Trojitý Nelson – kapitola 20


1. ledna 2012, autor olda,





Kostelní zvon je maják v moři času. Kovově a majestátně blýská do toho šumu života. Už si na něj zvykl a jeho pravidelnost jen umocňuje tvrdý řád. Proti němu zní jeho malý bratříček v léčebně sprostě a lacině. Jako vykřičený hlas pavlačové báby, která se stala součástí svých skutků.


Dny se pomalu střídají a počáteční šok je vystřídán stereotypem, který přerůstá v jakousi odevzdanou otupělost, která pomáhá snášet všechno kolem.


Vše se stalo samozřejmostí prostředí a to, co bylo, přešlapuje rozpačitě v dáli…


V sešitě, do kterého je povinen zapisovat si každodenní dojmy, myšlenky, problémy, starosti, ale i drobná vítězství, nachází zápis terapeuta, který mu sděluje, že se mu poměrně brzy podařilo překonat první stupeň léčby, fázi odporu.


Asi na tom něco je.


Chtěl by totiž být jiný a současně si ponechat vše staré.


Nejde to.


Je ale těžké vzdát se něčeho, co bylo dlouho naší součástí, byť už to v posledních fázích nepřinášelo nic pozitivního.


Vzdát se svého starého „Já“, když nové se teprve rodí a nemá podobu.


Je to krok do tmy, do neznáma.


Každý, kdo o tom vážně přemýšlí, si říká: „Starého se vzdám,


nové ještě nemám, co když mi nakonec nezůstane vůbec nic!?“


Jakub léčbu vnímal jako konec cesty.


Slyšel to už tolikrát:


„Ten ale dopadl, slyšela jste to, paní, skončil v protialkoholní léčebně!“


„Taková slušná rodina a teď, z vostudy mají kabát, ti musí mít


radost!“


A Jakubův podivný kamarád – starý šedovlasý a rozvážný souputník


s dlouhou, řídkou stříbrnou bradkou, který ho občas ve snu


navštíví, měl dnes v noci ve tváři tichý úsměv, když pravil:


„To není konec, ale začátek nové cesty.“


A ráno, od prvního otevření očí jako by v beznaději zazářila jiskřička


a zapálila pud sebezáchovy…


Nesmyslný trest se změnil v pokání.


Vědomé, cílené, prožívané.


Kdy špatné myšlenky lze potlačovat.


Za špatná slova se omluvit i nepřítomným.


A špatné činy začít odčiňovat.


A z pocitu „na dně“ se rodí něco osvobozujícího a posilujícího,


jako každý opravdový prožitek, který vítězí nad tím falešným, vylhaným


a namlouvaným.


Jakub se začíná ponořovat do problému, naslouchat svému vnitřnímu


hlasu a cítit svoje utrpení ne jako křivdu, ale důsledek, a vnímat


i tu bídu druhých.


Tak se přiblížil k Martinovi.


Bylo to něco jako zjevení.


Martin…


Plachý, asi osmnáctiletý kluk s vyplašenýma očima.


Vlastního domova si užil jen málo a potloukal se po děcácích.


Obehraný příběh.


Špatné prostředí a vlivy mu napomohly na cestu alkoholu, drog,


drobných krádeží…


Bylo v něm však cosi čistého, co přebíjelo vše ostatní.


Nebyl zločinec a odsouzený, ale Jakub ho vnímal jako velké dítě,


které bylo předčasně hozeno do světa dospělých.


Krásně kreslil, neustále s sebou nosil walkmana a také ošoupanou


fotku svého dědečka a babičky.


Nejkrásnější chvíle jeho života.


Odešli však z tohoto světa brzy.


Příliš brzy na to, aby ho mohli zachránit.


To je oba sblížilo.


Protože Jakub vnímal své prarodiče až neuvěřitelně stejně.


Když o nich spolu začali hovořit, bylo to úplné souznění duší…


Díky tomu uviděl v Martinovi blízkého člověka a vše ostatní přestalo


být důležité.


Martin Jakubovi mnohdy pomáhal jako „starší pacient“, až se


směšnou dojemností.


Vyprávěním ho dokázal úplně vtáhnout do svého světa neštěstí,


alkoholu a lysohlávek.


Za kulisou jeho hlasu slyšel klapat psací stroj při výslechu…


Při jednom sezení měli za úkol vybrat si jednoho spolupacienta


a nakreslit ho tak, aby ho to charakterizovalo.


Martin Jakuba nakreslil jako sovu a od té chvíle ho neoslovil jinak


než „moudrá sovo“.


A „moudrá sova“ najednou díky Martinovi dostala křídla, opustila


zamřížovaný prostor a vzpomínka ožila…


Jen podružně vnímal svoje tělo, zvuky a prostor a najednou neseděl


v tom teplém červencovém dni na trávě pod letitým kaštanem


v léčebně, ale pod stromem na zahradě svých prarodičů, v neuvěřitelně


živé minulosti.


Mihotání listů ve slunci je jak blikotání starého projektoru…


A v řídnoucí mlze vidí sám sebe, jak stojí u jejich hrobu a pořád


nemůže uvěřit tomu, že nežijí.


A už je to let…


Ten dům má už jiné majitele.


Nemůže tam, ale často se mu o něm zdává.


Prožil zde dětství, když ho maminka ve třech měsících předala


babičce, aby mohla chodit do práce a vydělávat peníze potřebné na


rekonstrukci jejich domku.


Jakub stále cítí jejich přítomnost, když se nečekaně vynořují


z hlubin duše.


Ve složitých životních situacích se s nimi podvědomě radí a přemýšlí,


jak by reagovali na jeho skutky.


Ty dobré, i ty zlé.


A na náhrobku břečťan ovíjí fotky, které sám dělal jednoho neuvěřitelně


teplého srpnového dne.


Babička se tehdy hodně dlouho česala, byla legrace a nikdo tehdy


netušil, k čemu fotografi e nakonec poslouží.


A najednou byl dítě, které sedělo u okna do ulice a dívalo se do


Lích, na Andělku a Čertovku, do toho voněla babiččina tajuplná


bramboračka.


Tajuplná proto, neboť podobnou už nikdy nejedl, i když se ji snažil


mnohokrát napodobit podle babiččina předpisu, ručně psaného ve


starém, umolousaném sešitě plném poznámek a výstřižků o vaření.


Z hrnce stoupá pára, která dělá na okně mlhu, a malý Kuba do ní


kreslí k nelibosti babičky sluníčko…


Na dvoře měli třicet metrů hlubokou studnu, a když se v létě člověk


té vody napil, úplně ho chladem zabolelo za čelem.


Děda pil tu vodu, když ho bolely žaludeční vředy. Proti bolesti.


Onemocněl prý v padesátých letech v práci, když ostatní mysleli,


že je nasazený od komunistů, a nikdo se s ním nebavil.


Děda se tehdy trápil, až zhubl dvacet kilo, udělaly se mu vředy,


než mu uvěřili, že není ani špicl, ani komunista, ale slušný člověk.


S dědou vypil první slivovici. U Frantíka v Bedřichovicích. Jo,


tenkrát mu bylo šest let, zakuckal se a všichni kolem se smáli. Vykouřil


s ním první letku u ponětovického rybníka a vypil první


pivo na Radnici.


Jo, jo…


Děda zemřel na rakovinu slinivky a babička potom zahořkla na


celý svět.


Zůstala sama jen se svojí bolestivou artrózou kyčelních kloubů.


A Jakub si uvědomil, že vše nějak přestalo bolet, a začal podezírat


babičku a dědečka z toho, že mu Martina poslali do cesty oni, aby


to vše pochopil.


Nevěděl ještě, že stará bolest ustupuje často do povzdálí jen proto,


aby udělala místo nové…


Zamlklý Martin však nevyprávěl o všem, co ho trápí.


O tom důležitém.


Nepodařilo se mu podřezat žiletkou ve sprše léčebny.


Když tam Jakub přiběhl, našel už jen tratoliště sražené krve a krvavé


otisky jeho bosých nohou.


Na zdi mokvalo ještě krví napsané „Ahoj“.


Měl radost, že ho zachránili.


Když ho odváželi do nemocnice, stál Jakub u plotu a jejich pohledy


se setkaly…


Měl najednou jiné oči.


Oči bez života.


Oči bez emocí, bez otázek, které nehledaly východisko.


Jen chvíli udržel pohled na Jakubovi. A potom se díval už jen někam


daleko, daleko za něj.


Oběsil se v lese, po propuštění z léčby…






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Trojitý Nelson



Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 20” - 1


    Eva   (1.1.2012 (17.23))

    Smutný příběh.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička