada ponaučí ze svých chyb a pochopí, že pýcha a povýšené chování není dobrá vlastnost, poradil mu, jak vyhrát tuhle válku. Poté zmizel.

 

 

* * *

 

Skončila porada. Vishaalové se vrátili ke svým katapultům.

 

„Co jste vymysleli?“ zeptal jsem se povýšeně.

„Musíme použít více citrónů, abychom prorazili tu neviditelnou hradbu,“ řekl jeden z obrů.

„Je to průhledná síť,“ řekl Maada.

„Jak to víš?“ zeptal se Vishaal stojící nejblíže u něho.

„Vím, jak tu síť zničit,“ pronesl Maada aniž by odpověděl.

„To by mě zajímalo, jak!?!“ zareagoval jeden z Vishaalů.

„Jestli to víš, řekni to!“ vybídl ho jiný Vishaal.

 

Maada však mlčel. Vypadalo to, jako by očekával uznání nebo něco podobného. Přitom ještě neřekl, jak černé Čajové vodní bohy porazit.

 

„Nic neví!“ ozval se jeden z obrů a vyrazil ke svému katapultu.

„Zapíchejte pampelišky do citrónů. Čajový bohové je nechají proletět,“ řekl Maada a pousmál se.

 

Jeho sebevědomí rostlo. Pýchou se dmul a povýšeneckým pohledem se snažil dát najevo svou převahu.

 

„Vyzkoušejte to!“ řekl nejvyšší Vishaal.

 

Všichni obři souhlasně zavrčeli a vyrazili trhat pampelišky. Když natrhali šest košů, napíchali je do citrónů. Poté je uložili do vrhacích košů katapultů a zaútočili znovu na Lístkové lodě černých Čajových vodních bohů.

 

Bum!

 

První salva citrónů zamaskovaných do pampelišek úspěšně prolétla průhlednou sítí. Dopad na lodě Čajových bohů měl nedozírné následky. Citrónová šťáva se rozprskla do všech stran. Kdo se neschoval, neměl naději na přežití.

 

 

*

 

Slovo přežití v tomto smyslu však znamenalo, že Čajový bůh při kontaktu se šťávou ztratil černou podstatu a stal se z něho zářící oblak, který po chvilce zmizel. Nechápali však, že jejich smrt není fyzická. Ve světelné podobě se totiž objeví na jiném místě. Stejně tak jako to bylo u ostatních v té dané zemi, v tom daném světě. Nic netrvá věčně a každý se jednou ocitne na jiném místě, kde pobude nějakou dobu ze svého času při – Věčném putování.

 

 

*

 

Druhá salva citrónů prolétla i dalšími průhlednými sítěmi. Několik lodí tak bylo během poměrně krátké doby zbaveno posádky. Bohové se tak dali na ústup. Vishaalové znovu zvítězili.

 

Obři se radovali. Křičeli: „Vítězství!“

 

Euforie z vyhrané bitvy neznala mezí. Po chvíli se nejvyšší Vishaal otočil k Maadovi a poplácal ho po ramenou.

 

„Vyhráli jsme, díky tobě!“ řekl a udeřil se několikrát do hrudi. „Znovu jsme vyhráli!“

 

Ostatní Vishaalové se shromáždili kolem Maady a všichni ho oslavovali jako hrdinu.

 

Maady získal uznání.

 

 

* * *

 

Když bitva skončila, unavení obři si šli lehnout. Řekl jsem, že zůstanu na hlídce. Ještě další dva Vishaalové odešli hlídkovat na druhou stranu ostrova.

 

„Bylo to docela snadné, že?“ ozval se hlas, který patřil Dunsorovi.

„Vrátil ses?“ zeptal se Maada.

„Tuhle bitvu si obrům pomohl vyhrát,“ řekl Dunsor.

„Měl jsi dobrý nápad.“

„Neporadil bych ti špatně.“

„A proč jsi nám pomohl?“

„Už říkáš nám? Zřejmě už si jedním z nich.“

„Možná.“

„Přijmout sám sebe, je jedna z nejdůležitějších věcí,“ dodal Dunsor.

„Kdo jsi?“

„Proč to chceš vědět?“

„No…,“

„…chtěl bys mě představit svým přátelům?“ pousmál se Dunsor a vytáhl knihu.

 

Jakmile ji položil na kámen, zvětšila do velkých rozměrů. Ve stejnou chvíli se proměnil v obra.

 

„Jsi také obr?“ zeptal se Maada.

„Kdysi jsme všichni byli obři,“ odvětil.

„Já byl člověk,“ ohradil se Maada.

„Podle Vesmírné kroniky…,“ ukázal na knihu před sebou. „…žili obři dávno před lidmi.“

„Jsi snad kronikář?“ ozval se Maada s úsměvem na tváři.

 

Vysmíval se mu.

 

„V tomto světě jsem kronikářem,“ odvětil klidně, jako by snad ani nevnímal jeho aroganci.

„Čti z tvé knihy!“

 

Dunsor se usmál a otevřel knihu kdesi uprostřed. Začal číst.

 

 

**

 

 …tato mírumilovná planeta se jednoho dne propadla do temnoty. Vytvořily se ozbrojené hordy, armády vedené nelítostnými zloduchy, které se pokusily urvat, co nejvíce pro sebe. Každý si zabral město, které bránil proti všem. Měli svou víru, měli svá pravidla. Kdo se jim nepodřídil, toho vyhnali nebo zabili. Z měst vznikala království, kterému vládl zvolený Vládce.

 

Válek přibývalo, a když zůstalo na této planetě jen pět království, rozhodli se vládci mezi sebou vyjednávat. Už to nebyla jen města, ale velká území.

 

Jediným, kdo se nehodlal domluvit, byl Vládce Borok. On měl největší území a věřil, že jeho bratr Abrus, který byl generálem jeho vojsk, dokáže porazit všechny.

 

Po tajné schůzce vládců čtyř království, se rozhodli, že vyčkají, co vládce Borok udělá. Vytvořili úmluvu, která je zavazovala ke vzájemné pomoci, kdyby je Borok se svou armádou napadl. Východní království bylo největší a podle zvěstí i nekrutější. Toho se všichni obávali…

 

 

**

 

„Co s tím mám společného já?“ ozval se Maada.

„Víc než si myslíš, pousmál se Dunsor.

 

Maada vytřeštil oči a zmlkl. Dunsor začal znovu číst.

 

 

**

 

 …vládce Středozemí Ugur s vládcem Jižního království G´morem procházeli Zeleným údolím, které měl ve své državě právě vládce Borok. Obrovské armády vedené generály spojeneckých vojsk se měly střetnut s vojskem generála Abruse. Obě armády se chtěly vyhnout přímému střetu s armádou Východního království, proto vyslali posla. Posel byl však zabit. Vládce Jižního království G´mor pochopil, že byla chyba vyjednávat s krutým Abrusem.

 

Bylo to první velké krvavé tažení. Byla prolita krev mnoha válečníků. Hned po prvním střetu sestoupila do údolí temná mlha. Jako by ji někdo seslal. Po dlouhých bojích byla armáda vládce Ugura poražena. Generál Abrus s levým křídlem své armády zatlačil armádu Středozemí k vysokým horám. Tam je do jednoho muže pobil. Useknutou hlavu generála Lutgera nabodl na kopí a vrátil se zpět středu vřavy, kde jeho pravé křídlo odolávalo velkému tlaku armády Jižního království. Jejich generál Soula byl statečný, ale později přišel o svou ruku a zavelel k ústupu. Armáda Východního království na rozkaz svého generála Abruse ustoupila od pronásledování.

 

Jediným přeživším porážené Armády Středozemí byl Halgert, který se vyhrabal z hromady mrtvých těl válečníků a těžce zraněný se snažil odplazit do nejbližší vesnice. U lesa ho našel muž s povozem, který vezl dřevo do nejbližšího hradu….  

 

 

**

 

„A to jsi byl ty,“ pronesl Dunsor.

„Já?!“ udivil se Maada. „Jak bych to mohl být já…vždyť…“

„…Nic netrvá věčně a každý se jednou může ocitnout na stejném místě,“ přerušil ho Dunsor-Kronikář.

„Žil jsem tu a bojoval?“

„Ano.“

„Ale proč zdejší obři už nemají zbraně?“

„K tomu se váže další příběh. Tvůj příběh.“

„Můj?“

„Ano.“

„A jaký?“

 

 

Kronikář zalistoval v knize a začal číst.

 

 

 

**

 

 

…tento příběh vypráví o válečníkovi jménem Saat Halgert, kterého zachránila před jistou smrtí rodina dřevorubce Milhuse. Saat Halgert se uzdravil a téměř 3 roky pomáhal Milhusovi s kácením dřeva. Během této doby si změnil jméno a stal se z něho Tirk Difyu. Po čase Milhus vzal s sebou Tirka za hradby kamenného hradu Kert. Zde se Tirk setkal s básníkem Fesnumem, který mu vyprávěl o mocném klenotu. Tento klenot byl použit v době dávných válek mezi dynastiemi obrů. Příběhy vyprávějí o dni, kdy tento klenot svou mocí roztrhl oblohu a vytvořeným otvorem do tohoto světa, vlétli rudé okřídlené nestvůry. Tomu dni se říkalo Den Soumraku.

 

V tento den se také země několikrát zachvěla a nastalo ohromné zemětřesení. Z útrob země se velkými prasklinami na povrch dostalo velké množství žhavé lávy, které rozdělilo pevninu na několik ostrovů…

 

 

**

 

„Našel jsem ten klenot?“ vyhrkl Maada.

„Ano.“

„A kde je?“

„Je na některém z osmi ostrovů tohoto světa.“

„Takže tento svět je rozdělen na několik ostrovů?“

„Nezajímá tě, co jsi s ním udělal?“

„Chci ho teď!“ vyhrkl sobecky.

 

Kronikáři došlo, že Maada nic nepochopil a že i když se mu snažil naznačit, že jeho činy v minulosti byly špatné, nezajímalo ho to. Znovu chtěl použít klenot Zenn pro vlastní uspokojení.

 

„Musel bys ho najít,“ dodal kronikář a zklamaně zavřel knihu.

 

V tu chvíli se kniha zmenšila a Dunsor se vrátil do své původní podoby. Byl znovu malý.

 

„Proč ses vrátil do původní podoby?“ udivil se Maada.

„Má velikost roste s uvědoměním toho druhého,“ odvětil.

„Já…já…,“ začal Maada koktat. „…měl jsem si něco uvědomit?“

„Ano.“

„Moc ti nerozumím, kronikáři.“

 

Ani se nedivím, pomyslel si kronikář.

 

„Znovu si chtěl použít mocný klenot, abys dosáhl svého…“

„…zničit Čajové bohy!“ vykřikl Maada bojovně.

„Znovu bys přivolal ohromnou makrokosmickou zlomyslnost z vnější temnoty do tohoto světa.“

„Kdyby to pomohlo zastavit Čajové bohy!“

„Nenávist plodí nenávist,“ dodal Dunsor.

„Chci vědět víc!“ ohradil se Maada.

 

Jako by si myslel, že kronikář se zalekne jeho slov a bude pokračovat ve svém čtení. Ten však knihu zavřel a tím ukončil své vyprávění.

 

„Snad jednou ti budu vyprávět víc, pokud si uvědomíš, že použít klenot Zenn pro vlastní uspokojení, není správné. A pokud si uvědomíš, že tvé minulé činy jsou odrazem toho, kde jsi, a kde budeš,“ řekl a zmizel.

 

Maada se postavil.

 

„Počkej!“ vykřikl.

„Co tady hulákáš!“ ozval se Vishaal, který se k němu blížil.

 

Maada však mlčel. Co by mu tak asi řekl? Že si povídá s malým obrem, který se zvětšil a četl mu z jakési vesmírné kroniky? Určitě by mu nevěřil.

 

„Myslel jsem, že tu někdo byl,“ zalhal Maada.

„Běž si lehnout!“ mávl rukou směrem k jeskyni.

 

Tam spali ostatní obři.

 

 

 

 

Kapitola 9

 

 

 

[ Préta – Svět hladových duchů ]

 

 

Druhý den se procházel Kaluu vesnicí. Došel až na konec jedné farmy, která chovala podivné tvory. Jeden z nich byl podobný tomu, který byl tím tažným zvířetem zapřaženým u Zuwarova vozu. Co ho však zaujalo více, byly bronzové figury.

 

„Tváře z bronzu.

Otevřenými ústy vytékala krev.

Stříbrné hlavy s křídly,

ležely na hromadě vychladlých lastur,“ pronesl ženský hlas dva kroky za ním.

 

Kaluu se otočil.

 

„Jsou to odporné podobizny lidí, kterými jsme byli,“ promluvila znovu.

„Tváře z bronzu, říkáš?“ zeptal se Kaluu.

„Dnešek je posledním dnem Akassara,“ řekla to jako by Kaluu věděl, o co se jedná.

„Kdo je Akassar?“ zeptal se.

„Když tě včera Zuwar přivezl, potkali jste se,“ odvětila.

 

Kaluu si okamžitě vzpomněl na toho mrzutého muže, co mu řekl, že si kamarády nehledá.

 

Asi chápu, proč se takhle choval, pomyslel si Kaluu.

 

Od zítřka už bude Akassar někým jiným.

 

 

* * *

 

Kaluu přistoupil blíž k těm bronzovým hlavám a chtěl si je prohlédnout, když jeho kroky zastavil hlas té ženy.

 

„Nemůžeš se jich dotýkat!“ vykřikla.

 

Zvedla ruce k nebi a provolala nějakou větu.

 

„Bojíš se?!“ zeptal jí a svou ruku vrátil k tělu.

 

Žena mlčela. Po chvíli se po něm koukla takovým tím vražedný pohledem, že pochopil, že s ním už nechce mluvit.

 

Jsou to zvláštní lidé, pomyslel si a pokračoval kolem plotu dál. Až narazil na jezírko. Byl to spíše místo, kde kdysi možná bylo jezírko.

 

V duchu si přál, aby se odtud dostal.

 

 

* * *

 

Kaluu se setkal s knězem a kronikářem v jedné osobě. Jmenoval se Puro a byl rozhodně nejsdílnějším člověkem v tomto podivném světě.

 

„Procházka?“ zeptal se Puro.

 

Muž s knihou v ruce se zastavil na místě, které možná kdysi dávno bylo jezírkem.

 

„Prázdnota a smutek,“ ozval se Kaluu.

„Touha a vědění,“ dodal Puro.

„Touha?“

„Chtěl bys odtud pryč.“

„Ano, to chtěl.“

„Zvolil sis první cestu.“

„Já?!“ udivil se Kaluu.

„Vzpomeneš si,“ řekl Puro a rukou nakreslil kruh.

 

Modrožlutý kruh se roztáhl do trojnásobné šířky a překryl svou velikostí celé tělo Kalua. Uvnitř se objevilo několik symbolů. Propojených a zářivých.

 

„Co to je?“ vyhrkl Kaluu.

„Shíjan – Časový obraz minulosti,“ odpověděl Puro a spojením jeho rukou se v kruhu vytvořil pravidelný trojúhelník.

 

Kaluu stál a zíral na to, co se to mezi ním a Purem vytvořilo. Nikdy nic podobného neviděl.

 

 

* * *

 

Pak se mezi nimi vytvořilo něco jako vír, který otevřel uvnitř trojúhelníku další prostor. Vypadalo to jako jezero. Stály na něm tři bytosti a dívaly se do středu mezi sebe.

 

Jako bych na ně koukal shora, pomyslel si Kaluu.

 

„Tři lidé, kteří se ocitli na místě, které je známé jako Neskara. Zde je každá duše nasměrována k další cestě,“ pronesl Puro.

 

Slyšel jeho myšlenky.

 

„Vzpomínám si,“ ozval se Kaluu.

„Vybral sis první,“ dodal Puro.“

„Chtěl jsem to mít za sebou, i když to zřejmě vypadá, jako bych tam chtěl být první,“ vysvětlil Kaluu.

„Lidská negativní vlastnost. Předbíhají, tlačí se a snaží se být první,“ řekl Puro.

„Jako by nám chyběla…“

 

Kaluu to už nedořekl. Puro zvedl ruku a jedním pohybem do strany přerušil obraz minulosti.

 

„…skromnost si chtěl říct, že?“ dodal kronikář a dalším pohybem svých rukou zrušil modrožlutý kruh.

 

Kaluu pokynul hlavou a usmál se. V ten moment pochopil, že byl vystaven zkoušce.

 

„Neskara?!“ podotkl Kaluu a podíval se na kronikářovu knihu, která se otevřela a zbytek zlatého prachu, který poletoval kolem nich, nasála do sebe.

„Ano,“ kývl kronikář.

„Nikdo z nich si nevybral peklo?“

„Svět Hladových duší je stupínkem do světa Pekla.“

„Kdybych vstoupil do jiných dveří, mohl jsem se tam ocitnout, že?“

„Pokud by se brána otevřela.“

„Znamená to, že nemohu vstoupit, kam chci?“

„Samozřejmě, že ne,“ zakroutil Puro hlavou. „Pokud se brána neotevře, znamená to, že tento svět je duši uzavřený. Jenom když se brána otevře, můžeš vstoupit.

„Hovořil jsi o třech lidech, jsou zde i oni nebo jsou na jiných světech?“

„Už jsem řekl dost,“ šeptl kronikář a knihu zavřel.

 

Všechen zlatý prach zmizel.

 

 

* * *

 

Kaluu pokynul hlavou, že rozuměl. I když ta zvědavost v něm vřela, tak moc chtěl vědět víc. Neuvědomoval si, že oproti místním se dozvěděl už dost. Možná, že se to měl dozvědět. Možná, že se jen kněz trochu více rozpovídal.

 

 

 

 

Kapitola 10

 

 

 

[ Manšuja – Svět lidí ]

 

 

Neviditelný kronikář se blížil společně s Eibou k chýši Strážce Harfy, která se nacházela uprostřed černého lesa Othanor.

 

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

Sotva se Eiba k chýši dobelhal,

strážce už před svou chýší stál.

 

 

Strážce Harfy

 

„Mohu vědět, kdo tě poslal,

že ses dobře v lese vyznal?“

 

 

Eiba

 

„Paní Symfonického moře dala mi radu,

snažím se najít cestu ke svému bratru.“

 

 

Rynn-Vypravěč

 

A tak strážce Eibu k sobě pozval,

pokynutím ruky své ho vyzval.

 

 

Strážce Harfy

 

„Tvá slova jsou žalostná,

naděje však není bezradná.

Jsem strážce Harfy Atteloci,

a rozhodně ti mohu pomoci.

 

Mnozí mě považují za mudrce,

který má dvě křišťálová srdce.

Zvuky z harfy najdou každou duši,

její tóny však neslyší všechny uši.“

 

 

Eiba

 

„Uslyším její tóny, Atteloci?“

 

 

Strážce Harfy

 

„Vždyť řekl jsem, že mohu pomoci.“

 

 

Rynn-Vypravěč

 

A Strážce Harfy dobrosrdečný,

použil svůj nástroj jedinečný.

Tóny harfy našly jeho bratra hned,

však dělila je kouzlem vytvořená zeď.

 

 

Eiba

 

„Co si počnu, kde hledat mám?“

 

 

Strážce Harfy

 

„Zanech strachu. O to já se postarám.“

 

Rynn-Vypravěč

 

A Strážce odhalil,

že mocný pán Hlavolamu, jeho bratra uvěznil.

 

 

Strážce Harfy

 

„Zrcadlem se dostaneš do světa jiného.

Do Hlavolamu, světa Pátého.“

 

 

Eiba

 

„Moc děkuji ti, za tvou vlídnost

a omlouvám se za nevědomost.

Proč je ten svět Pátý, to já nevím,

myslel jsem, že Verše jsou světem jediným.“

 

 

Strážce Harfy

 

„Lepší ptát se, nežli lhát.

Lepší prosit, nežli krást.“

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

Poté strážce pozval Eibu blíž,

ukázal mu zrcadlo a klíč.

 

Před zrcadlo jej postavil.

a mocné kouzlo vyslovil.

 

Pak se dotkl klíče zlatého

a Eibu poslal do světa Pátého.

 

 

Eiba

 

„Kde to jsem? Jaký to divný kraj?

Doufám, že je to ten Hlavolam.“

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

V tom zaslechl krásný zpěv,

který mu odhalil tento svět.

Víla z čarovného lesa,

píseň svou k jeho srdci nesla.

 

 

Eiba

 

„Tvůj hlas je jako teplo v mé duši

a ten závoj lesklý, moc ti sluší.“

 

 

Víla

 

„Nejsi odsud, to je jisté.

Co děláš na tomto místě?“

 

 

Eiba

 

„Hledám bratra svého,

on je částí srdce mého.“

 

 

Víla

 

„A kdo pomohl ti dostat se až sem,

vždyť tohle není tvoje rodná zem?!“

 

 

Eiba

 

„Potkal jsem Paní moře laskavou

a Strážce Harfy s mocí kouzelnou.“

 

 

Víla

 

„Pán Hlavolamu a vládce této říše,

hrozí všem, abychom byli stále tiše.“

 

 

Eiba

 

„Ale ty se nebojíš, stojíš tu přede mnou.“

 

 

Víla

 

„Protože já mám moc kouzelnou.“

 

 

Eiba

 

„Poraď, kde bratra svého hledat mám,

když jsem v tomto světě zcela sám.“

 

 

* * *

 

A víla mu pověděla, že Pán Hlavolamu jeho bratra vězní. A že ho zachránit může, když se změní. (V této chvíli víla myslela jinou změnu, ale když jí Eiba nerozuměl, zvolila fyzickou směnu)

 

Ne každý chápe, že se musí změnit uvnitř, aby změnil, to co je před ním.

 

* * *

 

 

Víla

 

„Aby nikdo nepoznal, kdo jsi,

musíš se změnit v jiného tvora.

Nikdo nebude mít podezření,

když uvidí v tobě obra.“

 

 

Eiba

 

„Co to říkáš, vílo rozmilá,

tvá slova jsou tak podivná.“

 

 

Víla

 

„Neboj se, Pán Hlavolamu má cizince rád.

Svou oblíbenou hru Adron bude s tebou hrát.

 

 

Eiba

 

„Co když kouzla nezaberou, a oni mě poznají?“

 

 

Víla

 

„Pýcha a samolibost, vždycky prohrají.“

 

 

Eiba

 

„Co když zjistí, že jsem lhář

a odhalí mou pravou tvář?“

 

 

Víla

 

„Až přejdeš řeku,

pak změní se ti tvář,

i tělo bude jiné,

v očích budeš mít zář.“

 

„Jako pomocníka

prsten budeš mít.

On ti pomůže,

on tě ochrání.“

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

I rozloučil se Eiba s vílou

a vydal se cestou jinou.

Když přes řeku se dostal,

velký obr z něho povstal.

 

Změnila se jeho tvář,

v očích měl rudou zář.

Na setkání se připravil,

a vládce hledat vyrazil.

 

 

 

 

Kapitola 11

 

 

 

[ Asura – Svět obrů ]

 

 

Maada se probudil uprostřed noci. Všichni obři spali. Něco ho vzbudilo, takový divný pocit.

 

Ten pocit byl správný. Bohové se svými loděmi přiblížili se ke břehům a zaútočili temnými Supiany proti opuštěným katapultům. Temné stíny ve tvaru střepu se zabodávaly do dřevěných vrhacích strojů. V dalším okamžiku se vzňaly a během několika minut shořely.

 

„Jsme napadeni!“ křičeli obři na stráži a železnými tyčemi bouchali do štítů na poplach.

 

Obři vybíhali z jeskyní. Rovnou ke katapultům, které nebyly zasažené ohněm.

 

„Přišli jsme o nějaké katapulty,“ řekl Vishaal, který stál před jeskyní a sledoval, jak sedm katapultů lehlo popelem.

„Stráže!“ vykřikl nejvyšší Vishaal.

 

Byl rozzlobený.

 

„Jak je možné, že se lodě bohů dostaly až ke břehu?“ vyhrkl a dupl nohou do země.

„Museli použít nějaké neviditelné kouzlo,“ snažil se hájit jeden z obrů, který byl na stráži.

„Vy, zatracenci…!“ sykl ve chvíli, kdy nad ním prolétly dva velké temné stíny ve tvaru střepu.

„To jsou…“

„…použili Supiany!“ vyštěkl obr a zavelel k okamžitému útoku.

 

 

Začala další válka s bohy.

 

 

* * *

 

Obři stáli u zbylých katapultů a opětovali střelbu. První salva citrónů dopadla mimo lodě. Skoro to vypadalo, jako by bohové použili vítr.

 

„Znovu!“ vykřikl nejvyšší Vishaal a zvedl ruku.

 

Obři se znovu pokusili zasáhnout lodě bohů, ale neúspěšně.

 

„Musíme zabránit lodím, aby dorazili ke břehu,“ ozval se Maada, který přispěchal na pomoc.

„A jak bys to chtěl udělat?“ ozval se jeden z obrů.

„Chceš jim zamávat?“ přidal se druhý obr.

„Použijeme kameny,“ odvětil Maada.

„Kameny?“ udivili se.

„Strhneme val.“

„Kamení a zemina se zastaví o útesy.“

„Samozřejmě, to je právě ono. Lodě se dál nedostanou. Budou muset zastavit.“

„Co když toho využijí?“ zeptal se jeden z Vishaalů na konci řady.

„Bohové své lodě neopustí,“ dodal Maada a mávl na dva obry, kteří drželi v rukách velké motyky.

„Jak tak koukám, někteří z Vishaalů se už rozhodli,“ dodal nejvyšší Vishaal a zazubil se.

 

Poté přikázal ostatním obrům, aby následovali Maadův plán.

 

 

* * *

 

Ostatní obři uposlechli příkaz nejvyššího Vishaala, svého vůdce a vyrazili za Maadou. Ten už stál na kopci a kopal do ztuhlé země. Byla to těžká práce, ale podařilo se strhnout část valu, který byl do této chvíle hradbou. Kamení a ztuhlá zemina se sesunula až k útesům a lodě bohů se opravdu zastavily.

 

„Zabralo to,“ ozval se jeden z Vishaalů.

„Neporadil bych vám špatně,“ ozval se pyšně Maada.

 

Znovu se zviditelnil a jeho srdce se naplnilo pýchou.

 

„Bohové zaútočili z druhé strany ostrova!“ vykřikl obr, který přiběhl to oznámit.

„To není možné!“ ohradil se Maada.

„Zřejmě to byl jejich plán,“ ozval se jiný Vishaal.

„Lodě se zastavily,“ ukázal Maada.

„Ale na druhé straně…,“ ukázal Vishaal tím směrem. „…nám bohové zničili další katapulty.“

„Jestli to půjde takhle dál, nebudeme se moci bránit,“ řekl nejvyšší Vishaal.

„Dej mi šest válečníků a já je zastavím!“ chvástal se Maada.

„A jak bys to udělal?“

„Vtrhneme na jejich lodě, nebudou to čekat!“

„Je to nebezpečné!“

„Kdo bude tím bláznem?!“

 

Ozývalo se v davu.

 

„Není čas přemýšlet,“ řekl nejvyšší Vishaal a pohlédl na Maadu.

„Musíme to zkusit,“ řekl Maada a zvedl ze země železnou tyč.

 

Napíchl několik citrónů a pozvedl ji nad sebe.

 

„Kdo se přidá?!“

 

Chvíli bylo ticho, ale pak se přihlásili první obři, kteří vzali tyče do rukou a postavili se k němu.

 

„My se přidáme!“

„Já jdu!“

„Já také!“

 

Šest Vishaalů bylo připraveno s Maadou zaútočit na lodě bohů. Maada zavelel a společně vyrazili na druhou stranu ostrova. Ostatní pokračovali ve střelbě z katapultů.

 

Nikdo z nich neviděl, jak boj probíhal.

 

 

* * *

 

Jakmile dorazili obři na místo, kde se lodě bohů blížily ke břehu, Maada zvedl svou železnou tyč a vyslal první trojici proti lodím. Druhá trojice byla připravena vedle něho, zasáhnout, kdyby neuspěli.

Pak se však stalo něco, čemu nemohli uvěřit ani bohové, kteří první trojici Vishaalů smetli ohromným stříbrným vírem. První trojice dopadla na kameny a nikdo z nich se nehýbal. Maada nečekal, až se druhá trojice vyleká a v mžiku všechny tři zabil. Jakmile to uviděli bohové, stříbrný vír povolali zpět a přerušili útok. Přijde den, kdy se znovu objeví a budou proti Vishaalům bojovat. Maada toho samozřejmě využil ve svůj prospěch a běžel říct nejvyššímu Vishaalovi, že zahnali bohy zpátky na moře.

 

 

„Co se stalo?“ zeptal se nejvyšší Vishaal. 

„Kde jsou ostatní?“ zeptal se jiný Vishaal.

„Zahynuli v boji,“ odvětil smutně.

 

Byl to však falešný smutek. Jeho srdce bylo v tu chvíli černé jako noc a jediné po čem toužilo, byla úcta všech Vishaalů.

 

„Jak to, že tys to přežil?“ zeptal se další z obrů.

„Měl jsem štěstí,“ odvětil Maada.

„Válka není o štěstí,“ zaznělo z davu.

„Kde máš železnou tyč?“ zeptal se jiný Vishaal.

„Zůstala tam.“

„Jdeme se podívat na místo, kde smrt měla své žně,“ vyhrkl nejvyšší Vishaal.

„Válka skončila, můžeme slavit,“ ozval se Maada.

 

Usmíval se a tvářil se jako by byl jejich spasitel.

 

 

* * *

 

Nejvyšší Vishaal se však chtěl přesvědčit, že jeho válečníci jsou opravdu mrtvý. V tu chvíli si nepřipouštěl, že by Maada mohl být úkladným vrahem a kvůli svému Já, by dokázal zabít některé ze svých.

 

„Půjdeme pohřbít statečné válečníky,“ řekl nejvyšší Vishaal a ukázal směrem na druhou stranu ostrova.

 

Když se obři shromáždili na vrchu kopce, jejich tváře zesmutněly. Uviděli totiž mrtvé Vishaaly, jak tam nehybně leží.

 

„Vykopejte jim hroby! Uctíme jejich památku oslavou!“ rozkázal Vishaal a pozvedl ruku.

 

„Vítězství! Vítězství!“ ozvalo se sborově.

 

Pohledy směřovaly opět k Maadovi.

 

„Znovu jsi nás zachránil!“

„Zasloužil sis naší důvěru.“

„Jsi jedním z nás.“

 

Ozvalo se z davu.

 

 

* * *

 

Po uložení obrů do země, Vishaalové začali slavit.

 

„Vyšlo to!“ zaradoval se Maada v duchu a nenápadně se vyplížil ven, aby se ho nevyptávali, jak se mu podařilo zahnat bohy zpátky na moře.

 

Moc dobře věděl, že si bude muset nějakou lež vymyslet. Budou se ho na to ptát.

 

Sedl si na kámen a vzpomněl se na setkání s Dunsorem-kronikářem.

 

 

*

 

„Bohové tento ostrov znovu napadnou,“ spustil Dunsor.

„Znovu?“ udivil se Maada.

„Zahynou někteří obři a bohové ustoupí,“ řekl a zmizel.

 

Maada se bál, že by mohl zahynout on a tak vymyslel plán, kterým se dostal znovu do podvědomí ostatních Vishaalu. Toužil, aby ho uznávali, aby ho ctili.

 

I za takovou cenu?

 

 

*

 

 

Maada se však rozhodl okamžitě. Obětoval ostatní za cenu uznání, po kterém toužil.

 

 

* * *

 

Jeho plán vyšel. Nikdo z obrů se nedozvěděl pravdu o tom, co se doopravdy stalo…

 

 

 

 

Kapitola 12

 

 

 

[ Préta – Svět hladových duchů ]

 

 

Toho dne Kaluu stál před chrámem a čekal na kněze-kronikáře záhadného Pura. Možná, že pro někoho nebyl záhadným, ale pro Kalua ano. Viděl Shíjan – Časový obraz minulosti. Pochopil, jak to zde funguje. Skoro mu to připadlo jako bezchybný program. Padmové a jejich život trvající čtyřicet dnů. Gorrové, fosforové elementy připomínající rozsypané kostky ledu vylézají v noci. Vytvářejí iluze, kterým Padmové lehce podlehnou. Jen proto, aby nakrmili Hladové duchy.

 

 

„Chci vědět víc,“ spustil Kaluu jakmile uviděl kronikáře Pura.

„Chceš vědět jen jedno,“ pousmál se Puro.

„Možná, že víš, proč tu jsem.“.

„Ale proto jsi nepřišel,“ dodal kněz a ukázal rukou dopředu.

 

Kaluu se přidal ke knězi. Jeho zvědavost byla nezastavitelná. Věděl, to, ale nemohl si pomoct.

 

„Peklo je zcela nehostinné místo a jen vyslovení tohoto jméno, budí strach,“ spustil Puro.

„A přitom zní tak obyčejně,“ poznamenal Kaluu.

 

Kněz pokynul hlavou a pousmál se.

 

„Význam slov mnohdy nepřevyšuje jejich vyobrazení.“

„Vyobrazení?“

„Jsou to jen slova. Obrazy, které k nim přidali obyvatelé různých světů, z nich udělali hrozbu,“ řekl Puro.

 

Kaluu jen pokynul hlavou.

 

„Nenávist, smrt, utrpení, zlo, bolest i to peklo by nemuselo znamenat takovou hrozbu,“ dodal kněz.

„Tak mi řekni, proč Peklo nahání každému hrůzu, když je to jen slovo vytvářející obraz podobenství?“

„Mnohdy stačí jen podobenství…“

„…stejně jako Neskara – Můžeš si zvolit,“ skočil mu Kaluu do řeči.

„A tvoje volba byla – Préta,“ dodal kněz.

„A Peklo?“

„Jsi stále zvědavý,“ podotkl Puro a ukázal rukou na vysoký kopec.

„Cesta do Pekla?“

„Ale kdepak,“ pousmál se kněz. „Pojďme tam a já ti budu vyprávět o Pekle.“

 

Jeho návrh byl Kaluem okamžitě přijat.

 

 

* * *

 

Na kopci se Kaluu a kněz-kronikář posadili na kamennou lavičku.

 

„Kdyby krajina pod námi byla plná barevných květin a zelených stromů, byl by to krásný výhled,“ spustil Kaluu.

„Jsi ve světě Hladových duchů,“ řekl Puro a ukázal před sebe.

 

Kaluu se snažil rozpoznat siluety podivných postav v dálce. Po chvilce se uvědomil, že ty siluety jsou divné a nevypadají jako postavy, které zná z vesnice.

 

„Co se to k nám blíží?!“ vyhrkl a strachem se mu začali chvět nohy.

„To jsou Hladoví duchové,“ odvětil kněz.

 

Byl klidný.

 

„Blíží se k…“

„…nedostanou se k nám,“ snažil se ho Puro uklidnit.

„Jsi si jistý?!“

„Ano. Nemusíš se bát. Jsme na kopci, oni se do výšky nedostanou.“

„Vždyť…“

„…poletují, ale přesto se do kopců nevydají.“

„Rozumím,“ dodal Kaluu.

 

Kronikář pokynul hlavou a rukama naznačil jako by listoval v knize. V první moment to opravdu vypadalo, jako když listuje v neviditelné knize. Za okamžik měl před sebou opravdovou knihu.

 

„Jak jsi to dokázal?“ udivil se Kaluu.

„Jsem kronikář,“ odvětil Puro s úsměvem na tváři a nalistoval stránku s modrým okrajem.

 

Nadpis Studená pekla hovořil za své.

 

„Je to-to-co-si-myslím,“ vykoktal ze sebe Kaluu.

„Ano,“ kývl a ukázal prstem na první podnadpis.

 

Arbuda.

 

„…Arbuda je první z osmi studených pekel. Ve všech osmi případech je peklo temná a ledová rovina obklopena ledovými horami. Neustále sužována vánicemi, které způsobují praskající otevřené rány. Bytosti zde mají pokrytá těla krvavými puchýři. I vnitřnosti jsou vystaveny velké zimě.

 

Sandživa.

 

„…Sandživa je první z osmi žhavých pekel. Zem tohoto pekla je žhavé železo rozpálené obrovským ohněm. V jiných peklech mají bytosti na sobě natažené černé nitě, podle kterých je strážci pekel řežou ohnivými zbraněmi. Jinde bytosti hledají úkryt před hořící zemí, jinde je mučí a žerou jejich maso. Strážci zde také naráží bytosti na hořící kopí, dokud jim nejdou z pusy a nosu plameny.

 

 

„Jen ta představa je děsivá,“ poznamenal Kaluu.

„Tvoje zvědavost byla naplněna,“ řekl kněz a zavřel svou kroniku.

 

V okamžiku kniha zmizela.

 

„Co kdybych chtěl ještě něco vědět?“ zeptal se Kaluu.

„Tvá zvědavost byla naplněna.“

„Chápu.“

„Rád bych věřil, kdyby tomu tak bylo.“

„Proč to říkáš?“

 

Kněz se však jen usmál a postavil se.

 

„Odcházíš?“ zeptal se Kaluu.

„Ty také,“ odvětil a vyzval mě k odchodu.

 

 

Jeho pravice ukázala směrem k vesnici.

 

 

 

 

Kapitola 13

 

 

 

[ Manšuja – Svět lidí – Země Veršů ]

 

 

Když prošel Eiba hustým lesem, rozprostřela se před ním krajina suchá a nehostinná. U dvou velkých pařezů se zastavil a rozhlížel se, jako by tušil, že se objevil Kvantový palác.

 

Stalo se.

 

Najednou se objevila oslnivá zář a v jejím třpytu povstal Kvantový palác. Když Eiba přistoupil k paláci blíž, Zlatá brána se sama otevřela, jako by ani neměla klíč.

 

Zastřený hlas ozval se zevnitř.

 

 

Hlas z paláce

 

„Přistup blíže,

cizinče z jiné země.

Přistup blíže,

něčeho žádáš zřejmě.“

 

 

Eiba

 

„Za tvým Pánem Hlavolamu přicházím.“

Chtěl bych si s ním promluvit, prosím.“

 

 

Hlas z paláce

 

„Chceš-li, tedy zavolám,

Pána svého přivolám.“

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

Obloha zčernala, před Zlatou bránou

objevil se mocný vládce Hlavolamu.

Pod modrým pláštěm hubené tělo,

dlouhé ruce, hranatou hlavu.

 

 

Pán Hlavolamu

 

„Chtěl jsi mě vidět.

Chtěl jsi mě slyšet?“

 

 

Eiba

 

„Já hledám jednu lidskou bytost.“

 

 

Pán Hlavolamu

 

„Chceš snad po mě vlídnost?!“

 

 

Eiba

 

„Slyšel jsem, že Adron hraješ

a prý s nikým neprohraješ.“

 

Ryyn-Vypravěč

 

Pyšný byl až běda,

tenhle vládce zlomocný.

Usmíval se sebejistě,

cítil se tak všemocný.

 

 

Pán Hlavolamu

 

„Sluhové moji, připravte sál!

Tam, kde posledně jsem hrál.“

 

 

Hlas z paláce

 

„Jak přikazuješ, pane,

sál připravený bude.“

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

V záblesku záře zmizeli,

a poté už v sále seděli.

U hranatého stolu ze skla,

kde pyšná tvář se leskla.

 

Eiba si zakryl svůj prsten,

když sluha dlouhým prstem

ukazuje, které kamínky jeho jsou

a které Pána jeho, než začnou.

 

 

Pán Hlavolamu

 

„Cizinče, když prohraješ,

mým vězněm se pak staneš.“

 

 

Eiba

 

„A když porazím tě já,

vyberu si cenu sám.“

 

                                 

Pán Hlavolamu

 

„Toho nemusím se bát,

já totiž nemohu prohrát.“

 

                      

Ryyn-Vypravěč

 

Pán Hlavolamu do boje vyrazil,

ale Eiba první nápor odrazil.

Ve tváři úsměv neskrýval,

opatrností však neplýtval.

 

Téměř hodinu už hráli

a ještě pořád nedohráli.

Hra byla hodně vyrovnaná,

a pro nikoho neprohraná.

 

 

Pán Hlavolamu

 

„Sluho, podej sklenku vína,

ať cizinec mi tady neusíná.“

 

 

Eiba

 

„Vždyť já nespím,

já jen přemýšlím.“

 

 

Pán Hlavolamu

 

„Musím říct, že hraješ dobře.

A jak vůbec jmenuješ se, obře?“

 

 

Eiba

 

„Moje jméno je Vishaal přece,

připlul jsem po Veliké řece.“

 

 

Pán Hlavolamu

 

„O tomto světě jsem slyšel,

ale nikdy obra neviděl.“

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

A Eiba této rozpravy využil k tomu, aby se zaměřil na modrý krystal, který byl umístěný v náhrdelníku. Ten visel vládci této země na krku. Začal přemýšlet, jak by se ho mohl zmocnit. Příběhem o Světě obrů, který slýchával od svého dědy, se snažil Pána Hlavolamu zmást a porazit ho.

 

 

Eiba

 

„Máš poslední čtyři kameny,

to je asi špatné znamení.“

 

 

Pán Hlavolamu

 

„Stále mohu vyhrát,

a pak se v klidu smát.“

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

Když přišel Pán Hlavolamu o další dva kameny,

Eiba se jen pousmál a pokrčil svými rameny.

 

Pán Hlavolamu vzteky sklenku odhodil,

odstoupil od stolu a zbytek kamenů zahodil.

 

 

Pán Hlavolamu

 

„Dobrá tedy, vyhrál jsi.

Vězně svého, vyber si.“

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

A tak stalo se, jak Eiba chtěl,

vybrat si vězně svého směl.

 

 

Pán Hlavolamu

 

„Pověz, kdo bude tím,

vězněm osvobozeným.“

 

                           

Eiba

 

„Je to hříšník ze Země Veršů.“

 

 

Pán Hlavolamu

 

„Legraci si děláš ze mě?“

 

Eiba

 

„Myslím to vážně, žádné taje.

On je bratr můj, je z mého kraje.“

 

 

Pán Hlavolamu

 

„Pak podvedl jsi mne,

za to trest tě nemine.“

 

 

Eiba

 

„Hru jsme hráli a já vyhrál.

To ty ses mi vysmíval.“

 

 

Hlas z paláce

 

„Můj Pane, jsou to slova podivná,

ale jeho výhra je spravedlivá.“

 

 

Pán Hlavolamu

 

„Chápu tedy, prohrál jsem.

Ať vězeň tedy přijde sem.“

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

A tak se stalo, že vězeň z Tichozemě před Pána Hlavolamu předstoupil. Pán se mračil a vztek v sobě dusil, ale nemohl nic dělat. Eiba ho spravedlivě porazil. Eiba se trochu bál, že zlomyslnost vládce této říše přemluví, ale Hlas z paláce ho přesvědčil, že výhra byla spravedlivá.

 

  * 

 

Možná ten Hlas věděl, jak skončí tento příběh…

 

 

 

 

Kapitola 14

 

 

 

[ Préta – Svět Hladových duchů ]

 

 

Kaluu se procházel vesnicí. Dobou strávenou ve Světě Hladových duchů pochopil, proč jsou všichni zde a každý lačnící po větším množství, než by unesl, než by zvládl, zde skončí. Padmové jsou bytosti, které žijí svůj život čtyřicet dnů. Poté vše zapomenou a začnou svůj život jako někdo jiný. Jeho se to netýkalo, on byl ztracená duše. Tak to říkal kněz-kronikář v jedné osobě Puron. On věděl hodně. Nejvíc ze všech v této vesnici.

 

Když se ptal Kalua, jestli by chtěl navštívit i jiné vesnice, kroutil hlavou. Ne. Nechtěl. Byl zvědavý, ale zajímal se o něco jiného. Jaký je Svět Pekla.

 

 

A jaký Svět Pekla?

 

 

Kaluu při jedné své procházce potkal kněze Purona, který mu něco o tomto Světě řekl. V dalších dnech se choval Kaluu jako vyměněný. Uvědomil si špatnost svého počínání a snažil se v následujících dnech zbavit některých světských pout.

 

 

*

 

Já – pochybovačnost – lpění na hmotné existenci – smyslová žádostivost – zlovůle – domýšlivost – neklid.

 

*

 

 

Věřil, že jen takto by mohl opustit tento Svět.

 

 

* * *

 

Puron, kněz-kronikář ve Světě Hladových duchů, později přidal do kroniky své moudro:

 

„Nezáleží na místě, kde se zrovna nacházíme, abychom se nemohli chovat lépe.“

 

 

* * *

 

Kaluu se opravdu dostal do jiného světa. Do takového, jaký si zasloužil…

 

 

 

 

Kapitola 15

 

 

 

[ Naraka – Svět pekla ]

 

 

 

„Kde to jsem?!“ šeptl ustrašeně Maada.

 

Jakmile uviděl červené symboly na obloze, vylekal se. Byly rozpité a místy odkapávala…

 

„…je to krev?“ vyhrkl a udělal krok do strany.

 

Možná, že si opravdu všiml ležících kostí nebo jen intuitivně ukročil, aby se vyhnul pohledu na oblohu před ním.

 

„Co znamenají ty krvavé symboly?“

 

Krajina působila strašidelně. Její ponurost se dostávala Maadovi pod kůži.

 

„První vrstva,“ pronesl hlas.

„Kronikáři?“ zareagoval Maada v domnění, že to je kronikář tohoto světa.

 

Když se však ozval neznámý hlas podruhé, pochopil, že to není kronikář.

 

„První vrstva – velký strach. Druhá vrstva – nekonečné utrpení.“

„Kde to jsem?!“ vykřikl Maada a jeho srdce svírala ohromná úzkost.

 

Měl strach z toho neznáma, které před ním bylo.

 

 

* * *

 

V následujícím okamžiku se před ním objevila ohnivá brána. Před ní stály jakési bytosti s hořícími kopími. Měli čtyři ruce, dvě silné nohy a hlava vypadala jako ohnivý meloun. Na rukou měly dlouhé drápy.

 

„Ne!“ vyhrkl Maada a uvědomil si, že je v Pekle.

„Žhavé peklo,“ pronesl hlas.

„Kdo jsi? Proč mě děsíš?“

„Vstup a pochopíš.“

„Myslím, že jsem to pochopil.“

„Ještě nic jsi nepochopil, dokud nepocítíš bolest a strach.“

„Strach už mám, takže jestli to mělo být, proč jsem zde, povedlo se ti to. A teď bych mohl jít už pryč.“

 

 

Maada si však neuvědomoval, že se nachází ve světě Pekla za to, co provedl ve světě obrů.

 

 

* * *

 

Najednou ucítil silnou energii, která ho přitahovala blíž k bráně. Ohnivé bytosti se zubili a jejich drápy se zaleskly v odrazu ohně.

 

„Co se to děje. Já tam nechci! Tam nepatřím!“

„Právě naopak. Tam patříš. Strážci už na tebe čekají.“

„Proč jsi mě sem přivedl? Kdo jsi?“

„Jsem Našeptávač a uslyšíš mě až za tisíc let,“ odvětil a už se neozval.

 

Maada se bránil, ale nedokázal odolat síle, která ho přitahovala.

 

„Uvědomil jsem si své chyby!“

 

Křičel a brečel, ale nebylo to nic platné. Jakmile se dostal na úroveň jednoho ze strážců. Jeho drápy se zaryli do Maadova těla, až vytryskla krev.

 

„Aááh!“ vyjekl Maada bolesti a téměř se mu podlomila kolena.

„Sandživa!“ promluvil temným hlasem Strážce a vhodil Maadovo tělo skrze bránu dovnitř.

 

V tom se brána uzavřela a kolem Maadova těla se rozprostřel prostor plný lidských ostatků. V dálce viděl, jak jsou těla rozsekávána ohromným mečem a ten, kdo unikl, pocítil bolest z rozžhavené země.

 

„To přece není možné,“ vyjekl Maada. „Tolik utrpení.“

 

Sotva se zvedl, dostal ránu od jednoho ze Strážců, který nad ním stál.

 

„Proč?“ ozval se Maada.

 

Po další bolesti, kterou pocítil, když Strážcovo kopí projelo jeho tělem, se už neptal.

 

 

* * *

 

Po chvilce se Strážce otočil na Maadu a pronesl.

 

„Kálasútra,“ a prostor kolem Maady se změnil.

 

Maada stále ležel na zemi. Nemohl se pohnout. Jen kroutil hlavou do stran a viděl nekonečné utrpení jiných.

 

„Je tohle následek nějakých mých činů?“

 

Ptal se sám sebe a stále netušil, že to je následek jeho činů spáchaných v předchozím životě.

 

„Jestli ano, budu trpět.“

 

Nebylo to však smíření, ale uvědomění, že tento proces má svůj následek. Každá bytost má svobodu rozhodnutí o své budoucnosti a sama může ovlivnit svou Karmu – Proces příčiny a následku.

 

 

* * *

 

Pak uviděl Maada jiné bytosti, které jsou omotané jakousi černou nití. To mu ani tak nevadilo, jako když viděl Strážce, jak ty ubohé bytosti,  podél této nitě řezali svými ohnivými zbraněmi.

 

„Viděl jsem dost a jsem si vědom svého nesprávného chování,“ řekl Maada v duchu.

 

Marně se domníval, že uslyší hlas Našeptávače.

 

„Tapana,“ ozval se hlas Strážce.

„Nechci tu být!“ vykřikl Maada.

 

V tom ucítil, jak se mu kolem nohou omotává řetěz. Překvapivě nebyl žhavý.

 

„Musím požádat o pomoc,“ pomyslel si a začal meditovat.

 

Zavřel oči a věřil, že mu bude odpuštěno. Nic takového se však nestalo a místo toho se ocitl na jiném místě.

 

„Nee!“ vykřikl.

 

Vyobrazení tohoto místa by v každém vyvolalo děs a hrůzu.

 

„Neee! To si nezasloužím! Neee!“ křičel.

 

Maada visel pověšený za nohy, jako ostatní bytosti, které viděl. Všichni viseli hlavou dolů. U každé bytosti stál Strážce a posunoval řetězem dolů.

 

„Přece nás jen tak nemohou Strážci narážet na hořící kopí?“ zeptal se Maada a pohlédl do strany, kde visel jiný muž.

 

Ten měl však zavřené oči a s pokorou přijal svůj úděl.

 

„To přece nemohou udělat,“ vyhrkl Maada a cítil, jak mu úzkost a strach drtí srdce.

 

Pak byl svědkem utrpení bytostí, které skončili na této úrovni Pekla.

 

 

* * *

 

Strážci uvolnili řetězy a bytosti se nabodly na hořící kopí. Bylo to utrpení nekonečného rozsahu. Z jejich pusy jim vyšel dým a plameny sežehly část jejich těla. Když přišla řada na Maadu, chtěl křičet. V tu chvíli si uvědomil, že od té doby, co je zde, nemá hlas. Nemůže mluvit a nemůže křičet.

 

„Tak je to tedy,“ prolétlo Maadovi hlavou. „Mojí bolest nikdo neuslyší. Utrpení, které budu prožívat, zůstane uvnitř.“

 

Maada nevěděl, že to není fyzická bolest, i když vyobrazená muka vyvolávají strach ze spatřeného utrpení.

 

 

* * *

 

Řetěz z Maadovým tělem byl uvolněn. Jeho tělo dopadlo na hořící kopí. Jeho otevřenými ústy vyšel šedý dým a tichý výkřik plný bolesti a utrpení. Cítil, když mu kopí projelo tělem a prořezávalo se skrz.

 

„Tak tohle je peklo,“ pomyslel si.

 

Jeho vědomí to vnímalo jako nekonečnou trýzeň, i když tělesné bolesti takového rozsahu by někdo těžko vydržel…

 

 

 

 

 

Kapitola 16

 

 

 

[ Manšuja – Svět lidí – Země Veršů ]

 

 

Ryyn-Vypravěč (neviditelný kronikář v zemi Veršů)

 

Poslední zápis do kroniky.

 

Jakmile se dostalo Eibovi práva odvést Kroma, bratra svého domů, palác zmizel. Zavedl ho k řece. Celou cestu nemluvili. Když se zastavili, Krom to už nevydržel a promluvil.

 

 

„Jsi můj zachránce, já věřím ti.

Život do tvých rukou, svěřím ti.“

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

Eiba však nepromluvil ani slovo. Možná nechtěl, aby Krom věděl, kdo ho vlastně zachránil. Pak se Eiba otočil a namířil čarovný prsten na svého bratra. Vykřikl:

 

„Náš otec měl tě vždy raději!“

 

Nenávist a zášť se v jeho srdci probudila. 

 

 

* * *

 

Když Krom uslyšel hlas svého bratra, rozbrečel se.

 

„Nemohu uvěřit slovům tvým.“

 

 

Ryyn-Vypravěč

 

A tak se Eiba odholal k činu, na který si připravoval celou dobu, než svého bratra najde. Chtěl ho zachránit, aby ho však sám mohl potrestat za něco, za co nemohl. To ve své slepé nenávisti vůči němu neviděl. Použil čarovný prsten, který dostal od víly a použil ho k tomu, aby Kroma přenesl na jiné místo, do jiného světa.

 

Hlavně, co nejdál od svého otce.

 

 

„Věřím, že teď mě budeš mít nejraději,“ pronesl Eiba.

 

 

Když se kouzlo povedlo, Eiba prsten hodil do řeky. Pak se dostal na druhý břeh. Jeho podoba se však nezměnila.

 

 

„A nezapomeň,

když budeš chtít zmizet

stačí si to přát,“

na jiný svět pomyslet.“

 

 

Prolétlo mu jeho myslí.

 

 

* * *

 

Nastal okamžik, který byl vepsán do kosmické kroniky. Eiba se rozpomněl na svět, do kterého se nechtěl dostat, pro svůj čin plný nenávisti se do něho však dostal. Do světa obrů.

 

 

Poslední odstavec vepsaný Ryynem, neviditelným kronikářem v zemi Veršů:

 

 

„Z toho plyne ponaučení, že to co chce mysl a duše, nemusí být vždy stejné“

 

 

 

 

Kapitola 17

 

 

 

[ Déva – Svět bohů ]

 

 

V Chrámu Kotvy hovoří tři Dévové o průběhy jejich Ying Ying  – Karma zkoušky, když se objeví Zao Zui, jeden ze tří nehmotných světelných aspektů Stvořitele.

 

 

Stvořitelovo oko – Zao Jing

Stvořitelovo ucho – Zao Duo

Stvořitelova ústa – Zao Zui

 

 

Každý z těchto aspektů tvoří část nehmotné podstaty Stvořitele. Oni jsou vyslanci. Oni jsou světlenou energií. Jsou součástí Vesmírného vědomí.

 

* * *

 

Světelný Aspekt navštívil Chrám Kotvy.

 

„Odhalila se povaha každého,“ pronesl a přistoupil blíž.

„Ó světelná bytosti,“ první zareagoval Skromný Páv.

„Vítej Zao Zui,“ přivítal ho Vznešený Osel.

„Jak neočekávaná návštěva,“ řekl na to Mírumilovný Tygr.

„Ying Ying,“ řekl Zao Zui a povznesl se nad místem, kde stáli tři Dévové.

„Svět lidí je zkažený,“ pronesl Skromný Páv.

„Byla to zkouška, ale jeden člověk v ní obstál,“ připomněl Vznešený Osel.

 

Mírumilovný Tygr mlčel.

 

„A co si o tom myslíš ty?“ zeptal se Zao Zui a pohlédl na Tygra.

 

Jako by snad předpokládal, že bude stát na straně lidí.

 

„Ying Ying…,“ promluvil Mírumilovný Tygr. „…tato zkouška nám ukázala, že lidé stále myslí na své Já.“

„Stále se u nich objevuje žádostivost, nenávist, zášť, vztek, lhaní, pomlouvání, krádež a chamtivost,“ pronesl Zao Zui a vytvořil kolem sebe světle modrý kruh plný čínských symbolů.

„Vedou se války,“ dodal Vznešený Osel.

„Lze se zdržet zabíjení?“

„Lze se zdržet zabíjení?“

„Lze se zdržet zabíjení?“

 

Ozvalo se třikrát za sebou jako ozvěna.

 

„Nepřítomnost žádostivosti, sobeckosti a zášti se u některých jednoznačně prokázala. Vše je nahrazeno milující laskavostí,“ řekl Zao Zui.

„To znamená, že lidé mají naději?“ zeptal se Skromný Páv.

 

 

Alóbha – Adósa – Amóha

 

 

„Vše je určeno,“ řekl Zao Zui. „Mysl, mluvení a jednání. Vše prospěšné,“ dodal a všechny symboly v kruhu zmizely.

„Neměli bychom zasahovat, protože lidé si svým konáním zvolí sami,“ poznamenal Mírumilovný Tygr.

 

Každý z nich věděl, že on byl vlastně tím, který zkoušku Ying Ying navrhl.

 

„Neskara – „Můžeš si zvolit,“ pronesl Zao Zui.

„Každá duše si zvolí svou cestu,“ doplnil Vznešený Osel.

„Odhalila se povaha každého,“ podotkl Zao Zui a přiložil své ruce ke světelným ústům.

 

Vypadalo to jako by chtěl sfouknout svíčku.

 

„Cesta jejich, zvolena jest!“ pronesl Zao Zui a splynul s třpytivým oblakem nad Chrámem Kotvy.

 

Jeho světelná podstata se přesunula zpět do vědomí Univerza.

 

 

* * *

 

V Chrámu Kotvy zůstali tři Dévové, kteří v Poháru Milosrdenství pokračují ve sledování putování třech vybraných lidských bytostí. V návaznosti na své předchozí chování se ocitli v jiných světech.

 

 

                   „Adhara – „Cesta jich, zvolena jest!

 

 

 

 

Kapitola 18

 

 

 

[ Asura – Svět obrů ]

 

 

Druhý ostrov obrů.

 

Když Eiba procitl, zmateně začal máchat rukama do stran. Okamžitě pochopil, že se něco stalo. Podíval se na ruku. Čarovný prsten tam stále byl.

 

„Použil jsem čarovný prsten a přenesl Kroma do jiného světa,“ pronesl.

„Jsi opilej!“ okřikl ho obr ležící na druhé straně jeskyně.

„Mám kouzelnej prsten,“ řekl Eiba a chtěl ho znovu použít, ale nefungovalo to.

„Copak kouzelníku, nejde to?!“ rozchechtal se obr.

„Jak to že to nefunguje?!“ vyhrkl Eiba a snažil se prsten dostat z ruky.

 

V první chvíli to nešlo, ale nakonec ho z prstu dostal. Jakmile ho hodil na zem, prsten se rozletěl na tisíc kousků.

 

„A máš to,“ sykl obr.

„Kde to vlastně jsem?“ zeptal se Eiba.

„V Zemi zaslíbené,“ odvětil a znovu se rozchechtal.

„Ale já…“

„…vstávej!“ ozval se jiný obr.

„Proč?“ zeptal se Eiba.

„Čeká tě práce!“

„Tady Vishaal chce říct, že budeme stavět val,“ dodal obr z druhé strany jeskyně.

„K čemu val?“ udivil se Eiba.

„Pojď ven, uvidíš!“ pobídl ho velký Vishaal mávnutím ruky.

„No, já…“

„…zvedej se!“ vyhrkl obr a zahrozil pěstí.

 

Snad jsem toho tolik neřekl, pomyslel si Eiba a zvedl se.

 

 

* * *

 

Eiba spolu s dalším obrem vylezl ven z jeskyně. Teď uviděl Eiba kde to vlastně je. Chvíli se otáčel do stran a pak pochopil, že je na ostrově.

 

„Proč jsme na ostrově?“ zeptal se.

„To je úděl nás Vishaalů,“ pronesl jeden z obrů.

 

Vzápětí se u nedostavěného valu objevilo několik dalších obrů.

 

„Pojďme ke kamenům!“ pobídl velký Vishaal ostatní obry.

 

Všichni obři vyrazili k místu, když se najednou otřásla půda. Eiba se zastavil a ohlédl se za sebe.

 

„To není zemětřesení,“ promluvil obr stojící vedle něho.

„Co to teda bylo?“

„Bohové,“ odvětil.

 

Skupinka obrů se také zastavila a pohlédla na svého vůdce, velkého Vishaala.

 

„Běžte ke katapultům!“ vykřikl.

 

Obři se rozeběhli k dřevěným vrhacím strojům.

 

 

* * *

 

Dlouhé špičaté lodě připluly ke břehům. Eiba nevěřil vlastním očím.

 

„Kdo jsou…Oni?“ divil se.

„To jsou bohové,“ odvětil obr a ukázal směrem ke katapultům.

„Budeme s nimi bojovat?“

„Ano.“

„Naložíme do nich kameny a zkusíme jejich lodě potopit,“ ozval se jiný Vishaal.

„Palte!“ vykřikl vůdce Vishaalů a mávl rukou směrem k dlouhým lodím.

 

Připravené katapulty vystřelily směrem na lodě. 

 

Bum!!!

 

Dvě lodě dostaly zásah. Naklonily se na bok a potopily se. Kameny, které dopadly mimo cíl, skončily na mořském dně.

 

„Skvělé!“ vyhrkl velký Vishaal.

„Připravte další kameny!“ vykřikl další obr.

 

Obři naplnili své vrhací stroje a znovu zaútočili proti lodím.

 

„Co chtějí?“ zeptal se Eiba. „Tady nic není. Jen kamení a nějaké stromy, keře,“ dodal.

„Každý jsme tu kvůli prohřeškům, které jsme spáchali v předchozím životě. Stejně tak jako ty,“ řekl jeden z obrů.

 

Zastavil se a podíval se na mě.

 

„Určitě víš, co jsi provedl špatného v předchozím životě.“

„Ano,“ Eiba kývl.

„Bohové chtějí oběť. Když ji dostanou, odplují a vrátí se jindy.“

„Jakou oběť?“

„No přece život jednoho z nás,“ pronesl jiný z Vishaalů.

„Moc tomu nerozumím,“ řekl Eiba a ukázal na moře. „Nenapadlo vás postavit vory a přeplout moře na druhou stranu?“

„Bohové by to nikdy nedovolili.“

„Co se tady vybavujete?!“ ohradil se velký Vishaal. „Připravte kameny!“

 

Všichni obři se dali do pohybu. Každý z nich vzal jeden kámen a vložil ho do koše katapultu.

 

„Tebe se to týká také!“ křikl na něho jiný Vishaal a hodil po Eibovi kus klacku. Trefil se přímo do hlavy.

 

„Tos přehnal!“ vyhrkl Eiba a rozeběhl se proti němu.

 

Během mžiku ho však srazila železná tyč jiného Vishaala.

 

„Vrať se do řady, mladej!“ vyhrkl a udeřil Eibu ještě jednou.

 

Eiba upadl na zem a bolestí zaúpěl.

 

„Lež a nic se ti nestane,“ šeptl jiný obr, který procházel kolem. Držel v ruce velký kámen a jeho kroky směřovaly ke katapultu.

„Proč to udělal?“ divil se Eiba.

„Jsi tu nový a budeš terčem útoků.“

„Myslel jsem, že nepřítel přichází z moře,“ řekl Eiba.

„Teď bojujeme proti stejnému nepříteli, ale pak budeme bojovat proti sobě. O postavení v klanu.“

„Jako nový nemám žádné právo ani zastání?“ zeptal se Eiba.

„Jsme agresivní a plní hněvu,“ dodal jiný Vishaal a bouchl se několikrát do hrudi.

 

V tom se ozval znovu vůdce Vishaalů.

 

„Palte!“

 

Připravené katapulty vystřelily směrem k lodím. 

 

Bum!!!

 

Jedna loď dostala zásah, ale nepotopila se.

 

„Palte!“ vykřikl znovu velký Vishaal.

 

Dlouhé lodě se ale otočily a odpluly.

 

 

* * *

 

Eiba se postavil a zajásal. To bylo však naposledy, kdy toho dne zajásal. Zlý obr se proti němu ohradil a uštědřil mu další ránu železnou tyčí. Když se Eiba postavil na obranu, jiní Vishaalové se přidali. Pod dalšími ranami železných tyčí padl k zemi. Plival krev a cítil, jak mu praskají žebra. Díval se do stran a marně hledal zastání.

 

„Vítězství!“ vykřikl jeden z Vishaalů a pozvedl pravici nad hlavu.

 

Železnou tyč, kterou držel v ruce, točil do strany. Vydávala takový zvláštní zvuk. Znělo to jako brblající hučení. Obři okamžitě přestali mlátit Eibu a zvedli své tyče také nad hlavu.

 

„Vítězství!“

 

Skandovali.

 

 

* * *

 

Když Vishaalové odešli slavit, Eiba se pomalu zvedl ze země a odkulhal se stranou. Posadil se na velký kámen a díval se směrem do moře.

 

„Jednou si postavím vor a odpluji pryč!“

 

Pomyslel si a zavřel oči. Ani si nevšiml, že kolem něho prošel malý muž. Byl to Dunsor-Kronikář.

 

 

Možná na sebe jednou narazí…

 

 

 

 

Kapitola 19

 

 

 

[ Manšuja – Svět lidí – Ladákh ]

 

 

Uvědomění, kterého dosáhl Kaluu jako bytost v předchozím Světě, byla dostatečným impulzem, aby pochopil, kde by měl začít. To byl důvod, proč se ocitl v oblasti Ladákh.

 

Kašmír a Himaláj mají k sobě hodně blízko. Jelikož obyvatelé jsou příbuzní a potomci Tibeťanů, kteří sem přišli, hlásí se k tibetskému buddhismu. Zde potkal muže jménem Ergilam. Ten se chystal na cestu do Lhasy.

 

„Vítej a přijmi pohodlí u mého stolu,“ nabídl mu Ergilam.

„Moc děkuji,“ poděkoval Kaluu a přisedl ke kamennému stolu, na kterém byla hliněná nádoba. V ní několik zelených a červených plodů. Džbán s vodou.

„Jmenuji se Ergilam,“ představil se.

„Já se jmenuji Kaluu.“

„Zdržíš se zde nebo cestuješ dál?“

„Ani nevím, rád bych do Lhasy.“

„Máš štěstí, Kaluu. Zrovna tam já mířím.“

„Opravdu?“

„Ano.“

„Moc rád bych se přidal k tobě, jestli by to bylo možné.“

„Samozřejmě,“ kývl Ergilam a rukou ukázal na stůl. „Vezmi si ovoce a napij se.

„Děkuji,“ pokynul hlavou Kaluu a natáhl se po džbánu s vodou.

 

Vzápětí mu Ergilam podal menší, ale hlubokou misku. Kaluu ji s úsměvem přijal. Nalil si do ní vodu a napil se.

 

„Mohu vědět, proč míříš právě do Lhasy?“ zeptal se Ergilam.

 

Kaluu se chvíli zamyslel. Vypadalo to, jako by mu nechtěl říct. Pak se usmál a spustil.

 

„Jsem na cestě Stezkou soustředění.“

„Opravdu?!“ podivil se Ergilam.

„Nejsem si jistý, jestli…“

„…můžeš hovořit otevřeně? Ovšem, že můžeš. Jsi v oblasti, kde buddhismus znamená smysl života,“ přerušil mě Ergilam a vzápětí se omluvil, že mu vstoupil do řeči.

„Cítím v sobě pokoru a uvědomění, že bych měl tuhle Stezku vykonat.“

„Správné chápání je pochopení, že neexistuje žádné já. Správné myšlení znamená přemýšlet, hovořit a jednat bez žádostivosti, prospěchu a nenávisti.“

„To je Stezka moudrosti,“ dodal Kaluu.

„Ano. I já jsem absolvoval tuhle Stezku. Je to první krok k dokonalé duchovní praxi.“

„Jsi mnich?“ zeptal se Kaluu.

„Ne. Nejsem, ale věřím, že v Lhase se jím stanu.“

„Nevím, jestli chci být mnichem, ale cítím, že bych mohl být lepším člověkem.“

„Abys byl lepším člověkem, nemusíš být mnichem, ani žádným vyznavačem jiného náboženství.“

„Také tomu věřím.“

„Být mnichem je má volba.“

„Každý má svou volbu být lepším.“

„Ale důležité je, abychom se jako lidé vyhýbali lhaní a pomlouvání. To je první krok k tomu být lepším,“ dodal Ergilam.

„Stezka mravnosti mě naučila mnohé,“ podotkl Kaluu.

 

Netušil, že Ergilam tou stezkou prošel také.

 

„Vykonávejme takové povolání, abychom tím neškodili druhým. Neobchodujme se zbraněmi, ani se zvířaty, natož s lidmi. Správné je zdržet se krádeží, sobeckého upírání druhým a zabíjení čehokoliv živého,“ řekl Ergilam a napil se ze své misky.

 

V ten moment bylo jasné, že jsou na stejné cestě, jak se stát lepším člověkem.

 

* * *

 

Druhý den společně vyrazili do Lhasy. Po ranní meditaci, kterou vedl Ergilam a učil tak Kalua správné technice a dostatečné koncentraci jeho mysli.

 

 

Samádhi – Stezka soustředění.

 

 

Aby člověk mohl mentální funkce ovládat, musí si jich být nejprve vědom. Proto bychom si měli uvědomovat své tělesné funkce jako je dýchání, chůze, nebo i stání. Stejně tak jako všech obsahů vědomí, vjemů, pocitů a dalších duševních aspektů, které zaznamenáváme.

 

 

* * *

 

Po nějaké době při cestě do Lhasy se Kaluu zeptal Ergilama na správné pochopení Karmy.

 

„Proč se na to ptáš, Kaluu?“ zeptal se Ergilam.

„Myslím, že ti to mohu říct…,“ usmál se Kaluu a pokračoval. „…ocitl jsem se ve světě Hladových duchů. Nerozuměl jsem tomu, ale nakonec jsem mnohé věci pochopil a uvědomil si, že bych mohl být mnohem lepším člověkem, než jsem byl. Potkal jsem muže, kněze a zároveň kronikáře tohoto světa. Leccos mi řekl a leccos naznačil. Měl jsem pocit, že toho věděl mnohem víc, než mi řekl. Zřejmě chtěl, abych to pochopil sám. A karma? Myslím, že s tím má co dělat.“

„Ten muž byl moudrý,“ řekl Ergilam.

„Také si to myslím,“ přitakal Kaluu.

„Proto se ptáš na Karmu?“

„Ano.“

„Mohu ti k tomu říct jediné. Když budeš pochopení karmy používat správným způsobem, přinese ti to svobodu.“

„Budu se snažit, abych nezasadil nesprávné semínko ve své mysli,“ řekl Kaluu.

„Karmický následek se nemusí objevit hned, ale klidně za tisíce let. Ale věř, že není před ním možné utéct.“

„Je to dlouhodobé?“

„Ano. Je to dlouhodobý proces a jeho aspektem je také sběr všech zkušeností, protože některé elementy našich zkušeností jsou společné. Vidíme svět kolem nás, stromy, řeky, hory, květiny, zvířata. Vidíme mnoho věcí podobným způsobem, ale máme mnoho individuálních zkušeností, které s nikým nesdílíme, ani nezažíváme. Nicméně, ne všechno, co člověk zažívá, musí být vždy následkem minulé karmy. Určité činy vznikají tady a teď,“ odvětil.

 

Kaluu pokynul hlavou.

 

* * *

 

Ergilam oplýval spokojeností. Byl rád, že mohl poskytnout pár všeobecných rad. Moc dobře však věděl, že to nejdůležitější je na něm. Jen on sám musí pracovat na své změně.

 

 

Změnit svůj pohled – na kohokoliv.

Změnit své myšlení – na cokoliv.

 

 

 

 

 

Kapitola 20

 

 

 

[ Déva – Svět bohů ]

 

 

V Chrámu Kotvy tři Dévové v Poháru Milosrdenství pokračují ve sledování putování třech vybraných lidských bytostí. A jak dobře poznamenal jeden ze tří nehmotných světelných aspektů Stvořitele, Zao Zui. – Odhalila se povaha každého.

 

Proto se ocitli v jiných světech, aby pochopili příčiny a následky svého chování.

 

Už není třeba zkoušky Ying Ying. 

 

 

* * *

 

Mírumilovný Tygr se vznášel nad Pohárem Milosrdenství.

 

„Neměli bychom už nikdy zasahovat do běhu událostí. Lidé se sami svobodně rozhodnou. A nezáleží, jestli je to z našeho pohledu správné či nesprávné. Za své rozhodnutí vždy ponesou následky.“

„Před následky není možné utéct,“ poznamenal Skromný Páv.

„Tak jest,“ dodal Vznešený Osel.

 

 

                   „Adhara – „Cesta jejich, zvolena jest!“

 

 

„Tak bylo řečeno,“ ozval se znovu Skromný Páv.

 

Mírumilovný Tygr se poté proměnil v lesklou esenci připomínající hvězdný prach. Tato esence nějakou chvilku poletovala nad oběma Dévy, kteří jí sledovali. Upřímná radost a potěšení nad tím, že jeho „duše“ dosáhla momentu, kdy se vydá na cestu do Nestvořeného.

 

 

„Qingdián Nín! – Oslavujeme tě!“

 

 

Ozvalo se dvojhlasně a třikrát za sebou jako ozvěna.

 

 

* * *

 

Mírumilovný Tygr dosáhl úrovně, ve které se vydal na cestu, nikoliv Věčného putování, ale do Nestvořeného.

 

 

„Óm, zpívám ti na cestu,“ ozval se Vznešený Osel.

„Říká se, že probuzený bude volný,“ řekl Skromný Páv.

„Óm, probuzený…“

 

 

Pronesl Vznešený Osel a opustil Chrám Kotvy…

 

 

 

 

 

Doslov:

 

 

Ačkoliv nejsem vyznavačem žádného náboženství, tak buddhismus mě k tomuto fiktivnímu příběhu inspiroval. Buddhismus má totiž v sobě hodně aspektů, podle kterých bychom se měli chovat a žít. Mnohem lépe bychom přijali ostatní do svého života. Nesoudili bychom, nekritizovali a byli nápomocní těm, kteří pomoc potřebují. Věřte, že by se nám i lépe dýchalo. Nebyli bychom plni nenávisti, stresu, pýchy, strachu, nezabíjeli bychom, nelhali, zdrželi si pomluv, a tím i zbytečných starostí o druhé. Bohužel je stále spoustu lidí, které ve své vlastní závisti zajímá, jak druzí žijí. Jestli ten má lepší oblek, auto, dům nebo hodinky.

 

Kdysi někdo napsal, že jsou to jen materiální požitky, které nehovoří o tom, jaký ten člověk je uvnitř. Já si však myslím, že právě tohle hodně hovoří o tom, jaký ten člověk je uvnitř, jak smýšlí a jak jedná.

 

Pamatujte, že spoustu věcí můžeme ovlivnit a změnit, stačí jen chtít.

Pamatujte, že se můžeme změnit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička