Fabiel – Anděl ochránce


7. října 2019, autor Danny J,



 

Kapitola 6

 

 

 

Farář Dalgado.

 

 

Má průhledná silueta se procházela kolem domu. Díval jsem se do černé oblohy.

 

Tolik hvězd, pomyslel jsem si.

 

Po chvilce jsem se posadil na dřevěnou lavičku a znovu pohlédl k nebi. V tu chvíli se prostor kolem mě změnil a já se ocitl v kulaté zahradě s jedním obrovským stromem. Koruna stromu byla samý zelený list a na jedné větvi byl jeden plod žluté barvy. Byl jenom jeden. Tvarem připomínalo hrušku. Ohraničení kolem zahrady znázorňoval nachový mlžný opar.

 

Co je to za strom?

 

„Je to strom Pochybností,“ pronesl jemný hlas.

 

Otočil jsem se a vedle mě seděl jiný anděl.

 

Proč jsem zde?

 

„Avoyské zahrady mají sedmdesát sedm stromů a každý má svůj význam.“

 

Mohu se dostat na jiné místo této zahrady?

 

„Samozřejmě.“

 

Odpověděl a obraz se znovu změnil. Poznal jsem to jen podle ohraničení kolem zahrady, které znázorňoval mlžný opar červené barvy. Stejné barvy byl i plod na větvi. Tvarem však připomínal jablko.

 

Opravdu jich je 77?

 

„Ano.“

 

Mohu vidět jinou část zahrady?

 

„Jistě.“

 

Řekl a v tu chvíli jsem se ocitl na jiném místě Avoyské zahrady. Opět to byl kruh, ve kterém jsem seděl. Stál jsem uprostřed obklíčený mlžným oparem, který měl pro změnu oranžovou barvu. Strom uprostřed mě ve svých korunách znovu jeden plod. Zelený meloun.

 

Myslel jsem, že Vesmírná knihovna mi poskytne veškeré potřebné informace.

 

„Tohle je strom Zmatenosti.“

 

Přesně tak se cítím.

 

„Pramen Všeho-vědění ti poskytl moře informací, ale nemohl tě připravit na všechno. Stejně tak jako narozené dítě se musí učit, tak i andělé po svém zrození nevědí všechno. Přesto se učí velmi rychle. Tvá duše prošla očistnou energii Světla, aby se mohla stát andělem,“

 

Zapomněl jsem všechno ze svého minulého života?

 

„Andělé se ke své minulosti nedostanou.“

 

Ale proč?

 

„Z důvodu, aby se nechovali jako lidé.“

 

Má křídla se roztáhla a do mého těla začala proudit stříbrná energie vycházející s kuželovitého předmětu, který se ocitl přede mnou. Cítil jsem uklidnění.

 

Opojná energie, pronesl jsem.

 

Během krátkého okamžiku kuželovitý předmět vyzařující stříbrnou energii zmizel.

 

Budu připravený, Nifeli!

 

Anděl se otočil směrem do strany, roztáhl křídla a vznesl se nad kruhovitý mlžný opar oranžové barvy. Poté zmizel v oblacích. Avoyská zahrada také zmizela. Po chvilce jsem se ocitl zpět na dřevěné lavičce. Spojení s pramenem Všeho-vědění se přerušilo.

 

 

* * *

 

Ještě tu noc jsem navštívil řeholníka zdejší vesnice faráře Dalgada. Co říkala Arieta mě zaujalo, a jestli on ví o démonech v této vesnici, mohl bych je této tíhy zbavit.

 

Opravdu mám zasáhnout do životů jiných? Já anděl? Co se to se mnou stalo? Proč jsem se změnil? Neměli bychom přece zasahovat bez jejich souhlasu. Co se to se mnou děje? Něco mě zřejmě ovlivňuje, pomyslel jsem si a vstoupil do kostela.

 

„Je tu někdo?“ ozval se hlas vycházející ze zákristie.

 

Po chvilce se objevil malý muž v řeholnickém rouchu. Hustý plnovous zdobil jeho starou tvář.

 

Už o mě ví, to je zajímavé, pomyslel jsem si a prolétl kolem něho.

 

„Já se vás nebojím!“ pohrozil farář krucifixem, který měl na krku.

 

Jako by nevěděl, že démoni se svatých artefaktů nebojí.

 

Řeholník prošel kolem oltáře a stále mířil dřevěných krucifixem směrem k oknům, kterými prosvítal měsíční svit. Rozhodně mě nemohl slyšet, přesto tušil, že tu není sám.

 

Člověče, nejsem démon, pronesl jsem.

 

Mé myšlenky se spojily s jeho myšlenkami, abychom si mohli promluvit.

 

„Nevidím tě! Kdo jsi?“

 

Jsem Fabiel, Anděl ochránce.

 

„Věděl jsem, že jste tu mezi námi. Oh, díky bože!“ pronesl a poklekl na zem.

 

Setkal jsem se s dívkou. Jmenuje se Arieta. Je velmi vnímavá a její duše je čistá.

 

„Ano, znám Arietu. Je to nejčistší duše v Cordobilla de Lácara.“

 

Tvrdila, že jste hovořili o tom, že někteří démoni se vtělili do lidských těl. To si opravdu myslíte?

 

„Je to pravda.“

 

V tom případě bychom ty lidi měli najít a pomoci jim.

 

„Víš, co je Tabula rasa?“ zeptal se najednou řeholník.

 

Je to prastarý artefakt, který se snaží najít nejen lidé, ale i démoni. Lidé si myslí, že si tím mohou přepsat svůj život, a tím si zajistit nesmrtelnost. Démoni ho chtějí, aby změnili boží království v prach.

           

„V některých kulturách se tomu říká nepopsaný list a tento magický artefakt sloužil údajně k očištění duše. Staří Římané používali Tabula rasa jako psací voskovou tabulku. Bohužel někteří lidé si stále myslí, že s tímto artefaktem dosáhnout nesmrtelnosti.“

 

A člověk, který zjistil, že něco takového je možné, požádal temné mocnosti, aby mu v tom pomohli.

 

„Lidé požádali, aby démoni do nich vstoupili,“ dodal farář jako by o tom něco věděl.

 

Démon nemá schopnost do lidského těla vstoupit bez souhlasu, a když už se to nějak stane, nevydrží v tom těle dlouho.

 

„To znamená, že…“

 

Lidé, o kterých si myslíte, že jsou posedlí démony, dobře vědí co, udělali. Chtějí najít Tabula rasa.

 

„Řeknu vám, kdo jsou ti lidé.“

 

Počkáme na východ slunce, navrhl jsem. V okamžiku, kdy přichází svítání, démoni jsou nejvíce zranitelní.

 

„Myslel jsem, že svítání se nejvíc bojí upíři,“ udivil se farář Dalgado.

 

I zde tě musím opravit, řeholníku. Upíři jsou bytosti, které přišli z jiného vesmíru. Nejsou to lidé.

 

„Nemohu se nakazit?“

 

Nakazit se můžeš infikovanou krví, stejně jako u některých lidských nemocí, ale rozhodně ne kousnutím, uvedl jsem věci na pravou míru, i když jsem si nebyl jistý, že to farář pochopil.

 

„Svět je plný bájí, legend a příběhů. Některým věříme, některé jsou skutečné!“ zdůraznil farář svým zvednutým prstem jejich vážnost. „A některé se ukazují být jako falešné.“

 

Kdyby se lidé dozvěděli celou pravdu o světě, ve kterém žijí, divili by se, co se všechno stalo a co všechno se muselo stát, aby tady lidé mohli žít. Svět by se rozdělil na dva tábory, kdy jedna strana by tomu věřila a druhá ne.

 

„Tohle se nezměnilo, i když pravdu neznají. Lidí věří a nevěří.“

 

Lidé potřebují důkaz.

 

„Jsem přesvědčen, že i kdyby ho dostali, stejně neuvěří.“

 

Lidé jsou velmi rozpolcenou rasou.

 

„To vskutku jsou,“ dodal Dalgado.

 

Na chvíli jsem se odmlčel, protože jsem cítil v sobě divné pocity, jaké jsem nikdy nezažil. Vzpomněl jsem si na okamžik, kdy černá substance prošla mým tělem. Měl jsem záblesky černé mlhy a světa, který byl spálený.

 

Co se to se mnou děje?

 

„Jsi tu ještě, anděli?“ zaslechl jsem řeholníka.

 

Samozřejmě, odvětil jsem.

 

„Už jsem myslel, že jsi odešel.“

 

Stojím před prvním andělem, který v lidském těle zemřel, pro vás lidi, a stejně jste se nezměnili. Mučili jste ho a nakonec ukřižovali.

 

„Myslíš Ježíše Krista?“ vyhrkl kněz. „Byli to Římané.“

 

Jak ironické, že? Tabula rasa a ukřižování. Vždy u toho byli Římané.

 

„Ježíš je boží syn.“

 

Vskutku.

 

„Ale tvrdíš, že byl anděl? Narodil se na Zemi jako Ježíš Nazaretský a byl to pocestný kazatel, který kázal příchod Božího království. Římané se ho báli, proto ho ukřižovali.“

 

To se stalo.

 

„Pak byl vzkříšen.“

 

Poté, co chtěl zažít lidskou bolest a lidskou smrt, vrátil se do Nebe.

 

„Co-co to říkáš?“ vyhrkl překvapený kněz.

 

Byl to anděl, který chtěl ukázat lidem lásku, na kterou se v těch dobách zapomínalo. Přijal lidské tělo, aby mohl prožít všechny emoce jako člověk.

 

„A konal zázraky, léčil nevyléčitelné.“

 

Samozřejmě, jako anděl ty schopnosti má.

 

„Mohl Římanům zabránit, aby ho ukřižovali. Proč to neudělal? Proč neudělat nějaký zázrak?“

 

Byla to jeho volba.

 

„Máš odpověď na všechno,“ řekl farář a pomodlil se.

 

Poté se posadil do lavice. Mlčel a jen občas pohlédl na ukřižovaného Ježíše Krista. Rozhodně byl z mých slov uvnitř zmatený.

 

Každý člověk by se pokusil zachránit svůj život, ale jestliže byl anděl…co když chtěl najít ty tabulky, aby Římanům zabránil získat nesmrtelnost?

 

Rozhodně mě svým uvažováním překvapil. Sám přišel na to, že Římané vlastně věděli, jakou moc má Tabula Rasa. Co však nevěděl, že to zjistili od starých Egypťanů, kteří se to dozvěděli od Atlanťanů, kteří přišli do severní části Afriky, aby zde mohli vystavět pyramidy.

 

 

Blíží se svítání, podíval jsem se ven.

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička