Vězení a vozík jsou pro každého – 2. kapitola


4. května 2010, autor Hedvika,



2. kapitola
Cesta do Kladrub
                                                                             
Mám tak čtvrt hodiny na to, dostat do sebe co nejvíc piškotů a vypít alespoň půl hrnku čaje. S každým polknutím se mi zvedá žaludek, krk mám stažený, ruce a čelo zpocený. Aspoň deset kdybych zvládla sníst. Posledních čtrnáct dní jsem měla na každé jídlo hodinu. Rozplánovala jsem si, že každých pět minut si jednou kousnu, jednou si loknu. Stejně jsem vždycky snědla jen polovinu jídla a zbytek jsem nahrnula k jednomu okraji talíře, aby to vypadalo, že jsem toho snědla víc. Jasně, že to bylo trapný. Horší bylo, když u toho někdo byl a počítal mi lžičky nebo sousta.
Pak nastalo dohadování: „Tak kolik jste snědla?“
„Šest lžic,“ hlásím.
„Jenom čtyři,“ na mě práská dotyčný, a ať je to kdokoli, z duše ho nenávidím.
Před chvíli odešla ranní směna a já jsem zůstala sama. Opláchli mě jako každodenně žínkou. Teď už si alespoň můžu říkat, že chci teplejší nebo studenější vodu, ale stejně tohle mytí v šest ráno je odporný. Vlasy mi učesali do culíku zvaného vodotrysk (do zrcátka se zásadně nedívám, stejně vím, že vypadám jako idiot) a po čtyřech měsících mě navlíkli do něčeho jiného než do bílého kabátku.
Dcera mi včera nachystala nové oblečení. Bílé ponožky, tříčtvrteční modré tepláky, bílé tričko a šedou slabou bundu. Připadám si v tom oblečení divně a všechno mě škrtí.
Šest piškotů. Snažím se, ale stejně mám pocit, že začnu každou chvíli zvracet. Za deset minut přijde manžel a dcera a já pojedu. I když mi dali nějaký prášek na uklidnění, stejně jsem vyplašená. Jsem úplně rozpolcená. Vím, že tady zůstat nemůžu, že se musím posunout dál, ale tady mám pocit, že jsem v bezpečí. Znám každodenní rytmus, všechny obličeje, vím, co od koho můžu čekat. A teď jedu někam do úplného neznáma. Nevím, jak to tam vypadá, nevím, co se tam se mnou bude dít, a je to daleko na to, aby za mnou každý den někdo chodil.
        Devět jsem jich snědla. Mám vycvičený sluch na barvy a jemné nuance hlasů. V hlasech sester, když se zdraví s manželem a dcerou, rozpoznávám radost. Jsou šťastný, že se mě zbaví, proletí mi hlavou. Nešil, napomínám se, ale vzápětí mi naskakuje: první reakce, dobrá reakce.
„Ahoj, tak za chvíli jedem!“ zdraví mě s úsměvem část rodiny.
„Co ještě potřebuješ dobalit?“
Dcera Šárka je nabitá energií, manžel Láďa vypadá v pohodě a já se trochu uklidním. Za chvíli je plný pokoj, sestry pomáhají dobalit, do toho mumraje přichází saniťák. Překládají mě na vozík a nastává loučení.
„Tak se tam mějte dobře, cvičte, bojujte a ozvěte se nám, jak se vám vede.“
Začíná to být dojemné a já cítím, že je to od většiny upřímný.
Chvátá se, aby se sanita mohla brzy vrátit. Než se vzpamatuju, zaklapnou za námi dveře výtahu a já jsem po čtyřech měsících venku. Vidím stromy, zelenou trávu a cítím závratnou vůni. Nestačím se ani pořádně nadechnout a už mě soukají do sanitky, dcera usedá vedle mě, manžel do auta za námi a vyjíždíme. Představa cesty kamkoli mi připadá jako neskutečný zážitek a dobrodružství. Kolem se míhá město, z kterého po chvíli vyjíždíme do otevřené krajiny. Mám slzy v očích a vůbec nevím, co se to ve mně děje.
„Chceš otevřít okno? Venku už začíná být teplo,“ věcně pronáší moje malá holčička a drží mě za ruku.
Je mi jí tak líto. Teď už vím, že si prošla peklem, ale se statečností starýho chlapa. Tohle jsem tak nechtěla. Je tak hubeňoučká a přitom se celou dobu za mě tak bije. Zase se mi derou slzy do očí.
Krajina utíká kolem a už cítím, že výlet nebude zas taková slast. Začíná mě bolet hlava. Sanitka je úplně nová a výpary novosti z plastu a gumy mě začínají pěkně dusit. Sjeli jsme z jakž takž rovné silnice, střiháme jednu zatáčku za druhou, nakláníme se ze strany na stranu, až raději zavřu oči. Aby to nestačilo, začnou mě brát křeče do břicha.
„Šári, za jak dlouho tam budeme?“  
„Teď byl ukazatel, asi dvacet kilometrů. Tobě je špatně, že jo?“
Jenom chabě přikývnu.
„Neboj, to bude dobrý, otevřu víc okno… nechceš napít?“
Nemůžu ani odpovědět, jen se snažím zhluboka dýchat, nádech do břicha, výdech a znovu. Dcera mi mačká ruku a složkou s lékařskými zprávami mi ovívá obličej.
Najednou mě zkroutí taková křeč, až jsem se úplně zpotila, a je to. Nemůžu říct, že jsem se pokakala, nebo to nazvat jiným přijatelným slovem. Normálně jsem se posrala.
Mám sice plíny, ale stejně cítím, že to je síla. Do smradu z plastu se začíná šířit ještě jiný smrad, ten člověčí.
„Šárinko…,“ láme se mi hlas.
„Já vím!“ směje se dcera.  „To je dobrý, za chvíli tam budem, já otevřu úplně okno.“
„Ježíš to je smrad, prosím tě nezlob se!“ omlouvám se.
„V pohodě, hlavně, že už tě to nebolí, to nic není…,“ a cpe hlavu z okýnka.
Je mi mnohem líp, ale představa, že přijíždím na několika měsíční pobyt posraná, mě drtí.
„Mami v klidu, nenervuj se, umejou tě, převlečou a bude to dobrý.“
Mám ten zvrácený pocit, že se mi chce brečet a smát dohromady.
„Už jsme tady. Vypadá to pěkně a je to skoro v lese.“
Zastavujeme, vidím rozsáhlou budovu, kolem nádherné vysoké stromy, samá zeleň, z které mi oproti hnusné bílé barvě úplně přecházejí oči.
Pokochání netrvá dlouho, protože už se mnou vjíždějí dovnitř. Na chodbě se to hemží lidmi. Vůbec nemůžu odhadnout, jaká je to asi vnitřní část mého nadcházejícího obydlí.
Manžel dorazil současně, dcera už předala papíry do přijímací kanceláře, z které vychází sestra: „Tak vás tady vítáme. Doufám, že se vám tady bude líbit a vše bude v pořádku.“
Profesionálně příjemně se usmívá, jen špitnu dobrý den a už svištíme do výtahu, který zastavuje v prvním patře. Další sestra, další uvítání. Dcera jí sděluje, co se mi přihodilo v autě.
„Nic se neděje, než vás prohlédne paní primářka, dáme to do pořádku. Tady je váš pokoj, za chvíli vás přijdou přebalit.“
Jde to jak na drátkách, do pokoje přichází nějaký chlap, který mě přenáší na postel a vzápětí přichází dvě sestřičky. Vrhnou se na mě, umyjí a přebalí.
Ani jsem si nevšimla, že přišla asi primářka. Podává mi ruku, představuje se, pročítá překladovou zprávu a klade otázky.
„Asi o té vaši nemoci víte všechno, GBS je vážné onemocnění a chce to čas. Necháme vás pár dní odpočinout a pak vytvoříme rehabilitační plán. Koupání je tady v pondělí, středu, pátek a pak jak budete chtít. Teď zkusíme, co všechno zvládnete.“
Přes bolest jak hrom, když mě posazuje a různě se mnou cloumá, se s chvěním snažím nadechnout na otázku: „Tady se koupe??? Já jsem se nekoupala tři měsíce…“
Přímo jí visím na rtech.
„Vy jste se nekoupala tři měsíce???“
Její údiv je větší než ten můj.
„Jestli chcete, můžete se vykoupat hned.“
Blaženě s úsměvem hlesnu: „To bych moc chtěla.“
Slíbila, že to hned zařídí, popřeje mi hezký den a odchází. Rodina čekala celou dobu venku, a když vstoupili, první, co jsem zvládla říct, bylo, že se jdu vykoupat. Ani moc nevnímám otázky dcery, co kam má uložit, protože toho s sebou vezu víc než dost. Jenom, aby mě nekoupali v tom hnusným vaku, jako na ARU, kde se mi zařezávala guma do stehen a vůbec to bylo děsný. Není to vak. Do pokoje vjíždějí s podivnou modrou, gumovou postelí. Vyhodí ven rodinku a už je to opět koncert sehraného personálu. Svléknout, pošoupnout pode mě tvrdou gumovou matraci, popotáhnout ji do té modré postele, která stojí vedle mé ovladačkou zvýšené postele, potáhnout a jsem v té podivné vaně na kolečkách. Přikryjí mě prostěradlem a jedeme vlastně jen přes chodbu do protějších dveří, za kterými je koupelna. Zacouvají pod sprchu, kterou sestra roztáčí a ptá se mě, jak chci teplou vodu. Nejsem schopna odpovědět. Za prvé se bojím, že se rozbrečím, a za druhé mám tak blbou termoregulaci, že cítím jen buď hodně horko, nebo hodně zimu. Všechny krásy světa se v tento okamžik soustředily do proudu vody, který mi stéká po těle. Zvládnu nastavit dlaně, abych si ji nachytala a držela ji, mohla se s ní mazlit, uchopit ji a nepustit, přímo se vpíjím do všech těch kapek.
„Vy jste se tak dlouho nekoupala? Zítra je středa, tak se budete koupat znovu, nebo když budete chtít jindy, jak si řeknete.“
Jsem nejšťastnější člověk na světě. Když mě usušili a opět přesunuli na postel, měla jsem už uklizený pokoj, dcera seděla na židli a pročítala nějaké prospekty.
„Táta už jel domů, jsou už dvě hodiny a pes by to už bez vyvenčení nevydržel. Všechno jsem ti srovnala a byla jsem obhlídnout okolí, je to tu pěkný. A viděla jsi, jaký máte bezva balkón? Za chvíli ti přinesou jídlo, co ti nechali, tak ti pomůžu najíst a budu muset taky jet.“
S odporem polykám pár lžic polévky, nic jiného nemůžu, jsem tak unavená, ale mám příjemný pocit, že to tady bude asi dobrý. Držím se dcery za ruku a přivírají se mi oči.
„Mami, nespi, vzpomeň si, jestli ještě něco nechceš, já už budu muset jít, za chvíli mi jede autobus.“
Kdyby tady tak mohla zůstat, byla bych úplně spokojená, zvykla jsem si od rodiny na každodenní držení za ruku, kdy jsem mohla v klidu usnout s pocitem, že se nemůže nic stát. Nikdy před tím by mě nenapadlo, že nejklidnějším, nejpříjemnějším a nejbezpečnějším pocitem se pro mě stane držení za ruku. Když zůstávám sama, připadám si jak malé bezmocné dítě, vydané absolutně všanc cizím lidem, a doráží mě ten prostý fakt, že to tak je doopravdy.
Z klimbání mě vytrhne příjezd mé spolubydlící. Když ji přesunou z vozíku do postele a zůstaneme samy, snažím se navázat kontakt. Umiňuji si, že budu hodná, příjemná, milá, ale sousedce se špatně dýchá a mluví. Postupně se dozvídám, že spadla z žebříku, když trhala jablka, že je od ramen ochrnutá a je už skoro dva roky po nemocnicích. No nazdar. I když se sama nemůžu až na ruce od předloktí pohnout, přijde mi to děsný.
Přišli mě otočit na bok a já se můžu konečně dívat ven. Balkónové dveře jsou otevřené dokořán, vidím vrcholky nádherných stromů, ptáci štěbetají do nadcházejícího letního podvečera a vůně z lesa je přímo omamná. Nějak to musím zvládnout. Ono mi taky nic jiného nezbývá.






Zařazeno v kategorii Vězení a vozík





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička