Možná již poslední noc

Větře, nepřeháněj to s obracením stránek,
ještě je hodně kapitol, které musím dočíst, abych mohla silna projít krajinou.
Zazpívám si s tebou jen když mě zase budeš chvíli nést
a ustaneš až zašeptám, že se mi chvějí slzy v očích.

Jsem tvá víla z dětství.

Dej mi sílu motat si zas tebou hlavu, být na chvíli ošlehaná červení.
Zbledly mi tváře za tu dobu co jsem rostla,
a přilnula jsem k jiným věcem,

třeba když mi někdo řekne, že by mě mohl míti rád
– je to tak krásné, když vyvstane husí kůže
a čelo si zamotá myšlenky podle svých představ…

Větře, dej mi čas se orientovat v mezerách mého života.
Jednou ti zase pošlu slib a héliový balonek,
"Jsem opět o kus dál a mám se dobře."

Ale teď mi ještě dovol se vznášet, číst a doufat, že mě ani ty nemůžeš zlomit.
Tvé pokušení bývá krásné a já jsem tak trochu můra s otěží na křídlech,
co zalekla se života

bez tebe i s tebou.