Fabiel – Anděl ochránce


1. října 2019, autor Danny J,



 

 

 

 

Kapitola 4

 

 

 

Naše rozhodnutí nemusí být vždy správná.

 

 

Druhý den se u dveří domu Juana Lorcy objevil úředník z banky. Vůz zastavil u plotu. Juan Lorca byl zrovna venku, když si všiml muže v obleku a se žlutou kravatou. Podle knírku pod nosem věděl, že to jen pan Hughéz.

 

„Řekl jsem, že zítra zajdu do banky, pane Hughézi,“ ozval se Juan Lorca a vyrazil přivítat muže z banky.

„Rozhodnutí ředitele banky mě přinutilo sem přijet,“ řekl.

„Myslel jsem…“

„…pan Rodrigo se rozhodl jinak.“

„A jak, mohu-li vědět?“

„Jeho rozhodnutí nelze změnit.“

„Řekněte mi, co chcete udělat?“

„Zabavíme vám…“

„…pane Hughézi! To přece nechcete udělat! Kam půjdeme?“

„Zabavíme vám jenom část majetku,“ dodal.

 

V tu chvíli si Juan Lorca oddychl.

 

„Váš traktor, bude vhodnou náhradou za splátky, které dlužíte!“

„Cože?!“

„Pan Rodrigo zná místní poměry a je si zcela jistý, že během dvou měsíců váš dluh naroste, proto se rozhodl, zabavit vám traktor, abychom pokryly váš celý dluh…“

„…je to moje živobytí! Čím budu jezdit na pole?“

„Máte dvě silné krávy,“ odvětil Hughéz a vyrazil ke stodole, před kterou byl zaparkovaný malý traktor.

 

S ním vyrazil i muž, který přišel s ním.

 

„Proto přišel s vámi?“ zeptal se Juan Lorca a ukázal na muže v hnědém kabátu.

 

Pan Hughéz jen kývl hlavou.

 

 

* * *

 

Muži dorazili k traktoru.

 

„Dejte mi ještě dva dny a něco vymyslím,“ požádal Juan Lorca bankovního úředníka.

„Nemohu jinak,“ odmítl a pak se podíval na urostlého muže v hnědém kabátu. „Pan Fardesi.“

 

Pan Hughéz byl neoblomný a užíval si moc, kterou teď měl. V tu chvíli se cítil nedotknutelný.

 

S tím se musí něco udělat, pomyslel jsem si a vyvolal bankovnímu úředníkovi halucinaci.

 

„Co to bylo?“ vyhrkl Hughéz najednou.

„Co?“ podivil se Juan Lorca.

„Tady kolem mravenci, krysy!“ vyhrkl a udělal několik kroků do strany.

 

Pan Fardes nastoupil do traktoru a chtěl s ním odjet, ale motor mlčel.

 

„Jak to že nestartuje?!“ ozval se směrem k jeho majiteli.

 

Juan Lorca jen pokrčil rameny.

 

„Proč jsou tady všude krysy?!“ vyhrkl Hughéz a začal kolem sebe kopat.

 

Jak Fardes tak i Juan Lorca si všimli jeho podivného chování.

 

„Pane Hughézi, jste v pořádku?“ zeptal se Fardes.

„Co se děje?“ přidal se i Juan Lorca.

„Ať to přestane!“ křičel Hughéz a snažil se utéct krysám, kterého pronásledovaly. „Zbavte mně těch krys!“

 

Nikdo však žádné krysy neviděl.

 

„Žádné krysy tu nejsou, pane,“ ozval se Fardes.

„Lžete! Všichni lžete!“ vykřikl a rozeběhl se k autu.

 

Tam halucinace přestaly.

 

„Nic nevidím. Žádné krysy ani mravenci tu nejsou,“ promluvil znovu bankovní úředník.

 

V tuto chvíli ho nikdo neslyšel, protože pan Fardes se snažil nastartovat traktor. Marně. Motor stále mlčel.

 

„Je to divné. Traktor normálně jezdí,“ řekl Juan Lorca a pokrčil rameny.

 

O této závadě opravdu nevěděl. Neměl tušení, že za tím stojím já.

 

„Dnes vám traktor neodvezeme,“ odsekl Fardes a seskočil ze stroje.

„Je to největší pomocník na tomto hospodářství,“ poznamenal Lorca.

„Já jsem jen vykonavatel. Sám mám rodinu a vím, jak je těžké v této době jí uživit. Země je v krizi, i když pány nahoře to zřejmě nezajímá.“

„Řekněte panu Hughézovi, že to splatím.“

„Já vám věřím, že se budete snažit, ale lidé z banky…“

„…jsou vtělené zlo!“ vyhrkla Arieta, která procházela kolem.

„Co jsi to řekla?!“ udivil se její otec.

 

Arieta však neodpověděla. Pokračovala dál ke stodole, kde bylo zvířectvo zdejšího hospodářství.

 

„Zvláštní dívka,“ pronesl Fardes a vyrazil za panem Hughézem.

 

Ten stál u auta a čekal, až pan Fardes přijde.

 

„Jak to že jste nepřijel s tím traktorem?“ zeptal se Hughéz.

„Nešel nastartovat,“ odvětil.

„Zítra přijedeme znovu!“ vykřikl bankovní úředník, aby ho pan Lorca slyšel a pak nastoupil do vozu.

 

Pan Fardes se usadil za volant a nastartoval vůz. Znovu se objevil dým. Vůz se rozjel a za občasného odfukování pokračoval po cestě směrem k vesnici.

 

* * *

 

Sotva vůz odjel, vyrazil Juan Lorca za svou dcerou.

 

„Co to mělo znamenat, Arieto?!“ vyhrkl na ni.

„V bankách je spousta zlých lidí. Tváří se, že nám chtějí pomoci, ale pak když přijde okamžik, kdyby nám mohli pomoci, obrátí se k nám zády,“ odvětila Arieta.

„Nesmíš vést takové řeči.“

„Proč?“

„Nesluší se, aby dívka tvého věku vedla takové urážlivé řeči.“

„Už je mi sedmnáct otče.“

„Ano, já vím.“

„Bude ze mě žena a o svém životě budu rozhodovat sama.“

„Proč mi to říkáš?“

„Věřím, že shůry přišla pomoc, a jestliže budu následovat svou víru, má rozhodnutí budou správná.“

„Víš, Arieto. I když si myslíš, že tvá rozhodnutí budou správná, může se pak ukázat, že nejsou. Život je zkušenost, ve které se neustále učíš. Každý je občas přesvědčen o své pravdě. O tom, že jeho rady jsou dobré nebo rozhodnutí je správné. Někdy jsme o tom tak silně přesvědčeni, že neslyšíme rady druhých, ani těch, kteří bdí neustále nad námi,“ řekl a ukázal směrem k nebi.

„Já věřím, že andělé povedou mé kroky ke správnému rozhodnutí.“

„Jestliže jim budeš naslouchat, tak ano.“

„Mluvíš tak rozumně, otče. Divím se, že jsi neslyšel mé prosby, abychom naší krávu ušetřili.

„Byl to strach, který se dostal do mého srdce. Ztratil jsem víru, že dokážeme splatit dluh bance. Hledal jsem řešení, které by nám mohlo pomoci.“

„Rozumím ti,“ kývla a pousmála se.

 

Udělala krok vpřed a pak se zastavila. Otočila se ke svému otci a zopakovala jeho vlastní slova: „Každý je občas přesvědčen o své pravdě. O tom, že jeho rady jsou dobré nebo rozhodnutí je správné. Někdy jsme o tom tak silně přesvědčeni, že neslyšíme rady druhých…“

 

Otec jen pokynul hlavou.

 

Jsi tak rozumné a vnímavé děvče, pomyslel si a sledoval, jak její postava mizí v otevřených dveřích stodoly.

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 5

 

 

 

Setkání s Arietou.

 

 

Několik minut před půlnocí jsem zaregistroval cizí energii. Negativní a přerušovanou.

 

A já myslel, že jste pochopili, že zde není místo pro vás, pronesl jsem.

 

Byla to jen otázka času, kdy se neznámý démon objeví.

 

Vsss!

 

Stalo se. Za dlouhého syčení se v rohu místnosti, kde spaly dívky, Maria a Arieta, objevil Gwydr – Skelný démon. Působivá zeleně fosforeskující silueta připomínající lidské tělo s hadí hlavou se blížila k ležícím dívkám. Měl jsem pocit, že mě snad nevidí, ale viděl mě. Nezajímal se. Nebál se. Byl si jistý, že ho fosforeskující aura přede mnou ochrání.

 

Tato rodina je pod mojí ochranou, démone!

 

Gwydr však pokračoval dál, jako bych nic neříkal. Musel jsem zasáhnout. Vytvořil jsem kolem sebe stříbrný kruh a tři symboly uvnitř se spojily. Stříbrný trojúhelník se protáhl až k místu, kde byl démon. Roztříštil prostor na tisíce kousků a pohltil do sebe Skelného démona.

 

Grrr!

 

Gwydr byl uvězněný uvnitř a v první chvíli se zdálo, že nemá sebemenší šanci se z této moci vymanit.

 

„Nevíš, proti čemu stojíš, andělíčku!“ zařval a jeho fosforeskující silueta rozlomila stříbrný trojúhelník jako nic.

 

Jak je to možné?

 

Ve stříbrném kruhu se vytvořil další kruh a na čtyřech místech se objevily oranžové znaky. Zvedl jsem ruce nad sebe a znaky se protnuly ve stejném místě, kde jsem měl ruku. V mé ruce se objevil velký zlatý meč, který jsem sevřel oběma rukama a namířil jím proti démonovi.

 

„Anděl versus démon. Jak poetické!“ zasyčel a vyrazil proti mně.

 

Jeho pravá ruka se proměnila v oštěp s bílým širokým ostřím. Vznášel se nad zemí. Usmíval se. Viděl jsem jeho rozeklaný jazyk. Z předních zubů mu tekla rudá tekutina, která připomínala krev. Jeho zelené tělo se vlnilo a postupovalo blíž ke mně.

 

Jsem připraven!

 

„Řekl Anděl a jeho tělo se proměnilo v prach!“ poznamenal Gwydr.

 

Démon se chystal zaútočit, když jsem svým mečem srazil jeho oštěp k zemi.

 

Křup!

 

Široké ostří se rozlomilo vejpůl a dopadlo na zem. Okamžitě se proměnilo v prach.

 

Chrr!

 

Gwydr zachroptěl a vyrazil do útoku. Jeho levá paže se změnila v obří sekeru. Z té druhé paže zůstal jen lehce pohyblivý pahýl.

 

„Zničím tě!“ zasyčel démon a rozmáchl se proti mně.

 

Jeho první pokus skončil neúspěšně. Promáchl. Rýhované tělo sekery se prohnalo kolem mě. Oplatil jsem mu útok svým mečem, který jen těsně minul jeho levé rameno. Mrštně se přesunul na druhou stranu a pokusil se mě znovu zasáhnout. Včas jsem se zakryl křídly. Ozval se dunivý zvuk.

 

Dum!

 

Jeho sekera narazila na můj štít vytvořený křídly. Démon se rozzuřil a snažil se můj štít prorazit. Samozřejmě, že se mu to nepodařilo. Po několika pokusech to vzdal. Přesunul se do druhého rohu místnosti a vyčkával, co udělám.

 

„Dostanu tě!“ zavrčel.

 

Zrušil jsem svůj štít a ve chvíli, kdy se na mě znovu vrhnul, jsem svým mečem rozťal jeho tělo napůl. Zasyčel a v mžiku se rozplynul v prach.

 

Tvá přítomnost zde byla nežádoucí, pronesl jsem a zrušil stříbrný kruh kolem svého těla.

 

Zlatý meč v tu chvíli zmizel. Půlnoc právě odbyla.

 

 

* * *

 

Když bylo po všem, jako by úderem půlnoci, se jedna z dívek probudila.

 

„Kdo jsi?“ zeptala se.

 

Byla to Arieta.

 

Kdo myslíš, že jsem?

 

„Jsi Anděl,“ odvětila. „Jak to, že tě vidím?“

 

Je to jen silueta.

 

„Ale vidím tě,“ dodala nadšeně.

 

Rychle se posadila. Pes Don seděl u postele a díval se také na mou siluetu.

 

„Proč jsi přišel?“ zeptala se a netrpělivě očekávala mojí odpověď.

 

Jsem Anděl ochránce, Fabiel, představil jsem se.

 

„Já…jsem…Arieta,“ představila se, ale pak vzápětí dodala. „Ale ty víš, kdo jsem, že?“

 

Ovšem.

 

„Jak to že slyším tvůj hlas, ale nemluvíš? Nemáš ústa.“

 

Mé myšlenky se spojily s těmi tvými.

 

„Když ty jsi anděl, kdo byl ten druhý?“ zeptala se.

 

Viděla jsi ho?

 

„Ano. Vypadal jako obří had. Chtěl tě zabít. Bojovali jste, že? Co tu chtěl?“

 

Nevím, co chtěl, ale rozhodně jsem mu nechtěl dovolit, aby vám ublížil.

 

„Myslela jsem, že andělé vědí všechno.“

 

Odkud to víš?

 

„Náš farář Dalgado to říkal. Znáš ho?“

 

Ještě jsem neměl tu čest.

 

„On říkal, že tento kraj kdysi zamořili démoni. Vtělili se do lidí. Nepoznám to, zřejmě se přetvařuji. Je toho spoustu čemu nerozumím, ale když jsem uviděla dneska tebe a toho…co to bylo?“

 

To byl Gwydr – Skelný démon.

 

„To je neuvěřitelný. Víš, můj otec…“

 

V tu chvíli jsem jí zastavil.

 

Byl bych rád, kdybys o mě pomlčela.

 

„To je škoda, byl by nadšený, kdyby věděl, že ten zázrak s naší krávou byla tvoje práce,“ pronesla.

 

Domnívá se?

 

„Ale když si zabil toho Skelného démona, možná už o tobě jiní vědí,“ poznamenala chytře.

 

Je jisté, že o mně démoni vědí, ale lidé o mně nevědí a bude jen dobře, když se zatím nic nedozví.

 

„Takže je to pravda, co říkal farář Dalgado?“

 

Co říkal?

 

„Že lidé by svůj dar hovořit s anděly zneužili.“

 

To si myslíš?

 

„Lidé, kteří mají dobré srdce, by to nezneužili. Bohužel žije mezi námi mnoho lidí, kteří má srdce plné zlé krve. Vidí jen sebe, své potřeby, chtějí se mít dobře, i za cenu, že ublíží jiným lidem.“

 

Jsi mladá a víš toho tolik o lidech.

 

„Farář Dalgado říkal, že někteří lidí musí být posedlí démony. Jinak si nedovede vysvětlit, proč se lidé k sobě tak chovají.“

 

Zvláštní ten řeholník Dalgado, možná bych se mu měl zjevit.

 

„Mám ráda tuhle zemi, ale vím, že v minulosti církevní hodnostáři způsobili hodně příkoří, násilí a zabíjení. Hodně zla přinesla inkvizice. A to ve jménu boha, přičemž to bylo hlavně pro vlastní blaho a upevnění své moci. Ale taková byla historie. Columbus. Conquistadoři, dobývání jiných zemí a jiné války pod symbolem kříže. To všechno jsme se učili ve škole.“

 

Svět se stále mění a lidé v něm. Někteří se ze svých chyb poučili a někteří k tomu dojdou časem. Všechno má svůj čas.

 

„Snažíš se vidět v lidech jen to dobré.“

 

Vidím dobré i zlé, ale nejsem tu proto, abych je soudil. Jejich vlastní rozhodnutí může přinést mnoho dobrého, ale samozřejmě i mnoho zlého. Je to zkušenost. Ponaučení, kterým si musí projít všichni.

 

„Opravdu?“

 

Samozřejmě.

 

„Vidíš ve mně zlo?“

 

Zvláštní otázka.

 

„Je to prosté. Jsem hodná nebo zlá?“

 

Už jsem říkal, že tu nejsem proto, abych soudil. Týká se to i tebe.

 

„A nemohl bys udělat výjimku, prosím,“ žadonila Arieta.

 

Nemohl.

 

„To je škoda. Chtěla jsem vědět, jaká jsem.“

 

To je otázka pro tebe. Jaká jsi.

 

„Jak to mám poznat?“ zeptala se a doufala, že jí poradím.

 

Mohu ti jen říct, že tvá duše je čistá, prozradil jsem a namířil si to k oknu.

 

„Už chceš odletět?“

 

Už je čas se rozloučit. Teď si lehneš do postele a usneš spánkem spravedlivým.

 

„Uvidíme se ještě někdy?“

 

Byl to jen sen, pošeptal jsem.

 

A když se Arieta položila do postele a zavřela oči, zmizel jsem.

 

 

* * *

 

Ještě než jsem se vypravil za knězem Dalgadem, tak se před domem zjevila podivná černá substance. Levitovala nad zemí a neustále se měnila. Ničemu nebyla podobná. Jako by hledala nějaký vzor, podle čeho by se mohla vytvarovat.

 

Pak si najednou svůj vzor našla, mě. Bylo to tak neuvěřitelné. Díval jsem se sám na sebe. Neznámá substance přistoupila ke mně a prošla mnou. Necítil jsem nic.

 

Poté zmizela, jako by nikdy nebyla.

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování





Počet komentářů na “Fabiel – Anděl ochránce” - 1


    Eva   (5.10.2019 (16.10))

    to je na pomezí fantasy a religiózního textu...dialogy jsou spíše vnitřní monology pozorovatele, které se výrazně neposouvají...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička