Dopisy 4/4

25. února 2011, autor Eva,

Hlad donutí lidí krást, strach dovede zabíjet. On se upnul na myšlenku, že sestra musí zmizet. Nelze jinak – už dále nevydrží tato muka. Takový šílenec jako Ema nemá přece právo zničit jeho život, jeho rodinu.

Ale jak se jí má zbavit? Nevyleze z domu. To znamená jít za ní a vyřešit to tam. Prostudoval knihy o soudním lékařství, pročetl hory detektivek a zjistil, že je naprosto bezradný, že dnes není vůbec možné odstranit člověka, aniž by se neprokázaly příčiny jeho úmrtí. Ema brala pouze antidepresiva, ta jí přesně dávkovala maminka. Fyzicky byla zcela zdráva, nenašel žádný slabý bod, na němž by mohl vystavět rafinovanou vraždu.

Ačkoliv přesně chápal, co má vlastně v úmyslu, nikdy to v duchu nepojmenoval slovem „vražda“. Samotný výraz "vrah" ho odpuzoval, příčil se mu. Byl rozhodnut svůj plán považovat za mstu, zaslouženou odplatu.

Jediní dva lidé z blízkého Richardova okolí netušili, jakou je populární osobností. Maminka a sestra, ta navíc v ohrožení života. Žily svým vlastním tempem, Ema i nadále psala do „šuplíku“, odtržena od světa a událostí v něm.

Richard s rodinou jako obvykle jezdili na víkendy, sestra dostávala pravidelný příděl dopisnic, k tomu proud hřejivých a povzbudivých slov od bratra. Dáša striktně dodržovala zásadu nemluvit o knize. Spokojila se s vysvětlením, že by to Emu i maminku příliš rozrušilo, a to by přece v případě matčina věku a sestřina stavu bylo příliš nebezpečné. Ríša bloumal po domě. Marně se soužil, kombinoval, přemítal, spekuloval, hledal nápad. Nic však nepřicházelo. Zkroušený se vracel domů, nad sebou stále visící hrozbu prozrazení.

Překulil se rok, vánoční svátky a rodina Kellnerova se chystala oslavit konec roku v kruhu přátel. Den před Silvestrem najednou telefonát.

Matka na druhém konci drátu ani nemůže mluvit, pláče a zadrhává.

„Uklidni se,“ slyší Richard svůj vlastní hlas.

„Co se děje? “

„Ema je po smrti.“

„Jak se to stalo?“, vyzvídá.

„Až přijedeš, já teď nemůžu,“ zajíká se.

Zděsil se. Jak??? Jak je to možné? Konečně se stalo to, co si tak toužebně přál, avšak nyní se celý rozklepal. Tušil něco hrozného. Maminka ho vítala ztrápená, opuchlá od pláče.

„Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. Večer byla nahoře ve svém pokoji a ráno…,“ rozeštkala se ještě více.

„Co, co bylo ráno? Co se stalo?“

„Našli ji zmrzlou U kapličky. Měla na sobě jen lehké šaty a pantofle. Kolem bylo ve sněhu plno stop, musela tam dlouho bloudit. Ale proč se vydala takhle sama? V noci a ve vánici? A kam vlastně šla? Vždyť vůbec nevycházela z domu, já ani nevím, že odešla, myslela jsem, že spí… a najednou ji najdou takový kus od vesnice…,“ přerývaně vyprávěla matka.

Richard ztuhl. V závěru jeho díla Marcel ujíždí autem za svou láskou, na zmrzlé vozovce nezvládne řízení, dostane smyk a narazí do stromu v místě, kde se říká U kapličky a je okamžitě mrtev. Kaplička tam skutečně je a je od vesnice vzdálena přibližně tři kilometry. Richard už tuší, co Ema pohledávala U kapličky.

„Nenechala žádný vzkaz…?“ Celý se chvěl, žaludek se mu svíral stupňující se nervozitou.

„Ne vůbec ne, ani nic neříkala, jsem z toho celá zoufalá.“

„Podívám se nahoru,“ prohlásil a rychle se otočil, aby nemusel matce hledět do očí.

Prudce vtrhl do Emina pokojíku. Na stole ležel úplně nový výtisk Příběhu. Křečovitě sáhl po knize, byla mu v té chvíli odporná. Nic podezřelého v ní nenašel. Posadil se a půl hodiny zíral do prázdna, neschopen jakékoliv myšlenky. Pomalu se zklidnil a začal zas uvažovat racionálně. Pohlédl na dobře známou zásuvku psacího stolu, byla zamčená, neporušená. Opatrně ji otevřel, už věděl, jak na to. Dopisy zde byly všechny. Nastrkal je kvapně do igelitové tašky a potají odnesl do auta. Pak se vrátil k matce.

„Jak se tam dostala ta kniha?“

„Jo ta od tebe, ani ses nepochlubil. Ještě jsem ji ani nečetla…“

„A Ema? “

„Ema, ta myslím jo.“

„Ale kde se tady vzala?“

„No děti nám ji daly k vánocům, podívej…“ vytahuje ze zásuvky kartičku a podává ji Richardovi.

Richard ohromeně a překvapeně čte: „Milá babičko a teto, jistě ani netušíte, že máte v rodině slavného spisovatele. Pan VÁCLAV Vacek je ve skutečnosti náš táta. Přejeme hezké počtení.“ Honza a Lucka.

Na děti úplně zapomněl! Nakonec se na ně ale nemohl ani zlobit, nevědomky za něj vyřešily jeho problém. V noci, když maminka spala, spálil všechny dopisy. Po tom všem už ani neměl zájem přečíst si ty nové.

Nadobro tak zlikvidoval rukopis, věčný strach a obavy. Už nemusí žít ve stresu. Smrt sestry jej nijak neohrozí, nedopustil se vůči ní přece ničeho, co by bylo trestně postižitelné…

Rodinnou tragedií získal román ještě více na popularitě. Ti, kdož příběh lásky ještě nečetli, ze zvědavosti sáhli po knize, která v osudnou noc vyhnala nešťastnou ženu, sestru autora, do mrazu a vánice, aby hledala stopy po zabitém milenci.

Richard přijal prvního novináře, objevil se v televizi, začal vyjednávat o ztvárnění svého díla do filmové podoby. Začal jezdit po vysokoškolských klubech a předčítal ze své knihy. Rozdal desítky, stovky podpisů. Snažil se odpovědět aspoň na některé z nesčetných dopisů svých obdivovatelek a čtenářek. Pro případ své smrti převedl autorská práva na nic netušící Michaelu, která z Ameriky přijela na matčin pohřeb a hned poté se vrátila do nové vlasti.

Jeho tvrdošíjné odmítání pokračování Příběhu či dokonce nového románu lehce polevilo, čímž znovu oživil naděje příznivců. Tím, že se zbavil rukopisu knihy, se ovšem nijak nezmírnily stále palčivější pocity viny.

A pak, během autorského čtení v jednom okresním městě, ho náhle přepadl dojem, že v obecenstvu zahlédl tvář své sestry. Jen kratičký okamžik… spíš zdání. Pohlédl tím směrem znovu a zadrhl v půlce věty. Hubená dívka s uhlazeným černým mikádem mu úslužně podala sklenici minerálky. Nebuď blázen, dokázals to, říkal si a hltavě pil. Všechno je v klidu. Ema není. A dopisy přece shořely do jednoho.

Během nadcházející besedy mechanicky zodpovídal stále se opakující dotazy. Opatrně, jako by jazykem v ústech ohledával bolavý zub, pročesával pohledem obecenstvo. Neviděl ji. Ne. Zároveň však ten večer pochopil, že to není podstatné. Protože ona tam bude. Už navždycky.

Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Dopisy

Počet komentářů na “Dopisy 4/4” - 5

Agin (25.2.2011 (14.59))

Jooo svědomí, to je pěkná mrcha...... Skoro bych řekla, že autorka má na skladě ještě více takových sondiček do duší lidí a lidiček a třeba nás s nimi i seznámí....Za Dopisy děkuji, dobré, pro mne dobré.

Eva (26.2.2011 (17.18))

Agin díky.... mám další ještě nikde nepublikované povídky, ale jsou příliš dlouhé na čtení na monitoru ... možná vydám pár kousků na vlastní náklady... uvidím ...

sarah (14.6.2011 (13.31))

Evi, prečítala som to jedným dychom. Pútavý príbeh, pekná práca, čo sa týka štylistickej stránky i výberu slov. Páči sa mi tvoj vzťah k literatúre, tvoja oddanosť krásnu vôbec. Si citlivý, vnímavý, kreatívny človiečik s nádhernou dušou.

Eva (14.6.2011 (17.25))

sarah moc děkuji za krásný komentář...přiznám se, že se až rdím...

Tudy (6.2.2015 (13.27))

Až dnes jsem otevřela Dopisy. Dobrá sonda, každý z nás máme svůj svět a někdo bohužel i svého Richarda. Přečetla jsem naráz. :-)

Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a