Jmenuji se Eva Hölzelová. Narodila jsem se v Hradci Králové jako Eva Blažkovičová. Dle dívčího jména správně usuzujete, že mám slovenské předky. Hradec Králové je nádherné město, působili zde Gočár a Kotěra a za Masaryka se mu přezdívalo „salon republiky“. Na Hradec prostě nedám dopustit. Čtyři roky jsem studovala v Praze obor Automatizované systémy řízení a bydlela na kolejích v Suchdole. Po studiích jsem se přistěhovala za mužem do Sedlčan, kde bydlím až dosud. Jsem tu spokojená, protože ráda jezdím na kole a Sedlčansko nabízí ideální terén. Kamkoliv vyjedu, je zde krásná krajina. A lidi tu jsou celkem v pohodě.
Moc zaměstnání jsem ve svém životě nepoznala. Čtyři roky jsem pracovala v Sedlčanských strojírnách jako programátorka, což mě moc bavilo, jen jsem nemohla pochopit, proč musím ráno v pět vstávat a být na šestou hodinu na pracovišti, když můj mozek začíná pracovat až od devíti hodin. Rok jsem dělala počítačovou sazbu ve Ventuře pro firmu Bobo. Pak jsem odešla na volnou nohu a překládám z němčiny a do němčiny. Uživit se tím dá, na zbohatnutí to však rozhodně není. Je to práce, kterou prostě musíte vysedět. Jo, a ještě si musíte sehnat zakázky a absolvovat nesčetně zkušebních překladů.
Jsem autorkou knih Milánek na zabití a Třpytkaři.
Jmenuji se Eva Moučková, rozená Božková. Narodila jsme se v Mariánských Lázních, byla jsem tátova vytoužená holka. Musím však rychle dodat, že mám 2 starší bratry. Určitě víte, co tím chci naznačit. Dětství pro mě začalo v Příbrami. Patřily k němu také procházky s tátou po Praze, kde bydlela moje babička a prázdniny v Lipenci, tehdy ještě klidné vesničky.
Už na základce jsem měla jasno – chci fotit. Vyučila jsem se fotografkou v Děčíně, vlastně ještě za „krále klacka“. Nastoupila jsem pak do fota. Focení svateb v ateliéru, dětí a na průkazky, a to vše ateliérním přístrojem. Pozor, dívejte se sem, nehýbat a zmačknout balónek. Teprve po vyvolání měl člověk jasno. Rychle najít adresu, napsat koresponďák, chlapec na občanku mrkl. Poté jsem pracovala ve firmě Zat (Závod automatizační techniky) jako fotografka. Po mateřské dovolené jsem nastoupila na „tišťákovnu“, rozjížděla se tam výroba tištěných spojů fotocestou. Tím jsem pronikla i do jiného oboru. Po několika letech jsem se znova vrátila do fotokomory. To už se rozjelo digitální focení a já si dlouho říkala „film je film“. Prostě to má jiné kouzlo. Dneska si to už neumím jinak představit, hlavně pro tu rychlost. Vyfotím, vidím, počítač, tiskárna a hotovo. Můžu cvakat a cvakat. Po 23 letech jsem odešla ze Zatu. Nastoupila jsem do Foto Škody v Praze. Musím říct, že mě tahle práce bavila. Mé nynější zaměstnání nebudu zmiňovat, neboť chystám velkou změnu. Asi nikoho nepřekvapím, když napíši, že ráda fotím. Jsem ráda, že mám příležitost podílet se na tvorbě Sůvičky.
