Příběh z Malé Strany


24. června 2018, autor Mračoun,



Dva muži a jedna žena šli chvatnými kroky Obchodním centrem Smíchov. Vzhledem nezapadali mezi zákazníky, proudící se mezi mnoha obchody. 

„Co to zatraceně je?“ otázal se vousáč polohlasně.

Marila pohlédla na bílou figurínu s mikulášskou čepicí oblečenou do krajkovaného negližátka. „Fuj!“ uklouzlo upřímně z jejích úst.

Opravdu se sem nehodili. Jejich oděvy byly hrubé, nehezké, jakoby z jiného století.

Skupinka došla do středu atria. Nejvyšší z nich, muž s neupravenými vousy, se zastavil a rozhlížel se udiveně kolem. Padaly na ně stovky metrů rozvěšených třpytivých řetězů, tisíce světélek, samé pozlátko. Do toho se z mnoha amplionů linuly vánoční odrhovačky.

„To je jako peklo,“ pronesl nejmladší z trojice. Držel podivné kožené zavazadlo, které se sem ještě více nehodilo, než oni.

„To není peklo Pistorie, to je zářná budoucnost,“ pronesla žena. Hleděla přitom nechápavě na obchod, kde zjevně prodávali jakési podivné krabičky, označené jako zážitky.

„To se jí?“ otázal se vousáč Sagirus.

„Co já vím?“ odvětila drsným hlasem.

Rychle pokračovali dál, aby byli co nejrychleji pryč, nahoře v jeskyni petřínského kopce. Měli nebezpečnou misi přenést zkroceného démona Yomona přes několik bran času, aby zabránili velké válce. Právě v kopci nad touto podivnou budovou byla další z bran času. Během své pouti museli překonat několik krátkých úseků z budoucnosti i minulosti.

 

Došlo k tomu v mžiku. Rychlým krokem je míjel špinavý mladík. Jakoby náhodou vrazil do Pistoria, nesoucího koženou brašnu. Ten překvapeně zavrávoral a ztratil ostražitost. Vlasatý kluk naopak nebyl překvapen vůbec. Chtivě hmátl po koženém vaku. Stačilo silné trhnutí a měl ho v ruce. Rozeběhl se pryč. Marila cosi vykřikla a v podivném gestu máchla rukou za zlodějem. Ten ještě stačil hodit brašnu dalšímu, než dopadl na tvrdou mramorovou dlažbu jako podťatý.

Žena opět švihla rukou za druhým prchajícím, ale k zemi se skácela kolemjdoucí korpulentní dáma.

„Přestaň!“ okřikl ji tlumeným rozkazem Sagirus.

Lidé okolo se zastavili a udiveně na ně hleděli.

„Co je, někdo omdlel?“ ozvalo se odkudsi zezadu.

„Víš, co se stalo?“ otázala se hrozivým hlasem Marila vousáče a ukazovala směrem, kde zmizel druhý zloděj s jejich brašnou.

„Vím, vím i k čemu nezadržitelně dojde,“ odpověděl.

 Rozhlédl se po lidech kolem a tiše dodal: „Nečeká je nic hezkého.“

„Pojďte, nebo nás tady ještě chytí,“ řekl Pistorius.

Vydali se rychlým krokem zpět ke vchodu.

„Co to bylo, kdo mi to podrazil nohy!“ slyšeli za sebou výkřiky korpulentní dámy, která se naštvaně zvedala z mramorové podlahy.

„To byl asi tady ten hajzlík!“ ozval se jiný hlas a bylo více než jasné, že hněv skupiny se obrací proti mladíkovi, který se se zkrvavenou bradou těžce zvedal na nohy. Ale přímí svědci nechápavě kroutili hlavami. Nemohli si vybavit, co oba tak rychle poslalo k zemi.

Podivná trojice odcházející rychlým krokem se již více nedozvěděla. Širokým obloukem se vyhnuli spěchajícímu členovi ochranky a u východu se ztratili v davu.

 

Ti tři zaraženě stáli v Petřínském parku ve stínu vysokých stromů. Rychle se stmívalo, pršelo

a po jejich nehezkých kabátcích stékala voda.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Marila.

Sagirus stál s hlavou zataženou mezi rameny.

„Musíme je najít.“

Šlehla po něm pohledem.

„Každou vteřinou to vypukne. Jak dlouho může trvat, než skříňku otevřou?“

„Zavoláme Viriba,“ rozhodl muž.

Překvapeně na něj pohlédli.

„Víš, co nám řekne? Vždyť jsme zklamali!“

„Nemůžeme riskovat. Teď již není co ztratit. Hra skončila, jde o život lidstva,“ řekl tiše.

 

V jiném zákoutí o několik set metrů dále se sešli dva mladíci. Jeden zde čekal s podivným vakem, druhý se k němu bolestivě přibelhal.

„Ty vole, co se stalo?“ zeptal se první.

„Nevím, někdo mě složil. Mám rozbitej ksicht, kreténe.“

„Co to bylo za exoty?“

„Prď na ně, co je v tom báglu?“

Došli pod mžourající lucernu. S nadáváním rozvazovali kožený řemínek. První sáhnul do vaku.

„Co je to za krám?“ otázal se a z vaku vytáhl podivnou dřevěnou skříňku.

„To je šperkovnice, vole! Kápli jsme na dobrej lup. Víš, kolik za to bude dávek?“

Hleděli na skříňku. Vypadala starodávně.

„Votevřeme to u mne doma, tady bysme něco mohli ztratit,“ rozhodl první. Vak zahodili a skříňku dali do zmuchlané igelitky, kterou vytáhl druhý z kapsy.

Viribus dorazil brzy. Nebyl to žádný obr, ani superman. Na první pohled nesmělý mladík s těkavým pohledem.

„Kde je skříňka?“ otázal se věcně.

„Ukradli nám ji,“ řekl vousáč s omluvou v hlase.

„Kdo ji ukradl?“

„Nevíme, ztratili se. Nějací zloději. Nepodařilo se nám je najít,“ vysvětlovala Marila.

Přijal zprávu, jakoby mu řekli, že ztratili hodinky. Mlčky hleděl na mokrý asfalt. Stál tam tak několik minut. Přemítali, co se mu honí hlavou. Snad hledí do budoucnosti na strašné důsledky jejich selhání. Možná pátrá v časoprostoru po stopě ukradeného předmětu.

Potom na ně pohlédl.

„Jdeme!“ řekl hněvivě a vyrazil do tmy.

Trojice ho následovala. Viribovo tempo bylo hodně ostré. Žena co chvíli musela popoběhnout. Ale cítila uvolnění. Přivolaný mladý muž jistě ví, co dělat. Jeho rozhodnost ji přesvědčila.

Ještě, než sešli na Újezd, náhle zvolnil.

„Je pozdě,“ řekl tiše.

 

Podkrovní byt vůbec nevypadal útulně. Byl dlouhé desítky let nevymalovaný, okna zašedlá, plná pavučin. Ze stropu visela na kabelu stará žárovka. Na oprýskaném stole ležela dřevěná skříňka. Dva muži se ji pokoušeli otevřít.

„Dělej vole. Jestli jsou tam nějaký šperky, stihneme ještě skočit k Pepíkovi do zastavárny. To bude koukat, co přineseme.“

„Prd, nebudeme mu nosit všechno. Je to starej hajzl a o všechno by nás vokrad. Všechno schováme a hezky to budeme pouštět pomalu. A ne jenom Josému. Mohl by se domáknout, co se nám podařilo. Poslal by sem svý milovaný kretény a celý nám to čórnul!“

Zkoumali skříňku ze všech stran. Vzbuzovala v nich úctu a nechtěli ji poškodit. Třeba má samotná také velkou cenu. Vypadala, že je alespoň sto, dvě stě let stará.

„Kudy do ní?“

„Dej to sem, vole. Seš levej! Když nemáš fet, tak se ti klepou ruce!“

„Co blbneš kreténe! Seknul jsem ji já, tak nedělej vlny!“

Chvilku se o podivnou skříňku přetahovali a uráželi se. Nakonec se ani jednomu starobylý předmět nepodařilo otevřít. Postavili ji znovu na stůl a zahleděli se na ni.

„Tady má přeci víko,“ řekl první.

„Ale žádný zámek.“

Zkusili vzít nůž a ostří vsunout do mezery. Nepodařilo se.

„A co ji dát Josému celou?“ zeptal se první z nich nedočkavě. „Třeba by nám dal tři tácy,“ dodal polohlasem.

„Blázníš? Jestli je tam zlato, tak za ni můžeš mít třeba padesát táců!“ vyčinil mu druhý.

„No jo, ale to bysme ji museli umět otevřít…“

A pak se to stalo. Náhle cvakl neviditelný zámek. Víko se zvedlo a dva páry chtivých očí okamžitě pohlédly dovnitř. Skříňka byla prázdná, viděli jen zahnědlé staré dřevo na jejím dně.

Byli zklamáni z  podivného lupu. Odsunuli ji stranou. Začali si prohlížet si výsledek dalších krádeží.

Najednou se první ohlédl a řekl:

„Ty vole!“

Jeho kumpán se také otočil a zůstal civět.

Za stolem seděla krásná žena. Byla nádherná, úžasná a oblečená do tenké průsvitné tuniky odhalující její vnady.

Koketně na ně pohlédla vědoma si, jak je okouzlila.

„Pánové, děkuji, že jste skříňku otevřeli a dali mi volnost. Nebudete litovat. Jsem vám nesmírně vděčná!“ řekla líbezným hlasem.

„Kdo seš? Kde ses tu vzala?“

Hlasitě se zasmála zvonivým hlasem a vstala. Slastně se protáhla, aby si opravdu uvědomili, že pod bělavou látkou nic nemá.

„Jsem tu jenom pro vás, abych vám z vděčnosti splnila každé přání…“ řekla a neuzavřela větu.

„Výborně, pořádně to rozjedem! Seš super baba a tohle musí bejt velký!“ řekl mladík. Natáhl se a spustil starý zaprášený kazeťák. Místnost zaplnila hlasitá hudba.

 „To by chtělo nějakej koks,“ vydechl první zasněně.

„Koks?“ otázala se s úsměvem.

„Koks jako kokain, prostě príma fet, znáš to, ne?“ byl celý zadýchaný touhou po droze.

„A kolik by sis ho přál, broučku?“

„Aspoň kilo,“ řekl žádostivě a očima hltal její dráždivé křivky pod tunikou.

Pokynula ke stolu. Na staré pokroucené desce zářila pěkně velká hromádka jasně bílého prášku.

 Ani jeden z nich nevěděl, kde se tam vzala.

 „Ty kráááávo!“

„Šikovná holka,“ řekl ten druhý uznale.

Zasmála se, přikývla a pohladila ho po hrudi.

„A whisky bys také měla?“

„Stačí tahle?“ otázala se a na stole byla velká lahev Tulamorky.

První na nic nečekal. Celý se klepal, když hrábl do prášku a začal si ho vtírat do úst nad zuby. Druhý si nalil. Sroloval papírek, mohutně nasál a potom si dal ještě panáka. Chtěl se chtivě obličejem zabořit do její hrudi. Než se mu to podařilo, bezmocně se sesunul na zem.

Během několika okamžiků oba upadli do agónie a do půl hodiny zemřeli v křečích na předávkování. 

 

Viribus vedl skupinu rychlým tempem ulicemi. Občas se zastavil. Napřáhl ruku, aby všichni mlčeli a na několik desítek vteřin se pohroužil do hrobového ticha. Jakoby něčemu naslouchal. Potom znenadání rozhodně pokynul a vyrazili dál.

Konečně došli ke starému domu. Vůdce skupiny nečekaně vzal za kliku těžkých oprýskaných vrat. Ozvalo se zavrzání a ocitli se ve dvoře. Marila ucítila známý pach vlhkých budov tolik připomínající jejich dobu. Vrata zavřeli a rázem jakoby se ocitli ve svém světě.

„Yomon je zákeřný. Útočí na lidskou slabost. Každého zná do morku kostí,“ chvatně špital Viribus a pokračoval: „Nemůžete se s ním střetnout. Musím tam jít bez vás.“

Ti tři souhlasně mlčeli a v šeru na sebe hleděli plni emocí.

„Ani nevím, jestli jsem teď sám dost silný,“ dodal tiše a těkavě pohlédl k zemi.

Pochopili. Neměli šanci sami démona přemoct. Právě proto Viriba požádali o pomoc.

 „Přimlouvejte se se za mě, abych obstál,“ dodal a zmizel ve tmě.

„Co budeme dělat, když se nevrátí?“ otázal Pistorius.

„Mlč!“ okřikl ho tiše Sagirus.

„Věř a modli se!“

Marila si uvědomila vratkost situace. Jak může Viribus bojovat s démonem, když mu ani oni nevěří? Ale potom se uklidnila. Je přeci silný a musí zvítězit.

 

Mladík s těkavým pohledem vstoupil do budovy. Za několik minut se ocitl v podkroví na konci chodby. Dveře před ním byly o poznání temnější, než tma okolo. Je v cíli cesty. Zastavil se a začal se intenzivně modlit. Ale nemohl se soustředit. Že by byl již příliš blízko zlu? Co teď?

Poté si ale uvědomil, že čas utíká a je třeba jednat. Vzal za kliku a vstoupil.

Do očí ho udeřilo světlo z několika svíček. Yomon se rozvaloval na židli a tvářil se, že na něj čeká. Na stole byla rozhrabaná hromada kokainu a otevřená láhev whisky. Hned vedle na zemi ležela v křečích strnulá těla dvou špinavých mladíků. A opodál pohozená otevřená dřevěná skříňka.

„Ale, to je návštěva, sám Viribus!“

Yomonův hlas zněl ironicky. Tvářil se jako ten, který má všechny triumfy v rukách.

Mladík na něj upřel svůj těkavý pohled. Ne, ta situace se mu nelíbila. Ta-tam byla síla. Měl by odejít, někam hodně daleko a lépe se soustředit, získat klid a odvahu. Až potom se vrátit a utkat se s tak hrozným soupeřem. Tady jde přeci o hodně.

Ale než stačil cokoliv udělat, sedící muž vstal a šel k němu.

„Dnes nejsi ve formě, hochu. A támhle na to…“, pohlédl směrem k pohozené skříňce „rovnou zapomeň.“

Viribus cítil zmatek ve své duši. Věděl, že je zle.

Náhle jako mávnutím proutku se ošklivý ironický muž změnil v nádhernou nahou ženu. Byla tak krásná, že mladík musel na sucho polknout.

Věděl, že to není pravda, že je to pořád starý známý démon, který zaútočil na jeho nejnižší pudy. Rozum mu to jasně říkal, ale vůle vypovídala poslušnost.

„Neříkej, že celý život po mně netoužíš. Co ti dává ten tvůj…“ promluvila příjemným hlasem a na chvíli jakoby hledala vhodné slovo.  Potom ironicky dokončila: „Pán?“

Usmála se, pohladila ho po tváři.

„Chudáku, pořád tě honí hasit kdejaký problém a vůbec nepamatuje na tvá nejskrytější přání. Tohle je pravý život chlapče, ne ten jeho.“

Opět musel polknout nasucho. Vzala jeho ruku neschopnou pohybu a přitiskla ji na své teplé hedvábné tělo.

„Tohle ti upírá, tvůj Pán. Možná ti říká, že láska je nade vše. Ale neví o ní nic. Tohle je láska, cítíš to v sobě?“

Hlava se mu točila. Nečekal, že se kdy dostane do takové situace. V duši se mu odehrával těžký souboj. Pane, kde jsi? Proč mě opouštíš?!

Podlehl a chtivě ženu objal silou celý život neprojevené záchvatu vášně. Zabořil se do jejích křivek. A zcela zaplašil výčitku: „Vždyť objímáš Yomona!!!“

 

 

V chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně bylo ticho. Takové, ze které až bolí uši. Zvenku občas dolehl ruch velkoměsta, ale hned se utopil v důstojnosti obrovského prostoru pohroužené do absolutního klidu.

Náhle se ozval jakýsi zvuk. Ozvěny ho roznesly do prostoru, kde se nakonec rozplynul v tichu. Co to bylo? Vlétl snad dovnitř rozbitou okenní tabulkou  holub? Nebo spadl v lavicích nějaký předmět zanechaný přes den návštěvníky?

Nejistota byla rázem vyvrácena. Ozvala se strašná rána, kterou ozvěna roznesla do celé budovy. Nebyla umlčena převahou ticha. Naopak pulzovala celým prostorem, jako když příboj útočí na mořské břehy zálivu.

Vzápětí se rozezvučel alarm.

Budova se topila v hluku. Ze střechy poplašeně vzlétli ptáci.

Po několika minutách se ozvalo silné kovové cvaknutí a otevřely se dveře na Malostranské náměstí.

Policie přijela do několika minut. Prostor před kostelem byl rázem plný záblesků modrých majáků dvou služebních vozů. Muži v uniformách vyběhli po schodech až k otevřeným dveřím. Ozvaly se vysílačky.

Nadporučík Rezek velel zásahu. Nechtělo se mu vstupovat do tmavého kostela. Na to jich bylo příliš málo. Kdo je uvnitř? Zloděj nebo vandal? Kolik jich je?

Nakonec pokynu dvěma mužům.

„Koukneme se jenom za dveře, abychom zjistili situaci.“

Vstoupili dovnitř. Jakoby se rázem ocitli v jiném světě. Kostel tonul v šeru, jen několika okny dovnitř pronikalo trochu světla.

Protivné kvílení alarmu rušilo posvátné ticho. Žádné jiné zvuky. Co viděli, nikdo tu nebyl. Ale prostor skýtal mnoho zákoutí. Určitě by se tu bez problémů schovaly desítky lidí.

„Jdeme zpátky, už je na cestě kostelník,“ špitl a vrátili se ven.

 

Viribus ležel polonahý na podlaze a chvěl se v slzách. On, který měl být štítem dobra, zklamal. Cítil se být prázdný. Před několika okamžiky opustil to, co celý život budoval. Zklamal Pána, sám si to již nikdy neodpustí. Pocítil tu strašnou zimu ve své duši. Yomon si s ním škaredě zahrál. V okamžiku, kdy jeho vášeň, které podlehl, stoupala k vrcholu, náhle došlo k ošklivé proměně. Již vášnivě nelíbal a nesvíral pohádkově krásnou ženu, ale šklebícího se zlotvora. Hrubě se mu vysmál, nechal ho klesnout na zem a potupně na jeho vášní se chvějící tělo šlápl nohou. Potom pohrdavě zavrtěl hlavou a se smíchem odešel. Kdo teď ochrání svět před jeho řáděním? Teď mu již nic nestojí v cestě!

 

Budova největšího malostranského chrámu se topila ve světle. Policisté procházeli hlavní lodí a pátrali po původci poplachu. Rozespalý kostelník pan Hrůza byl pověřen zjistit, jestli něco nebylo ukradeno.

„Pochopte, jedná se o největší barokní skvost ve Střední Evropě,“ vysvětloval a vrtěl hlavou nad tím, jak má zkontrolovat, zda něco nechybí.

„Snad soška Panny Marie Foyenské,“ řekl a spěchal dopředu do prostoru pod kopulí. Policista se na chvíli zahleděl ke stropu na majestátní barevnou fresku nad hlavou. Viděl světce, ale také plachty lodí, podivuhodné hradby, vojáky, kněze na schodech plných lidí. Až se mu z toho na okamžik zatočila hlava a raději spěchal za rozcuchaným mužem.

„Ne, soška je v pořádku, že by pronikli do svatostánku?“ mumlal Hrůza pospíchající kostelem.

Rychlými kroky došel až pod hlavní oltář, hluboce poklekl. Potom vystoupal nahoru. Rukou zkusil pozlacená dvířka.

„Ne, tak to naštěstí ne,“ oddychl si a obrátil se ze schodů zpátky do hlavní lodě.

Náhle strnul, ukázal rukou směrem dozadu a vykřikl:

„Tam!“

Rezek na něj pohlédl a viděl, že pan Hrůza dělá čest svému jménu. Vytřeštěně zíral přes celou loď a řekl jediné slovo:

„Jeremiáš!“

Policista nerozuměl. Sledoval jeho pohled, ale nedokázal v bohatě zdobeném interiéru chrámu spatřit nikoho, kdo by se tak mohl jmenovat.

„Jaký Jeremiáš?“ otázal se.

„Prorok Jeremiáš! Pojďte!“

Kostelník vyrazil chvatným krokem přes loď, až stanuli před zdobeným pilířem. Podstavec nad jejich hlavami zel prázdnotou. Když se Rezek rozhlédl okolo, spatřil na okolních pilířích obdobné sokly, ale z každého dolů hleděla vysoká socha. Jedna jakéhosi vojáka, druhá snad šlechtice, třetí muže v kněžském obleku s koulí u nohou. Jen nad nimi bylo prázdno.

„Co tam bylo za sochu?“

„No, přeci prorok Jeremiáš, vždyť vám to říkám!“ znělo podrážděně.

„Jeremiáš?“ otázal se policista.

„No tedy, ono to není zcela jisté. Některé prameny říkají, že je to Kýros, perský král,“ vysvětloval kostelník.

Policista zavrtěl hlavou. Tak oni tu mají sochy a ani nevědí, koho vlastně zobrazují. Navíc, proč se tu klaní perskému králi, vždyť je to snad křesťanský kostel! Nebo ne?

„Jak byla ta socha velká?“ zeptal se věcně po několik okamžicích.

„No právě, pane nadporučíku, v nadživotní velikosti. Stejně jako ty tři ostatní!“

Policista pohlédl na sochu naproti.

Představovala nějakého kněze s podivným středověkým čepcem. Pozvedal vzhůru levici, zatímco v pravici držel u těla něco podobného pavímu péru. U nohou měl kouli a nějaké předměty. Hlava sochy byla mírně nachýlena a muž hleděl za svou vztyčenou paží.

„To je svatý Jan Nepomucký, jediná s jistotou identifikovaná socha ze všech čtyř,“ vysvětloval pan Hrůza.

„Bude mít aspoň sto padesát, ne-li dvě stě kilo,“ odhadoval věcně nadporučík.

Oba se vrátili k prázdnému soklu.

„Ale jak ho mohl někdo z takové výšky ukrást?“ otázal se kostelník.

Oba se rozhlédli. Nebyla tu žádná mechanizace, ani žebřík.

„V budově nikdo není pane nadporučíku,“ hlásil strážmistr Novák.

Ke skupině přistoupil další policista.

„Karle, přišlo hlášení z Karmelitské. V jednom z bytů nalezli dva mrtvé muže. Byli to známí feťáci a zloději. Dělali tam výtržnosti. Dnes v noci zase. Když se místní odvážili je umravnit, našli je za otevřenými dveřmi mrtvé.“

Důstojník rychle zhodnotil situaci.

„Dobře, tady to zajistíme. Stejně jsme nic jiného nenašli. Pan Hrůza nám ráno přinese fotografii toho…“ nemohl si rychle vzpomenout na prorokovo jméno.

„Té sochy, co se ztratila. A my jdeme do Karmelitské zjistit, jestli bude třeba volat výjezdovku.“

 

Pár desítek minut po té se Malostranské náměstí opět pohroužilo do nočního klidu. Zmizely modré majáky policejních vozů a prostor se opět utápěl v mdlém světle oranžových výbojek. Zanedlouho se z Nerudovy ulice vynořila dvojice britských turistů. Vedli se za ramena. Měli něco vypito. Co chvíli se vášnivě políbili a vůbec jim nevadil noční chlad. Naplno si užívali romantický zájezd do starobylého města. Zastavili se a on hltavě hleděl do jejích krásných a oddaných očí. Vnímal vůni vína jdoucí z jejích úst. Ne, za žádnou ji nikdy nevymění. Naplno se ponořil do tohoto okamžiku a vášnivě se oddal dotyku jejích úst. Byl dokonale šťastný, svět okolo pro něj přestal existovat, sám jakoby strnul v okamžiku blažené věčnosti.

Najednou pocítil změnu. Její dráždivě měkké rty neočekávaně ztuhly a odtrhly se od těch jeho. Dívčina tak něžná a laskající ústa znenadání vyloudila strašný a zoufalý křik. Fantastické medově hnědé oči vytřeštěně hleděly kamsi dozadu za něj. Ohlédl se a strnul v hrůze. Uprostřed náměstí stál vysoký barokní sloup se sochami. U jeho úpatí jakoby hořelo lidské tělo.

„Co to je?“ vykřikl anglicky. Alkoholem otupené smysly si nedovedly s tak strašnou situací poradit.

Když pohlédl pozorněji, spatřil cukající se nahé ženské tělo ve strašných záblescích. Nebo jsou to plameny? Žena bezmocně trhala za řetěz poutající ji ke kamennému sloupu. 

Váhal, co udělat. Opustit svoji milou a vyrazit dopředu? Musí té nebožačce přeci pomoct! 

Již tak chtěl učinit. Náhle se však zarazil. Zpoza kamenného sloupu se vynořila velká podivná postava, jakou v životě neviděl. Byla nepřirozeně bílá a vysoká, na hlavě turban!

To již bylo moc. Z romantické noční procházky kouzelným městem se náhle ocitli v hororové scéně!

Otočil se ke své stále křičící milé.

„Come on!“ zvolal rozhodně, popadl ji za ruku. Ztichla. Pověsila se na jeho oči oddaným pohledem a rozhodně přitakala. Otočili se a utíkali zpět za roh do Nerudovy ulice. Zadýchaně pospíchali do prudkého kopce, až vyčerpáním padli na kamennou dlažbu. Oba chtěli být co nejdále pryč od strašné podívané.

Rychle zpátky do hotelu. Určitě ani neusnou. Hned ráno odletí nejbližším letadlem a navždy opustí toto příšerné město!

 

Viribus zničeně klečel na dlažbě v tmavém podloubí malostranského domu. Před ním ležela dřevěná skříňka, již zavřená. Proti němu stál vysoký bělavý obr s turbanem na hlavě. Obě postavy se utápěly v časovém vákuu jediného okamžiku.

„Zklamal jsem Pána. Nejsem hoden…,“ špital mladík a ponořil se do ještě hlubšího žalu.

„Ne, Viribe,“ ozval se hluboký hlas, „jsi dobrý služebník.“

„Ale vždyť jsem selhal!“ vykřikl a v slzách zoufale vzhlédl do chladných, ale moudrých očí.

„Zhřešil jsem proti všemu! Podlehl jsem chtivé vášni, zlu ve své duši!“

Opět se ozval hluboký klidný hlas.

„Člověk není dokonalý. Každý má své slabosti a nedostatky. Myslíš si, že to Pán neví, že je slepý? Vidí, jak bojujeme a jeho láska nepřestává, ani když někdy prohrajeme. Bojoval jsi statečně, Viribe.“

Mladý muž těkavým pohledem znovu pohlédl do kamenných, ale tolik laskavých očí nad sebou.

Bílá postava pokračovala: „To, že mě po staletích probudil a poslal tobě na pomoc, je nejlepším projevem jeho lásky. Odevzdej skříňku těm, co s ní putují. A důvěřuji Boží lásce. Je nepředstavitelně velká. Záleží jen na tobě, jestli ji přijmeš. Nic na tom nezmění nějaký Yomon, i kdyby se snažil sebevíc.“

 „A odpustí mi Pán?“ zeptal se mladík s náznakem naděje v očích.

Dočkal se vážného souhlasného přikývnutí.

„Teď zbývá, abys i ty odpustit sám sobě,“ řekl hluboký hlas.

Vysoká postava se otočila a strnutí okamžiku pominulo. Čas se opět rozeběhl, tak jak tomu je od věků.

„Děkuji,“ vydechl šťastně Viribus s očima obrácenýma vzhůru. Potom popadl skříňku a zmizel v šeru velkoměsta.

 

Té noci podruhé začaly houkat alarmy chrámu svatého Mikuláše. Když se o tom dozvěděl nadporučík Rezek, pronesl zcela nepředpisovou větu. Obsahovala jen předložku a vulgární pojmenování jisté části lidského těla, na kterou se většinou sedá.

Právě povolali výjezdovku, protože situace kolem úmrtí dvou mladíků jednoznačně vyžadovala vyšetřování.

Nechal před bytem dva policisty k zajištění místa a se zbývajícím kolegou se vydal zpět na Malostranské náměstí.

 

Před pootevřenými dveřmi chrámu již stál kostelník pan Hrůza.

„To mi řekněte, pane nadporučíku, co se to dnes v noci děje?“ kroutil hlavou.

„Byl jste uvnitř?“

„Nee, dovnitř bych za živého Boha sám nešel. Vždyť by mě tam někdo mohl zabít!“ zhrozil se a neuvědomil si, že použil jméno Boží nadarmo.

Rezek vytáhl pistoli a opět vstoupili do temného prostoru chrámu. Opatrně postupovali dále, až došli k rozvaděči. Hrůza po tichém dotazu rozsvítil osvětlení. 

V jednom mžiku prostorná loď chrámu tonula ve světle.

„Pane Bože!“ vyrazil kostelník bezděky a opakoval předešlé prohřešení.

„Co je?“ otázal se Rezek.

„Tam!“

Kostelníkova krátká paže nemilosrdně mířila tučným ukazovákem vzhůru na jedno konkrétní místo. Rezek nasucho polkl. Na dříve prázdném soklu nyní stála socha. Bílá postava vysokého muže s turbanem zdobeným zlaceným brkem na ně shlížela dolů. V pokrčené levačce držela zlacenou knihu a z pravé ruky volně visela zlatá pouta.

„Jeremiáš!“ vydechl policista a ani se nedivil, že si vzpomněl na jméno proroka.

„Ano, Jeremiáš!“ přitakal kostelník tichým hlasem.

 

U vchodu do petřínských jeskyní stála čtveřice postav, tři muži a jedna žena. Vypadali jako z jiné doby, jeden z mužů držel pevně v rukách dřevěnou skříňku.

„Bylo to neuvěřitelné,“ líčil nadšeně Viribus.

„Jeremiáš přivázal Yomona svými zlatými pouty ke sloupu Nejsvětější trojice. Naplno se projevila Boží síla proti zlu. Blesky létaly na všechny strany! Kde v tu chvíli byla ta strašná 

a zdánlivě nepřemožitelná moc Zlého?“

Na otázku nepadla žádná odpověď.

„Potom jenom stačilo vzít schránu a Yomona do ní zpátky zavřít.“

Marila hltající každé slovo nadšeně přikývla. Viribus nezklamal. Vrátil jim skříňku, dokonce za pomoci velkého Jeremiáše. Tak náročné to bylo!

„Jděte dál a dokončete svůj úkol,“ řekl muž s těkavýma očima. Pohlédl na vysokého Sagira a povzbudivě přikývl.

„A nezapomeňte na to, že nikdy nejsme sami, ať je před námi jakkoliv velká překážka!“

Potom se otočil a odešel. Ani nepočkal, až trojice zmizí v hloubi jeskyně na své cestě tajnou branou do jiného času.

 

Druhý den ráno kostelník Hrůza prohlížel sochu proroka Jeremiáše. Odvážně stál na vysokých štaflích a pozorně zkoumal každý detail. Nemohl uvěřit, že se v noci ztratila. Vypadala naprosto neporušeně a stála na soklu jako odjakživa.

Nadporučík Rezek dole u lavice kroutil hlavou.

 „To vám byla opravdu zvláštní noc. Recepční v hotelu U kocoura nám volala, že nějací mladí vyplašení angláni viděli připoutanou hořící ženu hned tady vedle u sloupu na náměstí. Potom si sbalili a nechali se odvézt na letiště. Když jsme sem přijeli potřetí, vůbec nic jsme nenašli. 

Opravdu divná noc.“

Policista pohlédl vzhůru.

„Stejně by mě zajímalo, co se tu dělo,“ pokračoval. Pohlédl na protější sochu světce v kněžském obleku s koulí u nohou.

„Ty bys nám to mohl říct, kdybys byl co k čemu!“ řekl ironicky tím směrem.

Hrůza sledoval jeho pohled a poprvé od noci se zasmál.

„Ten vám to nepoví.“

Na tázavý policistův pohled dodal:

„Svatý Jan Nepomucký. Podle legendy zemřel právě pro to, že mlčel.“

Muž pod ním rezignovaně potřásl hlavou, mávl rukou, cosi zabrblal o flanďácích a šel pryč.

Pan Hrůza se znovu usmál a vrátil se ke sledování detailů sochy. Snad se jim nakonec celá noční událost jenom zdála a kolos se z tohoto místa ani nepohnul!

Náhle se zarazil. Namáhavě se sehnul a strnul. Povšimnul si, že řetěz spojující pouta ve světcově pravici je výrazně odřený a trochu okouřený. Chtěl přivolat zpátky policistu, aby mu to ukázal. Již se nadechl ke zvolání. Ale potom se hluboce zamyslel. Co by to přineslo dobrého? Zavrtěl hlavou, slezl ze štaflí a pohlédl vzhůru. Sádrově neživé Jeremiášovy oči na něj hleděly snad ještě více laskavě, než kdy jindy.

 

 







Zařazeno v kategorii Povídky





Počet komentářů na “Příběh z Malé Strany” - 1


    Eva   (27.6.2018 (19.15))

    Povídka malostranská v žánru scifi, anebo nové zpracování ďáblova pokušení? Asi z obojího něco. Závěr resp. rozřešení pana Hrůzy se mi líbí, vlastně se nic tak mimořádného nestalo:-))))



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička