Dívka, která upíjela měsíc

Zejména za úplňkových večerů si tenhle něžný, zajímavý a mimořádně roztodivný příběh naservírujte a přidejte si k němu hodně pohody. Něha je dána důrazem na dívčí, ženské a také dětské téma, zajímavost nádherným prostředím, do kterého autorka příběh umístila, mezi lesy, bažiny, izolovaná města, sopka, jejíž láva je časovanou bombou… No a roztodivnost spatřuji v živém příběhu, ve kterém se postupně začnou splétat jednotlivé nitky situací způsobem, který překvapí přiměřeně napínavosti příběhu. Často si řeknete – ahááá, takhle to je. Žádné velké šoky ale nečekejte, všechno je tak vláčné, hladivé a táhlé jako svit měsíce. A tak samozřejmé…

A za vším je jeden velký omyl

Jedno každý rok obětované dítě, které je předáváno zlé čarodějnici. A na druhé straně hodná čarodějnice, která každý rok chodí do lesa, protože zjistila, že tam v tu samou dobu někdo odkládá nebohé dítě, aby ho zachránila.

A jednoho roku se jí to ne moc dobře povede. Dítě vždycky po cestě krmila hvězdným třpytem, aby snáze přežilo dlouhou cestu, ale tehdy trvala cesta déle, než bylo zvykem a milá čarodějnice Xan si nevšimla, že je úplněk a jeho svit jí omylem skočil do rukou a…. dítě se napilo měsíčního svitu.  No a od té doby v krvi malé holčičky, kterou pojmenovala Luna, začala kolovat magie.

Tohle všechno víme… ale to, co se bude dít poté, co si malou Lunu přinese Xan domů, to už prozrazovat nebudeme. Příběh zasáhne ženskou duši, potěší dětskou duši, a zanechá zvláštní příchuť, kterou ucítíte pokaždé, když hřbet Dívky, která upíjela měsíc, zahlédnete v knihovně. Nezapomenutelný otisk pocitu, příběhu, děje…. A musím říci, že tu rozhodně platí, že s každou další stránkou budete víc a víc vtaženi do děje a závěr. No, připravte si kapesníčky.

A připravte si také hodně času, protože se mi často stávalo, že mne příběh zastavil a donutil se zamyslet se i nad svým životem a snad i nad tím měsíčním svitem, který tu je…stále stejný, nyní i za tisíc let. Stále stejný. Viděli jsme ho snad i kdysi, v minulých životech, uvidíme ten samý i někdy příště?

Otevřete první stránku: „Ano. V lese žije čarodějnice. Žije tam od nepaměti. Přestaneš se projednou vrtět? Hvězdy moje! V životě jsem neviděla takovou neposedu. Ne, zlatíčko, já ji neviděla. Nikdo ji neviděl. Už celou věčnost. Učinili jsme jistá opatření, abychom tu zlou čarodějnici už nikdy neviděli.“

Jenže co se má stát, to se stane. A ve skutečnosti vlastně nikdo neví, jaká ta čarodějnice je.

A nikdo neví, co se na další straně stane.

A především, nikdy nedejte na první dojem v této knize. Za brilantní vykreslení postav a rozvíjení jejich povah, kradmostí, dobroty i zrádností bych jí dala jedničku s hvězdičkou. Nebo literární cenu.

O autorovi:

Kelly Barnhillová je autorkou pěti knih pro děti a mládež, napsaných v žánru fantasy. Ačkoli se i první čtyři setkaly s vřelým přijetím kritiků a získaly několik ocenění, teprve pátá – Dívka, která upíjela měsíc – přinesla Barnhillové doslova famózní úspěch. Byla oceněnou význačnou Cenou Johna Newberyho, čímž ale výčet cen a chvály nekončí. Spisovatelka žije v Minnesotě s manželem a třemi dětmi.

Vydalo nakladatelství Argo, 2018, www.argo.cz