Smlouva s Ďáblem 15.díl


25. června 2010, autor tonyend,



„ Ale vždyť nemáš dopité to první a už…“. Hospodský větu nestihl dopovědět. Popadl jsem krýgl do ruky a na jeden zátah pivo vypil. Postavil jsem sklo na stůl a díval se, jak po něm stékají kroužky pěny a sedají na dno.
Hospodský nevěřícně vyvalil oči.
„ Jsem tady už dost dlouho, ale toto jsem ještě neviděl…Vypít pivo snad za dvě vteřiny!“
Alí na něj zavolal.
„ Nedivte se, to je expert z pivovaru!“
Počkal jsem, až načepuje mé druhé pivo. Když je přinesl na stůl, tak jsem si zapálil startku a pak jsem pomalu pivo popíjel. Toto jsem se snažil vychutnat, ale ocenil jsem jen to, že bylo studené a mělo říz.
 Bylo z pivovaru ve Vsetíně a tak se s Hradištěm nedalo srovnat.
Kvasničák je kvasničák, to se nedá.
Po vypití prvního piva se mně v mozku cosi sepnulo a vyvolalo slastný pocit, uspokojení, že se tělem line alkohol. Okamžitě jsem nastartoval nezřízenou chuť na další a další piva a dostat se tak do stavu příjemné podnapilosti. Tady, před partou jsem nechtěl a doma nemohl. Hledal jsem nějaké řešení.
Kdo chce být opilý, ten si to dokáže zařídit pokaždé.
Napadlo mě, že po příjezdu domů se osprchuji, převleču do civilky a mámě řeknu, že když nepříjdu do deváté hodiny, tak že zůstanu na noc u Berkových. Dobrý nápad! Lhaní jde na ruku chlastání. Lež je věrně doprovází. Když se pije jaksepatří, tak se pije a lže pořád dokola. Sobě i druhým. Stane se to  sebeklamem.
To ti druzí můžou za všechno, já jsem oukej.
 A furt se pak hledají nejrůznější blbé výmluvy.
Dopil jsem i druhé pivo a dal drobné Jerrymu na zaplacení útraty. Nahodil jsem telacko na záda a vyšel jsem s ostatními před hospodu, počkat na autobus. Venku byl ještě čas tak na jednu cigaretu, než přihrčel autobus. Řídil jej jiný šofér, než ten v pátek. Každý si koupil jízdenku, bágly hodil na zem a sedl si.
 Seděl jsem s Alím a řekl jsem mu, že kdyby se náhodou přišla má matka nebo otec k nim domů zeptat, jestli jsem u nich spal, tak aby tvrdili, že jo. Že dnes nebudu prostě na noc doma. Pokýval hlavou, že jo. Autobus se pohupoval na cestě, až nás ukolébal k spánku. Probudil nás řidič.
„ Konečná…vystupovat, jsme v Brodu!“
Vylezli jsme ven a loučili jsme se. A těšili jsme se na další slezinu u Plášilů, když každý z nás zamířil ke svému domovu.
Po příchodu domů jsem pozdravil otce i mámu. Na otázku, jak jsem se měl, jsem nervózně odsekl, že dobře. Vysvlékl jsem se z uniformy, která voněla dýmem, pověsil jsem ji na ramínko a odnesl s ostatními věcmi do sklepa. Na kroužku byl klíč od našeho sklepa a také od společné sušárny prádla. Někdo z domu do sušárny odložil válendu. Tak to je ono!
„ Tony stalo se ti něco?“ zeptala  se mě máma.
Co jsem jí měl říct? Vyspal jsem se tam s holkou? Říct jí, proč jsem nervózní a z čeho?  No potřebuji se pořádně napít, asi mi to chybí ! Ale nic z toho jsem jí neřekl.
„ Mamí, jsem jen po cestě unavený. Osprchuji se a jsme domluvení na pokec ještě u kluků Berkových. Kdybych nešel večer domů, tak budu spát u nich, neměj strach, kde jsem, jo?“
Nebyla klidná a otec se na mě díval podezíravě. Raději jsem si vzal klíče od bytu, jako že asi na noc domů příjdu.
Osprchoval jsem se a převlékl jsem se do kalhot a košile. Zastrčil jsem peněženku do zadní kapsy a zapnul ji na knoflík. Vyšel jsem před dům a horečnatě jsem přemýšlel, kam jít na pivo, nebo jestli nebude lepší jít do obchodu a koupit si flašku třešńáku a vypít ji v doupěti naší Kotvy? Když bych měl chuť na další pití, mohl bych si pak zajít na víno do Večerky. A až vystřízlivím, půjdu domů, ale vyspím se na válendě v sušárce a ráno se objevím fit před mámou. Jo, to je bezva nápad. Tak to udělám.
 
Stál jsem před naším domem a schválně jsem se otočil. Tušil jsem, že je máma u okna a bude se dívat, kam půjdu. Zamával jsem jí a odcházel jsem směrem k Berkovým. Podíval jsem se na hodinky. Nebylo ještě ani sedm hodin.
Klidně bych mohl jít za Álim, Štístkem a Loudou, půl hodiny u nich pobýt a pak vyrazit na pivo. Ale co bych se zdržoval, půjdu rovnou k Pavelcům na pivo.
Co když pak ale nestihnu otevřenou Večerku?  
Rozhodl jsem se jinak. Zamířil jsem k prodejně potravin Večerka. Zkoušel jsem otevřít dveře. Marně. Na cedulce visel nápis ZAVŘENO.
No jo, zapomněl jsem, že mají otevřeno do soboty a v neděli ne.
Tak co teď, kam jít?
Myšlenka na to, že se pořádně napiji mě naprosto ovládla. Udělal bych v tu chvíli cokoli, jen se dobře napít.
Pak jsem dostal vnuknutí – běž na vlakové nádraží, tam je jistě bufet otevřený! Zrychlil jsem chůzi, spěchal jsem, co kdybych přišel o pár minut později a zavřeli by mi i tam před nosem? Ne, to se nesmí stát!
Utíkal jsem, jako by mi měl ujet vlak, směr vlakové nádraží! Doběhl jsem na nádraží. Ulevilo se mi. Bufet byl ještě otevřený a na lavičkách před ním posedávali lidé, někteří pojídali klobásky s hořčicí a chlebem. Většinou měli před sebou pivo, nebo štamprle s kořalkou, bavili se a popíjeli. Vydýchal jsem se a rozepnul jsem zadní kapsu na kalhotách. Vyndal jsem peněženku a zkontroloval, kolik v ní mám ještě peněz. Přemýšlel jsem, jestli si koupím litr vína, nebo půllitru kořalky. Pít víno sám? To se mi nechtělo. Rozhodl jsem se, že si koupím láhev vodky.
 
Vstoupil jsem otevřenými dveřmi do bufetu a postavil jsem se do fronty u nápojů. Řada postupovala rychle, byl v ní samý chlap a paní co obsluhovala, měla rozčepovaná piva, jen je dotáčela, podávala těm chlápkům a občas naléla nějakou kořalku do skleničky a volala  „Další prosím!“
Chlápci s pivem v ruce postupovali k pokladně a pak si šli sednout ven, na lavečku, když bylo takové pěkné nedělní podvečerní počasí.
Tak přišla řada na mne. Stál jsem před tou paní a hleděl, jako ve snu na ta piva, na tu výstavu láhví vín a kořalek.
„ Tak fešáku, co to bude?“ řekla, ani nepátrala pohledem, jestli mám či nemám osmnáct.
„ Dobrý večer, mám koupit láhev vodky, tak jednu láhev.“
Čekal jsem, jak bude reagovat, bude se vyptávat pro koho, podá mi ji, nepodá?
„ A má to být litrovka nebo postačí půllitrovka, naši, nebo tu ruskou?“
Bylo by mi jedno, jestli bude naše nebo ruská, prostě ženská podej flašku a nekecej.
„ Tak půllitr té naší…“
„ A co pivo, jedno na cestu, nechceš? „
Strašně rád bych si dal i dvě, jenže ne tady, v nádražním bufetu! Hrozilo mi zde nebezpečí, že by mě mohli vidět otcovi spolupracovníci z dráhy.
„ Jste hodná, ale dnes spěchám, někdy jindy si dám… Jen bych poprosil, jestli mi můžete tu láhev do něčeho zabalit.“
Usmála se na mne a zpod pultu vytáhla roličku bílého papíru a láhev vodky do papíru hezky zabalila, jako dárek. Najednou jsem si uvědomil, že se na mě ženské usmívají. Proč asi? Usmívala se na mě, já na ni také, jako bychom se znali, ale proč by se neměli na sebe lidé usmívat, i když se neznají? Podala mi láhev a na účtenku napsala cenu.
„ Jéé, tak jste to tak až nemusela balit, moc děkuju! A nashledanou…“
Vzal jsem od ní úhledně zabalenou láhev do bílého balicího papíru a postupoval jsem ke kase. Nevím proč, ale otočil jsem se k výčepu a podíval jsem se na ni. Hádal jsem kolik jí tak může být. Možná třicet, možná víc.
Nebyla moc velká, ani štíhlá, ani silná, měla nakrátko zastřižené nazrzlé vlasy, a i když byla oblečena do nedávno bílého pracovního pláště, který měla ledabyle zapnutý na pár knoflíků jen dole, tak jí bylo vidět do výstřihu černé halenky, kterou zahaloval. Když se nadechla, nadmula se jí v ní její hodně, ale hodně velká prsa. Taková by nedala ani Eva s Dájou dohromady. A ty její zelenkavé oči!
Všímal jsem si holek to jo, ale nikdy nepřemýšlel na ničím jiným, než nad tím, že se mi líbí. Když jsem ji později ukázal jednomu známému, tak o ní řekl, no jo, má pěkné -,Čuráčí oči´ , tak ji zbal !
Nevěděl jsem ale, co jsou to ty -,Čuráčí oči´.
Zeptal jsem se jej a on mně odpověděl stručně. „Takové by šoustaly celý den, jen mít s kým!“  
Aha. Už jsem zase chytřejší.
„ No tak podejte mi účtenku, nezdržujte další!“ probudila mě ze zasnění stará bába u pokladny.
Ukázal  jsem na zabalenou láhev a dal jí požadovanou účtenku. Namačkala na pokladně knoflíky, a řekla, kolik chce peněz. Podal jsem jí padesátikorunu. Vrátila mi zpět něco přes deset korun a mohl jsem jít pít.
Když jsem procházel kolem výčepu, zastavil jsem se a schválně jsem se díval na tu paní, jak roztáčí pivo do sklenic.
To je ono, líbila se mi. Pozvedla hlavu a všimla si mě také. Zase se usmála. Tak já také a jen tak mávl rukou na pozdrav.
Nečekal jsem, že podobně odpoví, ale zvedla ruku a zatřepala prsty.
Když jsem byl ve dveřích, tak se za mnou dívala, jak odcházím. Byl jsem z toho zmatený.
Měl jsem láhev vodky a na to, jak ji budu pít, jsem ale myslel nejvíc. A kde?
 
Napadlo mě jediné místo, kde se schovám před lidmi. Park Kotva, naše doupě!
Z nádraží to bylo kousek, mohl jsem jít po kolejích, mohl jsem jít ulicí a pak projít jiným parkem.
Zvolil jsem koleje. Kdyby jel vlak, tak bych jej slyšel a když byl někdo, nebo něco na kolejích, tak lokomotiva zahoukala, zapískala.
Náš dům byl nedaleko od trati a otec když projížděl, tak jen tak pro mámu zapískal a nechal vyletět z komína gejzír jisker, na vlak nebylo vidět, ale jiskry létaly vysoko a píšťala lokomotivy byla slyšet daleko široko.
V Kotvě sedělo na lavičkách několik mileneckých dvojic, jinak nikde nikdo. Milenci čekali na tmu a modlili se asi, aby v noci parkem nikdo nechodil. Aby nebyli rušeni. Šel jsem po cestičce a šup, vlezl jsem do houště křoví zlatého deště. Skryl jsem se v našem doupěti před zvědavými pohledy milenců.
Sedl jsem si do trávy. Láhev s vodkou jsem si otevřel tak, že jsem několikrát udeřil dlaní do dna a tak jsem vyrazil špunt ven. Přiložil jsem láhev k ústům a napil jsem se. Vodka byla teplá, lépe chutná studená, vychlazená, ale hlavní bylo, že jsem ji měl. Napil jsem se podruhé a pocítil jsem úlevu. 
 Napětí opadalo jak podzimní listí.
Seděl jsem tam sám, jak zajíc ve své jamce a bylo mi fajn. Nebyl jsem tak docela sám, společnost mi dělala láhev vodky. A nebyl nikdo, kdo by mě rušil. Dostal jsem chuť na cigaretu. Alkohol a cigareta, to je spojená nádoba. Šáhl jsem do kapsy košile. Nic. Byla prázdná. Cigarety jsem zapomněl v kabátku uniformy a ta visí ve sklepě. Tak budu bez cigaret.
Pomalu jsem cítil, jak mým celým tělem pulzuje alkohol, jak mi dělá dobře ta slabost, jak jsem uvolněný, bezstarostný.
Bylo mi jedno, že je nedělní večer, že se rodiče strachují, kde jen jsem, bylo mi jedno kolik je hodin, důležité bylo jediné. Pít. Pít a opít se, o to šlo a tak jsem pil. Alkohol začal působit zanedlouho silněji.
Bylo to něco jiného, než celé odpoledne pít pivo, to jde z těla poměrně rychle ven, ale stejně je člověk popitý. Tvrdý alkohol ovládne myšlení, mozek náhle, a je to jiná opilost, než z piva.
Chtělo se mi lehnout, tak jsem si lehl do trávy. Ležel jsem s očima dokořán, díval jsem se na noční nebe, hledal jsem, kde je Malý vůz a přemýšlel jsem, jestli je to pravda, co se říká, že každý z nás má tam nahoře svoji hvězdu.
Pak jsem oči zavřel a začal jsem mít erotické představy.
Takové, jaké jen můžou mít kluci, když jim není ještě sedmnáct. Viděl jsem se Evou u nich doma v posteli, jak se směje, že nevím co s ním, jak mě učí tomu, čemu ji někdo musel taky naučit. Ještě, že mě naučila co s ním, přišlo mi to vhod, když jsem zůstal pod spacákem s Dájou a mohl jsem se s ní pomilovat. Páni, to milování je náramná věc! Kdybysem měl svoji holku, jak říkala Dája, tak bych se s ní mohl milovat furt. Ale já žádnou ještě nemám.
Věděl jsem, že to kluci řeší jednoduše. V noci onanují, honí si péro. Proč bych si měl ale honit péro, když je to lepší, krásnější dělat s holkou? Ale jak sbalit holku, to jsem nevěděl. Budu se muset poptat mezi kluky, jak na to, a jaké má kdo zkušenosti, to se od nich dozvím, říkali jsme si všechno.
Najednou se v mé představivosti objevila ta žena, z toho nádražního bufetu.
Viděl jsem ohýnky v jejích zelených očích, rozcuchané zrzavé vlásky, jak s ní ležím u ní doma v posteli a ona se nade mnou naklání a tiskne ta velká prsa na mou tvář. Líbám je a rty zlehka tisknu její vystouplé bradavky. Líbí se jí to, Dáje se to líbilo také, a pak se milujeme tak, jak to chce ona. Na koníčka. Je vzrušena čím dál víc, umí toho v posteli víc než Eva a Dája dohromady. Pak se jdeme okoupat a zpátky do postele.
Tak, a teď mi ukážeš, jak umíš…-,šedesát devět!´ To miluju, to mám ze všeho nejraději!
Sednu na postel a povídám jí, že já nevím co to je, těch šedesátdevět, to mám počítat?
Směje se mi, ty můj malý sladký hlupáčku, když to nevíš, tak já tě to naučím, uvidíš, že se ti to bude líbit a zase příjdeš za svou kočičkou, abys ses  namlsal! Chtěl jsem jí říct, že mě to Eva nenaučila.


Probudil mě chlad letní noci. Ten sen byl jako živý, vypitý alkohol jej navíc zesílil. Cítil jsem, jak mi stojí péro, nebylo to poprvé, po takových snech. Vstal jsem a vylezl jsem ven z doupěte. Hlava se mi opilostí točila. Poodešel jsem kousek dál ke stromu a dlouze jsem čůral. Milenci se po sobě plazili, byli mi ukradení, nedíval jsem se, co všechno dělají, vlezl jsem zpátky dírou do doupěte. Podíval jsem se na hodinky. Zanedlouho bude půlnoc, nejvyšší čas jít domů, do sušárky. Našmátral jsem v trávě láhev se zbytkem vodky a dopil jsem  ji. Láhev jsem schoval  do trávy, kde byly láhve od vína. Vylezl jsem a spěchal k domovu. Spokojený, hezky jsem si vypil.                                                                                                                          







Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička