Milánek na gymplu – III


1. února 2011, autor Eva,



pondělí 2. března
Do ordinace přišla tchyně. Hotová hromádka neštěstí. Žmoulá v ruce kapesníček a štká. Petr v sobotu nebyl na pivu. Byl u nich a šíleně seřval Milánka za to, co udělal Klárce. Můj mužíček se konečně pochlapil. Pochopila jsem, že záležitosti své rodiny si chce řešit sám, a ne doma se mnou.
Liběna naříká, jak Milánek pořád brečí, je nešťastný a chce to nějak napravit.  Ale bojí se, že mu Petr zase vynadá. 
To tak! Aby zase začal opruzovat. Jen ať se bojí, třeba do konce života. Jediný, čeho se bojím já, je, že tchyně bude otravovat s udobřováním.
Proto rezolutně prohlásím: „To, co udělal Milánek Klárce, je hnusnej podraz.“
Milánkova matička kontruje: „A ty víš přesně, jak to bylo? Byla jsi u toho? Milánek tvrdí něco jiného než Klárka.“
Odpovím chladně: „V tomto případě Klárce věřím, nevím, proč by si vymýšlela. Můžeš ho omlouvat, jak chceš. Nic to na celý věci nemění.“
Tchyně mně vyčte, že v sobě nemám kouska citu, a celá nasupená odtáhne.  Petrovi jsem se o její návštěvě nezmínila.
 
úterý 3. až pátek 6. března
Každý den kolem desáté se do ordinace nahrnula čerstvá důchodkyně Liběna. A pořád omílala, že jsme rodina, že bysme měli držet spolu a že člověk nikoho jinýho než tu rodinu nemá. A že bych měla Petrovi domluvit, protože Milánek se hrozně trápí, že ho starší bráška nemá už rád. Což bych ještě unesla.
Horší však bylo, že vylezla s brekem do čekárny, sedla si na židli a chytla se za srdce, jako předzvěst blížícího se infarktu. Zdrceně vzdychala a celému osazenstvu dávala ostentativně najevo, jak se trápí a že ji její příšerná snacha jednou přivede do hrobu. Po kom ten Milánek to vydírání má!
Pacienti se potom bázlivě a celí vyklepaní plížili do ordinace, jako by tam seděl doktor Mengele.
Musela jsem ten tyátr zarazit. Proto jí povídám: „A proč pořád chodíš orodovat ty? Proč někdy Milánek nepřijde sám, aby si to vyžehlil?“
„On se chudáček hrozně bojí…“
„Asi ví proč.“
„Lenuško, copak v sobě nemáš kouska citu? To ti není toho chlapce líto?“ opakovala dokola.
Pozvala jsem je na sobotní oběd.
Tchyně odešla se spokojeným úsměvem bez mezipauzy v čekárně.
Doma jsem se s celou anabází svěřila Petrovi. O divadle v čekárně jsem pomlčela.  Petr se k tomu postavil rozumně, Milánkovi svoje už řekl a nechce to dále rozebírat.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu donucena si na sebe plést bič.
 
sobota 7. března
Tchyně strčí nos do kuchyně jako předvoj a zvolá: „ Tady to voní Lenuško, to bude zas nějaká tvá specialita!“
Mořské plody na česneku a na víně opravdu mimořádně „voní“.
 „Je to výborný Lenuško, to víš, to já neumím takový moderní jídla,“ rozplývá se Liběna.
„Ty neumíš ani ty nemoderní,“ rýpne si tchán. 
Všichni ztuhnem. Petr kouká upřeně do talíře a dusí v sobě smích. Tchán, který se nikdy k ničemu nevyjadřoval, jenom vždy pokyvoval na Liběnino „Že jo, tatínku?“, se najednou takhle šprajcne. Asi už jí má také plné zuby. Ne, že by neměl pravdu. Petr mi  mnohokrát naznačil, že mu u maminky tak nechutnalo.  A Milánek je toho živoucí důkaz.
Liběna do něj zavrtá pohled „Počkej doma“ a mlčky pokračuje v jídle.
Milánek vyplní ticho: „Je to opravdu skvělý, Lenko.“
Potom se bavíme jakoby nic, jako by nikdy nedošlo k žádné hádce. Po kávě šel Milánek na procházku s Kubou a tchyně odtáhla manžela, aby mu vysvětlila, která kuchařka na světě je nejlepší.
 
pátek 27. března
Milánek se občas staví na kus řeči, hrozně milý, ochotný a úslužný. Najednou úplně jiný člověk. Vyvenčí Kubu a spěchá domů, protože mu maminka nařídila, aby přišel na večeři. Že by se Liběna začala snažit?
 
úterý 31. března
Každý rok se u nás v sobotu před Velikonocemi sjíždí potok Bystrá, který ústí do Vltavy. Z přehrady se pustí více vody, aby vodáci na jezech nedrhli. Ten náš proradný šprt by taky chtěl zažít tu slavnou akci, která se na gymplu přetřásá měsíc před zahájením a měsíc po skončení. Ale žádná parta ho mezi sebe nevezme. Proto přemlouvá Petra, aby jel s ním.
„Ale vždyť tě to na vodě nebavilo, pádlovat ti nešlo, bylo ti furt zima …,“ odporuje Petr.
„Ale bavilo, bavilo moc, Petře, pojeď se mnou, prosím tě,“ škemrá.
Petr se nakonec nechá ukecat.  Cca 10 km na vodě s tím neohrabaným kopytem vydrží.
Milánek mu nadšeně skočí kolem krku. Vzhledem k tomu, že to není žádný drobeček, má Petr co dělat, aby to ustál.
 
sobota 11. dubna
Dovezla jsem Petra a Milánka k potoku na start. Počasí nic moc, hlavně, že nemrholí jako minulý rok. Milánek a Petr se úspěšně nalodí. Popojedu k prvnímu jezu, který je obsypaný lidmi. Každý chce vidět, jak se jejich bližní cvaknou. Moji bližní přenášejí loď. Na dalším jezu taky.
„Vy nebudete sjíždět žádný jez?“ ptám se Petra.
„Možná před cílem, v týhle zimě se mi do vody nechce,“ říká bez nálady Petr.
Třetí jez projedou, protože jsou stejně mokří. V meandrech těsně před jezem se zamotali do vrbiček a udělali se. Na jezu Milánek sedí jak zapíchnutý vidle a nehýbe se, vše zařídí Petr. Musí se převléknout. Milánek drkotá zuby, tak mu dá Petr napít rumu. Ještě, že to tchyně nevidí.
Těsně cílem se vykoupou ještě jednou. Milánek nedokázal své špekaté tělíčko dostatečně stočit pod lávkou. Jez za lávkou, kde většina lidí vypadává z lodi, kupodivu zase bravurně projedou. Asi se v mokrých šatech líp jezdí, člověk se pak nemusí ničeho obávat.
V cíli Milánek nadšeně vypráví, jaké to bylo skvělé a jak perfektně zvládl oba jezy. Petr mlčí. 
Když jsme Milánka vyložili doma, povídám Petrovi: „Tak jaký to bylo?“
Petr jen rozmrzele zabručí: „Hele, neřeš to. Nechce se mi o tom mluvit, dám si grog a zalezu do pelechu.“
 
pondělí 13. dubna
Milánek nepřišel s pomlázkou. Nachystala jsem pro něho plno vajíček a nakonec je rozdala jiným dětem. Petr v sobotu říkal, že nemám nic řešit, tak neřeším.
 
úterý 14. dubna
Sedíme s Petrem u televize a najednou se z ložnice ozve zakašlání. Podíváme se na sebe a vyrazíme za zdrojem zvuku. V naší posteli se rozvaluje Milánek! No to je vrchol! Vůbec jsme o něm nevěděli a přitom jsme už přes hodinu doma.
„Co tady děláš?“ vyjedu na něho.
„Já jsem na tý vodě dostal angínu a chřipku.“
„Oboje najednou asi nezvládneš, ale proč ležíš v naší posteli?“
„Máma mě sem poslala, že se o mě máte postarat, když seš doktorka a Petr to zavinil.“
Chytnu Petra za ruku, protože vedle mě úplně nadskočil. Teď musíme vyřešit maroda, teda já musím, mám to v popisu práce.  Liběna přijde na řadu až potom.
Milánek není ani první ani poslední, kdo onemocněl po sobotní akci. Každoročně rozdávám neschopenky lidem, kteří sjížděli Bystrou. Dnes jsem jich vypsala osm. Jeden z nich mi vyprávěl, že tam byl nějakej nemožnej tlustej kluk, hrozný vemeno, ještě s nějakým starším klukem, kterej z něj byl na mrtvici. Cvakli se v úseku, kde nebyly žádný peřeje ani kameny. Už chápu, proč si Petr nechtěl povídat o vodě. 
Změřím mu teplotu a vyšetřím fonendoskopem. Teplota 37,6, zarudlý krk a oteklé mandle. Angínu si diagnostikoval dobře. Nasadím mu antibiotika, uvařím nápoje a nabídnu něco k jídlu. Přestože se mu blbě polyká, neohroženě spořádá čtyři toasty.
S Petrem v obýváku řešíme, kde budeme spát. Petr si chce lehnout do pokojíku pro hosty. Je zde však jen jedna postel.
„A já s ním budu spát v manželský posteli?“ zděsím se.
„Aspoň ho budeš mít pod kontrolou.“
„Nevím, proč bych měla kontrolovat zpocenýho puberťáka se zvýšenou teplotu. Vždyť se nevyspím!“ oponuji.
„Já bych se vedle něj taky nevyspal.“
„Radši budu spát na gauči.“
Nakonec roztáhneme gauč v obýváku a spíme na něm oba.
Dvakrát za noc jsem musela vstát, protože Milánek tak kašlal, že to vypadalo, že se udusí. Nic vážného to však nebylo, jen takové demonstračky, za které bych ho nejradši zabila, ale musela jsem se zachovat jako profesionál.
 
čtvrtek 16. dubna
Matička přinesla Milánkovi zčernalé banány, které koupila v akci. Ujistila mě, že mám „zlaté srdce“ a že beze mě by to její synáček nepřežil.
Sotvaže vstoupil Petr, připraven vyříkat si s ní rodinné záležitosti, pustila se do něj: „Peťulko, co tě to napadlo, tahat toho chudáčka v takový zimě na vodu?!“
Petr, zaskočen útokem, jen utrousil: „To byl jeho nápad, pořád škemral, ať s ním jedu.“
Tchyně jela dál svou lajnu: „Ale ty seš starší, tak máš mít více rozumu. Měl jsi to Milánkovi rozmluvit.“
Petr na to nic neřekl, práskl dveřmi a odešel.
Nejvíc rozumu mám já, kdyby bylo dle něho, nepáchl by sem ani Milánek ani Liběna.
 
sobota 18. dubna
Milánek u nás spokojeně parazitoval, válel se v posteli s notebookem a sekýroval. Vyžadoval polévky, neboť na jeho nemoc je nejlepší silný vývar. Naporoučel si kiwi, mandarinky a ananas, což mu Petr ochotně koupil, když si jel do supermarketu pro pivo. Když tvrdil, že by měl jíst pouze libové maso, protože tučné se špatně tráví a vyčerpává ho pro boj s nemocí, neodporovala jsem. Když však navrhnul, že bych mohla „skočit do krámu pro pořádný maso“, nejlépe pro svíčkovou, neboť kuřecí a krůtí se mu už zajídá, tak jsem vypěnila a začala řvát: „Do prdele, jsem doktorka a ne tvoje služka. Co si vlastně vůbec myslíš?“
„Já jsem to tak nemyslel,“ blekotal.
A jak jsem byla v ráži, tak jsem mu vmetla: „Hele víš co, už ti nic není, seber se a mazej domů. Mám toho tvýho sekýrování plný zuby. Ať se o tebe postará tvá matinka.“
„Ale já jsem oslabený, já tam nedojdu,“ kňoural sebelítostivě.
„Já tě tam dovezu,“ rozhodla jsem nekompromisně.
Milánka jsem vypakovala a převezla domů. Zazvonila jsem, strčila ho překvapené tchyni do náruče a řekla: „Je to váš syn, tak se o něho starejte.“ A odešla jsem.
Petr celou scénu nekomentoval, a když jsem se vrátila, neřekl ani slovo.
 
 
z e-knihy Milánek na zabití






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Milanek na zabití, Postřehy



Počet komentářů na “Milánek na gymplu – III” - 2


    Agin   (2.2.2011 (21.13))

    Evi, mám skvělý nápad....nechceš Milánka půjčovat? Že by byl taková putovní cena za určité zásluhy? Čím víc zásluh, tím déle Milánek......Znám pár lidí, kteří mají fakt nárok.... :-)))


    Eva   (6.2.2011 (23.21))

    Agin díky, také znám pár lidí, co by měli nárok a myslím, že by jeden Milánek nestačil:-)))). Museli bychom ho naklonovat:-)))



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička