3 – Ulrichovo náměstí


8. května 2021, autor Eva,



 

Mléčný bar na rohu už v podstatě stál na Gottwaldově náměstí, kterému nikdo neřekl jinak než Ulrichák, neboť náměstí se dříve jmenovalo Ulrichovo, a to po primátorovi Dr. Františku Ulrichovi. František Ulrich, vystudovaný advokát, starostoval v Hradci v letech 1895 až 1929 a významně se zasloužil o rozkvět města. Nechal zbořit hradby kolem města, aby si vybudoval prostor pro moderní urbanistickou koncepci, na níž se podíleli nejlepší čeští architekti, mezi nimi Jan Kotěra a Josef Gočár. 


Přejmenovávací anabází prošla v 50. letech celá země a v devadesátkách se vše vracelo do původního stavu. V roce 1953 soudruzi oslavovali Gottwaldovo náměstí a v roce 1973 jej na počest tohoto socialistického tyrana obložili mramorem a umístili sem jeho pomník, protože jaké by to bylo Gottwaldovo náměstí bez Gottwalda. Tradovalo se, že Gottwald měl šroubovací hlavu – jako ten pomník, ne živý, ten měl hlavu fackovací. Mramorové náměstí se neosvědčilo, jakmile trochu zapršelo či nachumelilo a pak to zmrzlo, tak lidi po tom mramoru jezdili jako na klouzačce a lámali si končetiny. Na dolním konci náměstí byla poliklinika a ta měla při prvním mrazíku plné ruce práce. Pak nějaký papaláš rozhodl, že to je nedůstojné soudruha Gottwalda, aby se kolem jeho sochy pořádal každou zimu takový masakr, a tak ten mramor za několik mega zase sundali. V roce 1990 dostalo náměstí opět původní název Ulrichovo.

 

Jako dítě mě na Ulricháku přitahovala budova městského národního výboru, jelikož zde mezi podlažími jezdil pater noster. Jednalo se o bývalou budovu Ředitelství státních drah, konstruktivistickou stavbu postavenou v letech 1928-1932 podle projektu Josefa Gočára. Nad hlavním vchodem jsem obdivovala reliéf „Alegorie práce, obchodu a dopravy“ podle návrhu sochaře B. Stefana. 

 

 

Dnes v budově sídlí Policie ČR. Maminka se chodila na národní výbor pravidelně dotazovat, kdy už Andulu, jak vile hanlivě přezdívala, konečně zbourají a dají nám náhradní byt a já ji s potěšením doprovázela. Zatímco se maminka po různých odborech marně dožadovala slibované a plánované likvidace Aničky a slíbeného bytu s topením a koupelnou, užívala jsem si nepřetržitě jezdícího výtahu, hlavně toho hupu nahoře a dole. Maminka odcházela vždy naštvaná a já nadšená.

 

Ulrichovo náměstí, pohlednice z roku 1950

 

Na výše uvedené fotografii je budova Městského národního výboru v HK napravo. S MNV sousedí samoobsluha VZOR, kam jsme chodili nakupovat. Samoobsluha tehdy nebyla samozřejmostí, spíše novinkou. Na venkově pořád převažovaly konzumy, kde vás obsluhovala prodavačka za pultem. Samoobsluha VZOR byla hodně dlouhá nudle, na jejímž jednom konci se prodávalo ovoce a zelenina a na druhém maso a uzeniny. Sortiment ovoce a zeleniny se skládal převážně ze scvrklé mrkve, celeru a kořenové petržele, ovoce se nabízelo poskrovnu. Před Vánocemi se objevily pomeranče a banány, na které se samozřejmě stály dlouhé fronty a které byly součástí socialistického barterového obchodu, ale jen pro ty vyvolené. Pracující inteligence bez stranické knížky se výměnný obchod netýkal. V létě se na pult dostaly melouny. Co si pamatuji, melounů bylo všude dost, mám je spojené s létem jak ve vile Aničce, tak na Moravském předměstí. S masem to bylo nemlich to samý jako s ovocem, bylo jen pro vyvolené a na výměnu pro prodávající ovoce a zeleniny. Pro běžný lid zbyla jen drůbež a podřadnější maso z prasete a krávy. Babička hodně vařila něco jako rizoto z krůtích ořezů, rýži uvařila ve vývaru, nedávala do toho žádnou zeleninu, okořenila muškátovým květem a zázvorem a bylo to moc dobré. Anebo koupila koleno a prasečí packy a udělala z nich sulc. Kůži z kolena snědl děda jako ovar, babička dávala do sulcu jenom libové maso, které obrala z kosti, nemlela ho, takže sulc měl strukturu jako tlačenka. Bylo to excelentní, s octem a cibulí jsem babiččin sulc milovala nad všechny dorty.

 

Rohová budova za mámou vlevo byl autosalón. Za výlohou se tu honosily naleštěné nejnovější modely aut. Nikdo si je však nemohl koupit, neboť auta se tehdy neprodávala volně, ale byla na pořadník.

 

Naproti autosalonu byl populární a lidmi oblíbený Automat na Baště. Nabízeli zde hotovky, lahůdky, zmrzlinu, dorty, prostě vše, co do takového bufetu patří. Byl tu i velký výběr polotovarů, např. umotané ptáčky ze zadního hovězího, které tehdy nebylo běžně k dostání. Jako dítě jsem nechápala, proč to máma nikdy nekoupí, když už je to skoro hotové jídlo a vypadá lákavě a chutně, a patlá se doma s okurkovou omáčkou, kterou jsem nikdy nemusela. Dnes už vím, proč to nekupovala, bylo to hodně drahé a určeno jen pro ty movitější, např. pro soudružky a funkcionářky z protějšího národního výboru.

 

Do automatu jsem chodila ponejvíce s dědou a babičkou, a to na zmrzku a na chlebíčky. Chlebíčky byly moje nejoblíbenější pochoutka. Jejich pojídání byl hotový obřad, opatrně jsem z nich sundala vajíčko a okurku a položila na talířek jako tu největší dobrotu, kterou jsem si nechávala na konec. Vzpomínám si, jak sedím u dětského stolku a pochutnávám si na šunkových chlebíčkách, vajíčka a okurky připravené do finiše. Nade mnou postává znuděný děda a zničehonic mi sáhne do talířku a vyvrcholení celého obřadu mi sežere. Začnu řvát jako tur, že mi děda snědl vajíčko. Okurku bych ještě oželela, ale vajíčko, to byla tvrdá rána.

„Já myslel, že to nechceš, když jsi to odložila,“ vysvětloval nešťastný děda.

Aby mě uchlácholil, koupil mi další dva chlebíčky, které jsme snědli v obráceném gardu. Já jen vajíčka a okurky a děda ten zbytek, protože už jsem nemohla.

 

Tam, kde je na pohlednici z roku 1950 nápis SETKA, byla v sedmdesátých letech prodejna textilu, jediná v Hradci, kde se daly sehnat bílá bavlněná trička. Tehdy frčela barvená trika. Převázali jsme tričko provázkem, namočili do barvy, vytáhli, vymáchali a provázek rozvázali. Na triku se vytvořila kresba z nepravidelných soustředných kruhů. Takto barvená trika jsme nazývali skampola. Google tvrdí, že skampolo je nátělník, ale my jsme Google neměli, tak jsme to nemohli vědět. Móda barvených triček přešla na trika ustřižená pod prsy – když říkám ustřižená, myslím tím ustřižená, pokud se to třepilo, nevadilo – a k tomu proklatě nízké bokovky, takže z toho kompletu koukalo celé holé břicho. Tenkrát si holky nepořizovaly kolem pasu takové bůčky jako dnes, takže jim to moc slušelo.

 

Naproti národnímu výboru stojí budova, která mě jako dítě nezaujala a míjela jsem ji bez povšimnutí, přestože je nádherná. Palác Steinského-Sehnoutky. Byl postaven podle návrhu architekta Otakara Novotného  v letech 1928–29 pro továrníka Rudolfa Steinského-Sehnoutku, jenž vlastnil přádelny a tkalcovny v Hradci a okolí. V roce 1948 komunisti textilní továrny znárodnili a rodinu z paláce vyhnali. Rodina Steinských-Sehnoutků posléze emigrovala do Kanady. Údajně zde bylo dětské zdravotní středisko, já jsem však navštěvovala dětské zdravotní středisko na poliklinice. Poté zde sídlil sekretariát okresního výboru KSČ, tím se vysvětluje, proč byla budova pro mě nezajímavá.   

 

Palác Steinského-Sehnoutky na pohlednici z roku 1946. Pod markýzami na rohu náměstí byl za mých časů Automat na Baště a naproti němu autosalon.

 

Vedle Steinského paláce naproti mlíčnáku mě naopak bavila prodejna Elektro. Chodila jsem sem na kukandu, fascinovaly mě lustry, vystavené a zavěšené na stropě, visela z nich různá cingrlátka, vše se blýskalo a lesklo a lehounce pohybovalo, připadalo mi to úžasné a bombastické.  

 

Na Ulricháku se nacházelo i knihkupectví, které vidíte na fotografii za mými rodiči.

 

Na pohlednici Ulrichova náměstí z roku 35 knihkupectví ještě nebylo.

 

V knihkupectví nabízeli podobný sortiment jako v ruské knize, akorát v češtině. Naši tam pro sebe nikdy nenakupovali, doma se četly jiné knihy. Občas mi koupili knihu pro děti. Jinak jsem byla jsem zásobena knihami od babičky. O babiččině knihovně se ještě zmíním podrobněji, babička mě naučila číst ještě než jsem šla do školy a její knihovna mi otevřela čtenářský svět.

 

Všechny uvedené pohlednice jsou ze sbírky hradeckého fotografa Lubomíra Douděry.

 

Současná podoba Ulrichova náměstí

 

 

 

Následující kapitola 4 – Jak se žilo ve vile Aničce







Zařazeno v kategorii Postřehy, Střípky z dětství





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička