Drákulka – kapitola 1/3

12. března 2015, autor Eva,

„Tak co tomu říkáš, znalče?“ zvědavě pomrkával Karel.

„To je teda něco… vlastně vůbec netuším co,“ kroutil hlavou Radim.

Radim a Monika byli vášnivými pěstiteli květin. Pro Moniku, učitelku v mateřské školce, byly mlčenlivé zelené krásky báječnou relaxací po dnu nabitém křikem dětí. Pro Radima, biochemika a genového inženýra v Ústavu molekulární biologie rostlin, byl zelený svět prací i koníčkem. Manželé měli nejraději kamaráda Karla, který hodně cestoval a nikdy nezapomněl svým přátelům přivézt „nějaký to lupení“, jak říkal.

Karlův návrat z Brazílie v tomto ohledu předčil všechna očekávání. Obdivně i v rozpacích hleděli na obrovitou, asi 1,5 m vysokou rostlinu se zvláštními, zhruba 3 cm silnými listy, jejichž konce se plynule nezužovaly, ale vypadaly jako uťaté něčím ostrým. Vzhledem k tomu, že držely na silné stopce, připomínaly trochu širokánský vějíř zelených nanuků. Uprostřed trůnilo podivné poupě ve tvaru přesýpacích hodin.

„Kdes ji sehnal?“ vyzvídal Radim.

„Přines mi ji ňákej domorodec, má takovej zkomolenej indiánskej název, něco jako uhrančivej duch pralesa….“

„A jaks ji sem dostal?“

„No letadlem se mnou neletěla.“

„Takže jsi ji propašoval na loď?“ řekl se smíchem Radim.

„Když se znáš se správnými diplomaty…,“ Karel naznačil známým gestem peníze.

Monika marně listovala knihou o subtropické květeně. Nakonec musela kapitulovat: „Není to vůbec ničemu podobný… naprosto se nechytám…“

„Sem říkal, že to bude spešl překvápko,“ naparoval se Karel.

Radim a Monika dál hledali v atlasech a encyklopediích, brouzdali na netu, pro zeleného obříka však název nenašli. Nevěděli sice, jak se nový přírůstek jmenuje, přesto o něho pečovali a dychtili, až vykvete. Po dvou týdnech ale začala bizarní květina jevit známky usychání. Marně Radim poskakoval s konvičkou, marně Monika sháněla speciální půdní výživu. Ta nevděčná potvora celá seschla a zežloutla, scvrkla se v nevzhledné koště, a tak ji ponechali svému osudu. Vyhodit ji, se neodvážili, co kdyby přeci?

„Tak co dělá to tvý hovado?“ zahlaholil Karel do telefonu.

„Šla na aerobic… ale co ti udělala, že jí tak nadáváš?“ ostře odpálil Radim. Zrovna přišel z práce a neměl náladu na Karlův specifický humor.

„Co blbneš, já myslím tu obrovskou kytku,“ vysvětloval Karel.

„Aha…tak ta přišla pryč, úplně uschla, i když jsme ji zalejvali,“ uklidnil se Radim, napochodoval s mobilem do obýváku a stočil zrak ke Karlovu diplomatickému úspěchu a svému pěstitelskému neúspěchu. Květinka jej vítala čerstvě zelenými listy a nádherným růžovým květem.

„A hele vona kvete…,“ vyjekl překvapeně Radim.

„Kolik jsi toho vypil?“ zavrčel Karel.

„Nic, ďál jsem si srandu, kytka je v pohodě, přijď se podívat.“

„Mončo, vidělas to?“ uhodil na manželku.

„Co?“

„Tu kytku od Karla. Ona rozkvetla!“

„Já vím,“ usmála se záhadně Monika.

„A chápeš to?“

„Jo, ale nelámej si s tím svou vědátorskou hlavičku,“ rýpla si Monika.

„To si teda budu lámat, co jsi s ní udělala?“ řekl dotčeně Radim.

„Šla jsem na to jako ty, odborně,“ řekla ironicky.

„Jo, a jak?“ zbystřil Radim.

Přeci není možné, aby pitomá kytka měla osobní sympatie pro Moniku a jeho jako genového odborníka naprosto ignorovala.

„Dělala jsem řízky z balíčkovýho masa a tu vodu, co zůstala na tácku, jsem pod ni nalila. A ona se zazelenala. Tak jí pokaždý do vody na zalévání přidám trochu krve,“ vysvětlovala.

„Hm, to je důkladný vědecký postup. A kde tu krev bereš?“ jízlivě opáčil.

I teď měla odpověď: „Přece v masně.“

Postupem času dopřávali svému mazlíčkovi stále více a více krve. Monika květinu něžně ironicky pojmenovala Drákulka. A milá Drákulka se jim odměňovala a na stále kvetoucím květu předvedla celou paletu odstínů od růžové až po vínově červenou. Zelené listy potemněly.

Radim odřízl kus Drákulčina listu a potají jej prozkoumal v ústavu tak, aby Monika nevěděla. Nic neobvyklého však nezjistil.

Monika začala chodit přímo na jatka, protože místní masna nestačila saturovat Drákulčinu spotřebu, a nosila si odtamtud bandasku plnou našlehané krve. A Drákulka chlemtala a chlemtala. Už jenom lehounce ředěnou krev. Zelené listy zrůžověly. Pro nezaujatého pozorovatele vypadala odpudivě. Dávno přestala být okrasou, stala se nevzhledným monstrem. Pro naše dva nadšence vzrušující a provokující raritou. Ustálila se na sytě rudém květu a červenorůžové barvě listů s nachovým žilkováním. Vypadaly jako kusy masa.

„Jako kusy masa“, napadlo Moniku.

„Jako kus kotlety“, napadlo Radima a kousek odkrojil. Žmoulal úkrojek v ruce, barvou, konzistencí i vůní mu to stále více připomínalo maso. Hodil kousek na rozpálený olej, okořenil, ochutnal.

„Vynikající přírodní řízek,“ jásal a citoval ze slabikáře: „Ema má mísu a my máme maso.“

Monika zprvu pociťovala spíš rozpaky. Něco ji znervózňovalo, ale nevěděla co. Když však viděla manželovu euforii, sdílela ji taky. Taková už byla.

Květina měla úžasnou regenerační schopnost, odkrojený list dorostl během čtyř hodin, a tak mohl Radim testovat rostlinu dle libosti. Protože v jejím složení neshledal nic nebezpečného, spokojeně pokračoval v konzumaci. Denně se z jejich bytu linula vůně pečeného či smaženého masa, až to sousedům nevonělo.

Monika vypozorovala, že záleží od krve, kterou Drákulku nakrmí, a podle toho má maso chuť hovězího, telecího či vepřového. Tajuplná rostlina dovedla vykouzlit i imitaci drůbežího, ale to moc nezkoušeli, protože kuřat v „akci“ si jako učitelka a vědecký pracovník užili dost, raději si dopřávali „svíčkovou“ a „roštěnky“. Užívali si každý den, vychutnávali svou úrodu obnovující se neuvěřitelnou rychlostí. Nikomu nesvěřili svůj objev, své tajemství. Byli šťastni. Všichni tři. On, ona i Drákulka.

Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Drákulka, Postřehy, Povídky

Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a