Trhačka zubů je více než jen dobrodružný příběh


11. září 2018, autor Eva,



"Nejlepší způsob, jak si nechat utéct život mezi prsty, je začínat ho neustále znovu," hlásá první věta románu Franze Oliviera Giesberta Trhačka zubů, kde na životním příběhu Francouzky Lucille Bradsockové zachycuje sto divokých let v historii lidstva. Vyprávění začíná v Normandii roku 1789, kdy mladou Lucile a její přítelkyni Agátu poslali na tajné místo do Paříže, aby je uchránili před řáděním lůzy během Velké francouzské revoluce. Rozběsněný "lid" nemilosrdně vyvražďoval šlechtu a movité lidi včetně jejich dětí a ani rodiče Agáty a Lucile neunikli strašlivému osudu.

 

 

V Paříži se v anonymitě vyučila zubařskému řemeslu u doktora Frochona a léčila a trhala zkažené zuby jak vůdcům revoluce, tak členům královské rodiny. Popisuje, jak revoluce postupně požrala své děti, jací revolucionáři byli ve skutečnosti, jaké vlastnosti jim byli (a jsou) neprávem přisuzovány, třebaže to byli pokrytci, zbabělci a psychopati bažící po moci – např. světec filosof a humanista Jean Jacques Rousseau hlásal ideály rovnosti a bratrství, ale svých pět dětí dal do sirotčince, kde žily v nelidských podmínkách. Či jak krutým způsobem se revoluční gardy zachovaly k potomku Ludvíka XVI. –  jako osmileté dítě ho zazdili do kobky, kde byl jen otvor na podávání jídla a vody, po půl roce ho z kobky vytáhli a poslali pod gilotinu včetně vše jeho příbuzných. A zavraždění Jean Paul Marata ve vaně Charlottou Corday byl v podstatě hrdinský čin, který zachránil mnoho lidských životů a lidstvo od dalšího utrpení.  V tom je nezanedbatelná a neopomenutelná hodnota celé knihy – kromě čtivého a dramatického vyprávění se dozvíme spoustu známých i méně známých faktů z historie, včetně odkazů na zdroje, z kterých autor čerpal.

 

V Caen se šokovaná Lucile stala nechtěným svědkem vraždy vikomta. Chátra jej uvláčela na ulici a poté si jej opékala na ohni. Když Lucile viděla, jak se jedna tlustá žena cpe jeho opečeným srdcem, spáchala svou první vraždu z pomsty, vraždu jako výkon spravedlnosti a ženu v davu nenápadně probodla.  Tak nastalo její poslání anděla hubitele.

 

I doktor Frochon se stal obětí revoluce a Lucile byla nucena prchnout z Paříže, než si přijdou i pro ni. Dostala se na otrokářskou loď Liberty a líčí, jak se tehdy obchodovalo s černochy. Američtí otrokáři z této lodi otroky "neodchytávali", ale kupovali od krále Agonglo z říše Dahome – dnešní Benin. Byli to lidé z nepřátelského kmene, král jich půlku prodal obchodníkům s otroky a druhou půlkou nakrmil svůj lid.

 

Během cesty přes oceán došlo mezi černochy ke vzpouře – pouštěli je na několik hodin projít se po palubě, přeci jen to bylo "zboží", které bylo potřeba dostat do Ameriky "neporušené" -, kterou se podařilo potlačit. Aby vůdcům vzpoury srazili hřebínek, vykastrovali je po vzoru muslimských otrokářů, kteří si takto zajišťovali, aby miliony otroků, které odtáhli z Afriky na Blízký a Střední Východ, je časem nepřečíslovali. Tento nevděčný úkol připadl Lucile. Arabsko-muslimský obchod s otroky trval až do 20. století, kdy v roce 1964 byli prodáni poslední černoši na Zanzibaru.

 

Lucile se na lodi Liberta zamilovala do krásného černého mladíka, kterého pojmenovala Apollon, v Americe jej vyhledala u jeho otrokáře a unesla. Utekli do města Nantucket, města zasvěceného kvakerům, náboženství, které neodsuzovalo ženy a černochy k domácím pracím, odmítalo hierarchii, kde si byli všichni rovni. Zde Lucile prožila s Apollonem nejkrásnější léta svého života. Ale tato love story skončila tragicky, otrokář "svůj majetek" vystopoval až do Nantucketu a Apollon cestou zpět do Virginie zemřel.

 

Lucile se pomstila všem, co měli se smrtí Apollona co do činění a uprchla do Francie. Zde už můžeme sledoval Napoleonův nástup k moci, jeho vítězství a prohry, vyhnanství na Elbu a Korsiku. U toho všeho nemohla Lucile chybět. Dlužno dodat, že autor knihy Olivier Giesbert líčí Napoleona poměrně přívětivě a pozitivně. Zřejmě proto, že je Francouz.

 

Z Francie se přesuneme opět do Ameriky a staneme se přímými pozorovateli války Sever proti Jihu. Tolik obdivovaný a uznávaný generál William T. Sherman je zde vykreslen jako nelida a surovec, který ničil vše živé a pustošil, co mu pod ruku přišlo. Příslušníci jeho armády prý měli vymknutá zápěstí, jak palicí dobíjeli ženy a děti, obyvatelům Jihu zrekvírovali plodiny a zvířata, takže za nimi zůstávaly jen hlad a bída.  Zničili mosty, telegraf, železnice, stroje na předení bavlny – všechno. Proto se jeho vítězné tažení nikterak neoslavovalo, nebylo co, jenom oznámili, že válka Sever proti Jihu skončila.

 

Během války se Lucile seznámila se svým dalším manželem, indiánem Kapkou rosy. I tento vztah skončil tragicky,  Kapku rosy zabili bílí vojáci během masakru v Sand Creeku. Přestože běloši s indiány uzavřeli mírové dohody, vyhlazovali indiánská tábořiště včetně žen a dětí.

 

Jestli je zde generál William T. Sherman vykreslen jako surovec, tak generál George Armstrong Custer je vylíčen jako čirá zrůda nejvyššího ražení. Stvůra, co zmasakrovala tisíce bizonů, aby indiáni neměli co jíst, netvor, co zmařil stovky lidských životů, nakonec padl u Little Big Hornu. Jak to bylo mezi Custerem a Lucile vám neprozradím, je to ta nejpodstatnější součást knihy, jisté však je, že USA nemohou být na své dějiny hrdé, to, co provedli indiánům, je stigma, které se nedá NIKDY odčinit. NIKDY!

 

A jak dopadla Lucile hledaná pro vraždy ve Státech i ve Francii? No přečtěte si to. Já to přečetla jedním dechem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička