Smlouva s Ďáblem 23.díl

Jak to jen ty ženy dělají, že ví, co si mužský myslí?

Je to nějaké divné… Ale je to tak a funguje to.

Bylo půl desáté.

 Učesal jsem se a potřel jsem si tváře vodou po holení Pitralonem. Žádná extra vůně to nebyla, ale doma nic jiného nebylo, jen mámina kolínská voda a ta mi smrděla ještě víc. Obul jsem se a hlasitě jsem se rozloučil, že přijedu nevím kdy. Zabouchl jsem za sebou dveře.

A jéjé. Asi jsem vzbudil otce.

To jsem už byl ale venku a spěchal jsem na vlakové nádraží.

Bufetu jsem se velkým obloukem vyhnul. Žádné pivo, žádná Jarmilka.

V hlavě jsem měl jen Vizovice. Nemyslel jsem už ani na Effendyho, na střílačku, ale jen na jedinou osobu. Na Eriku Eričku. Rozhlížel jsem se po perónu, její blonďatá kamarádka nikde. Podíval jsem se k pokladnám. Ani tam není.

Blížila se desátá hodina, vlak byl připraven k odjezdu a jí nebylo. Zpanikařil jsem.

Co když si včera večer zatelefonovaly a řekly si, že tam dnes nepojede…?

Tím pádem jsem v prdeli, Erika na nádraží čekat nebude, to dá rozum!

A já už ji neuvidím… Zůstanou mi jen oči pro pláč.

Kdyby se Erika stala mojí holkou, se kterou bych vážně chodil, tak bych za ní nikdy nešel popitý.

 Bylo Čertovo moudro, které jsem si dobře zapamatoval. Holky nesnáší chlastání.

Nasedl jsem do vagónu, stál jsem u otevřeného okna a do poslední chvíle jsem vyhlížel, jestli náhodou nepřiběhne ta Eričina kamarádka na poslední okamžik a naskočí do vagónu. Vlak se rozjel a byl jsem namydlený.

Smutek mne objal a držel až do příjezdu na vizovické nádraží. Vystoupil jsem z vlaku s hlavou smutkem skloněnou k zemi.

Když jsem ji pozvedl, smutek utek a rozklepala se má kolena.Zůstal jsem stát na nástupišti před vagónem.

Erika byla před nádražím, seděla jako včera na lavečce a vyhlížela kamarádku.

Když nádražím prošel poslední cestující z přijetého vlaku, zůstala nevěřícně hledět na mne, jak tam stojím jako přikovaný u vagónu. Nadechl jsem se a řekl si teď, nebo nikdy a zamířil jsem si to k ní.

„Ahoj, díval jsem se, ale v Brodě tvá kamarádka nenastoupila. Tak jsem místo ní přijel za tebou já!“

Snažil jsem se být vtipný a to bylo všechno, co ze mne vypadlo.

„Můžu si přisednout?"

„Proč bys nemohl, místa je tu dost.“

Odpověď nebyla právě povzbuzující – místa je tu dost. To znělo, jako místo pro všechny, co můžou přijít.

Seděli jsme skoro vedle sebe a mlčeli jsme.

Oba jsme nevěděli jak začít, a oba jsme moc chtěli nějak začít hovor.

„Fakt jsi přijel za mnou? Co, kdybych tady ale nebyla, co bys udělal? Hmmm?“

„Byl bych doopravdy moc smutný, kdybych tě tu neuviděl, ale trošíčku jsem lhal, když jsem ti řekl, že jsem přijel jen za tebou.

Já přijel za kamarádem, už včera jsme tu byli spolu, a on zůstal u dědy na noc. Ale když jsem tě včera viděl poprvé, tak jsem se…“

Krásně se smála a skočila mi do řeči.

„Tak jsem se… No dopověz to, jsem moc zvědavá!“

Tak jsem jí řekl, že jsem se do ní zamiloval.

Přestala se smát, náhle zvážněla a zadívala se mi do očí.

„Vždyť mě ani neznáš, nevíš, kdo jsem, co jsem zač…  A mám ti věřit, že je pravdou, co říkáš?“

Sklopil jsem hlavu, jak jsem se styděl a tiše jsem řekl, že to pravda je.

Nelhal jsem, nic jsem si nemusel vymýšlet. Jak ji ale přesvědčím?

 Pomohla mi sama.

„Tak jsi mne viděl, tak asi půjdeš za kamarádem, že?“

V jejím hlase bylo cítit napětí a snad i lítost, že prostě odejdu. Pochopil jsem, že nastala má příležitost.

„Ne, ne! Chtěl bych zůstat s tebou a sedět, povídat si, nebo si někam zajít sednout, já nevím co, ale chci být s tebou, vnímat tvoji blízkost, dívat se ti do očí! Nepůjdu, přece za kamarádem, když jsi tady se mnou, Eriko…“

„Jak víš mé jméno, hmmm?“

„Slyšel jsem, jak je včera volala tvá kámoška z okna vagónu. Pamatuji si je proto. Celou noc jsem si je opakoval, abych jej  nezapoměl. Tak je vím.“

„Ale já neznám tvé jméno, jak ti říkají?“

„Sigi.“

„C o  je to za jméno, to je nějaká zkratka?“

„Néé, tak mi říkají kámoši hlavně na čundru. Jmenuji se Antonín. Máma mi říká Toníku, nebo Tony. Tony mi říkají skoro všichni, tak mi můžeš říkat, jak chceš, co se ti bude víc líbit.

„Tony. Tony, to se mi líbí!“

Poprvé mě oslovila Tony.

Znělo to jako pohlazení, jako první polibek.

Ani jsme si to neuvědomili, ale začali jsme se spolu bavit, jako kdybychom se znali od nepaměti. Mluvili jsme o všem možném a zapomněli jsme na čas. Včerejších dvacet minut, čekání na odjezd vlaku, včerejší setinka vteřiny, vzájemného pohledu do očí, nebyla promarněna.

Našli jsme jeden druhého, vzplála naše první velká láska. 

Erika se podívala na hodinky.

„Tony, já musím jít domů, řekla jsem mamce, že příjdu domů s Katkou, tak se jmenuje ta má kamarádka, co nepřijela. Nechce se mi, ale musím, když nepřijela.“

Napadlo mě převzít iniciativu do svých rukou.

„Když musíš, tak musíš. Ale co kdybys přišla odpoledne, třeba o půl druhé tam na to náměstí. Já teda půjdu za kamarádem a o půl druhé bych tě tam počkal na lavečce, příjdeš, prosím?

„Příjdu ! Příjdu a moc ráda.

Mozek mi pracoval na plné obrátky, pouštěl jedinou informaci.

Líbím se jí!  Je to na dobré cestě!

Zvedli jsme se za lavečky a opustili jsme nádraží.

Chtěl jsem jít tou ulicí, po které mě včera vedl Effendy.

Erika však řekla, že můžeme jít jinudy, ona to bude mít pak blíž z náměstí k domovu a já stejně půjdu z náměstí dál za kamarádem.

Šli jsme vedle sebe a mlčeli jsme. Najednou nám došla řeč. Občas jsme na sebe jen pohlédli a usmáli se.

Pak jsem se jako nechtěně dotkl její ruky.

Ucukla.

Pak udělala ona to samé mně. Ucukl jsem já.

Tak jsme si hráli hru na doteky, jako že nic, až jsme se chytili za ruku a společně jsme se vedli ulicí a smáli se.

Bylo to tak příjemné, držet ji za hebkou ruku.

Na ten první stisk, stejně jako na polibek a milování, na to se nedá zapomenout.

Přivedla mě bočními uličkami na náměstí.

Tady jsme se rozloučili s tím, že se sejdeme o půl druhé před autobusovou zastávkou. Odcházela domů, díval jsem se za ní, jakým ladným krokem kráčela, pak se jednou otočila a zamávala mi, než zmizela za rohem jednoho domu.

Podíval jsem se na hodinky. Půl dvanácté. Effendy bude zklamaný, že nepříjdu včas. Už mi nezáleželo na tom, zda si zastřílím, kdybych mohl, popohnal bych Čas, aby bylo už půl druhé. Šel jsem za Effendym. 

Přišel jsem k domku, ve kterém bydlel Effendyho děda.

Otevřel jsem si branku a přistoupil jsem ke dveřím.

Krátce jsem zazvonil a Effendy okamžitě přišel otevřít dveře.
„Čoveče kde jsi, měl si tu být před hodinou. Vlak měl zpoždění či co?“

Přivítal mě celkem naštvaný.

Nadechl jsem se, že mu povím pravý důvod mého zdržení.

„Effendy, víš…já jsem se seznámil s jednou holkou z Vizovic, tak jsme si povídali a tak…“

„Tak ty máš holku z Vizovic?  To koukám… No máš, tak máš, někdy mi ji snad ukážeš. Zavři dveře a pojď za mnou.“

Prošli jsme chodbou, z kuchyně byly slyšet hlasy jeho dědy a babičky.

Rychle jsme proběhli na dvůr. Effendy otevřel dílnu, vešel dovnitř pro tašku s koltem a náboji. Vyšel ven, dveře od dílny nechal otevřené, abychom se do ní po střelbě rychle schovali.

Stejně jako včera jsme se zavřeli do stodoly a stříleli.

Dnes každý dvakrát vystřílel bubínek.Byla to kanonáda jak u Verdunu.

Pak posbíral všechny prázdné nábojnice, zabalil kolt do hadry, zavřel krabičku se zbylými nábojnicemi a strčil všechno do té tašky. Zavřel vrata od stodoly a šli jsme do dílny.

Srdce nám bušilo vzrušením. Pane jo, to je něco, taková střílačka!

Počkali jsme tam nějakou dobu a pak jsme šli do domu.

Babička mně nabídla oběd. Odmítl jsem.

Effendy si oběd dal.

Králík na smetaně voněl, ale hlad jsem neměl.

Počkal jsem, až se nají. Pak jsem mu řekl, že budu muset jít, že se mám setkat s tou dívkou na náměstí. Rozloučil se s dědou a babičkou, hodil si přes rameno tu sportovní tašku a odešli jsme.

„ Kdy se máte setkat?“ zeptal se.

Podíval jsem se na hodinky. Byla jedna pryč.

„Za půl hodiny mám čekat na náměstí, jestli příjde, tak s tebou do Brodu nepojedu, zůstanu s ní co nejdéle.“
„Jak dlouho ji znáš?“ vyzvídal.

Neodpověděl jsem, že od sobotního odpoledne.

Už nenaléhal, na nic se neptal. Přišli jsme na náměstí.

Zeptal jsem se, kam se dá ve Vizovicích jít.

Vyjmenoval mi Valašský šenk, Sokolovnu, Vizovický sklípek, hotel Lidový dům, a další tři hospody. Nechtěl jsem ale jít s Erikou napoprvé do nějaké hospody. Taky, že jsou tu asi dvě cukrárny.

„Nic jiného?“ 

„Ale jo, dá se zajít do Vizovického zámku. Má nádhernou zahradu s rybníčkem, spoustou tichých zákoutí. Ona ti tam cestu ukáže.“

Řekl mi tak ahoj, zase někdy a zamířil k nádraží, ani nepočkal, aby ji viděl, co mi na ni řekne.

Posadil jsem se na lavečku a netrpělivě jsem se díval, jak se vlečou minuty k půl druhé.

Přišli nějací lidé, přisedli si vedle mne a čekali na autobus. Díval jsem se na náměstí, jak bylo maličké.

Dominantou byl hotel Lidový dům a vedle budova kina, jinak samý starý barák a jinak nic. Kromě několika vzrostlých stromů a budovy hotelu bylo náměstíčko o ničem.