Mimetičtí hadi

„To je drsný,“ vydechne hrůzou.

Zahledí se do terária, v nichž leží stejní živočichové in natura. Bedlivě je zkoumá a porovnává s fotografií. Odděleni skleněnou přepážkou spočívají vedle sebe dva plazi. Oba jsou napohled stejní, a přitom jeden z nich je smrtelně jedovatý a druhý neškodný jako obyčejná užovka. Oba budí děs, jejich černé, červené a béžové kroužkování signalizuje velké nebezpečí. Ten nejedovatý se jmenuje korálovka nachová a zbarvením kopíruje svého jedovatého příbuzného. Protože se jedná o jakési ochranné zbarvení neboli mimikry, říká se skupině těchto hadů „mimetičtí“.

Korálovec i korálovka jsou chloubou pana Jiřího Houdy, jakýmsi vyvrcholením jeho sbírky. Ženy se od nich většinou štítivě odtahují, netuší však, jaké úsilí musel vynaložit, aby sehnal tyto dva skoro stejné exempláře a vystavil vedle sebe.

V přízemí proboural příčky mezi halou, komorou a kuchyní a z takto vzniklého prostoru vybudoval monstrózní terárium. Sotvaže návštěvník vejde do domu, ohromí ho množství cizokrajných plazů, netečně a bez hnutí ležících za skleněnou bariérou.

Jakmile Jiří přijde z práce, ihned cupky dupky za svými miláčky, aby jim zajistil blahobyt a pokochal se s nimi. U terárií tráví většinu svého volného času, což jde šíleně na nervy jeho ženě Jitce.

Proto se seshora neustále ozývají rozkazy:

„Jirko, pojď aspoň vynést koš, nevím, kam dřív skočit“.

„Nemohl bys po sobě aspoň to nádobí nastrkat do myčky?“

„Mohl bys laskavě vzít auto a dojet pro nákup, nemysli si, že se budu tahat s lahvemi.“

„Jsem otrokem baráku, tohle by žádná ženská nevydržela!“

A náš nadšený herpetolog chvátá, aby měl klid, aby se na něho nekřičelo a aby se mohl co nejdříve vrátit ke svým mazlíčkům.

Je to hbitý domácí šotek, rychle splní, co se od něho chce, práce mu jde od ruky a pak cupky dupky do přízemí, neboť tam je hlavně potřeba přiložit ruku k dílu, tam ho potřebují, tam ho snad mají i rádi.

Jiří čeká, až se Lojza dostatečně vynadiví a vyděsí. Vmanipuloval kolegu, kam chtěl, a proto jej vyzve: „Vzal bys ho jen tak do ruky?“ 

Lojza Mráček, další obětní beránek, co se jich tu už vystřídalo! Majitel firmy Thermoplus, která dodává topení a instalace stavební firmě, kde je Jiří zaměstnán jako stavbyvedoucí.

„Sem sebevrah? A ty snad jo?“ překvapeně vzhlédne Lojza.

„Třeba jo…,“ tajuplně se usmívá Jiří.

„To bych chtěl vidět!“ zpozorní Lojza.

Nyní nadešla ta pravá chvíle.

„Vsaď se,“ provokuje Jiří.

Lojza namítne pochybovačně: „Ty to s nima umíš. Chytneš ho těsně za hlavou a může se mrskat, jak chce. Viděl jsem to v televizi.“

Jiří zvýší riziko: „Zkomplikuju to. Pověsím si ho na krk jak kravatu a nebudu ho držet. Kdyby mě kous do rtu nebo do krku, moc velká šance na přežití není.“

Lojza se drbe na hlavě a přemýšlí. Pak vyhrkne: „Si děláš čurinu.“

„Nedělám.“

„Děláš.“

„Vsaď se.“

„Vo kolik?“

„Vo pět set.“

„Dobře, udělej mi šou za pětikilo. Ale kdyby něco, křísit tě nebudu,“ přistoupí Lojza na sázku.

„To by mi bylo prd platný,“ řekne Jiří a vytáhne pětistovku. Spokojeně se usmívá.

Takových nevěřících Tomášů už tu bylo, a nakonec dopadli všichni stejně.

Jiří své hady rozeznal zcela bezpečně, neboť každý měl jiné řazení kroužků, čehož si skoro nikdo při vzrušení ze sázky nevšiml. Jiří dokázal nabudit správnou atmosféru, vyhecovat, přidal patřičnou dávku napětí a potom se bavil tím, jak návštěvníci naštvaně klopí peníze. Mnozí hned odcházeli, nedokázali se vyrovnat tím, že se nechali tak hloupě napálit. Třeba není jedovatý ani jeden a já mu na to naletěl! Jiní to brali s humorem a někteří, když se přesvědčili o mírumilovnosti korálovky, si ji vzali do ruky.

S kolegou Mráčkem však průběh sázky nabírá na obratkách.

„Počkej, počkej, něco tu neštymuje. Jak to, že máš připravený pětikilo? Jako bys čekal, že se vsadíme,“ zdráhá se.

„Když nevěříš, že je jedovatej, vykašlem se na to,“ mávne rukou Jiří.

Lojza zavrtí prstem a zabodne jej Jiřímu do hrudi: „Věřím, ale ať si tuhle jedovatou potvoru vezme do ruky tvá žena a vsadím se třeba vo litr.“

To zcela mění situaci, to tu ještě nebylo. Lojzovi se už doneslo, jak „tolerantně a shovívavě“ se Jiřího manželka staví k manželovu hobby. Cítí, že zde bude mít větší šanci.

Jiří zklamaně hlesne: „To nikdy neudělá.“

Lojza nadšeně zvolá: „Právě!“ Pomalu odříkává a klepe přitom Jiřímu na hruď: „Buď vona a litr anebo nic.“

Jiří uvažuje a mne si přitom bradu.

Jiří nebyl nikterak rozhazovačný, Jitka však byla vyloženě hamižná a lakotná. Neustále manželovi vyčítala a předhazovala náklady na krmení a vyhřívání terárií. Přestože Jiří jako stavbyvedoucí pobíral slušné peníze a nikdy netrpěli nedostatkem, nutila ho, aby prodal alba mincí po svém tatínkovi.

Jiří se pokaždé rozhorlil: „Alba jsou památka a prodávat se nebudou. Navíc mají cenu jako komplet.“

Debatu o vzácných mincích ukončil přesvědčivým argumentem: „A hadi si na sebe vydělají!“            

Ano, „dvojčátka“ si na sebe docela slušně vydělávala a Jitka tyto přivýdělky nejen tolerovala, dokonce i vítala. Věděla, že trik s hady spočívá v rozdílných druzích. Netušila však, že každý had má jiné řazení kroužků. Stačilo jí, že korálovka je nalevo a korálovec napravo. O hady se nikdy nezajímala a nejradši by byla, kdyby nebyli. Věděla však, že kdyby zapříčinila, že by se hadům něco stalo, nebyla by ani ona. Jiřího záchvat zuřivosti by asi nepřežila.

 „Dojdu pro ni,“ rozhodne se Jiří.

Jitka v obýváku pulíruje beztak se lesknoucí nábytek. Když vchází Jiří, vypadá, jako by měla každou chvíli padnout pod tíhou nekonečné práce.

„Mohla bys prosím tě na chvilku dolů? Lojza ti něco chce.“

„Nemám čas na blbosti, nevím kam dřív skočit a ty mi s ničím nepomůžeš. A žádného Lojzu neznám.“

„Ale znáš, Mráček, majitel THERMOPLUSu.“

„Jo, tenhle…?“ rozjasní se Jitka. Úspěšný podnikatel byl silným argumentem, který přetloukl i hru na přepracovanou ženu.

„Ať chvíli počká, hned přijdu.“

Jitka bleskově shodí tepláky a oblékne si slušivý kostýmek, který její kolegyně ve škole tak obdivují. Ještě trochu parfému na krk a do přízemí sejde jako královna.

Jiří hledí překvapeně na tu proměnu, ale to není nic proti tomu, jak zírá Lojza. Nikdo mu předem neoznámil, že paní Houdová je nádherná ženská. Lojza je ohromen a uchvácen.

Jitka mu elegantně podá ruku a řekne mile: „Chtěl jste se mnou mluvit?“

Lojza uchopí Jitčinu ruku a hlesne: „Ano…“

Otočí se k Jiřímu: „Ses nepochlubil, že máš tak atraktivní paní.“

Jiří udělá kyselý obličej a zvedne oči v sloup, jakože tohle nemusí poslouchat.

Lojzovi se najednou do sázky nechce, bojí se, že by se tomu hezkému stvoření mohlo něco stát, a tak na ni jen mlčky hledí a přihlouple se usmívá. Jitka se rovněž usmívá a nic neříká.

„Chtěl ses vsadit, ne?“ přeruší jejich němohru Jiří.

„Mladá paní, vzala byste nějakého hada do ruky?“ vzpamatuje se Lojza.

„Nikdy, jsou mi odporní!“ otřese se Jitka.

„A kdybysme se vsadili? Třeba tuhle užovčičku?“ opatrně začne Lojza.

Jitka váhavě pokrčí rameny.

„Anebo tohodle roztomilýho zabijáčka?“ ukáže na domnělého korálovce.

„Tak to v žádném případě!“ vyjekne.

„Ani za tisícovku? A máte je v kapse za pár vteřin,“ přemlouvá ji.

„Tisíc korun říkáte?“

„Já dám na stůl tisícovku, Jiří dá na stůl tisícovku. Když si vezmete do ruky korálovce, jsou vaše, když to vzdáte, jsou moje.“

Jitka váhá. Ví, že je to korálovka. Had ji odpuzuje, ale navrhovaný obnos příliš láká. Zvítězí peníze.

 „Přijímám.“

Lojza je překvapen, nečekal, že Jitka tak rychle přistoupí na sázku. Tuší, že v tom bude nějaký háček. Ale když už hru vyprovokoval, musí ji dohrát.

Jiří a Lojza dají na stůl po tisícovce.

Jitka drcne Jiřího do lokte a rozkáže: „Podej mi ho.“

Jiří vsune ruce do terária a do nastavených dlaní své manželky položí asi metrovou, křiklavě vybarvenou korálovku. Jitka se chvěje odporem, zesiná. Lojza ji pozoruje s velkými obavami, Jiří zvědavě. Po třech vteřinách Jitka odhodí nevinnou oběť sázky zpět do jejího pelíšku. Všichni si oddechnou, nejvíc Lojza.

Jitka vesele zašvitoří: „Vy jste do poslední chvíle nevěřil, že to udělám?“

Lojza vrtí udiveně hlavou: „To tedy ne…“

„Víte co, jako satisfakci vás zvu na večeři. Máte rád svíčkovou?“

Lojza ožije: „Co rád, tu přímo zbožňuju!“ A posmutní: „Ale nemám nikoho, kdy by mi ji uvařil.“

Jitka se na něho se zaujetím zahledí, zručným pohybem sebere bankovky ze stolku, strčí do kapsy sáčka a odchází. Vkročí na první schod a otočí se: „Pánové, za čtvrt hodinky vás čekám nahoře.“

Když Jitka odejde, Lojza se na Jiřího vyčítavě oboří: „Co kdyby ji kousl? Mohl jsi ji zabít!!“

„Nic se jí nemohlo stát a ona to ví.“

„Jak to?“

„Protože to jsou mimetičtí hadi.“

„Mi co?“

Jiří Lojzovi vše dopodrobna vysvětlí.

„Pěkně jste na mě políčili. Hele, a sem první nebo byli i jiný pitomci přede mnou?“

„Téměř všichni, co tu byli,“ po pravdě odvětí Jiří.

„A nikdo se nepochlubil, že naletěl, co?“

„To mě pořád mate. Seš první, kterej pochyboval a zlanařil Jitku.“

„To je jako v tý v povídce vod Haška, kde stojíš před cirkusáckým stanem frontu na atrakci, zaplatíš, jdeš dovnitř, tam tě profackujou, ty vylezeš a všem vykládáš, jak to bylo perfektní a že to musej taky vidět,“ vykládá lišácky Lojza.

„Báječná. Vy byste mohla vařit v Puppu,“ pochutnává si Lojza na svíčkové.

„Nepřehánějte,“ pýří se Jitka.

„Občas si něco uklohním, ale většinou jím po hospodách.“

Jitka přemýšlí, jak je možné, že takový pozorný, pohledný a hlavně dobře situovaný muž žije bez ženy.

Jiří do sebe mlčky souká večeři a také přemýšlí. Ne však o údělu rozvedeného muže, nýbrž o tom, že by si mohl pořídit další páreček mimetických hadů.

„A ten knedlíček, jedna báseň. Takhle vyváříte každej den?“ rozplývá se Lojza.

„Většinou ano, mám radost, když druhému chutná,“ chválí se Jitka.

„Hmmmmm,“ udělá slastně Lojza a přemýšlí, jakou má ten trouba Houda, kterého nezajímá nic než hadi, kliku. A vůbec si toho neváží. Lojza netuší nic o tom, že by Jiří radši večeřel nedomrlé párky, jen kdyby měl doma klid.

Jitka sice byla štíhlá a hezká, avšak ta její chorobná šetrnost! Sprchovali se jen třikrát týdně. Ve výjimečných případech si mohl Jiří napustit vanu, ale Jitka mu chodila kontrolovat množství napuštěné vody, aby neplýtval, což ve výsledku znamenalo, že se koupal v loužičce jak pro kolibříka. Vodu ve varné konvici si ohřívali pouze spolu a kdykoliv si Jiří udělal kávu sám, vyčítala mu jako při orgasmu, že na ni nepočkal. Ve školní jídelně tvrdila: „Polévku bych už nesnědla, vezmu si ji domů“ a nabrala si vždy do jídlonoše tolik, že by nakrmila partu puberťáků.

Dnes má Jitka narozeniny. Jiří si marně láme hlavu, jakým darem by potěšil svou nesmiřitelnou polovičku. Byla to pokaždé vskutku nesnadná volba. Jitka málokdy projevila spontánní nadšení nad rozbaleným dárkem. Zpočátku manželství jí kupoval lascivní a nadýchané noční košilky a ona je úspěšně archivovala ve skříni. V posteli se pak objevovala v jakémsi flanelovém hybridu sutany a sárí. Hezké oblečení nosila jen do školy a doma se převlékla do vytahaných tepláků a staré mikiny, neboť tam ji nikdo nevidí. Dokonce i podprsenku měla „na doma“ a „na ven“.

Co vymyslet, aby mu zase nevyčetla, že koupil blbost? Pan Houda nedával dárky z lásky, ale protože se to tak dělalo a protože se to od něho očekávalo. Rezignovaně odtáhne do parfumerie, kde se svěří do rukou mladé a milé prodavačky.

„A jakou kosmetiku vaše paní používá?“ snaží se dopátrat dívka.

„Nemám tušení,“ odvětí Jiří po pravdě.

Vynalézavá slečna si ví rady: „Víte co, tak uděláme takový univerzální balíček. Bude tam všechno, co běžně používá každá žena. V jaké ceně to přibližně chcete?“

„Tak do patnácti stovek,“ zahučí otráveně.

Oslavenkyně spokojeně obhlíží balíček. Luxusní šampón, kondicionér, sprchový gel, tělové mléko, různé typy krémů, vše od jedné světoznámé značky, nezklamaly. Chystala se políbit napjatě očekávajícího muže, když v tom se jí zúžily oči. Do dárku se zatoulala titěrná lahvička laku na nehty.

„Ty ses zbláznil, na ty moje upracované ruce si budu dávat lak na nehty. Nevíš, kde bych na to vzala čas, jsem pořád v jednom kole?!“

„Jiný ženský to taky používaj.“

„Ale jaké!“

Jiřímu se představa sice padlé, ale milé ženy, zase tolik nepříčí, dokonce se na chvilku zasní, jak přichází domů, otevírá dveře, hadi spokojeně vrní a ze schodů mu v ústrety běží blondýna s hnědým hádkem v rukou s nalakovanými nehty a hlásí: „Koupila jsem ti štíhlovku, vím, že sis ji vždycky přál.“

Kéž by tady vůbec nebyla! Tehdy ho to napadlo poprvé, jen takový slabý záchvěv zasunutý kdesi v podvědomí, který si nějak výrazněji neuvědomoval, takový letmý dotyk, z nějž pozvolna klíčilo nepatrné zrnko, chystající se naplno vyrašit, hojně zaléváno Jitčinou hysterií.

Kdysi přemýšlel o rozvodu. Ale copak to jde? Soudili by se o dům, snažila by se jej vystrnadit. A co by bylo s hady, kam by je dal? Vždyť by to chudinky mohly odnést! A přeci jí nenechá polovinu toho, co tak pracně vybudoval! Přestože neměli děti, společně získaný majetek je svazoval, nedával jim naději vyvléknout se z tohoto ponižujícího svazku.

„Ty v životě nebudeš spokojená, kdybych ti dal zlato, budeš říkat, že vyhazuju peníze,“ odporuje.

„Tys mně v životě žádné zlato nedal! Jenom samé blbosti nebo noční košile. Mám jich zásobu na deset let dopředu.“

„A stejně chodíš spát jak strašidlo.“

„Ty…,“ nedořekne načatou větu, zprudka se chytí za břicho a vydechne.

„Mně je zle, ty mě jednou přivedeš do hrobu,“ naříká.

To její dlouholetý partner už dobře znal. Většinu sporů Jitka vyřešila tím, že předstírala žlučníkový záchvat. Nikdy nevěděl, zda to jen hraje nebo je jí opravdu tak zle a pro jistotu vždycky volal lékaře.

„Paní Houdová, vás to bere čím dál častěji,“ konstatuje lékař.

„Říkal jsem vám, je to nervového původu, nesmíte se rozčilovat,“ radí jí.

„To se vám lehko řekne, pane doktore, já se snesu s každým, ale ten můj mě vždycky tak rozčílí.“

Paní Houdová skutečně žila v přesvědčení, že je holubičí povaha, pouze se špatně provdala. Lidé, kteří ji dobře znali, se jí radši vyhýbali, a když už s ní museli přijít do styku, snažili se moc neodporovat, protože její reakcí obvykle byla sebelítost a vydírající pláč, kterým si vynucovala svou pravdu, neboť to myslela „dobře“. Většina despotických povah mívá vysoké mínění o svých kvalitách.

„Ale to nebude tak hrozný, paní, všude je něco,“ snaží se utěšit pacientku lékař, v duchu však manžela lituje.

 Neuróza a žlučník vysloužily Jitce třítýdenní pobyt ve světoznámých českých lázních. Její protějšek ožívá. Poprvé v manželství okusí svobodu a velmi se mu zamlouvá. Vychutnává si tu slast vzít si pivo a jídlo do postele, drobit si tam a prohlížet lechtivé časopisy a kouřit při tom doutník. Napouští si plnou vanu vody a jen tak z rozmaru si chodí splachovat. Hadi, jeho pýcha, jsou obletováni bez drastických přerušení seshora. Představuje si, jaké by to bylo krásné, kdyby se jeho domácí tyranka z lázní nevrátila. Kdyby se zamilovala a odešla za hlasem svého srdce. A měla by přitom takové výčitky svědomí, že by se mu bála přijít na oči. Pouze by zatelefonovala, že jej opouští a že ji už vícekrát neuvidí. Takových šťastně opuštěných manželů je celá řada, vidíme je kolem sebe, ve filmech, v televizi. Proč by se to nemohlo stát zrovna jemu? Malá jiskřička naděje v něm ještě doutná, když postává na nádraží. Jakmile se na stupátku objeví jeho „milovaná“, musí vynaložit hodně úsilí, aby zakryl zklamání a přivítal ji s radostným úsměvem.

Po příjemně prožitých třech nedělích je realita ještě tíživější. Jiří je na neustálé sekýrování alergický více než jindy a netouží po ničem jiném než být sám, zbavit se její dotěrné přítomnosti.

Kéž by tady vůbec nebyla! Napadne ho to podruhé, ale už ne jen takový slabý pocit někde v podvědomí, ale rozvinutá, rozbujelá a nebezpečná myšlenka. Myšlenka na vraždu! Jitka myje okna, náhle se pod ní „nešťastnou náhodou“ podvrtne židle a ona padá a padá a padá. Spíše jen padá. Z prvního patra jen spadne jak pytel brambor, ale stačí to, když je dole dlážděná veranda. Odvážná, avšak roztomilá představa! Už se vidí v roli nešťastného vdovce. Kdo by ho podezíral! Každý ho považoval za dobráka, který by ani mouše neublížil. Vždyť jak byl na tu svoji hodný!

Tento plán ho naplní novou energií a Jitčiny slovní kanonády bere pouze jako bublání v uších, které co nevidět ustane. S černou myšlenkou v srdci a s úsměvem na rtech se tváří blaženě, řeklo by se, nejspokojenější ženatý chlap pod sluncem.

Zvesela a dobře naladěn si vykračuje na nákup a hlásí sousedce: „To víte, ta moje holka má moc práce, musím jí trochu pomoct. Pořád jen uklízí, a to ji příští týden čekají okna.“

Takto si stanoví manželskou vendetu na příští týden. Už to nelze odkládat, je třeba jednat. Hned v pondělí vezme leštěnku na nábytek a v okamžiku, kdy nenáviděná polovička přijde domů, začne ji pravidelnými tahy roztírat po okně v obývacím pokoji. Jitka jej do dvou minut vyčmuchá a začne křičet: „Co to tady vyvádíš. Ty ses zbláznil!“

„Chtěl jsem ti trochu pomoci, zlato.“

„Čím to, prosím tě, matláš. To nevidíš ty čmouhy? Ukaž mi to,“ a vytrhne mu konzervační přípravek z ruky.

„Jé, já si to splet, stálo to hned vedle Okeny.“

„Vypadni, já to udělám sama, seš úplně k ničemu,“ prohlásí přesně, jak předpokládal.

A Jitka podle plánu chvátá pro Okenu, stoupá na židli a napravuje, co ten její napáchal.

Okno, kde řádí Jitka, směřuje na zahrádku krytou vzrostlými stromy. Vše běží jak na drátkách, když v tom zazvoní zvonek. Vztekle otvírá a uvidí dva asi osmileté caparty.

„Brýden pane Houda, můžeme si prohlídnout hady?“

Děti byly jeho častými návštěvníky, za jiné situace by jim vše popsal a vysvětlil vždy velmi rád. Teď by je s chutí přetrhl, ale ovládl se a řekl: „Tak pojďte, ale jen na chvilku.“

Soptící manželka seběhne dolů, a když vidí, že kluci přišli kvůli hadům, povýšeně odfrkne a odejde. Jak by mohla tušit, že jí tito dva nadšenci zachránili život!

Po tomto neúspěchu chodí Jiří Houda jak mátoha, skleslý, zdrcený, rezignovaný, otrávený. Až jednou při pozorování nehybných hadích těl povyskočí. K čemu mám vlastně hady! Láskyplně stočí zrak k zelené mambě, zcela novému přírůstku. Setkání Jitky a této nebezpečné potvory by bylo účinnější než pád z okna. Ale jak to navléknout? O této mambě ji Jiří dostatečně poučil a Jitka z ní má hrůzu. Rozřešení mu dají jeho drahouškové, mimetičtí hadi. Vymyslí zápletku průhledností a naivitou hodnou hollywoodského scénáristy, jemu však připadá geniální. Horečně začne uskutečňovat svůj další plán.

Pozve na návštěvu přítele Honzu Bendu a jeho milenku Alici, která přes svůj pokročilý věk žije v domnění, že by se uživila jako modelka.

Chřestí zlatými přívěsky a náramky, a když si v předsíni odloží oděvní doplňky, nebylo by marné pořídit si menší truhlu. Jiří opět zaranžuje malé vystoupení kolem navenek stejných plazů, přizve i Jitku a jako vrcholného čísla své exhibice docílí, aby exklusivní milenka uložila krotkou korálovku zpět do pelíšku. Během návštěvy překypuje dobrou náladou a vtipem, doslova exceluje a Jitku vyzdvihne jako nenahraditelnou, dokonalou a vynikající manželku, hospodyni a kuchařku.

Druhý den přispěchá z práce o hodinu dřív a na viditelné místo v doupěti korálovky spustí imitaci zlatého náramku. Obratným pohybem přehodí korálovku a korálovce, takže jedovatý druh spočívá vedle „zlatého náramku.“ Vezme pytel zrní pro myši a nepatrně nasype za vchodové dveře. Udělá cestičku až ke korálovci a zde vysype trochu více. S uspokojením vše zkontroluje a zamne si ruce. Převlékne se do pyžama, zaleze do postele v ložnici a čeká. Leží a v hlavě mu běží následující scénář:

Jitka přijde domů a okamžitě zaregistruje obilnou cestičku. Se smetáčkem a lopatkou dojde až k teráriu. Spatří masivní „zlatý“ náramek. Vzpomene si, jak včera Alice špásovala s korálovkou, opilá strkala ruce do terária a přepadávala dovnitř. Náramek jí sklouzl a nikdo si toho nevšiml. Zřejmě se přes něj převalil had. Alice se po náramku zatím nesháněla a navíc tu byla inkognito. Jitka bude obcházet kolem terária. Bude toužit po zlatu, ale štítí se hada. Natáhne několikrát ruku a pak bázlivě cukne. Nakonec to nevydrží, sáhne po náramku, korálovec ji uštkne, ona to ani nevnímá, utíká celá šťastná a tiskne náramek k hrudi. Po chvíli ale padá k zemi, kde se začne svíjet, chrčet. Jiří počká, až had dokoná své dílo. V pyžamu volá lékaře a vysvětluje mu: „Nebylo mně dobře, tak jsem si vzal prášek na spaní a šel si lehnout. Když jsem se vzbudil, tak jsem ji tu takhle našel.“ Doktor se sklání nad oteklou Jitkou a říká: „Zde už nejsme nic platní…“

Jiří se při představě uštknuté Jitky blaženě usmívá. Zarachotí klíče. Nahrne si peřinu na obličej, že mu jsou vidět jen oči a nervózně jimi těká. Slyší, jak Jitka chodí po domě. Náhle zazvoní zvonek. Jiří zcela strne a vystrašeně vypoulí oči. Vnímá, jak Jitka jde otevřít, s někým baví, ale Jiří nerozumí o čem.

Jitka stoupá po schodech nahoru, otevře dveře ložnice a řekne: „Tady jsi. Co ti je?“

„Něco na mě leze, asi chřipka, bolí mě celý člověk,“ vymlouvá se Jiří.

„Je tu Lojza s nějakými lidmi. Chtějí vidět hady,“ oznamuje Jitka.

„Prosím tě, nějak je zadrž, musím se převlíct, hned jsem tam,“ vyděsí se Jiří.

Jitka beze slova odchází.

Paní Houdová Lojzovi stále ležela v hlavě. Dalo by se říci, že se tam natrvalo usadila. Jako podnikatel neměl nouzi o ženy. Ale všechny jeho románky skončily díky tomu, že byl přílišný perfekcionista. Hledal ženu, který by byla hezká, chytrá, sexuálně náruživá, poskytovala perfektní domácí servis, byla praktická a šetrná, nemluvila sprostě, nekouřila, nepila. A jako přidanou hodnotu požadoval, aby byla výborná lyžařka a vášnivá cyklistka, bavila ji práce na zahrádce a ráda šplhala po horách. Bylo nesnadné najít bytost, která má všechny tyto vlastnosti. Lojza nehledal ženu, Lojza hledal stepfordskou paničku. Jitka se zdála, že by mohla splňovat solidní matematický průnik veškerých jeho požadavků. Pro něho to byla ta pravá. Toužil ji vidět, toužil s ní hovořit a snil o další porci svíčkové, neboť tak dobrou omáčku, jakou mu naservírovala, nikdy předtím nejedl. Přemýšlel, jak to udělat, aby se s ní opět setkal, přitom se nevnucoval, nebylo to nápadné a pod nějakou záminkou vymámil číslo mobilního telefonu. Proto zlanařil své známé a namluvil jim, že má přítele, fantastického chovatele plazů a že musí jeho sbírku za každou cenu vidět.

Jiří bleskově vyletí z postele, strhá ze sebe pyžamo a během několika sekund si navlékne kalhoty a košili. Vystřelí z ložnice a doběhne k hadům. Všimne si, že zrní není zameteno až k teráriu. Popadne hady a vymění je. Ještě má ruku s korálovcem v jeho teráriu, když za dveřmi na chodbičce uslyší hlasy. Zpanikaří, pustí hada a otočí se. Had ho uštkne do hřbetu dlaně. Nevěřícně kouká, ještě stačí druhou rukou vyndat náramek od korálovky a strčit ho do kapsy. Dveře se otevřou. Vejde Lojza, Jitka, cizí muž a cizí žena.

Jiří si drží ruku, vyděšeně kouká a koktá: „Ne… nemám sérum.“

Lojza vytáhne kapesník, pevně podváže zápěstí a zeptá se: „Korálovec?“

Jiří nešťastně kývne.

Lojza rozkáže: „Jedem.“

Jiří otevře oči, všude z něho trčí hadičky.

Sklání se nad ním doktor a starostlivě si ho prohlíží: „No konečně, už jsme se báli, že vás ti vaši mazlíčci budou mít na svědomí.“

Jiří chce něco říci, ale nejde to, pohybuje rty, ale nevychází žádné zvuky.

Doktor ho konejšivě poplácá po tváři: „Nic neříkejte, nevysilujte se. Kamarád vás přivezl na poslední chvíli. Zachránil vám život.“

Lojza poté, co odvezl Jiřího do nemocnice, se vrátil utěšit „nešťastnou“ manželku. Lepší vývoj situace si nemohl přát a nepředstavoval si ani v nejbujnější fantazii. Jitka tušila, že se Lojza vrátí, dometla zrní a stihla se zkrášlit.

„Ani nevím, jak vám mám poděkovat,“ cvrliká Jitka.

„Ale to je přeci samozřejmost, to by udělal každý,“ ujišťuje ji její obdivovatel.

„Nemohu se z toho vzpamatovat, jsem stále tak vyděšená,“ recituje jak z červené knihovny paní učitelka a dodá krasopisnou češtinou: „A co si počnu s tolika s hady, než se manžel vrátí z nemocnice?“

Lojza si v autě promyslel, co si ta dobrá žena počne, a hned vyrukoval s návrhem: „Víte, já bych se panu manželovi o ty hady postaral. Vím, že se jich bojíte.“

„To byste opravdu udělal?“ rdí se Jitka.

„Pro vás to udělám moc rád,“ zahájí Lojza bitvu o Jitčin klín.

Lojza navštíví Jiřího v nemocnici a vytáhne z něj podrobný manuál péče o exotické plazy. Na Jiřího pokyn obdrží od Jitky klíče od domu a chodí k Houdovým pod záminkou, že se stará o hady, a paní Houdová mu vyváří večeře pod záminkou, že je to odměna za herpetologickou aktivitu.

„Hadi jsou zcela v pořádku, pan Mráček se o ně vzorně stará,“ ujišťuje Jitka manžela v nemocnici.

„Já věděl, že je na něj spolehnutí,“ spokojeně vydechne manžel.

Lojza obírá kachní stehno a rozplývá se: „Moje bejvalka sice vařila, než začla chlastat, ale tohle by nesvedla.“

Jitka se směje: „Vždyť na tom nic není. Strčit kachnu do trouby.“

Lojza pomalu nadhodí: „Všim jsem si, jaký tu máte pořádek. To u mě… “

Jitka stydlivě zadrmolí: „Kdybyste se neurazil, uklidila bych vám…“ A špitne: „Když krmíte manželovi hady…“

Lojza radostně polkne zelíčko a otře si pusu ubrouskem: „To byste byla moc hodná. Občas si pozvu úklidovou firmu, ale to víte, jsou to cizí lidi. A vy jste mně tak blízká.“

Významně ji chytne za ruku. Jitka neucukne. Lojza vyndá z kapsy klíče, jeden oddělí od kroužku a řekne: „Klíče od domu, přijďte, kdy chcete.“

Jitka se hned další den vydá do Lojzova domu. Ve škole skončila už ve dvě a Lojza přichází domů až navečer. Má dost času na to, aby vyslídila, co potřebuje, a ještě stihla vysmejčit. Obydlí majitele Thermoplusu je zařízeno honosně. Nábytek z masívu a bytové doplňky svědčí o Lojzově dobrém vkusu a dostatku financí. Jitka nejdříve prošmejdí všechny zásuvky. V šuplíku starožitného psacího stolu najde desky s bankovními výpisy. Pečlivě je prostuduje. Částky v nich obsažené ji přesvědčí, že by rozhodně neměla odmítat Lojzovo dvoření. Doklady s uspokojením vrátí zpět a pustí se do velkého úklidu.

Lojza prochází domem. Všude naklizeno, dům se blýská čistotou a jemně voní po saponátech. Je nadšený.

Chytí Jitku kolem pasu: „Jituško, vy jste zázrak. Jak rád bych vás tu měl pořád.“

Jitka cudně sklopí oči.

Lojza obstará hady a přiskotačí do kuchyně se dvěma lahvemi sektu, protože má narozeniny. Když si konečně začnou tykat, lehce přiopilá Jitka se mu svěří, že bude mít příští týden také narozeniny a že jí manžel dává samé nepraktické dárky, zatímco jí by postačil „obyčejný zlatý řetízek“. Lojza naznačí, že se jí její přání může brzy splnit.

V den Jitčiných narozenin se Lojza přihrne s kyticí čajových růží a dárečkem. Jitka rozbalí nádhernou soupravu šperků, přívěsek, náramek a prsten z chirurgické oceli s brilianty.

„To je nádhera… to si od tebe ale nemohu vzít, takovou drahou věc,“ ostýchá se naoko.

„Asi jsi čekala zlato, ale chtěl jsem tě překvapit.“

„To jsi mě překvapil, nečekala jsem dárek,“ lže Jitka.

„Líbí se ti?“

„Jsem úplně dojatá, jaký jsi pozorný, jaký máš vkus, to já neznám…,“ odříkává exaltovaně a odmlčí se, aby Lojzovi došlo, že to nezná díky tomu, že žije s takovým tupcem.

Jitka je opravdu pohnutá, neboť tento set je mnohem dražší než „obyčejné zlato“. Nic už nebrání tomu, aby se mu následně v posteli náležitě briliantově odvděčila.

 Spustí se lavina, kterou už nelze zastavit. Lojza si užívá domácí stravy a sexu s jinak upejpavou paní učitelkou a Jitka si vychutnává drahé pozornosti od pana podnikatele. Zároveň se blíží termín propuštění Jiřího z nemocnice. Lojza přemlouvá Jitku, aby se k němu nastěhovala.

„Radši počkáme, až se vrátí z nemocnice,“ vzpírá se.

„Ale takhle to bude mnohem jednodušší. Postavíš ho před hotovou věc,“ přesvědčuje ji.

„Stejně, takhle naráz. Aby pak nevyvedl nějakou hloupost.“

„Neboj, toho zajímaj jen ty jeho studený bestie.“

Jitka se tedy přestěhuje k Lojzovi. Ale je to zcela jiná žena, než ta, která tak sekýrovala svého manžela. Je milá a něžná a dává Lojzovi vše, po čem vždycky toužil. Doma ho čeká teplá večeře, naklizený byt, voňavé a nažehlené prádlo. Do postele chodí v sexy nočních košilkách, dárečcích od Jiřího, a Lojza na ní může oči nechat. Jediné, co by mohlo v budoucnu způsobit vady na kráse, je Jitčin bytostný odpor ke sportu. Jednak se domnívá, že jí zcela postačí pohyb při úklidu domu, jednak nákup sportovního vybavení považuje za zbytečné vyhazování peněz. Ale Lojza o této averzi ještě neví.

Jitka navaří jídlo pro manžela, vyzvedne jej v nemocnici a odveze domů. Sedí u stolu a Jiří do sebe hází guláš. Jitka nejí nic, sedí naproti němu a sleduje, jak Jiří jí.

 „Tady je to nějaký jiný, takový prázdný,“ rozhlédne se Jiří kolem sebe.

„Musím ti něco říct,“ spustí váhavě manželka.

„Něco se stalo hadům?“ vyleká se.

„Proboha, vždyť jsi je viděl, umíš myslet také na něco jiného?“

„Tak, co se děje?“

„Chci se rozvést,“ sdělí Jitka s ledovým klidem.

„Cože? Ty? A proč?“ vykulí oči Jiří.

„Odstěhovala jsem se k Lojzovi a chci se s tebou rozvést.“

„A to mi říkáš jen tak?“ zavrčí Jiří výhružně.

„A jak ti to mám říct?“ zvedne hlas Jitka.

„Ty mrcho…, tak on sem chodí krmit hady a při tý příležitosti …, co na něm vidíš, prosím tě?“ křičí Jiří.

„Všechno, co ty nemáš,“ křičí Jitka.

„A to jako co?“

„Váží si mě, obdivuje a není zahleděný jenom do pitomých plazů.“

„Jsem zvědav, jak tě bude obdivovat, až mu začneš předvádět ty svý hysterický výlevy, když přijdeš ze školy.“

„Myslíš, že budu muset učit? Za tu almužnu…? Lojzovi úplně postačí, když mu uvařím a uklidím.“

„A podržíš,“ zasyčí na ni nenávistně.

„Jsi odporný,“ odsekne Jitka, práskne dveřmi a odejde.

Jiří se chytí za hlavu.

Otevřou se dveře a objeví se v nich Jitka: „A nemysli si, že ti všechno nechám. Lojza mi zaplatí takové právníky, že zůstaneš s těmi svými obludami na ulici!“ Znovu práskne dveřmi a odejde.

Jitka nezůstane zcela v domácnosti, na gymplu si ponechá zkrácený úvazek českého jazyka. Lojza bohatě uspokojuje všechny její potřeby a práci může mít jako koníčka, aby duševně nezakrněla. Jitka Lojzu nehoní, nic mu nevyčítá, jako to dělala Jiřímu, protože si je vědoma, že by její pohoda mohla brzy skončit. Jediné, co ji trápí, je blížící se rozvod. Nechce nechat Jiřímu polovinu majetku, nechce se s ním dělit o dům. Chce být majitelkou domu s tučným kontem. Přemýšlí, jak to udělat, aby dům zůstal jenom její. A co ta cenná alba mincí, které má Jiří po tatínkovi! Přeci mu je všechna nenechá. A tak zatímco Jiří si spokojeně užívá ničím a nikým nerušené samoty s hady, vzklíčí semínko na vraždu protentokrát v Jitce. A stejně jako Jiří vymyslí ďábelský plán. Zbaví se Jiřího pomocí mimetických hadů! Musí se dostat do domu dopoledne, když je Jiří v práci, a hady přehodit.

Jitka vytáhne z tašky speciální kleště, které si pořídila pro tuto příležitost. Na zem si připraví přepravku. Opatrně a štítivě uchopí kleštěmi korálovce a strčí ho do přepravky. Kleštěmi překlopí víko přepravky. Poté nabere do kleští korálovku a vloží do terária patřícího korálovci. Korálovce vysype z přepravky do obydlí jeho mimetické příbuzné. Zhluboka si oddechne. Kleště vrátí do tašky. Nyní musí provést to nejdůležitější, a to nalákat Jiřího, aby sáhl do terária s jedovatým hadem. Z vrstvy několika igelitových tašek vybalí usmrcenou bílou myš, která už zapáchá a kterou had určitě pohrdne. Hodí mrtvolku ke korálovci. Pohledem zkontroluje vykonané dílo a odejde.

Jiří zaregistruje páchnoucí bílé tělíčko a dumá, jak se tam mohlo vzít. A protože zná své plazy dobře, všimne si, že v pelíšku korálovky spočívá had s jiným řazením kroužků. Korálovec! Jitka, ta bestie. Tak ona na něho takto políčila! A bláhově se domnívá, že si toho Jiří nevšimne. Jiří si s ní trochu pohraje a díky její neznalosti ji nakonec lapí do její vlastní pasti. Nyní nadešla ideální příležitost realizovat původní plán, vymyšlený ještě než se odebral do nemocnice. Uloží hady zpět do jejich pelíšků a odstraní smrduté zvířátko. Vysype do misky instantní hráškovou polévku, namaže se silnou vrstvou krému a na tento podklad si „napudruje“ zelený polévkový prášek, takže má krásnou mrtvolnou barvu. Do koutku úst ještě stříkne pěnu na holení. Takto vyzdobený se přesune k teráriím, laská se s plazy a očekává příchod manželky. Jakmile zarachotí klíče, vrhne se na podlahu obličejem k zemi tak, aby mohl po očku sledovat dění kolem mimetických hadů, a předstírá mrtvého.

Jitka opatrně obhlédne nazelenalého a zkrouceného Jiřího. Tak tomu už nic nepomůže. Přistoupí k plánu B. Nejprve přisune židli k vestavěným skříním a z horní poličky vytáhne alba mincí a uloží do skříňky u botníku. Stejným způsobem, jakým to dělala poprvé, přehodí korálovce a korálovku, mylně se domnívajíc, že hady „uklidila“ na své místo.

Jiří po ní pokukuje a myslí si „Do prdele, tak s kleštěmi sem nepočítal.“

Jitka vyndá z tašky pánev. Vymyslela, že bude přivolaným lékařům tvrdit, že se sem vrátila pro tu velkou titanovou pánev a našla zde uštknutého manžela. Pánev pro jistotu zakoupila v jiném městě, aby sňala veškerá podezření.

S pánví v ruce vytočí na pevné lince lékařskou pohotovost a vyděšeně hlásí: „Okamžitě přijeďte, našla jsem tu manžela ležícího na zemi, asi ho něco uštklo.“

Jiří mezitím hbitě vyskočí ze země, vytrhne jí sluchátko z ruky a řekne: „Nikam nejezděte, jsem v pořádku, manželka se spletla.“ Sluchátko položí a otočí se na manželku.

„Mrcho hamižná, chtěla ses mě zbavit?!“ zasyčí.

Jitka se chvěje se hrůzou a mlčí.

„To abych zavolal polici a nahlásil jim pokus o vraždu,“ pokračuje Jiří a otočí se k telefonu.

Jitka na nic nečeká a vší silou přetáhne Jiřího po hlavě pánvičkou, kterou drží v ruce.

Jiří klesne k zemi. Jitka se rozhlédne po místnosti a zatváří zlovolně. Pomocí kleští vyndá z terária mambu zelenou. Opatrně nadzvedne pánví Jiřímu, ležícímu na zemi, tričko a mambu mu vloží pod tričko. Poskládá do tašky všechny věci včetně cenných alb mincí a odejde.

Za dva dny kdosi u Mráčků zazvoní. Jitka otevře, za dveřmi stojí policista v uniformě a detektiv v civilu a chtějí hovořit s paní Houdovou. Jitka je pozve dál.

„Musíme vám oznámit smutnou událost. Vašeho manžela uštkl had,“ oznámí detektiv, jakmile se usadí do křesla v obývacím pokoji.

„Cože? Jaký had?“ předstírá Jitka překvapení.

„Byla to s největší pravděpodobností mamba zelená. Patrně utekla z terária, neboť jsme ji našli u vás na zemi,“ pokračuje detektiv.

„To je hrozné,“ hlesne Jitka.

„Kdy jste viděla manžela naposledy?“ ptá se policista.

„Nevím, nevzpomenu si…už je to déle…,“ mlží Jitka.

Někdo zazvoní.

„To je kolega, zůstaňte, já pro něho dojdu,“ zadrží Jitku policista.     

Vrací se. Ne ovšem s kolegou, ale v doprovodu Jiřího. Ten drží v ruce zeleného hada. Vypadá jako mamba. Dojde s hadem k Jitce. Jitka vstane a zděšeně couvá směrem ke krbu. Porazí stojan s krbovým nářadím, z krbové římsy shodí vázičku. Zastaví se nalepená na římsu.

Jiří k ní dojde a vrazí jí hada pod nos. Jitka nevěřícně lapá po dechu.

„Bojíš se, viď?“ ucedí Jiří.

Jitka neodpovídá, celá se třese a těká pohledem z hada na manžela.

Jiří sarkasticky pronese: „Přinesl jsem ti překvapení, miláčku. Můj nový přírůstek. Toto je užovka rodu Philothamnus, mimetická kolegyně mamby zelené.“

Jitka vyděšeně vrtí hlavou.

Jiří se ušklíbne: „Ani ti nemusím vysvětlovat, kterého hada jsi…“

Policisté se ještě poptávají po ukradených albech, Jitka jim je vydá dobrovolně, neboť si je vědoma, že by je stejně našli. Jako další důkaz policisté předloží výpis z telefonního účtu, kdy Jitka volala pohotovost, aby zakamuflovala vraždu manžela.

Zatímco si počestná paní učitelka odpykává trest, Jiří spokojeně obchází terária. Měl by být šťastný, že jej už nikdo neodhání od jeho miláčků. Ale něco vzadu mu našeptává…

….

Ilustrace Eduard Vrána

Ukázka z e-knihy Mimetičtí hadi: