Můj tulipánový sen


26. ledna 2019, autor Václav Kovalčík,



Ocitám se ve škole, skleslý a s osudem smířený, sedím sám v lavici, neboť nastal konec školního roku, zároveň poslední okamžik na této škole, kterou nejen z důvodu propadnutí z matematiky opouštím, ale na základě vlastních výčitek. Jako první dostávám své vysvědčení, loučím se a odcházím. 

 

Ze školy a cestou jdu pomalou chůzí smutným až nostalgickým tempem, všechno kvete a zelená se, dokonce na konci června vidím z autobusové zastávky výhled na žluté tulipány. 

 

Nejednou spatřím, jak ke mně spěchá průvod spolužáků a spolužaček v čele s blonďatou třídní, která vždycky toužila, abych měl vyznamenání, aby se se mnou rozloučili. Vyměňujeme si pár hezkých slov, jenže autobus přijíždí, musím do něj nastoupit, abych opustil navždy kraj žlutých tulipánů, které kvetou na konci června v den mého vysvědčení. 

 

Zjišťuji, že mí rodiče získali malý statek, vcházím tedy do něj, v tu chvíli mě přivítal zelený leguán, jenž vycházel ze slepičího kurníku, chtěl jsem si jej rukou pohladit, ale on cupital sem a tam rovnou do interiéru za mými rodiči. Všude skvělá nálada, a my s bratrem naplánovali dobrodružný výlet na haldu, kde byl připravený stan.

 

Jakmile jsme přišli k našemu koženému příbytku, tak jsme slyšeli nějaké výstřely. To byli nejspíš haldoví myslivci, kteří střežili tuto zakázanou zónu.

 

My zanechali stan, alespoň jej zamaskovali, rozprchli se co nejdál každý zvlášť.

 

Já se ocitl na jednom malebném moderním mostě, nad nímž si mraky pohrávaly se sluncem. Z nebeských výšin se ozvalo: "Tak kde opět budeš studovat po letních prázdninách?"







Zařazeno v kategorii Povídky







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička