Vzpomínka na Franze Kafku

Nastupoval v Praze na Hlavním nádraží do rychlíku. Na schodech pochopil, jakou udělal chybu, že si ve stánku koupil kelímkovou kávu. Kdoví, zda to byla jeho vlastní smůla, nebo šlo o běžnou věc. Kelímek byl tak plný, že bylo takřka kaskadérství jej bez újmy na zdraví dopravit do vagonu a sednout si. A to mohl mluvit o štěstí, že byl vagon poloprázdný a nikdo mu nepřekážel. Nakonec se mu přece jen podařilo sednout si těsně předtím, než se vlak rozjel. Uklidnil se, až když měl kávu na odkládací poličce. Dočista se sám slyšel, jak si   oddechl. 

            Och! Jak nesnáším tyto nové typy rychlíkových vagonů. Jsou sice zpravidla čisté a dobře větrané, ale není v nich kousek soukromí, říkal si. Budu si muset zvykat. Na druhé straně nad tím mávl rukou.

            Pohlédl šikmo před sebe, a co nevidí? Dvě pohledná děvčata. Obě vysoká, štíhlá a jak z udělání, jedna bruneta, druhá blond. Pohodlně se uvelebil, napil se kávy a pohlédl ven. Tam se běh krajiny začal zrychlovat.

            Po krátké chvíli sklouzl jeho pohled opět k dívkám. V duchu si dal po ruce. Upil hlt kávy a bez zájmu si prohlédl špičky svých polobotek. Otevřel kufřík a zase jej zavřel. Na čtení knížky se cítil příliš unavený. Netečně se díval z okna ven.

            Najednou uviděl, jak se něco malého, dlouhého a rezavého mihlo z větve na větev blízkého stromu. Veverka, blesklo mu hlavou. Průzor mezi víčky se mu zúžil, jak se zamyslel. Zavzpomínal si, co že mu ta veverka připomíná.

            Vtom se mu rozbřesklo. Před několika dny byl u své učitelky češtiny a ta mu řekla. „Napište větu – ,Veverky se najedly na jedli.´“

            Napsal to samozřejmě správně. Pod jejím vedením se rychle zdokonaloval. Ještě nedávno byly jeho snahy o literární tvorbu plné pravopisných chyb. Nyní se již dalo hovořit o povídkách a mluvnické přehmaty jen sem tam. Napadlo jej, že tu skoro holou větu rozvine do malého příběhu. Právě nastal vhodný čas pro tento záměr. Ujistil se, že v bezprostřední blízkosti nikdo nesedí a vyndal diktafon.

            Zapnul jej a začal. „Veverky se najedly na jedli. Kdyby se nenajedly na jedli…“

            Dal pauzu a zamyslel se, jak dál.

            Obě děvčata zbystřila pozornost.

            „Myslíš, Evi, že ten chlap s tím jen frajeří, nebo mu o něco jde?“ zeptala se blondýnka.

            „Já soudím, že nemachří. Řekla bych, Katko, že nás bere jako zajímavou kulisu a hledí si svého,“ odvětila brunetka a usmála se.

            „Škoda, že neumíme odezírat,“ ozvala se opět Katka.

            „Možná bysme byly docela zklamané tím, že říká něco úplně obyčejného,“ namítla Eva.

            „Kdoví?“ podotkla Katka.

            Jakub pochopil, že se děvčata baví o něm a potěšilo ho to. Řekl si ale, že je chvíli jako že nebude vnímat.

            Znovu zapnul diktafon.

            „…, tak by jedly i bedly pod jedlí. Pak by… vyskočily na jedli a udělaly si tam pohodlí.“

            Vrátil pásek na začátek a přehrál si, co namluvil.

            „Nevypadá to nejhůř, ale chce to přidat,“ poznamenal tiše.

            „Teď mluvil jen tak do luftu. Asi je to cvok,“ řekla pobaveně Katka.

            „Myslím, že není. Každopádně si nahrává sám sebe,“ zamyslela se Eva.

            Jakub stiskl dvojtlačítko nahrávání a pokračoval.

            „Když by si odpočinuly, skákaly by z jedle na jedli a z výšky by hledaly bedly pod jedlí. K večeři by…“ zamyslel se, „jedly další bedly… a vyskočivše na jedli, skákaly by z jedle na jedli.“

            Mezi Jakubem a děvčaty vznikla nitka vzájemného, skoro nenápadného kontaktu. Jejich souhru mírně narušil průvodčí. Zkontroloval jízdenky a ztratil se ještě rychleji, než by se kdo nadál.

            Jakub mimoděk pohlédl k děvčatům. Jejich pohledy se setkaly a usmály. Co na tom, že každý z těch úsměvů znamenal něco malinko jiného. Podstata byla jasná. Neznáme se, nikdy se už pravděpodobně neuvidíme, ale jako zpestření jízdy je to docela pěkné.

            „Už se mu asi nechce,“ šeptla Katka.

            „To nemůžeš vědět. Já si myslím, že znovu začne,“ ozvala se tiše Eva.

            Jakuba zaujalo něco „moc zajímavého“ venku za oknem.

            „Vzpomněla jsem si na jeden vtip,“ říkala Eva a dunění kol dobře tlumilo její hlas. „Víš, která žena je nejprolhanější na světě?“

            „To nevím,“ odpověděla Katka.

            „Počkej! Už se zase chystá něco namluvit. To je docela zábavné,“ podotkla Eva a tvářila se, že jej nesleduje.

            Jakub si znovu přehrál celý záznam o veverkách, vypnul diktafon a zamyslel se. Věděl, že s tím není hotov.

            Znovu jej spustil a začal mluvit – „Pak by se prospaly na jedli a ráno by hledaly bedly pod jedlí,“ domluvil a odmlčel se.

            „Která je ta nejprolhanější žena?“ zeptala se Katka.

            „Ta, která o sobě tvrdí, že v plné míře pochopila dílo Franze Kafky,“ řekla Eva.

            Chvíli byl klid. Za oknem ubíhala lesnatá krajina protkaná mýtinami. Ze strany, kde seděl Jakub, sem tam vykouklo slunce z mraků. Přimhouřil zamyšleně oči a znovu zapnul diktafon.

            „Nenašly-li by bedly, vyskočily by na jedli, a hledaly by, čeho by se najedly,“ domluvil a přetočil pásek zpět. Soustředěně vyslechl celý příběh.

            „Ty, Evi, já nevím teda. Ale četla jsem asi dvě jeho povídky, a nestalo se mně, že bych některému slovu nerozuměla,“ ozvala se nerozhodně Katka.

            „Co máš z toho! Franz Kafka byl a není. Jeho dílo bylo a bude… A na nějakém slovu přece nezáleží.“ Eva trochu zalitovala, že jej vzpomínala, ale vzápětí nad tím v duchu mávla rukou.

            Vlak se skřípěním zabrzdil. Děvčata vstala a vydala se k východu.

            Jakub k nim vyslal příjemný úsměv a ona jej opětovala.