(Revoluční rok) 1863 / Příčina a následek / 1


20. ledna 2019, autor Rebejah,



„Dobré ráno, tetičko!“ zavolám přes rameno na ženu, když uslyším kroky. Bydlíme v domě sami, nikdo jiný to být nemůže. Žena mě objímá zezadu, políbí mě na líci a pozdravení mi opětuje.

„Jak dlouho jsi vzhůru?“ ptá se.

Krčím rameny: „Tak hodinu… Uvařil jsem kaši, stojí na stole. Měla by být ještě teplá. Nabereš i mně?“

„Měl bys víc spát, chlapče,“ poznamenává a podle zvuků usuzuji, že opravdu nabírá jídlo nám oběma.

„Vždyť jsem šel brzo spát,“ namítám. „Jen vstát jsem musel dřív. Potřeboval jsem dokončit ten obraz.“

„Zase ta dívka?“ ptá se. Přikyvuji. Přecházím k ní, usedám a pouštím se do jídla. Teta si dělá čaj, ale ten odmítám.

„Měl jsem o ní sen, inspiroval mne,“ svěřuji se. „Vím, že ji maluji často, ale co na tom? Aspoň si ji může koupit víc lidí, kterým se líbí.“ Pochopitelně mám na mysli obraz vytvořený mou milující rukou, a nikoliv jeho předlohu.

„Takže půjdeš na trh?“ ptá se teta. „Vezmi si na sebe něco teplého, ještě je tam zima.“

Neodpovídám a věnuji se kaši. Když dojím, beru dva své kabáty. „A který?“ ptám se. Jeden má béžovou barvu, druhý je tmavě šedý až do černa.

„Ten temný,“ odpovídá. „Mimochodem ti říkám už několik měsíců, abys ten druhý prodal! K čemu mít dva kabáty?“

„Když bude tuhá zima, mám o vrstvu víc, abych si ji mohl obléknout,“ směju se.

„Prosím tě,“ bručí ona. „Kdy tady byla naposled tuhá zima? Ani já se nepamatuji, natož teprve ty.“

Oblékám kabát a pod paže si naberu svá díla. „Jenomže já prodávám obrazy, tetičko!“

„Taky by ti neuškodilo, kdybys jednou prodal něco jiného, aspoň se tolik nenadřeš,“ vede si svou.

„Pro mě to není dřina, nýbrž zábava,“ odporuji. Nechám se od ní políbit na čelo.

Jindy chodí teta se mnou a prodává víno, které pomáhá vyrobit z hroznů své známé. Poslední týden byla ale nějaká nachlazená a nechci, aby se přepínala. Pořád mi opakuje, že si mám vzít trakař a obrazy složit na něj, abych měl volné ruce, ale k čemu to? Nikdo mě nepřepadne. Na mých obrazech není nic cenného, jen obyčejná barva na obyčejném plátně, neobsahují ani žádný tajný vzkaz, jak to dělají jiní malíři. Já maluji pro radost. A většinou ji.

Je to Ona s velkým O. Moje múza. Někdy ji tajně sleduji, aby o tom nevěděla, krčím se v houští, zatímco sedí na lavičce v parku. Ovšem nesmí být nablízku její otec. Ten by mi dal. Navíc by jako voják určitě vytušil, že se v křoví někdo skrývá. Takže většinou maluji po paměti. Znám do detailů její obličej i tělo, a to jsem ji přitom jakživ neviděl v rouše Evině.

Myšlenky na ni vyvolávají na mé tváři úsměv. Jak rád bych ji sevřel v náručí! Sleduji ji tajně vlastně tak dlouho a často, že už ani nevím, kde a kdy jsem ji viděl poprvé. Vím ale, že se mi líbí od prvního okamžiku. Je krásná, i její jméno zní libozvučně.

Clara.

Jenomže copak může obyčejný měšťan chodit za dcerou důstojníka královy gardy? Nemůže, a to je můj problém. Klidně bych se sám do gardy přihlásil, kdybych měl záruku, že potom, jako voják, bych s ní mohl být.

Ke vší smůle jsem navíc o dobrých pět let mladší než ona.

Na volném rohu náměstí u zdi jakési staré budovy rozprostírám na chodník deku, usazuji se zde a rozkládám kolem sebe svá díla. Pak vážu plátno do rámu, chystám barvy a jemnými tahy načrtnu tržiště kolem sebe. Zatím se ke mně nikdo nehrne, a tak mohu malovat. Když obraz dokončím ještě zde, budu mít aspoň o jeden kus zboží na prodej navíc. Ani jeden ze svých obrazů si nenechávám, protože si říkám, že mohu kdykoliv namalovat další.

Prodám dva obrazy lesa za městem a dostávám za každý požadovaných třicet stříbrňáků. I když se to někomu může zdát jako vysoká cena, já musím z něčeho žít, ke všemu teď živím i svou tetu. Doba je zlá. Veškeré zboží je drahé, takže chcete-li přežít a najíst se, musíte taky zvednout cenu za vlastní výrobky. Král vášnivě obchoduje s orientálními zeměmi, takže k nám proudí hedvábí i jiná exotika z východu. Ještě před několika lety si je nikdo nemohl dovolit, jen nejvyšší šlechta, tak byly drahé. Zvedly se tedy ceny a nenápadně snížily daně. Těch pár stříbrňáků hodně změnilo. Hedvábí si dnes můžeme dovolit dokonce i my, i když pravda nepatříme ke spodině společnosti.

Během hodiny tedy prodávám dva obrazy. Jenomže pak už ke mně nikdo nezavítá! Sedím na dece a jsem čím dál více zklamaný. Nedaří se mi pochopitelně vždycky, ale pokaždé prodám alespoň pět obrazů. Tak mizerný den mám poprvé.

Pojím oběd a dopiju první lahvici vody. Naštěstí mám ještě dvě. Je vidět, že se mi daří aspoň v něčem, protože obraz trhu mám skoro dokončený. Znenadání koutkem oka zaregistruji Claru. Netušil jsem, že tu bude. Musím se usmát, ale povoluji si pouze sotva viditelné zvednutí kotků úst. Nemůžu se zubit na celé náměstí. Onen úsměv mi rychle mizí z tváře, když si s děsem v srdci uvědomím, že dívka míří ke mně.

Zastavuje se nade mnou a prohlíží si obrazy. Já si zase prohlížím ji. Uvažuji, jestli je tu s otcem. Jestli ano, nikde ho tu nevidím. Jednu mou (zřejmě notně šílenější až sebevražednější) část mě napadá, že by to byla vhodná příležitost vyznat jí své city. Ta druhá by té první nejraději vrazila pár facek.

Proč jen si dnes nevzala klobouk? V duchu zasténám. V temně rezavých kadeřích jí utkvívají poslední sněhové vločky. Napadá mne, že tento obraz budu mít před očima pěkně dlouho.

„Kolik stojí tenhle portrét?“ ptá se dívka.

„Co?“ vyhrknu a sjedu očima ke dvěma čerstvým oříškům, které jako by místo nich měla ona. „Ach, ten obraz… Cla – ehm, Dáma s paraplíčkem…“ To je pracovní název mého obrazu. Ve skutečnosti se jmenuje Clara s paraplíčkem a já se málem podřekl. Koušu se do rtu a zajíkavě pokračuji: „Ehm… třicet stříbrných, ma… mademoiselle…“

„Mám tu jen dvacet,“ říká. A zaloví ve váčku, který jí visí u suknice.

Krčím rameny. „Obraz stojí třicet,“ opakuji. V obchodě jsem neústupný a nemohu ani Claře slevit, jakkoliv bych si to přál. Kam bychom pak přišli. Mezitím se k dívce přidává její otec.

„Papá, podívej,“ rozplývá se ona. „Ten obraz vypadá úplně jako já! Je to neuvěřitelné, je mnohem hezčí než ta patlanice, kterou ze sebe dostal ten dvorní malíř, jemuž jsi přikázal, aby mě namaloval! Já ten obraz chci!“

Muž se na mě přísně zadívá a zpraží mě, proč nechci jeho dceři portrét prodat. Uvědomuji si, že mi ve směsici překvapení a šoku spadla čelist, a rychle ústa zase zavírám. Tvrdošíjně opakuji, že obraz stojí třicet stříbrných.

„Tak podívej, ty jedna třicítko,“ ozývá se Clara hrdě. „Můj otec je plukovník, bojoval u Waterloo proti Bonapartovi!“

„To je sice hezké,“ odtuším, „jenomže obraz…“

„Stojí třicet, to už jsme slyšeli,“ zavrčí muž. Na sobě má uniformu, ve které vypadá opravdu hrozivě a u kohokoli jiného by možná vzbudil respekt. Já měl ovšem s autoritami vždycky trochu potíže. Teď plukovník hází na deku třicet stříbrných. „Nic by se ti nestalo, spratku, kdybys slevil pitomých deset stříbrňáků, zejména mé dceři,“ cedí skrz zaťaté zuby. „Ty Claru špehuješ? Proč se jí ten obraz tak podobá, mluv!“

„Špehovat vaši dceru? Nikdy,“ zalžu honem. Musím si žvýkat vnitřní stranu tváře, abych nepromluvil, protože jeho pronikavý pohled má na mě velice pravdomluvné účinky.

„Nevěřím ti,“ zasyčí voják. Mluví trochu zvláštně, protože mu v ústech chybí tři zuby. Jeho vlasy jsou víceméně prošedivělé a je trochu při těle. „Radši mou holčičku ochudíš o obraz, než by sis sám trochu utáhl opasek, ale mé dcerce udělal radost!“

Zničehonic se mu v ruce zjeví pistole, která míří přímo do mého obličeje. Prst se chvěje na její spoušti. Jsem určitě bledý jako stěna a srdce cítím až v krku. Ani Clara se neodváží nic udělat, nebo možná nechce, těžko říct. Pak muž skloní zbraň a několika výstřely vpálí projektily do mých obrazů. Ani jediný nezůstane ušetřen.

„Ne!“ vydechuji.

Clara tahá otce za ruku. „Papá, určitě to byla jen náhoda, že se mi ten obraz podobá, prosím, už ho nech!“ Nepodívá se na mě, takže mohu jen hádat, zda ví o tom, že jsem plukovníkovi lhal, nebo zda opravdu naivně věří oné mé lži.

Plukovník sám neřekne ani slovo, vrhne po mě nenávistný pohled, ukrývá pistoli a odchází. Dívám se za nimi, pak sklopím pohled ke zničeným obrazům. Tyhle už rozhodně nikdo nekoupí.

„Aby vám, pane plukovníku, ten opasek náhodou nepraskl!“ zavolám za mužem. Je mi srdečně jedno, jestli mě slyší nebo ne, ale patrně mne nezaslechl, protože se nepřiřítí zpátky a nevyhrožuje mi znova pistolí. Kdo ví, do čeho by mi kulku vpálil tentokrát.







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování





Počet komentářů na “(Revoluční rok) 1863 / Příčina a následek / 1” - 3


    Eva   (7.2.2019 (20.06))

    To se moc dobře četlo, jsem zvědava, jak to s nimi dopadne. Upřímně řečeno, taky se mi zdá podivné, že by neslevil za obraz dívce, do které je zamilovaný, nedává to logiku.


    Eva   (7.2.2019 (20.08))

    Nemůže, a to je můj problém - bych napsala bez čárky, chápu to ve významu slučovacím.


    Rebejah   (7.2.2019 (20.25))

    Eva: Já si myslím, že tam čárka má být... Ale je to jen můj názor... Jinak děkuji, snad se ti bude příběh i nadále líbit, pokud budeš pokračovat:)



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička