Vánoční rozhovor s Irenou Novákovou Kafkovou: Vánoce rovná se láska              


4. prosince 2019, autor Renata Petrickova,



„Život miluje lidi, kteří milují život,“ napsal v jedné své knize Vladimír Kafka. Jeho žena Irena připravila k vydání souhrn toho nejlepšího z jeho moudrosti, se kterou se narodil i před více než rokem odešel. Moudrá žena, která moudrost svého muže žije, žije v lásce, která je všude kolem nás a čeká na použití. Nemůže být svátečnějšího hosta, než je paní Irena.

 

 

 

Načínáme tady magický čas, a tak se ptám, jak se měnilo vnímání vánočního času v průběhu vašeho života? Byly nějaké Vánoce vyloženě „sladší“?

Vánocům, v podobě, která na nás hlasitě a lacině pokřikuje snad ze všech rohů nákupních středisek a většiny médií už od poloviny října,nikterak nepropadám. Zrovna tak mě lehce míjí křesťanské pojetí vánoc jako veřejných církevních oslav narození Ježíše, přestože mé děti samozřejmě znají betlémský příběh a doma dodržujeme klasické vánoční zvyky a tradice. Jistý vliv na to má zřejmě můj vyhraněný postoj k víře prezentované katolickou církví, kdy v mém vztahu ke Stvořiteli skutečně nepotřebuji mít žádného překladatele, a také fakt, že namísto víry preferuji spíše osobní vědění.  Asi nejdokonaleji můj přístup vystihuje Vladimírovo „když vím, nepotřebuji věřit“ nebo „více než věřící se mi líbí být živoucí“.  Proto se snažím vědomě být, tedy vědomě žít. A oslavovat při tom lásku a život – což jsou pro mě identické hodnoty, se kterými mám spojeny Vánoce a zrození Ježíše. Snažím se tedy mít vánoce každičký den. A to bez ohledu na dny v kalendáři či náboženské vyznání.

 

V dnešní uspěchané době spoustu lidí Vánoce nemá rádo, je to stres, schází smysl veškerého činění, přichází únava po podzimu… na druhé straně už se stává společensky přijatelným si dát o Vánocích pohov, mít své vlastní tradice a opravdu je mít „hygge“… A tak nám řekněte, co byste poradila těm uspěchaným? A co těm pohodovým?

Ve věci prožívání, a to nejen vánočních svátků, bych ráda dopřála všem právo svobodné volby. Ať si každý žije podle toho, jak mu to vyhovuje a jak to má rád. Už jsem zmiňovala, že Vánoce jsou pro mě synonymem lásky. A láska přece dává pokaždé tu největší svobodu.

 

Z hlediska starých tradic je Yule, zimní slunovrat, dobou, kdy pomalu začínáme vystupovat z temnoty po období Dušiček, Vánoce by tedy měly být o naději. Měla by k nám v tento čas více promlouvat duše. Cítíte ta témata, jaká ve Vás bývají? Mnoho moudrosti Vašeho muže v tento čas nachází tu nejschůdnější cestičku do srdcí lidí.

Řekla bych, že je nadmíru moudré vnímat hlas své duše v každém životním okamžiku, nejen v čase Vánoc, a udržovat tak trvalé spojení se sebou, nikoliv se slovy mého muže, nebo kohokoliv jiného, kdo by se snad chtěl pasovat do role „životního rádce“. Pevně držet ve svých rukách kormidlo vlastního života je tím nejlepším darem, který můžeme sami sobě nadělit. Vtiskneme tak svému životu ten nejvyšší možný smysl a ještě si při tom užijeme spoustu tvořivé zábavy, radosti a poznání.

 

S životem není moudré bojovat, život je váš partner, souputník. Srdce navigací. Víte, často vídám lidi, kteří jsou z života unaveni… o Vánocích se to ještě více zvýrazňuje… co s tím?

Změna je možná právě teď. V současném okamžiku. Právě teď v sobě můžeme najít chuť, sílu a motivaci,jak přenastavit své nynější i budoucí životní cesty „k lepšímu“. Rozhodnout se, zda tentokrát odvážně půjdeme tam, kam opravdu chceme a kam nás táhne vlastní srdce, nebo zda obklopeni strachem a „zaručeně dobře míněnými radami druhých“ vymyslíme 100 důvodů, proč „to nejde“ a raději setrváme v tom, co je dávno vyžité, co nás nebaví a co nám neprospívá. Jistě, výrazná životní změna většinou znamená také ztrátu osvědčených a prověřených jistot, což pro nás může být leckdy obtížné přijmout, natož praktikovat. Ne pokaždé se nám do toho chce. Je ale mnohem prospěšnější včas vyslechnout volání života a dojít k patřičné změně dobrovolně, ve zdraví a v plné síle, než čekat, až nás život razantně a mnohdy i velmi nepříjemně zastaví a přiměje nás změnit směr cesty  –  tentokrát s ukazatelem k vlastní duši.

 

A tak to pravé poselství Vánoc by mělo být… o čem? Co máme nechat vpustit do svého života?

Náš život je především o lásce, která čeká použití. Zkusme ji tedy v sobě každý den objevovat a hluboce prožívat.Hned teď, nečekejme na vánoce. Láska je naše podstata a jediná pravá skutečnost. Je v nás obsažena, a pokud jsme na ni přímo napojeni, přirozeně víme, kým jsme. Nejtěsněji se s ní setkáváme při vrcholných životních vzestupech, nebo naopak při těch nejhlubších pádech na dno své duše. Právě intenzivním prožíváním předáváme lásce tu nejvyšší možnou sílu a současně platí, že totéž činí ona pro nás. Podněcuje nás k plnému rozvinutí všech v nás dřímajících schopností a tvůrčích sil v přítomnosti a zároveň nám dává příležitost odvrhnout svazující okovy minulosti, abychom mohli volně a svobodně směřovat vzhůru, k sobě. Láska je neomezený tvůrce, který spojuje a povzbuzuje nejen nás lidi, ale také veškerý život ve stvoření.Tak tedy začněme s láskou společně tvořit, spojovat a povzbuzovat, a to od tohoto okamžiku, neomezujme se zbytečně závěrem roku.

 

 

Začněme žít naše krásné Vánoce…. A nechat si ten pocit po celý rok. Děkuji za rozhovor!

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička