Žítková

Velikonoční svátky jsme strávili v Bojkovicích na Slovácku, v městečku nedaleko Uherského Brodu a kousek od slovenských hranic. V neděli jsme odtud vyrazili na kolech do věhlasné Žítkové. Z Bojkovic je to cca 8 km a trasa vypadá takto:  Bojkovice – Říčky – Krhov – Bzová – Žítková. Počasí nic moc, zataženo, občas mrholení, 4° C, internet hlásil, že ve skutečnosti a pocitově -1°. Tedy žádná cyklistická pohoda, ale jak se říká, není špatné počasí, je jen špatné oblečení. Proto jsem na sobě měla 4 vrstvy – dobře, popíšu to: termotriko s dlouhým rukávem, vyteplenou cyklistickou mikinu, cyklistickou bundu a neprofukující cyklistickou pláštěnku –  a cyklo rukavice s dlouhými prsty.

Z Bojkovic jsme začali okamžitě stoupat do kopce, takže jsme se rychle zahřáli. A pořád a pořád ostré stoupání, za Krhovem je tříkilometrový úsek, kde musíš zdolat převýšení 350 m.  Zde jeden z vršků:

Měla jsem toho docela dost, jednak jsem seděla tento rok poprvé na kole, jednak předtím bylo juchuchu ejchuchu do tří do rána, neboť dva členové naší cykloparty slavili kulaté narozeniny a další dva členové kulaté výročí svatby.

Konečně Žítková! Něco o ní:

Žítková je obec v okrese Uherské Hradiště ve Zlínském kraji, etnografický subregion Moravské Kopanice. V obci žije přes 200 obyvatel. Žítková je součástí správního obvodu pověřeného obecního úřadu Bojkovice.

Když vyšla kniha Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové, obec zažívala nájezdy turistů a zvědavců. Nyní má zřejmě tuto éru za sebou, protože jediný živý tvor, který nás vítal za cedulí se jménem Žítková, byl štěkající pes. Prvotní dojem po příjezdu do vsi je, že je to osada o pár domcích a že zde kromě hezkých výhledů nic není.

Ovšem to je velice mylný dojem. Jednotlivé části obce, jako je např. Skaličí, Pod Lokovem, Hudáky, Doliny, Koprvasy, Boky, Lazy, Brdské atd., jsou rozesety jako samoty či shluk několika domků po stráních a kopcích Bílých Karpat. Teprve když si projedete celé okolí na kole, zjistíte, jak rozlehlá a rozsáhlá celá obec je:

V hotelu Kopanice, kde chovali velikonoční zvířátka a měli nezbytnou velikonoční výzdobu, jsme poobědvali:

Zde mužská část osazenstva naplánovala další trasu. Tu si však nepamatuji, neboť jsem se o ni blíže nezajímala (když relax, tak relax se vším všudy). Ovšem vše dopadlo jinak. Ale k tomu se ještě dostanu. Od  hotelu jsme se zase plahočili do kopce, který měl tak prudký nástup, že jsem to nedala ani na šaška a nasedla na kolo až po cca 300 metrech.

Příroda je zde úchvatná a představuji si, jak to musí být nádherné, když je vše zelené a kvete:

Vyjeli jsme se na vršek k Odpočívadlu u Hejtmanů, kde jsme dali občerstvovací zastávku.  Zatímco se kamarádi nacpávali místním tradičním sladkým pečivem, fotila jsem kolem, protože sladké moc nemusím:

Obdivovala jsem, jak šikovně umí vyskládat seno:

Od Hajtmanů sešup dolů:

Pak zase nahoru a pořád se to takto střídalo, o rovinu zde člověk nezavadil. Když jsme se škrábali do toho nejvyššího kopce (někteří pěšky, někteří na kole), bylo mi divné, že se jmenuje  Žítkovský vrch (669 m) a přitom jsme teoreticky měli být od Žítkové vzdáleni už dost kilometrů.

Dojeli jsme do nějaké vesnice, ale vůbec netušili, kde jsme. Romana navrhla, že se zeptáme "tady toho pána, co je na zahradě", jak se dostaneme do Žítkové. Chlapi to ihned zavrhli, neboť oni se přeci umí orientovat v mapách dobře, a naplánovali, že na první křižovatce odbočíme doleva. Protože křižovatka byla zase do prudkého kopce, chtěla jsem si přeřadit, ale spadl mi řetěz. Zatímco jsem si ho s pomocí manžela nandávala, holky "električky" (měly elektrokola) se vyjely podívat na název vesnice, který jsme viděli zdáli nahoře nad odbočkou doprava – tedy tam, kam jsme původně vůbec nechtěli jet. Jaké bylo naše překvapení, když se vrátily. Na ceduli bylo napsáno Žítková a byli jsme pár metrů od hotelu, odkud jsem vyjeli.

To určitě způsobily "žítkovské bohyně", že jsme se tam tak zamotali, ty nás začarovaly. Takové to je magické a mystické místo. V duchu jsem si představovala, jak by asi reagoval "tady ten pán, co je na zahradě", kdybychom se ho zeptali, jak se dostaneme do Žítkové. Žádné další trasy jsme už neplánovali, poseděli zase v tom hotelu a vrátili se, kudy jsme přijeli.

Toto fotbalové hřiště jsem vyfotila před hotelem Kopanice. Vypadá to, že "zakletý" je i místní fotbal:

Ale bylo tam nádherně a řekli jsme si, že se sem ještě někdy musíme vrátit v létě, až bude lepší počasí.