Marcela: Violetta


23. března 2011, autor redakce,



Violetta. Violetta. Rychle otočila hlavu, ale její myšlenky v hlavě pořád rozebírali její jméno. Vykročila opatrně do temného lesa, který skrýval někdy daleko horší věci než jen zaobírání se vlastními myšlenkami, ale copak někdy jen vlastní myšlenky nestačili k tomu, aby člověk zešílel Tedy člověk…Violetta. Rychle pohodila hlavou a rozeběhla se.
Někdy, když už ani ona sama nevěděla co je vlastně zač a kde se vzalo to její prokleté jméno…běhala.
Na běhání samo o sobě není vůbec nic zvláštního. Tedy pokud neběháte v lese a hlavně v noci. Jenže Violetta byla jiná. A nebyla jiná jen duševně, ale hlavně byla jiná i fyzicky a to byl už sám o sobě problém.
Když utíkala lesem svět okolo ní se proměnil v barevnou šmouhu a hlava se vyprazdňovala, tak jako už tolikrát. Na tváři se jí rozlil blažený úsměv. Tak je to správné! Konečně nemyslet na to co se stalo! Být volná a cítit všude kolem mír. Z plných plic se nadechla a málem vykřikla.
Něco se blíží! A jde to po ní! Zastavila se a začenichala kolem. Teď už si byla stoprocentně jistá tím, že jde po ní nějaké velké zvíře. Velké a rozzuřené. Ano mohla se znovu rozeběhnout a kličkovat lesem a už teď si byla skoro jistá, že to zvíře by to vzdalo, ale ona neutíká. Možná také proto už měla takových problémů.
Zvedla hlavu a rozhlédla se po okolních stromech pak se pro sebe usmála a vylezla na jeden z nich. Chvíli sice trvalo než zvíře dorazilo, ale když se tomu tak stalo Violetta zúžila svoje oči do dvou nenávistných štěrbin a trochu poodhrnula rty. Zvíře zmateně čenichalo u každého stromu a nepříčetně vrčelo.
,,Hledáš někoho?´´ ozvala se Violetta. Zvíře zvedlo podle hlasu hlavu a dvě černé oči se střetly se dvěmi zelenými. ,,Vlkodlak! To jsem si mohla myslet! Kolik vás ještě pošlou?´´ vykřikla nenávistně a hbitě seskočila přímo na vlkodlačí záda. Vlkodlak zavyl překvapením a rozzuřeně se ohnal po Violettě,ta se zasmála jeho pokusu a jedním rychlým pohybem mu zlomila vaz. Ozvalo se hlasité křupnutí a vlkodlak padl mrtvý k jejím nohám.
Violetta pro jistotu zkontrolovala zda je vlkodlak doopravdy mrtvý a potom si očistila neviditelná smítka z mikiny. ,,Tak kolik vás ještě pošlou než jim dojde, že mě se jen tak lehce nezbaví?´´ zamumlala si pro sebe a posadila se vedle mrtvého zvířete.
Vzala si nůž, který nosila vždycky přivázaný k pravé noze a bez přemýšlení se řízla do levé ruky. Na malou chvíli jí stačilo se jen dívat. Dívat na krev, která kolovala v ní, ale nebyla její. Pak přiložila rty k ráně a sála.
Sebevražda?! To se přeci stává, ne? Upír zblbne z věčného zatracení, kterého se mu dostalo a začne sát sám sebe….Jenže ona se nezbláznila. Ona byla až moc při smyslech, když na to přijde. Vyplivla vedle sebe krev a zhluboka se nadechla. A nebo taky jed! Jed, který jí do těla vpravili krátce před tím než jim utekla. Nezabije jí, ale oslabuje jí a …něco divného se s ní děje..jako kdyby to už ani nebyla ona. Zatnula zuby a vstala.
Krátce se podívala na to zvíře a natáhla si kapuci přes hlavu. Nikdy už jí nedostanou! Už pro ně nikdy nebude zabíjet! Už takhle jí využili a vstříkli do těla nějaký jed, který jí v těle dělá guláš.
Znovu se rozeběhla a okolí pro ni přestalo existovat. Běžela a čas přestal existovat. Nezáleželo na něm a ani na tom, že jí za dva dny dostanou. Když běžela nezáleželo na ničem jedině na jejích rychlých nohou a na ní samotné.
Violetta…Violetta…Myšlenky se vracely….Stejně jako její pronásledovatelé….A byly blíž než kdy předtím….

Chvíli hledala krabičku cigaret a když si konečně zapálila se zájmem se podívala na nápis na krabičce. Varování: Kouření může zabíjet. Tiše se zasmála a nastartovala. Vědci by asi dostali šok. Ona už totiž mrtvá je, tedy svým způsobem, samozřejmě.
Vlastně je správně označená jako nemrtvá. Noční dravec. Ano, to sedí. Nemrtvá. Žije. Její tělo funguje, její mozek myslí i když by správně měla už dvě stovky let hnít v zemi. ,,Mě už žádný podělaný cigarety nezabijou,´´ zasmála se a zhluboka si popotáhla.
 Byla zase svobodná. Zase stála na rovině. Když se naposledy cítila, takhle volná, přišel a vzal jí veškeré její sny.o
Když jí totiž naposledy tajná služba unesla,do jejího těla zdlouhavými operacemi vpravila jed. Jed tak silný, že by kohokoliv jiného bez milosti zabil. Nebo donutil k šílenství.
Díky tajným složkám, už nebyla jen nočním dravcem, ale také byla nájemným vrahem.
Ubytovala se v malém motelu pod cizím jménem, když v tu chvíli jí přepadla, tak veliká bolest, že se skácela vedle postele a namáhavě začala dýchat. Velké finále bylo tady a ona byla sama. Nedokázala se o sebe postarat. Své nehty zaryla do podlahy, a špičáky si prokousla ruku. Neměla žádnou protilátku a ani žádnou krev, kterou teď tolik nutně potřebovala.
Zaječela, ale nakonec z toho vzniklo jen zasyčení, neboť v ústech měla sucho. Obrátila se na záda a vyplivla krev. Všechny její žíly v těle se napnuly až k prasknutí a její srdce začalo zběsile tlouct. Na chvíli si pomyslela, že jí musí vyskočit z hrudi, že to nezvládne. Z očí jí pomalu tekly krvavé slzy a ona se celá bolestí prohnula. Ta bolest, kterou prožívala se jen těžko dá popsat. Trhala jí a zároveň opět spojovala.
Violetta se prudce posadila a jako zvíře na čtyřech nohou se rozeběhla do tmavé noci hledat oběť, která jí dá svojí krev, a ona by tak znovu mohla načerpat svojí sílu. Potřebovala krev. Musela ji mít. Jenže než se dostala do víru města bolest jí donutila ustoupit do tmavé uličky. Zůstala ležet hned vedle odpadků a jako naschvál poblíž nebyl žádný bezdomovec ba ani žádná prostitutka.
Ležela na zádech a polykala své krvavé slzy. Nic jiného jí totiž nezbývalo. Každou chvílí se prohnula bolestí a neměla sílu ani na to, aby se posadila. Nevěděla co s ní přesně udělali, ale věděla, že její konec se nevyhnutelně blížil.
Její jediné štěstí bylo, že když k ránu vyšlo slunce byla před ním schovaná ve stínu z odpadků.
Na sobě měla jen tenké šaty, ale zima jí nebyla. Nikdy totiž žádnému upírovi nebyla zima. Ležela nehybně a tiše tpěli. Člověk, který by kolem ní prošel by si jistě myslel, že je mrtvá. Vpadala tak.
Měla zavřené oči a při životě jí držely vzpomínky, které skrze tu temnotu v ní chtěli mluvit.
Objaly jí ze všech stran a dožadovaly se její pozornosti. Violetta upadla do stavu, kteří mívají feťáci a nebo hodně staří lidé. Svým způsobem byla hodně stará. Stará narkomanka, a její vzpomínky by vydaly více jak na čtyři knihy.
Musela najít protilátku. Prostě musela. Nenáviděla svůj život v temnotě, ale pořád je lepší nějaký život mít…
Další tři dny a noci trvalo než doopravdy přišel. Když jí viděl jak leží na zemi, špinavá potrhaná a všude kolem ní se válí odpadky, nevěřil, že ještě pořád žije.Žila, ale kdyby přišel o dva dny později, nejspíš by vydechla naposledy. Byla na pokraji svých sil. Nutně potřebovala krev, a on to věděl, ale nemohl jí dát tu svojí. Zabilo by jí to. Také se bál, že když s ní pohne její žíly prasknou. Byla tak neuvěřitelně slabá! Vyhublá až na kost a její pokožka měla slabý šedý nádech. Pohladil jí jemně po tváři a běžel sehnat lidskou krev.
Měl štěstí. Jakmile odeběhl za pár bloků, provokativně se na něho usmála mladá prostitutka. Zeptal se jí, jestli s ním půjde, a sotva kývla hlavou, už jí táhnul pryč. Jakmile se dostali do jiné uličky, prostitutka ho hned začala zbavovat kalhot.
V jiné situaci by se jí vysmál, ale teď na to neměl čas. Rychlým pohybem ruky jí zlomil vaz a její nehybné tělo donesl k Violettě. Pořádně nasál krev od prostitutky a políbil jí.
Violetta sebou polekaně škubla a prohnula se. Znovu a znovu to opakoval dokud se neodvážil Violettu otočit na bok. Přitočil její hlavu k ráně na ruce a nechal jí ať sama saje. Kdykoliv se zakuckala pomohl jí a když skončila položil si její hlavu do klína a hladil jí ve vlasech. Violetta sebou nesnesitelně škubala, a každou chvílí vykřikla, ale pomalu se z toho začínala dostávat.
Po dvou hodinách, kdy byl celou dobu s ní, otevřela oči a podívala se na něho. Peter se zachvěl její pohled byl tak chladný a zároveň, tak zvířecí. Přesně takhle vypadaly upíři staří více než pět set let. Chladní a nemilosrdní zabijáci.
Ti upíři, kteří se snažili ovládnout vše. Chtěli vládnout celému světu a hlavně lidem. Ti upíři, kteří se krátce potom co dali život jiným upírům, mezi sebou pozabíjeli. Nikdo ze starých upírů už nežil, a Violetta vypadal jakoby se právě v jednoho z nich proměnila.
Proč by jí chtěl někdo nakazit, aby se stala zrovna tímhle monstrem?!
Violetta kousnula Petera do ruky a začala sát jeho krev, zatímco se s ním milovala. Teprve, když cítila jak pod ní slábne, pustila jeho ruku a dlouze ho políbila.
Byla první, která přežila upíří krev.
A jediná, která mohla být silnější než samotný ďábel.






Zařazeno v kategorii Noční dravci



Počet komentářů na “Marcela: Violetta” - 5


    Eva   (17.4.2011 (17.30))

    Porotce Jarda: Napsat upíří povídku, byť k tomu téma může vybízet, chce opravdu mistrovské psaní a neobehraný děj. Tato je ucouraná, místy k nečtení, rozvláčná, zbytečně popisující. Nezvládnutí vnitřního monologu, až trapná přímá řeč; onen překvapivý závěr není nepředvídatelný a až parodický. Známka: 4


    Eva   (17.4.2011 (17.31))

    Porotce Jana K: Bohužel "nehulim", možná bych pochopila, kdybych potáhla jointa, za střízliva známkuji 4.


    Eva   (17.4.2011 (17.31))

    Porotce Jana R: Mišmaš módních trendů v literatuře, upíři, tajné služby, dohromady to nedává smysl. Známka: 4


    Eva   (17.4.2011 (17.32))

    Porotce Radka: Zmatený děj, nemám co ocenit. Známka: 4


    Eva   (17.4.2011 (17.32))

    Eva: Zmatené, místy exaltované, nevypráví žádný příběh (historka o tom, jak si dotyčná neuměla sehnat potravu, a pomohl jí kolega, nemá žádnou nosnou zápletku, tudíž tam není žádný děj), je to jen směs pocitů „upírky“. Je zde mnoho nevysvětlených a nevyřešených náznaků. Fakt, že za všechno může jakási „tajná služba“ je až neskutečně obehrané klišé. Za 4.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička