Jaro

Začalo se oteplovat a Tudy mne začala brát více ven. Bylo už tepleji, já byl o něco starší a začínal chápat a i plnit některé povely. Ono nejhorší bylo období, než jsme si začali rozumět. Já pochopit, co se po mě chce a Tudy zase, jak se mnou komunikovat. Navíc si ze začátku myslela, že když mám kožich, tak nepotřebuji žádný oblek. No a uznejte, komu by se chtělo do zimy? Já jsem s ní v bytě a pak najednou ven, ona oblečená do bundy a mne nechá jen v mém kožíšku, to nee. Naštěstí jí paní veterinářka řekla, že „pes chovaný v bytě, nemá možnost tolik zahoustnout srst a otužit se na zimu, takže potřebuje taky něco na sebe, že je to jako by ona šla do zimy jen v triku“. Tudy si to vzala k srdci a i přes dědův odpor, mi pořídila kožíšek na zimu.

Jak se oteplilo, tak mi přestala oblékat, už mi to ale tolik nevadilo, byl jsem starší a více běhal. Hodně lidí nás strašilo, že jsem hyperaktivní plemeno, že mne nikdy nebude moci pustit na volno, prostě , že si se mnou užije.

Naštěstí, i když jí ty řeči přeci jen lekaly, nedala na ně a učily jsme se spolu dál. Na volno mi začala pouštět nejdřív jen na louce u nás za potokem, kde je i kladina pro nás-psy, ta se mi líbila, tu jsem zvládl za piškot snad už na potřetí celou. Tam jsem se učil většinu povelů, nejdřív mi nechala vyběhat, pak se trochu se mnou prošla, zklidnila mne a pak začala s učením povelů. Chtěla mi vycepovat drobet víc, jenže děda se za mne vzal, aby mi nechala trochu svobody v jednání, že nejsem žádný vlčák, ani jiné služební plemeno, ale inteligentní lovec. Za sebe mohu dodat: „ je fajn mít důvěru,občas se sice zapomenu a ve víru hry hned neposlechnu, ale nakonec to zvládnu už kvůli tomu, že je mám rád a nechci je zklamat.“

Horší je, že Tudy v té době si nějak neuvědomovala, že jsem ještě přeci jen malé štěně a byla zklamaná, když jsem nechtěl jít moc daleko. Ono jděte někam dál, když ještě neznáte dobře okolí. Co kdybych se ztratil? Postupně jsem začal znát dobře nejbližší okolí a rozšiřovat okruh.

Čím bylo tepleji, tím více jsme chodily do polí a i jinam. Občas mne z toho bolely tlapičky a odmítal jsem jít, zapikoloval jsem se a nešel. To mne většinou vzala na chvíli do náruče, pomazlila a zase šup na zem a prý: „ jdeme dál“, no fuj, to mi taky mohla chvilku nést.