Vržen do víru rozvodněné řeky,
mával jsem rukama
jak postřelený pták bezmocnými křídly.
Viděl jsem mlžné obrazy,
které mi divoce rotovaly před očima
a kalnou vodou zapíjel strach.
Cítil jsem lepkavé nestvůry,
jak po mně lozily
a živily se mou zpěněnou krví.
Strach z neznámého osudu
mi svíral hrdlo a drtil i myšlení,
které se bolavé svíjelo.
V zoufalství jsem vykřikl
jedinou neobyčejnou větu…
a vnímal už jen radostné uvolnění.
báseň má dramatický spád, jakoby se člověk náhle ocitl v podsvětí plném antických příšer... možná přespříliš exaltované, ale nakonec proč ne, je to tvůj styl...ta neobyčejná věta je obestřena tajemstvím, uvítala bych lehce naznačit...
Není to úplně můj styl, jelikož v mnoha mých básních se tento jev nevyskytuje vůbec, ale nevadí. Ta záhadná věta je pokorná prosba k Bohu, která je mezi lidmi často opomíjená. Díky Ti za komentář***
Překvapil jsi mě :-)))
Díky Ti, děvče***
ano, pokorná prosba k Bohu báječně dokresluje předvánoční atmosféru, která nyní zavládla...