Neštěstí


3. dubna 2011, autor P.F.Zarken,



 

Před lety postavili dalších několik pater na stávající výrobní halu. Projektant byl člověk zodpovědný a ještě ji předimenzoval. To znamená, že byla pevná jako skála.

Po letech se začaly objevovat napřed vlasové praskliny. Ty pak přerůstaly v silnější a výmluvnější. Dělníci se s obavami ptali mistrů, co o tom soudí.

„Vedení vám vzkazuje, že to mají pod kontrolou a nemáte se čeho obávat,“ zněly takové a podobné odpovědi. Někteří mistři to brali jako jasnou a neměnnou skutečnost.

 

Našli se ale i takoví, kteří se na praskliny dívali s obavami. Přece to nějaký konkrétní důvod musí mít, říkali si. Snažili se hovořit s vedoucími, aby apelovali na náměstky. V jejich pravomoci bylo po konzultaci s bezpečnostním technikem a ředitelem opravdu logicky posoudit situaci.

Do jejich duše nikdo nenahlédne, a nechci si hrát na to, že jsem světlou výjimkou. Podstatné je, že se pracovalo dál. Možná se právě doháněl plán výroby pro Sovětský svaz a nic na světě nebylo „přednější“. Zastavením výroby by došlo i k negativnímu ovlivnění prémií, což bylo v té době normální.

Zamyslel se někdo, co je přednější? Zda životy pracujících, nebo peněženky a pohodlí řídících pracovníků? Ani na tuto otázku nedokážu odpovědět.

Praskliny se zvětšovaly a množily jako houby po dešti. Lidé byli nervózní. Může se jim někdo divit??

Kdyby byli soudruzi věřící, tak bychom se mohli alespoň domnívat, že se za stabilitu dotyčné haly modlili. Ale takto se ani tento kladný zázrak nemohl stát. Možná se našel některý spravedlivý soudruh a bylo mu z toho úzko. Určitě to však nebyl ten, který měl pravomoc a povinnost s tím něco udělat.

Dělníci se nejvíc děsili, když oni i stroje měli přestávku. Každé zavrzání ve zdech se ozývalo až hluboko v jejich zkoušených duších. Mnozí mysleli na své nejbližší doma. Jiní zpytovali svědomí a vysílali k Nebi prosebné střelné modlitby. Možná se někdo ozval i hlasitěji. To byli ti odvážnější. Vždyť i vzpomínání v nouzi na Boha byl tenkrát přečin proti socialistické morálce. Hmota byla stavěna nad duševní hodnoty a nad lidské životy.

 

 

Kdo je uklidní,

kdo pohladí jejich vystrašené duše,

když soudruzi ve vedení

se tváří lhostejně?

 

Nedivím se jim,

že se tak báli

o své holé životy,

když i stěny a sloupy

naříkaly nad jejich bezradností.

 

Mnozí dělníci,

ale hlavně mladé ženy,

které doma čekaly děti

a těšili se na maminky,

by nejraději utekli.

 

 

Ke konci směny to již začalo být zlé. I nosné pilíře se mírně pohybovaly. V té době, bylo již každému jasné, že se čas naplnil. Došlo to i soudruhům. Dali příkaz k okamžité evakuaci.

Dělníci se v rychlosti na šatnách převlékali a spěchali ven.

Ozvalo se hromové dunění, praskání a sténání materiálu, který se beznadějně bortil na hlavy mnohých. Těch, kteří neměli to štěstí, nebo jim chyběla potřebná rychlost…

Najednou místo haly byla hromada suti, z níž vyčnívaly nejrůznější bizarní tvary. Zvuky, které se ozývaly v těch místech by zmrazily krev i v otrlých lidech. Sténání a naříkání se mísilo s doznívajícím rachotem.

 

 

Kolik bylo v těch

divně pokroucených troskách

bolesti a strachu ze smrti,

jejíž kostnaté ruce

tu a tam zabíjely

a jinde nepředstavitelně děsily

svou neodbytnou přítomností?

 

Probudily se v soudruzích

alespoň tenkrát

lidské a nezištné city?

Alespoň v to doufejme.

 

Se záchrannou akcí se sice začalo, myslím, dostatečně rychle a sjela se řada týmů. Ale dost zdatných mužů od Bezpečnosti bylo vyčleněno k něčemu, co zdravý rozum nemůže pochopit. V továrně i v jejím okolí hlídkovali, aby někdo tu hrůzu nefotil, nebo dokonce nenatáčel kamerou. I přes tato opatření to bylo brzy v televizních zprávách na Vídni.

Jeden dělník a poctivý komunista v jedné osobě si přinesl fotoaparát s úmyslem, že si to nafotí. Když přístroj vyndal a zmáčkl spoušť, přišli k němu dva muži v civilu. Jeden si stoupl za něj trochu bokem a druhý mu dost ostře vzal fotoaparát. Otevřel jej a vymotal celý film.

„Proč to děláte? Vždyť jsem to chtěl jenom pro sebe na památku,“ ohradil se dotyčný.

„Právě proto jsem to udělal. Chcete si říkat o nepříjemnosti?“

„Ale já jsem bezproblémový dělník a dobrý straník,“ nehodlal se nechat odbýt.

„To my víme. Kdyby to bylo jinak, tak by vám to neprošlo tak lehce. Jděte! A ten fotoaparát si vyzvednete na vrátnici cestou domů.“

 

 

Projektant byl na dovolené,

když jej ta hrozná zpráva zastihla.

Ač věděl, že chybu neudělal,

s nejtěžším srdcem,

jaké si umíme představit,

vylezl na skálu.

 

Chvíli přemýšlel

a jeho duše hořela v ohni,

který ji stravoval.

On srdce měl

a určitě na správném místě.

A proto udělal

poslední, nejsmutnější skok.

 

Některé lidi zachránili, mnozí byli různě zraněni, ale bezmála na dvě desítky nešťastníků se domů nikdy nevrátily.

Přišly na řadu odborné expertízy, vyšetřování a také pátrání v archívech. Zjistilo se, že v době, kdy se ta původní hala stavěla, jsme dostávali cement i z Maďarska. Ale nebyl to cement, nýbrž levnější náhražka, která se jmenuje hlinitanový cement a má omezenou životnost. Zděšení mezi soudruhy nastalo až na místech nejvyšších a začaly se prověřovat spousty budov z té i dřívější doby.

 

 







Zařazeno v kategorii Ostatní literatura



Počet komentářů na “Neštěstí” - 2


    Eva   (13.4.2011 (20.45))

    Pavle už poněkolikáté se sem vracím a pořád nevím, jak text uchopit, kam ho zařadit, co si o tom myslet. Já opravdu tady nedokážu dát smysluplný koment (nebo řečeno jinými slovy: Teď jsi mě dostal:-))))


    P.F.Zarken   (13.4.2011 (21.11))

    Evi, toto neštěstí se skutečně kdysi stalo. Zemřel tam i můj soused na patře jako mladý otec. Zblízka jsem viděl, co jeho nejbližší prožívali, když několik dní nevěděli, zda se ho dočkají. I když po letech, ale muselo to ze mne ven. Díky Ti za komentář...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička