Pavlína Brzáková: Kryštof Adéhádě

Jen mámy vědí, jak chutná noční únava a dojezd na prázdný plyn. Jen mámy vědí, jak ji popsat tak, že ji v tu chvíli na sobě cítíte. Lhostejno, jestli vám právě Pavlína Brzáková rozjitřila vzpomínky, nebo jestli jste muž. Já věřím, že takhle bravurně napsaná kniha dokáže fyzicky vyvolat to, co tu je popsáno, i muži. Najednou tu je dítě, které je jiné a které tak snadno spadne do šuplíku „nezvladatelné“.

„Když porodím Kryštofa (mám štěstí, jde to docela lehce), už čtyři hodiny poté sedím u počítače, abych dokončila nezbytnosti. Je to úchylná situace, která vytváří zhoubné podhoubí. Podhoubí roste a sílí. Kryštof v něm kmitá a utíká z něj, protože mateřství je hluboká tůň plná ticha, a já nejsem tou hlubinou… Nejsem tůň plná ticha, jsem temná sluj strachů, stísněnosti a boje. Jsem neúrodná půda, a tak Kryštof musí vyplout na moře své mysli jako osamělý námořník. Pluje na loďce z listu nepopsaného papíru a naučí se kousat si nehty na nohou dřív, než mu je někdo ostříhal. Když si to uvědomím, je už pozdě.“

O cestě do neznáma…

Jo, jsem špatná máma… bodejť by ne, vždyť žiju v pekle, které nezvládám. Odsudky okolí jsou na denním pořádku, jsem už ve stavu, kdy se mi nechce ani s dítětem ven, protože je to nezvladatelné… tak to je denní realita matek dětí s ADHD. Místo dítěte mají doma hádě, které žije ve svém vlastním, neproniknutelném světě, do kterého autorka citlivě proniká zásluhou své intuice, analyzováním svých vlastních chyb a neskonalého talentu to všechno dát dohromady tak, že o špetku může být únava menší.

A o cestě do neznáma

A jednoho dne máte všeho dost a navzdory všem se vydáte do zcela cizí země, do Kosova, kde by asi prvoplánově nikdo nehledal lepší živobytí. Paradoxně tam autorka s rodinou nachází lepší zázemí pro syna i dceru a zvyká si na život, který popisuje tak sugestivně, i s tím vším čmoudem z továren, kvůli kterému se tam nedá plnohodnotně žít, že se choulíte v podzimních sychravých dnech s ní. A vybíháte z domu ulicí pro pečivo, abyste s ní večer ulehli znovu do postele po dalším únavném dni. Nebo už nejsou tak únavné?

Kdy se to láme? Tak nenápadně, tak lehce, že si to uvědomíte až poté.

Ten okamžik, kdy začne být únavy méně, kdy začne prosvítat naděje, kdy pocítíte i podporu okolí. Kdy zapadnete do života konečně jako trošku opilovaný dílek společnosti. Kdy se můžete vyspat. Kdy můžete vydechnout.

Pavlína Brzáková je bravurní spisovatelka, což dokázala ve všech svých dílech o sibiřské kultuře, můj zamilovaný Dědeček Oge je nepřekonatelný, i díla, která psala ve spolupráci s Jaroslavem Duškem, její cit a talent pro prožívání okamžiku, pro intuitivní i čistě rozumové úvahy nad nimi, mi tím dávají snad i odpověď na otázku, proč zrovna ona má takové dítě. Protože právě proto.

Do jejího ticha přišel Kryštof. A mnoho vzal. A mnoho dal. A to jsme stále na počátku jejich společného příběhu. A takových maminek je… tím víc, že spoustu těch okamžiků prožívají i maminky všech ostatních dětí. Je toho tolik náročného z mateřství, co je nám všem společné – a je dobré si přečíst knihu, díky které zjistíte, že dítě je právě tak silné, jak silná je jeho matka.

Rodina je právě tak silná, jak silný je její nejsilnější člen.

A víte co? Nejsilnější je možná právě ten, do kterého byste to nikdy neřekli, ten, který dělá silné vás, milé maminky (i tatínkové)…

O autorce:

Pavlína Brzáková vystudovala etnologii a  zabývá se studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala série pohádek s těmito motivy, prodchnuté moudrostí šibiřských šamanů, mytologie, romány (Dědeček Oge, Dva světy, Stíny na kupecké stezce), z nichž některé jsou namluveny Jaroslavem Duškem v audioverzi doprovázené didgeridoo podkresem Ondřeje Smeykala. Naopak ona sepsala knihy s ním, Ze mě a Tvarytmy. Její obrovské množství knih je cennou sbírkou mytologie a výpovědí sibiřské moudrosti a kultur. Působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2018, www.eminent.cz, www.adhdkrystof.cz