Manželská romantika


12. května 2010, autor Eva,



On klimbá u televize, ona ukusuje slané tyčinky, popíjí víno od těch dvou Němců a s dojetím sleduje scénku představující šťastnou rodinku.
Filmový tatínek, filmová maminka a filmová dcerka se v ní drží za ruce a utíkají prosluněnou ulicí. Holčička poskakuje v nadýchaných růžových šatečkách, na nohou bílé podkolenky a červené botičky. Matka má na sobě rudé šaty s kolovou sukní ve stylu Carmen, na hlavě široký, bohatě zdobený slamák. Otec ve světlém obleku a klobouku vypadá, jako by si odskočil z natáčení „Vzpomínek na Afriku“. Všichni tři se bláznivě smějí, všichni tři mají zářivě bílé zuby.
Tatínek rozjásaně volá: „Holky, víte co, mám nápad! Půjdeme do cukrárny a dáme si ten největší zmrzlinový pohár.“
Malá nadšeně tleská ručkama a velká se tváří, že jedině zmrzlina je právě to, co teď potřebuje.
Ruku v ruce vcházejí do cukrárny a objednávají si tři poháry. Holčička způsobně zbaští celou porci a na dně jí zbude několik višní. Spolyká je, pecky vyplivne do ruky a potom laškovně vystřelí po tatínkovi. Rodiče na to reagují hurónským smíchem. Studená zmrzlina je zahřála na bod varu a z cukrárny odcházejí ještě veselejší a rozdováděnější.
Venku celá scéna vrcholí. Tatínek zvolá: „Holky, já vás mám tak rád!“ A na důkaz zvedne dcerku do náruče a ve vířivém objetí obtancují ulici. To samé provede s maminkou. Je velmi štíhlá, takže s touto maminkou se točí snadno.
Dožvýkala tyčinky, dopila víno, setřela slzičku v koutku, vypnula televizi a zatřepala se spícím tatínkem.

Na další den utrmácená přivlekla dcerku ze školky. Zatímco vybalovala nákupní tašku, holčička se chtěla převléknout do tepláků, aby mohla vyrazit na zahradu.
„Počkej Jani, nepřevlékej se, za chvíli přijde tatínek, půjdeme do cukrárny a dáme si zmrzlinový pohár,“ zadržela ji. 
„Ale ty jsi říkala, že jsem po angíně a že zmrzlinu nemůžu,“ nemohla pochopit ten náhlý obrat holčička.
„Jo, ale teď si můžeš dát, co chceš,“ vemlouvala se matka.
„Jé hurá,“ nadchla se holčička a tleskala ručkama, přibližujíc se svému filmovému protějšku. Pochoutka, kterou jí po většinu roku odpírali, byla téměř na dosah.
„Ty šatečky si nech, sluší ti,“ ještě požádala matka a sama se odešla převléknout do dráždivých, zcela nových, tyrkysově modrých šatů.
Filmová scénka se jí uhnízdila v hlavě. Nenechala ji v klidu, zatoužila náhle po změně, po úniku z neměnného koloběhu práce-školka-domácnost. Chtěla prožívat šťastné a prosluněné chvilky, romantické zážitky. Správně odhadla, že je na ní, aby podnikla první rozhodný krok.
Snila, že prožijí spokojené odpoledne plné pohody. Navštíví cukrárnu, potom se projdou po městě, nejspíš podél řeky. Už si ani nepamatuje, kdy si jen tak povídali o všem možném. A přitom toho měla tolik na srdci.

Sotvaže manžel přišel domů, vítala ho v nových šatech: „Tak co, sluší mi?“
„Kolik to stálo, prosím tě?“
Pohotově zredukovala cenu na polovinu a znovu se zeptala: „Tak sluší mi nebo ne?“
„Jo sluší, ale proč v tom chodíš doma? Ty někoho čekáš?“ Zběžně si ji prohlédl a o poznání pozorněji se poté zahleděl do podmanivé náruče ledničky. Nebyl to marný pohled, usmívala se zde na něj řada zlatohlávků. Jedno pivo si vyndal a načal.
„Tebe čekám, slíbila jsem Janince, že půjdeme na zmrzlinový pohár.“
 „Jo, a zalejvat bude kdo?“
„To snad do večera počká.“
„Ale večer hraje Arsenal s Manchesterem….“.
„Já to večer zaleju,“ nechtěla si nechat ujít neopakovatelné zážitky.  
„Taky jsem chtěl vyčistit sifon v koupelně a přidělat tu novou poličku,“ hledal další výmluvy.
„To počká! Chci na chvíli někam vypadnout, vždyť tyhle šaty ani neužiju,“ řekla zvýšeným hlasem.
„Tak proč si je kupuješ?“ vysmíval se.
„Protože se ti chci líbit,“ neovládla se a stěží zadržovala pláč.
„Ale vždyť mně se líbíš,“ pravil mírně a pohladil ji po zrudlé tváři.
„Těšila jsem se, že si uděláme s Janičkou hezký odpoledne.“ Lítostivý pláč se z ní vyvalil jak láva. Bylo to mladé manželství. Slzy v jejích očích na něj ještě zabíraly. Setřel jí rukou z tváře slzičky a řekl: „Tak nebul, půjdem do cukrárny, když chceš.“

Cestou potkali kamarádku Janičky. Dcerka zajásala: „Mami, tati koukej, tamhle je Radka, mohla by jít s námi?“
Podívali se na sebe, a aniž by si něco řekli, okamžitě z nich byli spojenci.
„To nejde, maminka by ji sháněla,“ začala opatrně matka.
„A když se zeptá maminky?“ žadonila dcerka.
„Maminka by ji stejně nepustila,“ rezolutně zamítl otec. Ještě tak platit za sousedovic holku!
„Ale tati, jak to můžeš vědět? Vždyť ses jí neptal,“ divila se Janička.
„Neptal, ale vím to,“ odsekl s převahou dospělého a tím pádem naprosto neomylného jedince.
„Jani, neotravuj a pojď nebo ti nic nekoupíme,“ podpořila jeho úsilí matka a odvlekla zklamanou holčičku z dosahu kamarádky.
V cukrárně malá Jana pookřála, vybrala si ten největší a nejdražší pohár, matka o něco menší a levnější a otočila se ke svému muži: „Jaký chceš?“
„Nechci žádnej.“
„A proč prosím tě?“
„Mně by pak nechutnalo pivo,“ sdělil jí neotřesitelnou pravdu.
Seděly a po lžičkách vychutnávaly tu sladkou dobrotu. Matka nervózně pozorovala, jak dcerce stéká zmrzlina po čistých šatečkách a ubrouskem se snažila napravit škodu.
Otec vztekle utrousil: „Prosím tě, co to rozpatláváš, nech to uschnout, pak to vydrolíš.“
„Když to nechám uschnout, tak to nevyperu, fleky po ovoci nepouští,“ zavrčela a vyjela na Janičku: „Ty si taky můžeš dávat pozor, kdo to má pořád prát?“
V duchu si představila, jak by zareagoval ten její vztekloun, kdyby mu Janička cvrnkla pecku od třešně na košili.
Znuděně seděl a čekal, až bude mít tu rodinnou seanci za sebou.
Po studeném občerstvení matka navrhla: „A teď bysme se mohli podívat k řece!“
„A co tam, proboha?“ lekl se.
„Trochu se projdem,“ prohlásila zasněně.
„Radši bych si někde dal pivo, mám ukrutnou žízeň,“ namítnul.
„Tak sis měl něco dát.“
„A co prosím tě, vždyť tam měli akorát džus, tonika a colu.“
Po chvíli dohadování se shodli, že pomalounku obejdou náměstí a hned poté bude otec vysvobozen ze zajetí strašné žízně.
Jak tak kroužili středem města, ne a ne se jí dostavit pocit, že má na hlavě široký, slaměný klobouk s úžasným zdobením, že by s ní její partner obtancoval celou ulici, že její život je prosluněn šťastnými chvilkami a neopakovatelnými zážitky.   
Otec zastavil před zahradní restaurací a řekl: „Už se mně lepí jazyk na patro, musím si jedno dát. Dáš si taky něco?“
 Unaveně řekla: „Ani ne, nemám žízeň.“
Janička zatahala maminku za ruku: „Mami, já mám hroznou žízeň a dala bych si ještě jeden pohár.“
„Ale ne, Janičko, bylo by ti špatně, půjdeme domů a napiješ se doma. Tady je to moc drahý,“ rozhodla za dcerku matka, protože to už nevypadalo, že by zažila něco nevšedního. Náhle měla všeho plné zuby, z vysokých lodiček ji bolely nohy a chtěla už jen jít domů.

Nachystala lehkou večeři, uložila Janičku do postýlky, přečetla jí pohádku a lehla si do postele s detektivkou, protože neměla náladu na žádné romantické filmy v televizi.
Přišel v noci a přitulil se k ní. Táhlo z něj pivo. Začal ji hladit po prsou a po břiše. Odtáhla mu ruku. Zašeptal: „No tak, kotě…ty už mě nemáš ráda?“ Rezignovaně se položila na záda a objala ho kolem krku. Milovala se, aniž by měla pocit, že je milována. 

 







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Manželská romantika” - 2


    Ivna   (13.6.2010 (16.13))

    Tak to je fakt ze života. Dobrý! P.S. Tak jsem se začetla do děl na Sůvičce, že jsem málem zapomněla, že zrovna porozmrazuju zmrzlinu ke kafi, abych ji vůbec mohla ukrojit. Tak díky za připomenutí.


    Eva   (13.6.2010 (17.32))

    no je to ze života, naštěstí ne z mého, romantické představy už mě dávno opustily:-)) díky za zastávku



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička