Literární web Sůvička

Zakletý hrad

5. března 2026, Eva

Za hradbami se zelenala tráva, hradební zeď lemovaly hroby a nad nimi se skláněly košaté stromy. Došli k další, o něco nižší zdi, opět s brankou a opět bez kliky. Odstrčili ji. Před nimi ležel hrad. Spíše hrádek. Nebyl ani moc vysoký, ani moc velký. Přešli udusané hlinité prostranství připomínající dvůr a zaťukali na vrata budovy. Nic. Adam důrazně zabouchal. Nic se nedělo, nikdo nepřicházel. Adam se osmělil a vzal za kliku. Vrata se nehlučně otevřela.

Zevnitř hradu se ozývala hudba. Vydali se po zvuku. Prošli nazdobenou chodbou, honosně vybavenými komnatami a ocitli se v sále rozzářeném lustry. Dle velkého oválného stolu obloženého jídlem a pitím usoudili, že se jedná o jídelnu.

Zde ho Arina spatřila. Prince Marka. Měl na sobě kabátek z modré látky, kterou nedávno držela v hubě, a seděl u stolu v družném hovoru s dalšími třemi muži. Před nimi postávaly poháry s vínem, vedle nich talíře s pečení a sýry. V rohu místnosti stálo vyvýšené pódium, na něm hrál nějaký muž na klavír a další ho doprovázel na housle. Arina si oddychla. Došli k cíli.

Ale co to? Princ se zvedl, zamířil k nim s napřaženou pravicí a zahlaholil: „Vítám tě u nás, cizinče. Jmenuji se Albert a jsem majitelem tohoto hradu. Pojď, posaď se a povyprávěj, co tě sem přivádí.“

Adam mu vděčně stiskl ruku: „Děkuji, Alberte, jsem Jaromil z nedaleké tvrze.“ Přisedl si ke stolu a přátelsky se rozpovídal: „Zabloudil jsem sem náhodou. Byl jsem se svým psem na lovu parohaté zvěře a pes najednou zavětřil stopu. A místo jelena najdu tento nádherný hrad a tak příjemnou společnost.“

Přítomní chápavě pokyvovali hlavami a usmívali se jak jelimani.

„Budeme mít pátého hráče do hry v kostky,“ zvolal radostně jeden ze spolustolovníků. Jmenoval se Zdislav.

Nejstarší z nich, prošedivělý Slavomír, vesele za-tleskal: „Skvělé, a také můžeme hrát v pěti drápky.“

„Zahrajeme si hned, jdu pro kostky,“ vyskočil ze židle další muž a odběhl pro hrací pomůcky. Arina ho později pozná jako Věroslava.

Muži házeli kostkami a bavili se přitom, jako by se znali odjakživa.

Arina nevycházela z údivu a zatahala Adama za rukáv: „Adame, ty přece nejsi Jaromil. A vedle tebe sedí princ Marek, žádný Albert. Toho přece hledáš.“

Adam ji okřikl: „Rony, nevyrušuj, teď hraji s přáteli kostky.“

„No, to je dobrý, tak já jsem prý princ,“ rozesmál se princ Marek, co si říkal Albert.

„Ten tvůj pes je ale šprýmař,“ halekali ostatní muži a vůbec se nepozastavovali nad tím, že pes mluví.

„Je to taková veselá kopa, s ním si ještě užijeme legrace, pánové,“ bezstarostně odvětil Adam.

Arina jenom nevěřícně zírala. Byla zděšena a zcela zdrcena. Co se to stalo s Adamem? A co se to děje s princem Markem? Proč se vydávají za někoho jiného? Ne, oni se nevydávají, oni jsou skálopevně přesvědčeni, že jsou někdo jiný! Jinak by se tu nemohli jen tak vesele bavit a tvářit se, že je vše v nejlepším pořádku. Někdo je očaroval. Ale proč ne mě, pomyslela si.

Ano, přítomní muži byli skutečně očarováni. Zlí duchové, kteří přebývali na hradě, zcela ovládli jejich mozky a změnili jim myšlení. Každý nově příchozí na hrad úplně zapomněl, kdo je, jak se jmenuje a odkud přišel, a přivlastnil si totožnost, kterou mu přisoudili duchové. Člověk, který zde uvízl, už nebyl schopen odejít, protože mu duchové nakazovali, aby zůstal.

Lidé zde však zůstávali rádi, nic jim zde nechybělo, o nic se nemuseli starat, jídla a pití se zde nabízela hojnost a o zábavu bylo také postaráno. Zůstávali zakleti v osidlech věrolomných duchů, lidé bez minulosti, lidé bez budoucnosti.

Jenom jednoho mozku se nedokázali všudypřítomní neviditelní vládcové zmocnit, a to Arinina. Na její zvířecí mozek, jinak utvářený než lidský, a přesto velmi inteligentní, nebyli připraveni. Arina odolala všem snahám temných sil o ovládnutí myšlení.

Arina popošla k muzikantům. Zdáli se jí divní, takoví rozplizlí v prostoru. Chtěla se jednoho dotknout tlapkou, ale jen rozčísla prázdný vzduch. Nikdo tam nebyl. Procházela skrze hrající postavy, ale nikdo si jí nevšímal.

Až po chvíli Adam vzhlédl od hry a zavolal na ni: „Rony, nech pány být a pojď sem.“

Arina k němu přišla a upřela na něj žádostivé oči.

„Nekoukej tak hladově, už jsi jedl. A lehni!“ odbyl ji Adam a dál se věnoval svým společníkům.

Arina se zkroušeně stočila do klubíčka vedle jeho židle. Věděla, že na ni čeká nelehký úkol. Vyvést všechny muže ven z hradu. Nyní však vůbec netušila, jak na to.

Šťastné zapomnění

Arina se stala nechtěným svědkem toho, jak Adam a další čtyři muži utápí svůj život v bezstarostném nicnedělání a poflakování se od ničeho k ničemu. Jenom se cpali jídlem jak bagouni a lili do sebe neskutečné množství alkoholu. Nechápala, že při tom všem vůbec netloustnou a neopijí se. Že by to jídlo a pití existovalo více v jejich představách než ve skutečnosti?

K tomu jim nepřetržitě vyhrávali nehmotní hudebníci. Občas přihopkaly i jakési podivuhodné virtuální tanečnice a předváděly lascivní tance. Muži jim nadšeně tleskali a pořád přitom hodovali, bavili se a hráli společenské hry. Nevěděli nic o světě tam venku. Jenom Arina věděla. Nesčetněkrát oslovila Adama a snažila se mu připomenout, kdo je a proč je tady. Ale marně. Všichni to brali jako další z Ronyho povedených žertů a hlasitě se tomu smáli.

Prošedivělý muž jménem Slavomír jim vyprávěl, že zde kdysi žila zcela jiná skupina lidí, dokonce mezi nimi byly i dvě ženy. Tito lidé stárli a postupně umírali. Pozůstalí jim vykopali hroby u hradební zdi a zatloukli do nich kříže se jmény. Slavomír pohřbil posledního člověka a zůstal na hradě zcela sám. Ale netrvalo dlouho a na hrad se z dalekých cest vrátil jeho majitel Albert. Brzy po něm přišli Zdislav a Věroslav. Slavomír jim ukazoval hroby zemřelých, které měl tu čest poznat.

Arina stála v pozadí, když najednou spadl strom. Při pádu mířil přímo na Arinu. Arina hbitě uskočila. V noci spali s Adamem ve své ložnici a zničehonic se zřítil lustr. A spadl rovnou na místo, kde ležela Arina. Jenomže jeho část se zachytila o opěrku křesla a vytvořila nad Arininým tělem ochranný oblouk.

Arina poznala, že jí nepozorovatelní vládcové tohoto hradu usilují o život. Je pro ně nežádoucí, ví, co se na hradě děje, a mohla by zhatit jejich snahy. Jenomže netušili, že Arina je nesmrtelná, že ji nemohou zabít. Zkoušeli to znovu a znovu, na Arinu padaly různé předměty, dokonce létaly i řeznické nože, ale Arina ze všech nástrah vyvázla čiperná a nedotčena. Mezi potměšilými duchy zavládlo zděšení. Ariny se nelze zbavit!

 

Vytancování na svobodu

Samotná Arina nevěděla, že se jí nedá ublížit, rozhovor o své nesmrtelnosti prospala. Proto horečně přemýšlela, jak Adama a jeho společníky odčarovat a dostat na svobodu. Když pozorovala svíjející se a ve skutečnosti neexistující tanečnice, dostala spásný nápad.

„Jaromile, já umím tancovat líp než tyhle tanečnice. Chceš to vidět?“ navrhla svému pánovi Adamovi.

„Rony, co si zas vymýšlíš za blbosti?“

„Opravdu, nelžu.“

„Tak se ukaž,“ smál se z plna hrdla Adam a jeho společníci s ním.

„Ale musíš mi k tomu zahrát na svou flétničku,“ poprosila Arina.

„Rony, já přece nemám žádnou flétnu.“

„Ale máš, v batohu, jen se podívej.“

Adam udiveně kroutil hlavou, ale zvědavost mu nedala a šel se podívat do batohu, se kterým sem přišel. A vskutku, vytáhl z něj flétnu. Instinktivně ji přiložil k ústům. V tom okamžiku měl v hlavě příšerný zmatek, duchové se snažili ho přesvědčit, že flétna je tuhý mrtvý had. Adam se s odporem oklepal a nástroj odložil. Duchové pro tuto chvíli zvítězili. Arina svěsila hlavu. Tohle nedokáže, na hradě vládnou moc silní soupeři.

Ale pak se stalo něco, s čím ani Arina, ani duchové nepočítali. Znudění společníci chtěli nějakou změnu a psí tanec jim přišel jako výborné zpestření.

„Tanec! Tanec! Tanec! Ať Rony tančí!“ skandovali a bušili pěstmi do stolu.

„Umím tancovat, jen když Jaromil hraje na flétnu,“ kula pikle Arina.

„Flétnu! Flétnu! Flétnu! Jaromile, hraj!“ spustili nanovo muži a mlátili do stolu jako diví.

„Flétnu, flétnu, flétnu,“ tepalo Adamovi v hlavě a předmět, který vytáhl z batohu, začal vnímat jako hudební nástroj, a ne jako odporného plaza.

„Tak já to zkusím,“ uvolil se, znovu uchopil flétnu a zatrylkoval. Spokojeně pokýval nad svým výkonem hlavou a rozehrál se. Melodie se mu sama drala do úst, tryskala z něj zcela samovolně. Duchové nemohli vymazat to, co měl uloženo hluboko v nitru a co uměl už od dětství. Hrál veselou čtveráckou píseň, co ho naučily Valdény. Tu, co se naučily od lidí.

Arina předvedla originální a odzbrojující tanec. Však si s ním na městských slavnostech v jednom knížectví vytancovala svítící kámen.

Muži byli uchváceni, obklopili ji, tleskali do rytmu a pohupovali se v bocích. Po tom neustálém dřepění u stolu jim troška pohybu přišla vhod. Arina tančila a pomalu vycouvala z jídelny. Muži ji následovali.

V Adamovi se všechno uvolnilo, hrál a hrál, cítil, že nesmí přestat, že jakmile přestane, dojde k nějakému neštěstí. Spustil další písničku.

„Tu znám!“ zvolal Slavomír a dal se do zpěvu.

Arina, doprovázená Adamovou hrou, Slavomírovým zpěvem, tleskáním a poskakováním do rytmu, protancovala všechny komnaty a dlouhou chodbu.

Uvěznění obyvatelé hradu za ní šli jako zhypnotizovaní. Vytančili z budovy, pokračovali přes hlinitý dvůr, menší hradby a blížili se k brance ve vstupních hradbách.

Marně jim temné síly našeptávaly, že nesmí vkročit na území za hradbami, že se jim tam stane něco hrozného. Písničky složené s láskou a s citem obyčejnými lidmi a zatancované vlčí dámou porazily nelidské mocnosti.

Prošli poslední brankou a nadobro se vymanili z moci zlých duchů. Utancovaná Arina se svalila Adamovi k nohám.

 

Vzájemné představování

Kletba zapomnění z nich spadla. Rozpačitě na sebe hleděli. Už věděli, kdo a odkud jsou a co všechno se přihodilo, než vstoupili osudnou brankou do hradu. Jenom si nedovedli vysvětlit, proč stojí tady u té hradební zdi s neznámými chlapíky a uhnaným vlkem.

Uvědomovali si minulost, ale neuvědomovali si přítomnost. Adam poznal pouze prince Marka, ale ten zíral tak vyjeveně a s očima navrch hlavy, že ho radši nechal na pokoji.

Opatrně oslovil svou kamarádku: „Arino, mám teď v hlavě nějaký zmatek.“

„To budeš mít ještě dlouho,“ odfrkla oddychující Arina.

Teď koukali s očima navrch hlavy všichni čtyři. A ještě ke všemu si ten zjizvený chlápek s tím ufuněným vlkem povídá!

„Co se děje?“ pokračoval zmatený Adam.

„Spíš, co se dělo.“

„A co se dělo?“

Arina spustila. Vylíčila jim vše. Proč s Adamem usoudili, že je princ Marek v Děsivém lese. Co všechno zažila na hradě zapomnění jako jediná vědoucí. Jak Adamovi i princovi Markovi marně připomínala, co jsou zač. Jak se jí za to posmívali, jak ji záludní vládci hradu usilovali o život a jak je nakonec vyvedla z hradu pomocí tance a Adamovy hry na flétnu.

Nevycházeli z údivu. Zůstali vězet v pasti zlých duchů, a nakonec je z toho strašného prokletí vysvobodí vlčice! A ta vlčice mluví jako člověk! Neuvěřitelné! Avšak muselo se to přihodit tak, jak říká. Celá situace tomu nasvědčuje. Nyní nastal nejvhodnější okamžik, aby se vzájemně představili, pomaloučku si srovnali v hlavě myšlenky a svěřili si své osudy.

Adam začal vyprávění od okamžiku, kdy se seznámil s Terezkou a s královskou rodinou. Valdény vynechal. Respektoval jejich přání zůstat v utajení, navíc sám o tom nechtěl mluvit. Stručně popsal osvobození Markovy nevěsty princezny Markéty z podzemní pavoučí říše a hledání prince Marka.

Princ Marek Adama dojatě objal: „Adame, tolik jsi pro nás všechny udělal.“

Marek potvrdil Adamovu domněnku. Opravdu si myslel, že za tím množstvím pavučin se nachází říše královny Arachnity a že zde najde svou manželku Markétku.

Muži, jimž na hradě připadla jména Zdislav a Věroslav, se ve skutečnosti jmenovali Oto a Olin. Byli to dva vojáci z armády krále Harolda, otce prince Marka. Ti zde zase hledali prince Marka.

Jen jeden muž, jehož znali pod přezdívkou Slavomír, mlčel a se slzami v očích se díval na Adama.

„A jak se jmenuješ ty?“ oslovil ho princ Marek.

„Daniel,“ potichu hlesl muž.

 

Odhalení

„Kde ses narodil, Adame?“ zeptal se Daniel.

„Nevím,“ polkl Adam.

„A víš, kdo jsou tví rodiče?“

„Nevím, našly mě v lese… dobré ženy… a pak vychovaly,“ zajíkal se Adam, zaskočen otázkou.

„Na kraji rokle?“

„Ano!“

Daniel se ztěžka rozhovořil. Byl to onen sluha, který měl kdysi na rozkaz zlého statkáře Viktora hodit jeho znetvořeného novorozeného syna do rokle. Daniel to však neudělal, položil dítě na zem a utíkal zpět. Když doběhl skoro na statek, hnulo se v něm svědomí, otočil se a pro dítě se vrátil. Nemůže ho tam nechat! Ať si ho statkář třeba vyhodí, on se o ošklivečka se svou ženou postará. Aspoň bude mít jeho dvouletý synek Daniel bratříčka. Novorozence však už nenašel. Vrátil se na statek a statkářovi namluvil, že dítě leží mrtvé v rokli.

Trápily ho výčitky, že miminko odnesla a roztrhala divá zvěř. A co když ne? Co když ho našel někdo jiný než zvěř? Co když je v doupěti strašidelných bytostí v Děsivém lese? Co když mu ubližují? Co když potřebuje pomoct? Nedalo mu to a vypravil se do Děsivého lesa, aby chlapečka našel. A zde zůstal uvězněn takřka od Adamova narození. Nyní si uvědomil, že Adamova zohyzděná tvář vypadá stejně jako tvář nebohého statkářova synka, kterého kdysi odložil.

„Můžeš mi to odpustit, Adame?“ zašeptal Daniel.

„Nemám ti co odpouštět, strávil jsi pomalu polovinu svého života v začarovaném hradě, to je víc než krutý trest,“ řekl Adam.

„Kdo zasluhuje potrestat, je tvůj otec, člověk bez kousku srdce,“ vmísil se do hovoru princ Marek.

„Ano, půjdeme na statek a potrestáme ho,“ přitakali Oto a Olin.

„Ne, tohle si musím vyřídit sám,“ odmítl nabízenou pomoc Adam.

„Teď musíme pryč z tohoto zpropadeného lesa. Arino, veď nás,“ pokorně poprosil princ Marek.

Arina vyrazila, cestu znala dobře. Její noví kamarádi se pustili za ní.

Ukázka z knihy Arina. Ilustrace Jana Vlková

 

 

 

 

Zařazeno v kategorii ARINA, Četba na pokračování, Postřehy, Povídky