Co bylo vlastně na začátku?


10. září 2018, autor Vlčice,



Stála jsem na peróně. Udýchaná, nešťastná, v ruce lístek. Vlak, ve kterém jsem měla sedět, si to právě šinul z nádraží. Beze mě. Nechápala jsem. Normálně chodím všude o dobrou půlhodinu dřív. Přes slzy v očích jsem zahlédla skupinu trampů. Vypadali divoce a mlsně na mě koukali.

 

„Slečno, nechcete se k nám přidat?“  zeptal se ten nejhezčí.

 

Utřela jsem slzičky a šla. Dodnes nechápu proč. Kde zůstala má opatrnost a nejistota? Odjela jsem s nimi, nevěděla kam a bylo mi to jedno. Snad kvůli kytaře ve špinavém, zeleném obalu, kvůli rukám, co ho drželi. Možná jarem. Slunce hřálo. Šlapali jsme po lesní cestě, horský potůček zpíval ledovou písničku o čistotě a kráse, smrky kolem měli na koncích větviček světle zelené chocholky a skály okolo cesty se tvářily neústupně. Motal se kolem mě úžasný chlap. Má romantická dušička se tetelila blahem. Věděl to. Byl na lovu. Já byla kořist. Proto si mě všimnul, měl na tyhle věci senzory.

 

Došli jsme k jakési polorozpadlé chatrči. Drsní muži shodili z ramen batohy, vyhrnuli si rukávy kostkovaných košil a začali shánět dřevo na oheň. Ženy chystaly jídlo. Pravěká dělba práce. Pak muži hrábli do strun. Byla jsem v sedmém nebi. Ve své naivitě jsem si nevšimla, že zatímco dívky udržují oheň, otevírají konzervy, mažou chleby, stelou spacáky, úkolem mužů je bavit se a čekat co jim ženy předloží k večeři. Já měla v batohu řízky, ten večer jsem byla neodolatelná! Nemusela jsem si hledat místo, kam složím hlavu. Můj rytíř, hned poté, co zblajznul řízky, vybojoval nejlepší, vlastně jedinou, postel ve srubu. Hrdě mi ji ukázal a tak samozřejmě, jako když Cyrano hází klobouk, hodil svůj spacák těsně vedle mého. V břiše mi podivně zakručelo, nebylo to z hladu. Byl to strach. On ho spatřil v mých očích. (Koukal mi do očí, ne na prsa. Jednalo se tedy o lásku.)

 

Odvedl mě k ohni a hrál jen pro mě. Byla jsem ztracená, popletená, polapená. Něžně hladil struny. Uvažovala jsem, co se stane, až položí kytaru a bude mít volné ruce. Čas přestal existovat. Jen oheň, hvězdy a my dva. Dokázala bych takhle sedět věky, jen tiše sedět a poslouchat. Najednou utichl. Možná si už nemohl vzpomenout na žádnou romantickou píseň, možná ho škrábalo v krku. Vstal, chvíli váhal a pak polil oheň pitnou vodou. Bylo to jistojistě plýtvání, ale hašení ohně počůráním se v tento okamžik jevilo krajně nevhodné. Vzal do jedné ruky opatrně kytaru, do druhé ještě opatrněji ruku mou. Odcházeli jsme jako milenci. Měsíc, přítel zamilovaných na mě povzbudivě mrkal.

 

Dál už to nebylo romantické, dál to bylo akční. Bránila jsem se. Naše první společná noc zůstala nenaplněná. Můj rytíř byl zklamán, frustrován a vyveden z míry. Všechny dámy přede mnou se chovaly jinak. Slunce se chystalo vstávat, když konečně vzdal útoky na mou nevinnost a mohli jsme, bok po boku, na chvíli usnout.

 

Vzbudila jsem se, kapalo mi na hlavu, pršelo. Muž vedle mě pravidelně oddechoval. Vypadal velký a nebezpečný,měla jsem se zvednout a odejít, navzdory dešti. Možná bych zabloudila v lese, jako Mařenka bez Jeníčka. Na mokré trávě sklouzla a zlámala si vaz.  Vše by bylo méně bolestivé, než budoucnost, jenže to jsem tehdy netušila. Stačilo potichu vyklouznout ze spacáku, stejně rozepnutého, sbalit svých pět švestek a zmizet. Já zůstala, dobře mi tak.

 

ON se probudil a přitáhl si mě k sobě. Přirozeně, majetnicky, jako bych mu patřila. Patřím mu pořád. Takhle romanticky začalo mé trápení. Polorozpadlý srub, zarostlý, urostlý zálesák, co mě vlastně neznásilnil, i když mohl. Krásně hrál, krásně zpíval, krásně mluvil, celý, celičký byl krásný. Já byla divná holka, co mu nedala. Ta, u které se to musí ještě zkusit, ta u které to bude stát za to.

 

Dodnes nevím, proč si mě vlastně všimnul. Přeskočila mezi námi jiskra a zažehla požár. Nepřehlédnutelný. Stali jsme se párem, navzdory té pokažené noci, nebo právě pro ni. Amor si mě konečně všimnul, napjal luk a trefil se plnou silou. Vyfasovala jsem růžové brýle zamilovanosti. Přes ně se to panečku kouká! Proč je ztrácíme? Když už nám je jednou ten nevycválaný spratek s plnou tornou šípů na zádech nasadí, proč nám je sundává? Proč je nemůžeme nosit pořád a všichni? Nejjasnější pohled na svět nabízejí na začátku vztahu. Já koukala, až mi oči přecházely.

 

Vlk mi ukazoval krásy přírody, nádherné rozhledy, panoramata. Stačilo k tomu horolezecké lano (možná ani horolezecké nebylo) a znalost dračí smyčky. (Byla to vůbec Dračí smyčka?) Škrábala jsem se nadšeně za ním a neznalost nahrazovala nadšením. Láska dává člověku křídla a z gruntu ho mění. Vždycky jsem obdivovala hrdiny westernových filmů. Krásní, neohrožení, divocí, stateční. Neznali strach, to se mi na nich líbilo nejvíc. S Vlkem jsem byla jako oni. Já strašpytel. Já, která chodila přírodou a životem po značených, bezpečných cestách.  Na přechodech vždy spořádaně čekala na zelenou, nebruslila na tenkém ledě a při obědě si nikdy nespletla solničku s cukřenkou. Přišla jsem na svět omylem, nedopatřením. Záleželo mi na tom, abych nezpůsobovala další problémy. Dařilo se mi to do té doby, než mi cestu zkřížil Vlk. Syndrom „Červené Karkulky “.

 

(ukázka z románu Vlčice)

 







Zařazeno v kategorii Postřehy, Povídky







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička