HLADOVÝ ANDĚL


22. března 2011, autor Lady Vader,



HLADOVÝ ANDĚL

 

 

Spal.

Očička měl pevně zavřená, vědomí zastřené spánkem tak hlubokým, že by ho ani sebevětší rámus nedokázal probudit. Ale kdesi uvnitř jeho nitra dřímalo něco mnohem silnějšího než jakýkoli křik, silnějšího než úder obrovitého gongu.

Tím něčím byl hlad.

Ne obyčejná mlsnost nebo chuť žužlat cokoli, co mu pod ručku přijde, ale opravdový hlad.

Krutý hlad.

Takový, co hrozí smrtí, nebude-li ukojen.

Do útrob se mu vkradl pomalu a tiše, avšak s o to větší neodbytností.

Začal jako sotva slyšitelné poškrundávání kdesi nahoře v bříšku, sílil a narůstal, až se zmocnil celého těla.

Nejen žaludek, ale i nejvzdálenější paleček u nohy náhle věděl, že má hlad.

Každá buňka křičela hlady a jejich hlasy, úpěnlivé a vytrvalé, zaplašily sny, ukolébanou mysl přinutily procitnout.

Rázem byl vzhůru.

Široce otevřenýma očima, modrýma jako nebe uprostřed zimy, zíral do tmy. Na chvíli upoutaly jeho pozornost mihotavé odrazy světel nočních tramvají, které sem skrze záclony pronikaly zvenčí.

Ale opravdu jen na chvíli.

Pak se neklidně zavrtěl pod peřinkou. Tiše zakňoural, avšak odezvy se nedočkal.

Světla na stěnách honila jedno druhé, aby vzápětí mizela v koutech plných stínů.

Zmocnila se ho panika.

Proč se nikdo neozývá?

Na chvíli se zalekl, že zůstal sám.

Stravován stále krutějším hladem i mučivými obavami, zaslechl dech spící bytosti. To ona, jako jediná ve vesmíru, ho mohla nasytit.

Jenomže právě teď tvrdě spala.

Nádech, výdech.

Nádech, výdech.

Tlumené zvuky se střídaly v pravidelném rytmu a s neměnnou pravidelností odměřovaly nekonečné bezčasí noci.

Ocitl se na pokraji šílenství. Už nevnímal hlad jako nepříjemný pocit, ale jako krutou bolest.

Kdyby mohl vstát, kdyby uměl pocity přetvořit ve slova, pak by prostě vstal a o jídlo si řekl, ale jemu zbývalo jen jedno jediné – řev tak hlasitý, až probudí tu, která dokáže zahnat hlad.

Svraštil obočí, zkřivil pusinku.

Zhluboka se nadechl. Celý se napnul.

Řval a ječel, divoce sebou zmítal.

Vřískal do ochraptění.

Zajíkal se a sípal, vyčerpaný bojem o přežití.

Mám hlad!

Mám hlad!!

Mám hlad!!!

Ukrutný hlad, který bolí.

Čím urputněji bojoval, tím strašlivější hlad ho stravoval.

A pak, když už propadal zoufalství a beznaději, se ho chopily ruce ženy, která ještě před chvílí klidně spala. Byly suché a teplé, zhrublé každodenní prací, a přece byly jejich dotyky nadmíru příjemné.

Zvedla ho vysoko do náruče. Mluvila na něj konejšivým hlasem. Mazlivým šepotem tišila jeho rozjitřené smysly.

Do úst mu vložila měkkou, hebkou část svého těla. Neuměl ji pojmenovat, ale jedno věděl určitě, nyní se stačí jen přisát.

Vyhladověle a nedočkavě hltal tekutinu, která mu prýštila do úst. Zabořil prstíky do té měkké hebké věci, křečovitě ji sevřel. Ještě více se přisál.

Nepostřehl, jak žena, která mu dala život, bolestivě sykla.

Nevnímal, že se snaží rozevřít jeho zaťaté ručky.

Chtěl víc, než jen ukojit neukojitelný hlad. Chtěl cítit ještě jinou chuť. Také sladkou, ale jinak.

Chtěl cítit chuť čerstvé krve.

 

*     *     *

 

Mladá žena seděla v ordinaci kojenecké poradny. Jako v mlze sledovala, jak dětská sestra váží a měří jejího půlročního budulínka, jak lékařka provádí předepsané testy. Jen s námahou vnímala, co jí obě ženy říkají.

Nedokázala se soustředit, ani reagovat na slova, která k ní doléhala, jako by byla vyřčena pod vodní hladinou.

Cítila se unavená, doslova vysátá.

Vstávat pětkrát, šestkrát – ne, určitě tisíckrát – za noc na kojení, ji opravdu vyčerpávalo.

Snažila se lékařce i sestře popsat své pocity, ale ony nebyly připravené jí naslouchat.

„Buďte ráda, že baští,“ odbyla matčiny stesky sestra.

Chlapeček, donaha svlečený na přebalovacím stole, měkce zavrněl. Modrýma očima se zadíval na sestru. Až se zdálo, že ví, o čem je řeč, a že s jejím názorem na jeho apetit naprosto souhlasí.

„Dítě si samo řekne, kdy má hlad. Co by za to jiné matky daly, kdyby jim děťátko takhle prospívalo,“ přidala se lékařka. „Mamce napíšeme na bolavá prsa mastičku, co říkáš?“ spiklenecky mrkla na chlapečka.

Opětoval její úsměv, s nevinností anděla široce roztáhl pusinku.

„No jo, já jsem si to myslela,“ zahlaholila lékařka. „Začínají ti růst zoubky.“

„Nesmíš mámu kousat,“ polechtala klučinu na bříšku sestra.

Smál se, div se nepočůral.

Matka se nadechla, z úst se jí vydralo něco jako začátek věty. Snad se chtěla zeptat, zda by neměla začít broučka odstavovat, ale pod přísným pohledem lékařky odevzdaně zmlkla.

Nemělo žádný význam svěřovat se jim s předtuchou, která již několik nocí obcházela její utrápenou duši.

Tlumeně vzdychla. Nezmohla se na víc, než věnovat lékařce i sestře vyčítavý pohled.

Kdyby se lépe podívaly, kdyby aspoň na kratičký okamžik zauvažovaly nad tím, co spatřily, muselo by je zarazit, že se dosud bezzubému miminku jako první prořezaly dva malé, bílým jehličkám podobné špičáky.  

Zatím byly docela nepatrné, ale jednou, až hladový andílek povyroste – hmmm, kdo ví …

 

 

KONEC (?)







Zařazeno v kategorii Noční dravci, Povídky



Počet komentářů na “HLADOVÝ ANDĚL” - 6


    Eva   (17.4.2011 (16.30))

    Porotce Jarda: Lehce čitelný obsah předem, větší zhutnění by neškodilo, motiv často se opakující (Štorch blahé paměti a béčkové horory západní provenience). Skvěle popsané pocity hladového budulínka i utahané maminky v 1. části povídky. Známka: 2


    Eva   (17.4.2011 (16.30))

    Porotce Jana K: Hodně dobré. Známka: 1


    Eva   (17.4.2011 (16.32))

    Porotce Jana R: Téma se již v literatuře několikrát vyskytlo, není to tak špatně napsané. Známka: 2


    Eva   (17.4.2011 (16.35))

    Porotce Radka: Přes jasný děj skvěle napsané. Známka: 1


    Eva   (17.4.2011 (16.37))

    Eva: Povídka se mi moc líbí, napsána poutavě a bravurně, snadno vtáhne čtenáře do děje. Vyzrálý, vycizelovaný a čtivý styl. Jediná výtka: nemůžu se zbavit pocitu, že už jsem podobnou povídku četla. I když v dnešní záplavě thrillerů a hororů je hrozně těžké vymyslet něco, co tu ještě nebylo. Za 1.


    Eva   (17.4.2011 (19.06))

    Hodnocení Jana Němce z redakce časopisu HOST. Nejzajímavější mi připadá ten první text, a to s velkým náskokem. Jako jedinému se mu podařilo vtáhnout téma, které svádí k lecčemu, do nějaké existenciální situace. Vedle toho je mi sympatické, že autorka „píše z rubu“: mateřství nemusí být jen idylická zkušenost provázená povinností bezmezně milovat. Novorozenec je primárně narcistická bytost, jejíž existence má jediný rozměr: já jsem svá ústa. Autorka na to poukazuje, zvlášť dobře se to vyjímá na pozadí všeho toho láskyplného šišlání, které obvykle novorozence zasypává. Cítím z toho sympatickou provokaci: podívejte se, to, nač tady všichni cukrujete, jsou tak trochu vaše projekce. Jinými slovy: dítě může sloužit nejen jako symbol neposkvrněnosti, nevinnosti (v kontextu křesťanství), ale také jako symbol žádostivosti, slepého chtíče (v kontextu buddhismu). ---- Co se provedení týče, líbí se mi, že čtenář po nějakou dobu váhá, zda čte o novorozenci nebo nějakém pohádkovém otesánkovi, a později si uvědomí právě tu jejich soupodstatnost. Zbytné mi naopak připadá dovedení motivu až k dítěti-upírovi, to je vlastně regrese: jde o to ukázat, že matka může své dítě prožívat jako upíra, který z ní saje, nikdy nemá dost, je to noční dravec, co ji budí, aby z ní chlemtal, - nikoli o to napsat další nesmyslný příběh o dítěti-upírovi. Proto jsem naznačil, že by ta povídka mohla skončit dřív. ----- jn



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička