Eliška Peslová: Noční dravci

3. dubna 2011, autor redakce,

NOČNÍ DRAVCI

Je noc. Vzbudil mě generál Sýkorka a já věděl, že se jde na „lov“. Nikdy mě nenapadlo, že tak mladý půjdu na opravdový „lov“. Zažiju něco, co ostatní v mém věku nikdy nezažili. Pořádně jsem si promnul oči a vylítl z hnízda, z naší základny. Letěli jsme v přesné formaci, jak nás to učili na výcviku. Byl jsem plný nadšení, touhy, napětí po tom jak vše dopadne. Letěli jsme dlouho, konečně jsem zahlédl první „myš“. Sýček se odpojil od naší formace. Vydal jsem se rovnou za mou kořistí. Letěl jsem a ničeho víc jsem si nevšímal. Nic víc mě nezajímalo. V tom mě probral výkřik z vysílačky. Zablesklo se. Otočil jsem se, abych se podíval co se děje a v tom vidím, jak sýček padá dolů k zemi. Byl tak zkušený, a přesto ho odsoudili. Teprve teď jsem si uvědomil, že to není žádná hra. Že se tu chyby nedají vrátit, tak jako to šlo doposud na trenažérech. Byl to divný pocit. Celý jsem se rozklepal, jak jsem si začal uvědomovat, že je to na ostro, a že tu jde o můj život. Chtěl jsem se vrátit, ale v tom jsem si všiml, že se za mě pověsil jeden z letounů, jeden z takzvaných lasiček. Prudce jsem přitáhl páku k sobě a udělal vývrtku. Pořád byl za mnou. V hlavě se mi motalo tisíce věcí – strach, beznaděj, smutek, lítost, nenávist, vztek, ale nedokázal jsem nic vymyslet. Vymyslet jak se zbavit té „lasičky“ za mnou. Začal jsem kličkovat. V tom se opět vše rozsvítilo. Bylo to silnější než předtím také mnohem blíž. Když to přešlo, ohlédl jsem se a za mnou nikdo kromě kouře nebyl. Ten záblesk musel být z toho, jak někdo sestřelil „lasičku“ za mnou, jak mi někdo zachránil život. Byl jsem tomu člověku vděčný, i když jsem nevěděl, kdo to udělal. Po té jsem zahlédl další kořist. Tentokrát jsem byl opatrnější a hlídal si i záda. Letěl jsem přímo za ní. Konečně jsem byl blízko, tak blízko na to, abych mohl stisknout spoušť, abych ho mohl sestřelit. Ale moje ruka se zastavila a já si uvědomil, že to není spravedlivé, vůči tomu, kdo je přede mnou. Za co má zemřít? A proč tu vůbec válčíme, proč ho mám zabít?

Ano, Ariáni napadli naši zemi, ale on za to třeba vůbec nemohl. Moje sestra také za nic nemohla a zamřela. Sprostě ji zabili. Tak ať za ni piká. Moje ruka sevřela spoušť. Viděl jsem řetízky zlatě zářících nábojnic, jak letí k letounu přede mnou, k mé kořisti. Pak následoval další záblesk. Světlo mě na pár sekund oslepilo, a když jsem konečně viděl, spatřil jsem něco, co jsem spatřit nechtěl.

Viděl jsem letoun řítící se k zemi a v něm mladého muže. Mohl být o pár let starší než já, ale přesto byl mladý. Mladý na to, aby právě teď zemřel. Bylo hrozné vidět jeho tvář skloněnou bez jediného výrazu, jeho bezmocné tělo připoutané pásy k sedačce.

Bylo mi z toho opravdu hrozně, ale rozhodl jsem se bránit svoji zemi, a jestli je tohle jediný způsob, musím to dokázat. Ale tu se objevila otázka – je to opravdu jediný způsob, jak mojí zemi zachránit? Copak se to nedá udělat i jinak? Na přemýšlení nebyl teď ovšem čas, a tak jsem hledal další oběť. Padla mi takříkajíc přímo do rukou. Zatočil jsem lehce do leva, přitáhl jsem knipl k sobě a začal lehce stoupat, asi tak do úrovně mé oběti. Zmáčkl jsem spoušť a začal pálit první nábojnice. Netrefil jsem se. Letoun přede mnou začal kličkovat jako malá bezradná myška a já se konečně cítil jako dravec. Noční dravec. Zaměřil jsem znovu svojí myšku a zmáčkl spoušť. Další rány z mých kulometů a letící náboje ke svému cíli. Tentokrát jsem se strefil, ale jen do skla. Viděl jsem vyděšený obličej muže v letadle. Bylo mi ho líto, ale neměl jsem na výběr, copak se mojí sestry ptali? Ne neptali, prostě bum, prásk jí zabili. Tak teď to skončím stejným způsobem já s ním. Další náboje z mého kulometu, další záblesk, další rána, další výkřiky, další kouř a další letoun letící k zemi.

Letím nahoru. Mám křídla. Mám duši. Tedy jsem duše. Pod sebou vidím své tělo, svůj letoun. Nevím, jak se to stalo. Bylo to tak naráz. Bylo to hrozně rychlé, nestačil jsem ani mrknout. Chtěl jsem udělat ještě tolik věcí, ale už nemám možnost. Chtěl jsem obejmout mojí mámu a říct jí, že jí mám rád. Jak se to jen jmenovala? Všechno se mi ztrácí. Co tu dělám? Co jsem byl? Co se mnou bude? Kdo jsem?

Peslová Eliška, ZŠ Buštěhrad

Zařazeno v kategorii Noční dravci

Počet komentářů na “Eliška Peslová: Noční dravci” - 4

Eva (17.4.2011 (18.18))

Porotce Jana K: Hezké, příběh má napětí, děj graduje.

Eva (17.4.2011 (18.18))

Porotce Jana R: Zamyšlení nad válkou a zmařenými životy, záměna dravců s piloty, znalost letecké terminologie, vzhledem k vlastnímu přínosu.

Eva (17.4.2011 (18.18))

Porotce Radka: Boj v pravém slova smyslu, pomsta a sebeobětování není téma, které mě oslovuje. Přesto oceňuji styl a napětí.

Eva (17.4.2011 (18.19))

Eva: Líbí se mi nápad přisoudit ptákům lidské chování, a přestože válčí jako lidé, zachovávají si svou dominantní schopnost, a to létání. Napsáno čtivě a lehce, vidím potenciál talentované autorky. Vytkla bych pouze ten filosofující závěr, tady ses pustila na příliš tenký led a nevyzní to, jak jsi patrně zamýšlela.

Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a