Aokigahara Les sebevrahů

Když se mi dostala do rukou bichle Aokigahara Les Sebevrahů, která vyšla před nedávnem, říkala jsem si, že to mám čtení tak měsíc. Ale zhltla jsem ji rychle, během tří dnů.

Důvodů rychlého přečtení 462 stránek bylo hned několik. Předně text je mimořádně čtivý a hodně jsem v textu přeskakovala. Já vím, že si to vzájemně odporuje, ale to vysvětlím níže. Třetím důvodem rychlého přelouskání knihy Jeremyho Batese bylo velmi řídké řádkování a začátek každé kapitoly téměř v polovině stránky.

Všimla jsem si, že tento "nešvar", který nafukuje objem knihy téměř na dvojnásob a tím pádem dává možnost adekvátně navýšit cenu literárního díla, se vyskytuje u více knih.  Stejně tak tomu je u knihy Roberta Fulghuma Opravář osudů, kde kromě řídkého řádkování je za každým odstavcem prázdný řádek. 

Roky pod psa od Markuse Zusaka jsou také značně prořídlé, nové kapitoly začínají pouze na lichých stránkách, takže pokud předchozí kapitola také končí na liché stránce, je zde plno prázdných stránek.

Ale zpět ke knize Aokigahara Les Sebevrahů. Pojednává o skutečném lese Aokigahara v Japonsku, kam údajně lidé jezdí spáchat sebevraždu. Pokud se tedy nějaký odvážlivec do tohoto lesa vydá, může kdekoliv narazit na čerstvou nebo rozkládající se mrtvolu. Všude po lese jsou rozmístěny tabulky odrazující od tohoto činu.

Hlavní hrdina přijíždí s partou přátel do města Kawagučika a odtud mají v úmyslu zdolat sopku Fudži. Protože je však špatné počasí, rozhodnou se, že výstup o den odloží a přespí někde v penzionu. V informačním centru potkávají pár Izraelců, který je přemluví, že přespí v lese Aokigahara a ráno za slunečného počasí vyrazí všichni společně na Fudži.

A rozjíždí se hororový příběh party přátel, která zabloudí v lese sebevrahů, jsou zde nuceni přenocovat více než jednu noc, v noci u ohně vidí v pozadí mezi stromy podivné stíny, mobily jim prozvání kdosi neznámý, než vybité mobily zcela zmlknou. Během bloudění v lese nalézají kabelky a věci žen, jejichž těla zcela zmizela, naráží na mrtvoly sebevrahů, ale jen mužů. A začnou postupně umírat i oni, po ránu nacházejí své druhy oběšené a dohadují se, zdali se oběsili sami, nebo je někdo na ten strom násilně pověsil. Docházejí k druhé možnosti, někdo nebo něco s nimi v lese je.  

Nebudu prozrazovat, jak vše dopadne. Pro toho, kdo čte a sleduje horory, to není nijak překvapivé rozuzlení, dalo by se říci, že hororová klasika. Nicméně kniha se čte jedním dechem. Až na ty odskoky do minulosti. Teď bych měla vysvětlit, proč jsem v knize přeskakovala. Autor dopodrobna popisuje, jak se dostal do Japonska, jak se se všemi aktéry seznámil, ve vyprávění se pořád vrací na univerzitu, kde učí angličtinu.  Do děje vstupují bývalí partneři hrdinů, kteří jim do lesa zavolali na mobil, tak se autor rozsáhle rozepisuje i o nich. Zprvu jsem tyto pasáže poctivě četla, později jsem je začala vynechávat. Nejsou moc záživné a zbytečně rozmělňují děj a odvádí pozornost od napínavého dění v lese Aokigahara. Neříkám, že jsou zbytečně, určitá retrospektiva je potřebná, ale výrazně bych ji zkrátila.

Za přečtení však kniha rozhodně stojí. Pokud se neubližuje dětem ani zvířatům a nestříká krev až na koberec v obýváku – takové filmy ihned vypínám a knihy odkládám -,  hororové a děsivé příběhy veskrze psychologického rázu jsou jakási "očista", odvedou nás od starostí všedního dne a problémů.  Možná si řeknete, že plácám nesmysly, ale skutečně tomu tak je, potvrzují to i psychologové. Dobrý horor je čas od času prospěšný.