Fabiel – Anděl ochránce


20. října 2019, autor Danny J,



 

Kapitola 9

 

 

 

Správné načasování.

 

 

Blížil jsem se ke kostelu, když mě zastavil povědomý hlas.

 

„Zastav se, Fabieli!“

 

Byl to anděl Nifel.

 

„Fabieli!“

 

Co se stalo?

 

„Myslím, že ty to také už víš.“

 

Dalgado mi lhal. Dneska se ukázal u rodiny Juana Lorcy démon. Chtěl koupit krávu, ale myslím, že jí chtěl jenom zabít. Jak je možné, že jsem nevěděl, že to je démon?

 

„Byl to Newid. Démon nejvyšší úrovně, ale nepředpokládal, že budeš poblíž.“

 

Nejsem se jistý, že chtěl Juanu Lorcovi ublížit, přesto jsem ho musel zabít. Proč jsi za mnou přišel?

 

„Řeholník zdejšího kostela je druhý Newid a je velmi nebezpečný. Jeho oheň by tě mohl sežehnout.“

 

Přišel jsi mi na pomoc?

 

„Ano. Musíme ho zastavit.“

 

Ta dívka si myslela, že je to dobrý člověk, řekla mi o něm. Šel jsem za ním a zabili jsme několik démonů. Proč mě nezabil, když to mohl udělat?

 

„Potřeboval si získat tvou důvěru. Je to mistr lhaní a přetvářky. Je to syn Lucifera.“

 

Neměl bych šanci sám proti němu.

 

„Musíme ho překvapit.“

 

Jak to uděláme?

 

„Vstoupíš do kostela, vyhledáš ho a povíš mu o démonovi, který přišel od Juana Lorcy koupit krávu. Přiznáš slabost, že jsi anděl první úrovně a nemáš tolik síly proti tak silnému démonovi. Já toho využiji a vstoupím do kostela z druhé strany a překvapím ho. Jenom tak máme šanci.“

 

Jsi tu proto, abys dohlédl, že vzestoupím do další úroveň Nebe?

 

„Každý anděl musí projít zkouškou, aby vzestoupil do čtvrté úrovně a mohl tak být silným protivníkem démonů.“

 

Jdeme na to!

 

* * *

 

Vstoupil jsem do kostela. Řeholník Dalgado klečel před sochou Jehosua. Modlil se.

 

„Má duše je znavená a touží po svobodě…“

 

Modlí se, jako by byl člověk. Vážně tohle je Newid? Obětoval jiné démony, aby mohl získat Tabula rasa?

 

„…jsem připraven…“

 

Najednou se otočil a jeho oči byly v první moment žluté.

 

„Kdo je tady?“

 

To jsem já řeholníku, ozval jsem se sebejistě.

 

„To jsi ty, anděli?“ zeptal se a jeho oči byly znovu hnědě lidské.

 

Ano.

 

„Proč jsi mě navštívil?“

 

K rodině, kterou chráním…

 

„…Juan Lorca?“

 

…ano, správně. Přišel muž, aby koupil od nich krávu. Cítím, že je to démon, ale jsem anděl druhé úrovně a nemám tolik síly proti tak silnému démonovi….“

 

„Vrať se tam…,“ přerušil mě. „…a pozvi ho ke mně do kostela. Zničíme ho společně!“ spustil nadšeně.

 

Kéž bych ti to věřil, ty proradný lháři, pomyslel jsem si.

 

 

* * *

 

Ve chvíli, kdy jsem souhlasil, objevil se anděl Nifel. Kolem jeho těla se vytvořil stříbrný kruh a v něm stejně jako u mě, čtyři symboly. Z každého z nich vylétl zlatý řetěz a spoutaly překvapeného řeholníka.

 

„Co se to děje?“ kroutil se a snažil znovu lhát.

 

Víme, kdo jsi, démone, pronesl jsem a kolem svého těla jsem vytvořil také stříbrný kruh.

 

„Anděli, milost!“

 

Žadonil. Bylo to však marné. Věděl jsem, kdo je a i kdybych přece jenom se nad ním slitoval, udělal by on to samé? Neudělal. Je to démon a bez rozmyšlení by mě zabil.

 

Tvá lež je prozrazena!

 

„V tom případě bys měl odsud odletět!“ pohrozil.

 

Lhal jsi mi, řeholníku. Nebo ti mám raději říkat Newide?

 

„Jmenuji si Aenisiferus!“ zazubil se a začal se měnit.

 

Měl žluté oči a kolem jeho těla se objevil černý stín.

 

Rup!

 

Řetězy, kterými byl spoutaný, popraskaly. Jeho paže se protáhly. Pařáty zakončené dlouhými drápy se zaleskly ve slunečním svitu, který se dostal dovnitř skrze okna. Otočil se a jedním švihem zasáhl Nifela, který ani nehlesl.

 

Cože? Pronikl skrze stříbrný kruh?

 

Sledoval jsem, jak jeho paže pronikla, až k němu.

 

Ten černý stín chrání jeho paži před plamenem, pomyslel jsem si.

 

„Další anděl zhyne v ohni pekelném!“ vykřikl a pronikl do Nifelova těla.

 

Trhl do strany a vyrval kus jeho modro stříbrného těla. V tomto světě to vypadalo jako kus nehmotného mraku. Nifel klesl na kolena. Ruce mě položené na zemi a snažil se vydržet bolest, kterou m démon způsobil. Ten si svou trofej prohlížel, jako by ho andělovo utrpení těšilo.

 

Ovšem, že cítil potěšení. Je to démon a od pradávných věků stál proti andělům. Nemyslím, že to bude jinak.

 

„Sááár!“ vítězoslavně zavrčel a otočil se ke mně.

 

Skoro to vypadalo jako by se chtěl pochlubit.

 

„Ohh!“ vydechl a podíval se ke svému břichu.

 

V jeho břichu byl zabodnutý můj stříbrný meč. Skrz na skrz.

 

„Andělské meče!“ vyprskl a vzteky se po mě ohnal.

 

Když si uvědomil, že stojím dostatečně daleko, rozzuřil se ještě víc. Snažil se meč vytáhnout ze svého těla. Marně. Pevně jsem ho svíral ve svých rukách.

 

„Nikdy bych nečekal, že se proti mně postavíš,“ odsekl.

 

Jsem Fabiel, pronesl jsem a mečem pohnul směrem nahoru.

 

„Můj pán má s tebou plány,“ pronesl a znovu se zazubil.

 

Jaké plány?

 

„Ty vůbec netuším, co se s tebou děje, že?“

 

Jsi lhář!

 

„Sám uvidíš!“  

 

Bylo to poslední, co tento Newid řekl. Meč rozerval jeho hruď na dvě části. Prošel kolem krku, až ven. Jeho tělo dopadlo na zem a během několika vteřin se na podlaze objevil červený prach.

 

Nifeli!

 

Ten však mlčel. Klečel na zemi, s hlavou sklopenou.

 

Nifeli!

 

Znovu jsem zvolal jeho jméno a přistoupil k místu, kde zemřel.

 

 

* * *

 

Než Nifel úplně zmizel, zůstal po něm zlatý symbol, který se vznášel těsně nad zemí. Jakmile jsem přistoupil blíž, symbol se vznesl ke stropu. Roztáhl jsem křídla a najednou jsem stál na kopci pod hvězdnou oblohou. Symbol se vznesl k černé obloze a zmizel.

 

Obětoval se?

 

„Tento kraj nebude ušetřen od působení zla. Budeme se znovu pokoušet zlákat ty křehké a slabé lidské bytosti, které velmi často podléhají hříchu, chtíči a pokušení,“ ozval se zastřený hlas kdesi nade mnou.

 

Nikoho jsem však neviděl.

 

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se, ale nikdo už se neozval.

 

Vrátil jsem se do domu rodiny Juana Lorcy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 10

 

 

 

Edenské zahrady.

 

 

Vrátil jsem se za Arietou. Bylo po obědě. Zrovna jsem ji přistihl při její modlitbě.

 

„…a za ranního rozbřesku bych chtěla roztáhnout křídla jako pták, který se vznáší nad zdejší krajinou. Chtěla bych tančit na rozkvetlých loukách, a mít dlouhé vlasy až na zem. Ty chvíle štěstí a radosti jsou jen střípky v zástupu všedních dní. Co s tím mohu udělat? Poraď mi, bože?“

 

Přála by sis to zažít?

 

„Jsi tady, anděli?!“ otočila se za sebe. „Slyšel jsi mě?“

 

Jsem tu krátce, ale i tak jsem pochopil, že tě něco trápí, odpověděl jsem.

 

„Vždy po obědě chodím do svého pokoje, abych se pomodlila a poděkovala bohu, za vše dobré.“

 

Jestli dovolíš, rád tě zavedu do světa, kde budeš moci tančit na rozkvetlých loukách a budeš mít dlouhé vlasy až na zem, nabídl jsem.

 

„Opravdu?!“ zajásala.

 

Lehni si do své postele a zavři oči. Ostatní si budou myslet, že spíš. A já tě vezmu do jiného světa.

 

 

* * *

 

Jakmile zavřela oči, ocitla se ve světě plném barev. Stála uprostřed rozkvetlé louky. Kolem ní létala hejna motýlů a pestrobarevných ptáků, kteří si prozpěvovali.

 

„Já mohu tančit,“ pronesla nadšeně. „A mé vlasy…bože, to je krása! Mám dlouhé vlasy skoro až na zem.“

 

Její nadšení neznalo mezí. Stačilo tak málo, abych dosáhl toho, že v tento moment prožívala ve svém srdci ohromnou radost.

 

„Je to nádhera,“ žasla a rozeběhla se po zelené trávě. „Je tak vlhká a přesto teplá. Příjemná na dotek,“ usmívala se. „Jako bych se vznášela,“ dodala a hopsala v trávě jako květinová víla.

 

Vůbec se nezajímala, kde je. Neptala se na místo, ve kterém se nachází. Většina lidí by se na to zeptala, ale Arieta to neudělala. S úsměvem na tváři pobíhala mezi květinami. S motýly a prozpěvujícími ptáky nad hlavou. Užívala si to.

 

„Nemá to konce!“ vykřikla a ukazovala rukou do dálky.

 

Jsem rád, že jsi šťastná, pronesl jsem a vznesl se nad stromy.

 

„Mohla bych tu zůstat?“ zeptala se najednou.

 

Bohužel to nejde.

 

„Je tu krásně a já se cítím plná štěstí. Moc bych si přála, aby taková místa byla i na Zemi.“

 

Samozřejmě, že jsou.

 

„A kde? Já se tam vypravím.“

 

Její odhodlání mě nepřekvapilo. Má krásný vztah k přírodě. 

 

„Pověz, anděli. Pověz, kde taková místa jsou?!“

 

Třeba tě to překvapí, ale i ve tvé zemi je takových míst spoustu.

 

„Miluji barevné zahrady,“ pronesla a nadšeně zvedala ruce k modré obloze.

 

A stejně tak jako zdejší příroda ji naplňovala pozitivní energií, Arieta to vracela zpět. Tomu se říká souznění, vzájemné přijímání a odevzdávání toho dobrého.

 

„Už se musím vrátit?“ zeptala se jako by tušila, že čas strávený zde, se chýlil ke konci.

 

Každý ve svém životě nenavštíví Edenské zahrady, ozval jsem se. Je to svět mimo dimenze a jenom duše ve snu nebo po fyzické smrti za doprovodu svého anděla strážného, anděla ochránce může vstoupit na toto místo.

 

„Moc děkuji, že jsem mohla strávit chvilku v tomto krásném světě. Už se smrti nebojím, když vím, že půjdu na takové krásné místo.“

 

Jsi ještě mladá, není třeba se smrti bát.

 

„Moje babička říkávala, že by se člověk nemusel bát smrti, kdyby věděl, že nikdy nezhřešil. V opačném případě bude trpět v pekle.“

 

Hřích člověka provází celý život. Někdy mu podlehne, někdy ne. Nikdo však neodejde z tohoto světa zcela bez poskvrny. Pokud se svých chyb dopustil za svůj fyzický život a uvědomí si to, může je napravit. Omluva a odpuštění je mocné kouzlo.

 

„Chceš říct, že každý může být hříšníkem?“ udivila se.

 

Samozřejmě.

 

„V tom případě se budu snažit, abych ve svém životě vykonala spoustu dobra,“ řekla a její odhodlání bylo silné jako ocel.

 

Vrátíme se, řekl jsem a doprovodil Arietinu duši zpět.

 

Pak se Arieta probudila. Otevřela oči a úsměv jí rozzářil tvář.

 

„Jsem plná radosti,“ šeptla a vyrazila ze svého pokoje. Ven za psem Donem, který už netrpělivě čekal na zápraží.

 

 

* * *

 

Lidská mysl je slabá a málokdy odolá manipulaci. Démoni to vědí a pokusí se získat další lidské duše. Budeme se držet v pozadí a pozorovat, vzpomněl jsem si na slova anděla Nifela.

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička