Smlouva s Ďáblem 24.díl


18. července 2010, autor tonyend,



 

 

Přijel autobus od Vsetína, vystoupila z něj jedna paní a lidé se zvedli z lavečky, aby si nastoupili do autobusu. Dveře zasyčely, zavřely se, řidič vyhodil blinkr a odjížděl pryč. Zůstal jsem na lavečce sám.

 Bylo něco po půl druhé a Erika nikde. Smutek mě objal. Seděl jsem s hlavou skloněnou a nebylo mi do řeči, do smíchu už vůbec. Tak to je konec sladké naděje.

V tom mi někdo zezadu rukama zakryl oči. Ucítil jsem teplo a hebkost rukou. Bezpečně jsem je poznal.

Bože, jak se mi ulevilo! 

Za mnou stála Erika a zakryla mé oči. Vstal jsem rychle z lavečky a uchopil její ruku.

„Tony, Tony, co se tak tváříš, jak hromádka neštěstí, co?“

„Nezlob se, já už myslel, že nepříjdeš, že sis ze mne udělala dobrý den.“

„Já vás viděla přicházet, jak odešel tvůj kamarád, tak jsem se schovala za zastávku. Schválně. Pozorovala jsem tě, jak budeš reagovat na to, že tu nejsem. Zesmutněl jsi. Řekneš mi důvod? No, a pak jsem ti zakryla oči… a jsem tu!“

Tak a co udělat nyní? 

Další poznané moudro říká, musíš ji někam pozvat.

Ale kam?

Jsem tu podruhé a nevím, kde co je, co je mi to platné znát jména hospod, když nevím kudy, k nim vede cesta. Musím na to jít jinak.

„Můžu tě pozvat do cukrárny? Na pohár se zmrzlinou?“

„Jéé, tak to s radostí přijímám!“

„Je v tom malý háček, když já nevím, kde tu nějakou cukrárnu máte.“

„Ale já to vím, pojď, zavedu nás do ní. „

Otočila mě a ukázala na vývěsní štít velký jak vrata.

CUKRÁRNA.

Měli jsme ji hned za zády.

Vešli jsme dovnitř.

 Chtěl jsem jít k pultu objednat dva poháry, ale řekla, abych si sedl, že za námi příjde paní a u ní si objednáme. Posadili jsme se k umakartovému stolku. Hned u nás stála ta paní.

„ Dobrý den, tak co si dáte dobrého?“

„ Dva jahodové poháry se šlehačkou a nahoru ještě zmrzlinu, míchanou.“

Běhen chvilky přinesla poháry a postavila je před nás.
„ Dobrou chuť!“

Mlčky jsme se pustili do mlsání.

„Jejda, to byla dobrota…“

Erika si utřela pusu ubrouskem.

Přišla paní a zaplatil jsem. Zeptal jsem se, jestli neprodává i cigarety.

„ Ne. Ty mají jen v hospodě, třeba na hotelu hned vedle.“

 Sotva jsme byli venku, tak se mě Erika zeptala, jestli kouřím.

 „Jo, někdy kouřím“. 

Ani jsem moc nelhal.

 Erika zavrtěla hlavou.

„Tak já kuřáky nesnáším, smrdí mi.“

 Rozhodl jsem se, jako správně zamilovaný, ihned.

Přestanu kvůli ní kouřit. S tím problém nebudu mít.

Vlastně měla pravdu, co je přitažlivého na chodícím popelníku, asi by mi také vadilo, líbat se s holkou, která típne vajgla a chce se líbat.

Stáli jsme před cukrárnou jako dva svatí. Tak kam teď?

„Slyšel jsem, že tu máte pěkný zámek, nikdy jsem tu nebyl.“

„No tak se tam můžeme zajít podívat!“

Vedla mě přes celé náměstí, pak uličkou nahoru a před námi se objevila v dlouhé nízké masivní zdi těžká dřevěná vrata, pobita železnými hřeby. Otevřel jsem je a před námi byla cestička ze žlutého písku, která vedla k průčelí vizovického zámku. Nebyl na první pohled ničím zvláštním.

Erika se zeptala.

 „Máš zájem o prohlídku zámku?“ 

„Ne, nemám.  Eriko, pojďme se projít zámeckým parkem, prý je tam rybník s kapry.“ 

No jo, že bych začal uvažovat, že se k těm rybářům přihlásím?

Šli jsme těsně vedle sebe a zase hráli tu hru, na nechtěné dotyky.

Skončila tak, že se naše ruce spojily.

Vedla mě do dlouhé aleje stromořadí.

Byly to nevysoké stromy zastřižené v koruně, jejichž větve se vzájemně prorůstaly, takže vytvářely nízký zelený tunel, protože byly vysázeny po obou stranách chodníčku.

„A teď se otoč zpátky k zámku! Vidíš, ty dvě sochy bojovníků, jak jdou proti sobě s dýkou v ruce?  Jedna místní pověst vypraví, že když se dostanou k sobě, tak se probodnou a nastane konec světa.“

Smál jsem se tomu, ale Erika to myslela smrtelně vážně. Pokračovali jsme dál v procházce parkem. Dole pod námi se objevila louka s rybníkem.

Zastavili jsme se u rybníka. Spíš rybníčku. Uviděl jsem pár kaprů, jak stojí těsně pod hladinou.

„Podívej se támhle, no tam, jsou tam pěkní kapříci u hladiny.“

„Kde je vidíš, já vidím jen vlnky a slyším šustit rákosí. Ty jsi rybář?“

Objal jsem Eriku okolo ramen a druhou rukou namířil na vodu.
„Tam stojí a dívají se na nás. Rybář nejsem, ale určitě se k nim jednou přihlásím.“

Nebránila se objetí, cítil jsem, že se ke mně ještě víc přitulila.

Tělem mi proběhlo milión voltů.

Takový skvělý pocit jsem neznal.

 Ruka mířící na kapry spadla dolů.

 Otočila se ke mně obličejem a já ji objal oběma rukama kolem ramen.

 Položila hlavu na mé rameno a oba jsme vzrušením sotva popadali dech. Najednou se však vysmekla, zasmála se a řekla, že je unavená chozením, abychom si šli na chvíli sednout na lavečku.

 Našli jsme jednu nahoře na vyhlídce nad rybníkem.

 Posadili se a byli tam sami.

Objal jsem Eriku kolem ramen. Položila hlavu na mé rameno a cítil jsem, jak nádherně voní její dlouhé hnědé vlásky, jak voní celá.

Zavřel jsem oči. Nemohl jsem se nabažit té vůně.

 Vůně ženy.

Probrala mě ze snění.

„Chci se tě zeptat. Tony, kolik máš roků?“

„Příští rok budu mít sedmnáct, takže mám šestnáct pryč. „

„Vidíš, já myslela, že je ti víc, tak osmnáct…devatenáct…“

„A kolik je tobě…Hmmm?“

"Také mi bude sedmnáct."

„Tak to jsme stejně staří.“

„A tobě by vadilo, kdybych byl starší než ty?“

„ Já ale nic takového přece neřekla…“

„Kdy máš svátek?“

„Ten jsem již měla na jaře. Je to druhého dubna. A narozky také. Ty mám desátého ledna a jsem narozená ve znamení Ryb!“

„Tak ty jsi ryba a přitom tak krásně hřejí tvé ruce…“

„Teď prozraď ty!“

 „A co mám prozradit?“

„Kdy máš svátk a kdy narozeniny.“

„ Svátek jsem už měl.  Třináctého června a narozeniny mám pátého února. Já jsem totiž Vodnář.“

Smála se.

 „Tak to je dobré. Ryba se potkala s Vodnářem, to je dobré!“

Napadlo mě, že ji políbím.

Ucukla hlavou.

Tak to jsem provedl pěknou blbost.

„Už jsi měl nějakou holku?“

„Ne, ještě jsem s žádnou nechodil. Ty jsi má prvá.“

Nelhal jsem.

Vážně jsem doposud s žádnou nechodil, tak nelžu. Vlastně tak napůl.

S několika jsem se jen vyspal. Ale to nebyla žádná láska. Jen jsem se s nimi vyspal. Tvářila se, že mi to nevěří.

„Víš…Já chodila nějaký čas s jedním klukem. Byl starší o čtyři roky, ale už s ním nechodím. Rozešli jsme se. Chtěl, abych se s ním vyspala, naléhal, ale já to pořád odmítala. Tak se urazil a nechal mne.“

Sklopila oči k žlutému písku na cestičce.

„Jsem pořád panna.“

Páni, tak ona je pořád nevinná. Proč mi to ale povídá?

„Promiň. Nechala jsem se unést, toto jsem ti nemusela říkat…“

Mlčel jsem.

„A ještě se s tebou nechci líbat, vždyť se vidíme teprve podruhé, všechno má mít svůj čas, ne?“

Jak řekla to -,Teprve podruhé´ , tak jsem byl ještě šťastnějším.

Věřil jsem, že bude i potřetí…počtvrté…Jen to nesmím něčím hloupým pokazit. Seděli jsme vedle sebe a drželi se za ruce. Jak málo mi stačilo ke štěstí.

„A co budeš dělat po prázdninách?“

„Pojedu do Hradiště, do školy a na internát.“

„Smím vědět, co studuješ?“

„Já nestuduji, učím se na…no na sládka.“

„Na sládka?  Nevím, co to je.“

„To je o výrobě sladu a piva, je to ale hotová věda…“

„V pivovaru? Tam se pije pivo, co? Piješ také?

Zahnala mě do kouta.

Krve by se ve mně nedořezal. Zase musím lhát!  Nemůžu se přeci přiznat, že tam piju jako Dán.

„No někdy musíme ochutnat, co jsme vyrobili, bez toho to prostě nejde…“

„Ten můj kluk totiž dost pil. Pak byl hrubý. Hnusí se mi opilci!“

Věděl jsem, že pokud za ní ještě pojedu, tak jedině střízlivý a  musím zatajit, že se umím taky pěkně opít.

Rychle jsem se snažil zavést náš rozhovor jinam. Pryč od chlastu.

„A co budeš dělat, Eriko ty?“

„Dojíždím do Vsetína. Na gymnázium. Pak půjdu na výšku do Ostravy. Vystuduji pedagogiku, budu učitelka jako moje máma. Ta učí tady ve Vizovicích na ZDŠ.  Tatínek je úředník.“
„To můj otec pracuje tady na železnici, je mašínfíra, to je, že řídí lokomotivu. Máma…Máma je pořád doma, špatně chodí, jen s berlemi, je invalidní.“

„To je mi líto…“

Erika byla citlivá, nezkažená duše.

Zato moje byla značně černá.

Nevím, proč jsem si právě v tuto chvíli vzpomněl na hlas mého Ďábla.

Proč se připomíná, když jsem tak šťastný?

 

 

„Budeš pít a budeš pít moc! A já, ti za to budu stále brát všechno to dobré, co budeš v životě mít.“

 

 

 

Uvnitř jsem se otřásl hrůzou. To snad ne!







Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem



Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 24.díl” - 2


    Eva   (19.7.2010 (16.47))

    Obsah značně převyšuje formu tohoto jinak velmi zajímavého příběhu. Měl bys pilovat dialogy, neboť zní jak z dob Oldřicha Nového, jsou klopýtavé, škobrtavé a nepřirozené. A také by potřebovaly pokrátit, neboť je v nich hodně vaty. Piš to dle pravidla: "Správný dialog je to, co bychom nejstručněji odpověděli, pokud by se nás někdo zeptal a my bychom měli 5 minut na rozmyšlenou a ještě to musí vypadat přirozeně".


    Eva   (19.7.2010 (16.50))

    Vyvaruj se na začátku dialogu slov: Já, No, Tedy, Ten, Ta ap... zbytečných příslovcí ... dialog, co neposouvá děj dopředu je zbytečný!!!



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička