Hook 11-03-13

Češi prej děsně šetřej a chtěj si vyrábět energii sami a nechtěj bejt závislí na dojebanejch energetickejch společnostech a my od Hooka si myslíme, že je to tak správný, že je to cesta dobrým směrem a třeba my energii prakticky nepotřebujeme, protože lejt se dá i potmě, akorát to musíte mít vychytaný a musíte se trefit půllitrem do tlamy, abyste si to jak nějakej šampón nelili za krk a akorát nám vrtá hlavou, co s chlazením, protože to jede na elektriku a možná přes zimu by se to dalo, ale v létě do sebe lámat nějaký teplý chcanky se nedá a jeden známej, kterej se vyzná, řek, že by to chtělo potůček, a když by byl potůček, tak by se sehnala turbínka a natáhlo se vedení a fakt je to kretén nevídanej, protože kde chcete na Pražským sehnat potůček, protože jedinej potůček, vo kterým vím, je ten, co dělá starej Bronislav, kterej chodí chcát ven před Hooka, vždycky si stoupne k zábradlí a teče to pak ze svahu na Táborskou, ale nedoteče, neb ten svah je dlouhej, půda žíznivá a starej Bronislav má svý nejlepší roky, kdy za chcaní dostal řád Bílýho lva a zařadil se tak po bok těch, co chčijou mnohem znamenitěji, než obyčejnej plebs, tedy mezi elitní vodotrysky se zásluhama vo stát, mír a udržitelnej rozvoj, tak ty nejlepší roky má už dávno za sebou a prostě i kdyby byl ve formě, tak by to stejně bylo k hovnu, protože jak jsem pochopil, ten potůček nemůže bejt sezónní, ale musí bejt pravidelnej, s konstantní vodotečí, stabilním průtokem, bez řas a sinic a taky kdo by tu turbínku hlídal, protože my sice u Hooka trávíme většinu svýho produktivního ehm let, ale občas se zajdem domů ukázat a prostě když tak vo tom přemejšlím, tak snad jediná cesta, jak tohle zvládnout, je nenechat v tom starýho Bronislava samotnýho, ale udělat u zábradlí nad Táborskou značku, aby nikdo nechcal na divoko a zbytečně vedle a tam se ve chcaní střídat, jít do toho srdcem a nedat se, vybojovat si svý ampéry, svý volty, svou vlastní elektriku, rozjet chlazení na plný pecky a čím víc budeme lejt, tím víc budeme chcát, tím víc elektřiny vyrobíme, tím víc chlazení bude chladit, utáhne víc sudů, přikoupíme pípy a u zábradlí se bude tvořit fronta těch, kteří chtěj chcaním posunout svět kupředu, kteří se chtějí osamostatnit, kteří chtěj bejt svobodní, nezávislí na dojebanejch energetickejch gigantech a jo jo jo jo, budeme mít svou elektriku a chčijem a chčijem a chčijem a lejem do sebe pivo s chutí a radostně a ledviny makaj a tělo se čistí a serem na úsporný žárovky a svítíme si před Hookem divadelníma reflektorama, protože máme elektriky dost, nadbytek, protože už nás jsou davy, davy těch, co chtěj bejt sami za sebe a chčijou a vychčijou si svou šťastnou budoucnost a já jsem strašně, strašně moc rád, že se tohohle můžu zúčastnit, že jsem malým kolečkem v tomhle úžasným stroji, kterej se nezastaví, neusne, neustrne, ale poběží pořád kupředu a je fakt skvělý, že když teď naše chcaní bude mít smysl, když už nebudeme chcát chaoticky, nahodile, bez zájmu, tak jako omylem, když naše chcaní bud VO NĚČEM, bude to uffff… bude to strašně skvělý a normálně fakt, zrovna teď si říkám, že ten život, ten uvědoměle a s rozmyslem prochcanej život, je děsně úžasnej.

Tačvúd zejtra jede na návštěvu. Na pár dní. Má nějakou kámošku dole u Botiče. Trochu mne to mrzí, protože ho mám rád a když někoho máte rádi a ten dotyčnej na pár dní zmizí, tak vám to přijde líto. Ale von se zase ukáže. Slíbil to. Dnes bude počasí k ničemu. Je to na grog, nebo na svařák.

To je vše.