Představení vítěze soutěže Noční dravci


22. května 2011, autor Eva,



Poprosila jsem vítěze literární soutěže Noční dravci V. Konečného, aby o sobě něco napsal. Vojta mi poslal článek, ať si z něho vyberu, co chci. Příspěvek je tak vtipný a čtivý, že jej publikuji celý. Z textu vyvodíte, že autor vítězného fejetonu Falconiformes nocturnus se zaregistroval na Sůvičce jako cVoK. Zde tedy „zpověď cVoKa“:

Já, moje druhé já a jin-jang
aneb cVoKův monolog, protentokrát speciálně a výhradně pro Evu H.

Prolog

                Nemám vůbec ponětí kde začít, čím pokračovat a jak celé to vyprávění završit tak, abych o pár set slov níže nevypadal jako úplný, nýbrž jen takový ….. řekněme mile poloviční cVoK. Namísto původně deklarovaného rozhovoru pro Sůvičku jsem si Vám dovolil navrhnout (dnes už vím, že poněkud neprozřetelně), že o sobě něco málo raději napíšu. Bylo to v tu chvíli jakési intuitivní vnuknutí kombinované s naprostou nutností, neboť když slyším slovo rozhovor (nedejbože pak interview!), naskakuje mi nevědomky husí kůže. Nebudu to příliš rozebírat, snad jen nastíním, že je to způsobeno především zdejší typickou mluvou (onen pověstný krátký ostravský zobák), při níž by se nejméně polovina mých potencionálních posluchačů válela smíchy, zatímco ta druhá mě v tu samou dobu zasypávala ironickými bonmoty a možná i nějakým tím shnilým rajčátkem.
                Jenže zároveň je to i nevšední a zajímavá výzva na literární souboj.
                 Já a Já.
                Amatérský pisálek versus průměrný občan ČR raného středního věku (či snad raději pozdního mládí?) se dvěma závazky, dvacátým rokem na šachtě. Někdy idealistický snílek, přebývající v těle přesvědčeného pesimisty. Vcelku tichý a nenápadný introvert proti aktivnímu fandovi FC Baník Ostrava, sektor P, řada 37. Brazilská Sepultura v kontrapunktu s valašským bardem Vlastou Redlem. Flegmatik, co při sporadickém rozčilení vybuchuje jako sopka. Slon v porcelánu cinknutý duší romantika. Zkrátka tak trochu blázen, pro kterého je tenhle literární souboj hozenou rukavicí stejně jako děsivou noční můrou.
                Napsat něco o sobě samém je totiž dosti ošidná věc; na jednu stranu to nechci jen tak odbýt strohým formulářovým stylem (jméno – příjmení – dat. nar. – místo nar. – zaměstnán jako – ženatý – svobodný – koníčky apod.), na straně druhé pak ani nemůžu příliš popustit uzdu své bujné fantazii a vykecat na sebe úplně všechno, protože bych jen nerad našel za pár dní svou fotku v Blesku, policejní svodce nebo na tričku nějakého zapáleného revolucionáře.
                Mám za to, že by Vás stejně takové ty standardní formulářové oficialitky nudily a pokud ne, vraťte se očima o dva odstavce výš a tam je najdete. To všechno jsem já ….. a já. Pravda, není to příliš vyčerpávající, ale pro základní orientaci a vytvoření jakéhosi předběžného názoru to zcela jistě postačí. Myslím, že už nyní, právě v této chvíli poprvé oceňujete trefnost mého nicku na zdejším literárním webu.
                A teď mne na chvíli omluvte, musím si jít zalít kafíčko. Kdyby to snad někoho zajímalo, dělám standardního českého turka z arabských kávových zrn, upražených, zabalených a distribuovaných jednou švýcarskou firmou do mého oblíbeného, v Polsku koupeného porcelánového hrnku Made in China.
               
Literatura
 
                Literaturou se zabývám prakticky odmalička, asi tak jako většina normálních lidí.
                Začalo to určitě nějakým žvatláním nad obrázkovými leporely, pokračovalo poslechem maminčiných pohádek (za časů mého dětství CD-čka ani DVD-čka neexistovala) a končilo prvotním velkým literárním třeskem, což byly v mém případě příběhy velké čtyřky z Třeskoprsk (alias Čtyřlístek), u kterých jsem se v pěti letech naučil číst. Že to bylo spíše na škodu by Vám jistě potvrdili mí rodiče, kteří dodnes vzpomínají na větší než malé množství červených poznámek v mé žákovské knížce – zatímco ostatní spolužáci po-ma-lu a těž-ce lou-ska-li své první slabiky, já zabíjel nudu čtením pod lavicí, běháním po třídě, skládáním papírových vlaštovek a okousáváním domácích jablíček spolužačky Pavlíny.
                Tohle pasivní konzumenství literatury mi vydrželo celé dětství a jinošství, od letadélka Káněte a Neználka přes verneovky, mayovky až po Dekameron a jemu podobná díla, šmrncnutá trochou erotiky. V obdobích nevázaného žroutství jsem četl vkleče pod peřinou u světla baterky, na stojáka v autobuse i ležmo v napuštěné vaně. Čtu dodnes a dokonce stále velmi rád, jen už nemám tolik času; ale občas mě to popadne a pak jsem schopen přečíst (jako třeba minulý měsíc) devítisetstránkovou bichli za pět dní. Kdyby Vás to náhodou zajímalo, byly to Laskavé bohyně od Jonathana Littella. Máte-li chuť podívat se na válku nevšedním, dosti drsným pohledem a silnou povahu (ta je nutností), vřele doporučuji.
                Aktivně jsem se literaturou v podobě fejetonů začal zabývat tak zhruba před deseti lety. To jsem poprvé z upoutávky v novinách zjistil, že existuje jistá zavedená anonymní soutěž fejetonistů a napsal a přihlásil jsem tam jeden svůj kousek, který v konkurenci stošestačtyřiceti podobných amatérských i profesionálních děl a dílek naprosto neočekávaně :o) zapadl do šedivého průměru poražených. Netuším, jak je to možné, ale vůbec mě to neodradilo a dál jsem střídavě drtil pero nebo klávesnici PC ve snaze dostat ze sebe něco, o čem mi známí a kamarádi říkali, že to tam někde je. K jejich cti musím konstatovat, že se nikdy neodvážili vyslovit slovo talent.
                A tak občas něco napíšu, pár kousků za rok. Jelikož jsem dostatečně líný člověk, dokáže mne vybudit k „tvorbě“ jen zajímavé téma, výzva, hozená rukavice podobná té, jakou zvedám právě těmito řádky. To potom s myšlenkou, že zrovna tohle by mohla být docela sranda datluju a hledám způsob, jak spojit nespojitelné a vyřknout nevyřčené. Někdy dokonce seberu (na tichého introvertíka nevídanou) odvahu a někam to pošlu.
                Jo, a abych nezapomněl – mám rád, když se čtenáři při mých výplodech baví a zapomínají tak (alespoň na chvilku) na povykující děti, rostoucí ceny ropy, vypadávající vlasy i připálené sváteční obědy. Rád bych to nazval svým … ehm … spisovatelským krédem, ale ono rozumnější Já mi velí jít se za tuhle nebetyčnou drzost někde za roh pořádně profackovat.
                Takže malý moment, prosím, odcházím …. Vydržte, za okamžik jsem zpět.
 
Jin-jang
 
                Co Vám mám povídat – bolelo to, ne že ne.
                Vlepil jsem si totiž hned dvě ťafky. Zleva i zprava, přesně podle principu vyváženosti, který je tak hezky vyjádřený známým symbolem jin-jangu, oním kruhem, v němž je jedna, černá polovina s bílou tečkou vyvážena polovinou bílou s tečkou černou. Tenhle princip vyváženosti se mi s přibývajícími léty zamlouvá stále více a více.
                Černá – bílá. Den – noc.
                Muž – žena. Voda – oheň.
                Tělo – ego. Já a naše druhá Já.
                A nekonečné hledání rovnováhy mezi všemi těmi protipóly.
                Že to tak opravdu funguje, poznávám prakticky neustále na vlastní maličkosti. Myslím, že mám kupříkladu vcelku slušný orientační smysl, který mě dovede na požadované místo, před ty správné dveře, jenže – nehledě na obrovské nápisy SEM nebo TAM – vždy je vehementně rvu na opačnou stranu za neskrývaného nadšení a pobavení všech přítomných. Co na tom, že půlce příbuzenstva a známých píšu nebo koriguju žádosti, prohlášení, pozvánky, dopisy a vůbec veškeré možné písemnosti, když stačí, abych otevřel svůj krátký zobák a rázem se ti blízcí příbuzní a známí poměrně rychle, tiše a nenápadně mění na příbuzné a známé vzdálené ….
                 Ale aby nedošlo k mýlce – tímto si nestěžuji, naopak, mě ty moje životní nevyváženosti docela baví, rád je dávám k dobru a rád se jim směju. Ono když nejde o život, jde ….. o docela jiný produkt životního koloběhu, ale to jistě dobře znáte.
                Jsem nositelem stejného křestního jména jako můj táta, otec dvou synů. Můžete hádat třikrát, co se podle principu rovnováhy povedlo zplodit mě – no jistě, dvě dcery. Jelikož jsou jedna brunetka a druhá blondýnka, výsledek poměrného středu zafungoval perfektně i u barvy mých vlasů, jenž od té doby začínají šedivět. Zatímco manželka po dvou těhotenstvích ještě více zeštíhlela, já nyní vypadám jako v pátém měsíci. I když tady mi moje druhé Já fandí, že pokud se kapánek narovnám a vypnu prsa, tak možná jen jako v měsíci čtvrtém.
                Vyváženost světa funguje odpradávna a nepřišli na to výhradně Číňané svým jin-jangem. I v našem středoevropském časoprostoru nalezneme mnoho osvědčených lidových moudrostí, které to potvrzují – třeba rčení „Odříkaného chleba největší krajíc“, „Kdo jinému jámu kopá…“, „Na každou svini vaří se voda“ či „Pýcha předchází pád“ a jim podobná jsou důkazem o tom, že jsme dospěli ke stejnému poznání jako asijští mudrci, jen jsme to neuměli tak hezky a trefně namalovat.
                Ona dualita protkává celý náš život. Milujeme i nenávidíme, pracujeme i lenošíme, chápeme i odsuzujeme, vyděláváme i utrácíme. Chodíme v jin-jang kruhu od bílé k černé; naškrobenou běloskvoucí peřinkou to začalo, ve smutečním černém ohozu to jednou skončí. Při vší té nádherné barevnosti světa však není žádoucí trvat za všech okolností na „zlaté střední cestě“ – při zpětném pohledu se může jevit jako příliš šedivá.
                Čirou náhodou se mi poštěstilo stvořit jeden relativně povedený fejeton o nočních dravcích a pokud jste jakýmsi nedopatřením získala pocit, že jsem snad nějaký polo nebo úplný literární profík, tak tenhle výplod Vás dozajista vyvede z omylu. Je to právě ten tolik potřebný vyvažující prvek, podle kterého byste měla lehce poznat, co jsem vlastně doopravdy zač – takové nevšedně obyčejné, vyváženě nevyvážené individuum, jehož zajímá milión věcí, ale žádná pořádně.
                Jediným štěstím pro lidstvo je, že někde na Zemi existuje můj lepší protipól ….
 
 
P. S.:      Á propos – jak už jsem avizoval v prologu – ten nick mi docela sedne, ne?


 









Zařazeno v kategorii Noční dravci, Postřehy, Soutěže







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička