Kostelní zvon je maják v moři času. Kovově a majestátně blýská do toho šumu života. Už si na něj zvykl a jeho pravidelnost jen umocňuje tvrdý řád. Proti němu zní jeho malý bratříček v léčebně sprostě a lacině. Jako vykřičený hlas pavlačové báby, která se stala součástí svých skutků.
Dny se pomalu střídají a počáteční šok je vystřídán stereotypem, který přerůstá v jakousi odevzdanou otupělost, která pomáhá snášet všechno kolem.
Vše se stalo samozřejmostí prostředí a to, co bylo, přešlapuje rozpačitě v dáli…
V sešitě, do kterého je povinen zapisovat si každodenní dojmy, myšlenky, problémy, starosti, ale i drobná vítězství, nachází zápis terapeuta, který mu sděluje, že se mu poměrně brzy podařilo překonat první stupeň léčby, fázi odporu.
Asi na tom něco je.
Chtěl by totiž být jiný a současně si ponechat vše staré.
Nejde to.
Je ale těžké vzdát se něčeho, co bylo dlouho naší součástí, byť už to v posledních fázích nepřinášelo nic pozitivního.
Vzdát se svého starého „Já“, když nové se teprve rodí a nemá podobu.
Je to krok do tmy, do neznáma.
Každý, kdo o tom vážně přemýšlí, si říká: „Starého se vzdám,
nové ještě nemám, co když mi nakonec nezůstane vůbec nic!?“
Jakub léčbu vnímal jako konec cesty.
Slyšel to už tolikrát:
„Ten ale dopadl, slyšela jste to, paní, skončil v protialkoholní léčebně!“
„Taková slušná rodina a teď, z vostudy mají kabát, ti musí mít
radost!“
A Jakubův podivný kamarád – starý šedovlasý a rozvážný souputník
s dlouhou, řídkou stříbrnou bradkou, který ho občas ve snu
navštíví, měl dnes v noci ve tváři tichý úsměv, když pravil:
„To není konec, ale začátek nové cesty.“
A ráno, od prvního otevření očí jako by v beznaději zazářila jiskřička
a zapálila pud sebezáchovy…
Nesmyslný trest se změnil v pokání.
Vědomé, cílené, prožívané.
Kdy špatné myšlenky lze potlačovat.
Za špatná slova se omluvit i nepřítomným.
A špatné činy začít odčiňovat.
A z pocitu „na dně“ se rodí něco osvobozujícího a posilujícího,
jako každý opravdový prožitek, který vítězí nad tím falešným, vylhaným
a namlouvaným.
Jakub se začíná ponořovat do problému, naslouchat svému vnitřnímu
hlasu a cítit svoje utrpení ne jako křivdu, ale důsledek, a vnímat
i tu bídu druhých.
Tak se přiblížil k Martinovi.
Bylo to něco jako zjevení.
Martin…
Plachý, asi osmnáctiletý kluk s vyplašenýma očima.
Vlastního domova si užil jen málo a potloukal se po děcácích.
Obehraný příběh.
Špatné prostředí a vlivy mu napomohly na cestu alkoholu, drog,
drobných krádeží…
Bylo v něm však cosi čistého, co přebíjelo vše ostatní.
Nebyl zločinec a odsouzený, ale Jakub ho vnímal jako velké dítě,
které bylo předčasně hozeno do světa dospělých.
Krásně kreslil, neustále s sebou nosil walkmana a také ošoupanou
fotku svého dědečka a babičky.
Nejkrásnější chvíle jeho života.
Odešli však z tohoto světa brzy.
Příliš brzy na to, aby ho mohli zachránit.
To je oba sblížilo.
Protože Jakub vnímal své prarodiče až neuvěřitelně stejně.
Když o nich spolu začali hovořit, bylo to úplné souznění duší…
Díky tomu uviděl v Martinovi blízkého člověka a vše ostatní přestalo
být důležité.
Martin Jakubovi mnohdy pomáhal jako „starší pacient“, až se
směšnou dojemností.
Vyprávěním ho dokázal úplně vtáhnout do svého světa neštěstí,
alkoholu a lysohlávek.
Za kulisou jeho hlasu slyšel klapat psací stroj při výslechu…
Při jednom sezení měli za úkol vybrat si jednoho spolupacienta
a nakreslit ho tak, aby ho to charakterizovalo.
Martin Jakuba nakreslil jako sovu a od té chvíle ho neoslovil jinak
než „moudrá sovo“.
A „moudrá sova“ najednou díky Martinovi dostala křídla, opustila
zamřížovaný prostor a vzpomínka ožila…
Jen podružně vnímal svoje tělo, zvuky a prostor a najednou neseděl
v tom teplém červencovém dni na trávě pod letitým kaštanem
v léčebně, ale pod stromem na zahradě svých prarodičů, v neuvěřitelně
živé minulosti.
Mihotání listů ve slunci je jak blikotání starého projektoru…
A v řídnoucí mlze vidí sám sebe, jak stojí u jejich hrobu a pořád
nemůže uvěřit tomu, že nežijí.
A už je to let…
Ten dům má už jiné majitele.
Nemůže tam, ale často se mu o něm zdává.
Prožil zde dětství, když ho maminka ve třech měsících předala
babičce, aby mohla chodit do práce a vydělávat peníze potřebné na
rekonstrukci jejich domku.
Jakub stále cítí jejich přítomnost, když se nečekaně vynořují
z hlubin duše.
Ve složitých životních situacích se s nimi podvědomě radí a přemýšlí,
jak by reagovali na jeho skutky.
Ty dobré, i ty zlé.
A na náhrobku břečťan ovíjí fotky, které sám dělal jednoho neuvěřitelně
teplého srpnového dne.
Babička se tehdy hodně dlouho česala, byla legrace a nikdo tehdy
netušil, k čemu fotografi e nakonec poslouží.
A najednou byl dítě, které sedělo u okna do ulice a dívalo se do
Lích, na Andělku a Čertovku, do toho voněla babiččina tajuplná
bramboračka.
Tajuplná proto, neboť podobnou už nikdy nejedl, i když se ji snažil
mnohokrát napodobit podle babiččina předpisu, ručně psaného ve
starém, umolousaném sešitě plném poznámek a výstřižků o vaření.
Z hrnce stoupá pára, která dělá na okně mlhu, a malý Kuba do ní
kreslí k nelibosti babičky sluníčko…
Na dvoře měli třicet metrů hlubokou studnu, a když se v létě člověk
té vody napil, úplně ho chladem zabolelo za čelem.
Děda pil tu vodu, když ho bolely žaludeční vředy. Proti bolesti.
Onemocněl prý v padesátých letech v práci, když ostatní mysleli,
že je nasazený od komunistů, a nikdo se s ním nebavil.
Děda se tehdy trápil, až zhubl dvacet kilo, udělaly se mu vředy,
než mu uvěřili, že není ani špicl, ani komunista, ale slušný člověk.
S dědou vypil první slivovici. U Frantíka v Bedřichovicích. Jo,
tenkrát mu bylo šest let, zakuckal se a všichni kolem se smáli. Vykouřil
s ním první letku u ponětovického rybníka a vypil první
pivo na Radnici.
Jo, jo…
Děda zemřel na rakovinu slinivky a babička potom zahořkla na
celý svět.
Zůstala sama jen se svojí bolestivou artrózou kyčelních kloubů.
A Jakub si uvědomil, že vše nějak přestalo bolet, a začal podezírat
babičku a dědečka z toho, že mu Martina poslali do cesty oni, aby
to vše pochopil.
Nevěděl ještě, že stará bolest ustupuje často do povzdálí jen proto,
aby udělala místo nové…
Zamlklý Martin však nevyprávěl o všem, co ho trápí.
O tom důležitém.
Nepodařilo se mu podřezat žiletkou ve sprše léčebny.
Když tam Jakub přiběhl, našel už jen tratoliště sražené krve a krvavé
otisky jeho bosých nohou.
Na zdi mokvalo ještě krví napsané „Ahoj“.
Měl radost, že ho zachránili.
Když ho odváželi do nemocnice, stál Jakub u plotu a jejich pohledy
se setkaly…
Měl najednou jiné oči.
Oči bez života.
Oči bez emocí, bez otázek, které nehledaly východisko.
Jen chvíli udržel pohled na Jakubovi. A potom se díval už jen někam
daleko, daleko za něj.
Oběsil se v lese, po propuštění z léčby…