Hook 29-09-13

Je neděle, venku se dělá hezky, Na půl cesty už proplachují trubky, cikády s odeznívající kocovinou pějí jakési rozmamazané trylky a jasně, asi to nejsou cikády a asi to nejsou trylky, nicméně nejsem po včerejšku ve stavu, abych pátral po detailech a prostě bude prima den, pokud ho přežiju a moh bych teďkonc napsat rádoby vtipně trapnou úvahu o tom, jak pan Velkej Taťka Miuoš spolu s hatemanem Haškem předával záchranářům sedmnáct sanitek, jak každou jednotlivou vyndal z krabice a podepsal, jak každý sanitní vůz políbil pro štěstí na čumák, tedy předával je s předkem předčasně zrezlým, ale vona je neděle a já si myslím, že neděle si zaslouží jakýsi oddech, uvolnění a voraz, tedy že neděle by měla být víc salámistická, než alarmistická, jestli mi rozumíte, tedy abych nechodil kolem kaše, jež si drží teplo – probral jsem svých sedmnáct básnických sbírek a vybral pro tento ujařmený den jednu letní baladu, jež je hravá, plná slunce, porozumění a touhy po krásnu, tedy je pitomá jak troky, ale já prostě těžší poezii nedám, neb jsem vypitej, darebnej, spavej, žíznivej a pro společenskej harmonickej život povětšinou nepoužitelnej.

Takže – vzpomínka na léto, kdy hladiny tůní, zahleněné uhnívajícím orobincem, se tetelily v slunečním žáru čekajíc, až dobytek, vedený Janem Cimburou, jimi svlaží svá vyprahlá, jateční hrdla.

KOUPAJÍCÍ SE CHLAPCI

Na obecní koupaliště,

starým autem značky Honda,

vyrazili z parkoviště,

Jirka, Kamil, Pepa, Tonda.

Všichni mají na ramenou

(jelikož jsou jedna parta)

tetování rudou henou:

„Žerem koule od Mozarta!“

Zajeli až skoro k vodě,

aby všechny sličné baby,

co jich bydlí v Horním Brodě

viděly, že už jsou tady.

V kabince bez otálení,

jednodílné berou plavky,

svěží, mladí, opálení –

hoši jako ze zkumavky.

Vyrážejí pružným krokem

na obhlídku vnadných slečen,

chvilku rovně, chvilku bokem,

touha v oku, ostych svlečen.

Předváděj´se jako hračky,

odložené na polici,

Jirka upad do sedačky,

Tonda uklouz po stolici.

Kamil odfrk si poslepu,

maje oči smíchy zvlhlé,

holubem zasáhl Pepu…

blbli, jako děti trhlé.

Nakonec co mušketýři,

na molo, jež jde nad vodu,

odkráčeli všichni čtyři,

manekýni z města Brodu.

Jeden poskok, druhý, třetí,

vzduch má náhle divnou vůni,

praskot, výkřik, prkna letí,

molo v hajzlu, chlapci v tůni.

Řasy v puse, z bahna šálu,

sanitního čekaj´ vozku.

Odvezl je do špitálu –

čtyřnásobný otřes mozku.

Tačvúd s Gekonem chtěli, abych se jim podepsal do památníku. Vedle Seiferta. Jsou to takoví milí myšpulíni.

Dnes bude hezky, žíznivě a hravě. Chcát nebude.

To je vše.